5 Tdo 120/2014

5 Tdo 120/2014-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2014 o

dovolání, které podal obviněný T. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 To 185/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 25/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 3 T 25/2012,

byl obviněný T. M. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv

souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr.

zákoníku, za což byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí

svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební

dobu v trvání dvacetičtyř měsíců, a trestu propadnutí věci, osobního počítače

označeného PC1 – stříbrné barvy. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr.

ř. uložena povinnost nahradit vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu. Další

poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu

škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. M. odvolání, o

kterém rozhodl usnesením ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 To 185/2013, Krajský

soud v Brně, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, podaným prostřednictvím

svého obhájce JUDr. Petra Živěly. Tento svůj mimořádný opravný prostředek

obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm.

g) a l) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech

a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatnil dovolatel ve

spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný

nejprve namítl nezákonnost získaných důkazů, v návaznosti na což měly soudy při

svém rozhodování zasáhnout do „osobní a osobnostní sféry“ obviněného.

Zpochybnil postavení České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního

průmyslu (dále jen „ČNS IFPI“) a vyjádřil přesvědčení, že tento subjekt není

oprávněn pověřovat nezávislou firmu opatřováním důkazů, tak jak vyplývá z

trestního oznámení podaného ČNS IFPI. Podle obviněného nelze připustit, aby

kdokoli jiný než orgány činné v trestním řízení sledovaly síť P2P, neboť by tím

došlo k „průlomu“ ústavní ochrany základních práv a svobod jedince, jak jsou

zakotveny v Ústavě, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod a Mezinárodním paktu o občanských a politických

právech. Podle obviněného je totiž „kyberprostor zapovězen ke vstupu

neoprávněných firem“.

Obviněný dále poukázal na absenci úmyslu, jehož přítomnost je nezbytná k

naplnění skutkové podstaty daných trestných činů. Vyzdvihl, že předmětný

počítač užívalo a přístup k němu, stejně jako k jeho IP adrese, mělo více osob

než jen obviněný, soudy se navíc vůbec nevyrovnaly s jeho tvrzením, že daný

počítač vlastnil otec obviněného.

Dále napadl „odborné“ zapojení ČNS IFPI do řízení, neboť nemá žádné povolení od

Ministerstva kultury České republiky ve vztahu ke kolektivní správě práv, čímž

je zpochybněno vyjádření škody v penězích tímto subjektem, tímto úkolem měl být

pověřen soudní znalec. Krajský soud v Brně nenapravil pochybení soudu prvního

stupně, který ve svém rozsudku taxativně neuvedl přesný obsah hudebních děl,

což má za následek vágnost a nepřesnost skutkové věty, navíc odůvodnění

usnesení krajského soudu označil obviněný za nepřípustně krátké. Posléze se

obviněný obecně vyjádřil proti použití termínu „sdílení dat“ a povaze důkazů,

navíc podle něho byly provedeny úkony přípravného řízení bez účasti jeho

obhájce. Znovu popřel naplnění objektivní i subjektivní stránky daného

trestného činu a závěrem poukázal na to, že ohledně náhrady škody nebyl ze

strany poškozených kontaktován a nebylo tak postupováno v souladu s principem

subsidiarity trestní represe. Závěrem proto vyjádřil přesvědčení, že provedené

důkazy nepostačovaly k prokázání jeho viny a Nejvyšší soud by tak měl zrušit

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 To 185/2013, i

jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2013, sp.

zn. 3 T 25/2012, a tomuto soudu věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného T. M. vyjádřil

prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství

JUDr. Michala Basíka. Nejprve konstatoval, že část námitek obviněného sice

odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za

opodstatněné. Objektivní stránka daného přečinu byla jednáním obviněného

naplněna, jak vyplývá i ze skutkových zjištění. K bodu 1. rozsudku soudu

prvního stupně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že

zpřístupněním souborů obsahujících hudební díla obviněný umožňoval vytváření

rozmnoženin těchto hudebních děl a zároveň takto uvedená díla sděloval

veřejnosti, aniž by k takové činnosti měl oprávnění od autorů těchto děl, čímž

zasáhl do jejich autorských práv, resp. do autorských práv oprávněných

subjektů. Výhrady obviněného k údajně nedostatečnému vymezení zpřístupněných

děl v popisu skutku odmítl s tím, že vzhledem k jejich vysokému počtu není

nutné specifikovat každý jednotlivý soubor obsahující hudební dílo. Popis

skutku označil za akceptovatelný a poukázal na jedno z rozhodnutí Nejvyššího

soudu, ve kterém byl obdobný popis jednání obviněných akceptován. U bodu 2.

rozsudku státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že

nalézací soud správně poukázal, že rozmnoženiny počítačových programů obviněný

používal na svém počítači neoprávněně a opět tak zasáhl do autorských práv

uvedených subjektů. Obhajoba obviněného, podle které nebyl uživatelem daného

počítače, byla podle státního zastupitele Nejvyššího státního zastupitelství

taktéž vyvrácena. Jako právně irelevantní označil námitku ohledně používání

termínu „sdílení“, neboť tento termín je v obecném jazyce zcela srozumitelný a

vystihuje podstatu jednání obviněného. Dále vyjádřil svůj názor, že pod

uplatněný dovolací důvod nelze podřadit tvrzenou nezákonnost opatřených důkazů,

při jejichž získání mělo dojít k zásahu do práv obviněného. Obviněný tento

argument uplatnil opakovaně a nespecifikoval přitom způsob, jakým mělo být

narušeno jeho soukromí. Zdůraznil povahu tzv. P2P sítí, které jsou veřejné a

určené ke vzájemnému sdílení části dat v počítačích jejich uživatelů, nelze

proto namítat nelegálnost neoprávněného přístupu či monitorování tohoto

prostoru jiným uživatelem. K námitce obviněného, že v řízení bylo porušeno jeho

právo na obhajobu, když nebyla jeho obhájci umožněna účast na některých

úkonech, podotkl, že obviněný vůbec nespecifikoval, o jaké úkony by se mělo

jednat, námitka je proto nekonkrétní a navíc ani neodpovídá uplatněnému

dovolacímu důvodu. Závěrem odmítl i další obecné výtky obviněného vůči příliš

krátkému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ani druhý z uplatněných

dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě

nebyl podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství

naplněn, navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. M. podal dovolání jako

oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím

svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.

ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§

265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1

tr. ř.).

Dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil ve spojení s

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy

skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu,

než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného

trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy,

jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení

hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný

prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně

právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat

samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu,

a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým

soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při

dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy

nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.

Část dovolacích námitek sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší

soud je však neshledal důvodnými, ostatní argumenty mu však nemohly být

podřazeny, neboť se již ocitly mimo jeho zákonné vymezení.

Takovými jsou obviněným zdůrazněné námitky ohledně nezákonnosti způsobu, kterým

byly získány důkazy. Obviněný brojil proti tomu, že trestní oznámení na něj

podala organizace ČNS IFPI a zahrnula do něj informace, získané prostřednictvím

dalšího subjektu, čímž mělo dojít k „narušení soukromé sféry obviněného“.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu za

nezbytné konstatovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla

porušena žádná práva obviněného. Jak vyplývá z ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř.,

za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci.

Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu (dále jen „ČNS

IFPI“) je českou národní sekcí nevládní organizace s hlavním sídlem v Curychu.

V České republice je tato národní sekce tzv. pobočným spolkem sdružujícím na

základě dobrovolnosti výrobce zvukových a hudebních zvukově-obrazových záznamů,

kteří mají stálé bydliště v České republice. Do 31. 12. 2013 byla samostatným

právním subjektem podle § 1 odst. 3 a § 3 odst. 1 zákona č. 116/1985 Sb., o

podmínkách činností organizací s mezinárodním prvkem, ve znění pozdějších

předpisů. Mezi hlavní činnosti ČNS IFPI patří mimo jiné ochrana práv výrobců

zvukových a hudebních zvukově-obrazových záznamů, protipirátská činnost,

edukace a osvěta v oblasti ochrany práv duševního vlastnictví, sledování a

podílení se na tvorbě nových legislativních rámců. Z obsahu spisu je zřejmé, že

tato organizace měla zmocnění od držitelů předmětných autorských práv k jejich

zastupování v trestním řízení. Pokud si tato organizace vyžádala součinnost

dalšího subjektu k tomu, aby bylo zjištěno, zda nedochází k porušování

autorského práva, není to nic, co by vylučovalo další využitelnost takto

získaných informací do budoucna.

Takto získané informace navíc nelze považovat za důkaz v procesním smyslu, jaký

mu přisuzuje dodvolatel, neboť v daném stadiu trestního řízení, tj. před

podáním trestního oznámení, pouze naznačovaly, že dochází k protiprávnímu

jednání, a sloužily pouze jako podnět k podání trestního oznámení. Po něm věc

převzaly orgány činné v trestním řízení a následně postupovaly v souladu s

trestním řádem a opatřovaly důkazy za účelem objasnění věci a ustanovení

pachatele protiprávního jednání.

Ani okruh osob, které mají právo podat trestní oznámení, není zákonem nijak

omezen, může jej podat jakákoliv fyzická či právnická osoba.

Obviněný navíc zastává mylné přesvědčení, že byl narušen jakýsi jeho „soukromý

prostor“ tím, že další subjekt využil přístupu k předem vyhrazeným souborům v

jeho počítači. Princip tzv. peer-to-peer (P2P) sítí podrobně rozvedl již soud

prvního stupně na str. 6 svého rozsudku. Nejvyšší soud tak může pouze

zopakovat, že již z účelu těchto sítí, kterým je vzájemné sdílení především

multimediálních souborů mezi jejich uživateli, jasně vyplývá jejich veřejný

charakter. Každý jednotlivý uživatel sám vědomě a dobrovolně „nabízí“ vybrané

soubory, které jsou umístěné v paměti jeho počítače, ke sdílení ostatním

uživatelům dané sítě. Takto vyhrazená část dat je tak přístupná jakémukoli

uživateli příslušné sítě, nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že byl

narušen jeho soukromý prostor či jeho osobností práva.

Pokud obviněný upozornil na to, že pojem „sdílení“ není zákonný, nejde o

argument, který by mohl ovlivnit jeho trestní odpovědnost. Byť tento pojem není

výlučně právní, nejedná se o zákonnou formulaci, která by v určité právní normě

představovala sama o sobě určitý právní pojem, či zákonnou definici, v odborné

literatuře i v praxi je běžně používán, navíc ve věci obviněného byl použit k

vyjádření skutkových okolností případu (srov. např. Kyberkriminalita a právo.

Vyd. 1. Editor Tomáš Gřivna, Radim Polčák. Praha: Auditorium, 2008, str. 28, či

POLČÁK, Radim. Internet a proměny práva, Praha: Auditorium, 2012, s. 147).

Pokud jde o subjektivní stránku, obviněný odmítl, že by v jeho jednání byl

přítomen úmysl a mj. poukázal na to, že nebyl vlastníkem a jediným uživatelem

předmětného počítače či IP adresy. Těmito námitkami se zabýval soud prvního

stupně, který na stranách 5 – 6 rozsudku přesvědčivě vysvětlil své úvahy

vedoucí k závěru, že právě obviněný byl faktickým uživatelem daného počítače,

na kterém byly nainstalovány nelegální kopie programů. Svědčí o tom zejména

několik souborů velmi osobní povahy, ve kterých vystupuje obviněný sám za sebe.

To bylo také hlavním důvodem, proč soud neuvěřil svědecké výpovědi otce

obviněného, P. M., který tvrdil, že vlastníkem daného počítače byl on. Stejně

tak lze odmítnout i námitku užívání IP adresy více uživateli. V tomto případě

byl pomocí IP adresy pouze identifikován majitel komunikačního zařízení

(připojení), jemuž je tato služba poskytována společností SELF SERVIS, spol. s

r.o. (viz sdělení na str. 9 trestního spisu spisu). Až následně na základě

domovní prohlídky dne 15. 4. 2010 byl zajištěn předmětný počítač, jehož obsah

byl analyzován a vedl k přesnějšímu určení osoby, která se jeho prostřednictvím

dopustila trestné činnosti. S ohledem na rozdílné skutkové okolnosti nelze na

daný případ použít závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.

2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010.

Stejně tak bylo analýzou obsahu počítače prokázáno, že nelegální kopie programů

byly na počítači instalovány i v době po jeho zakoupení, tedy v období, kdy byl

pravidelně užíván obviněným.

Pro závěr o vině obviněného je dále podstatné zjištění, že to byl právě on, kdo

přes uživatelský účet programu StrongDC++ registrovaný na přezdívku „CZM.“

nabízel ke sdílení vybrané složky obsahující soubory s hudebními díly (celkem

13.384 titulů) o celkovém objemu dat 58,21 GB. Pod přezdívkou „M.“ měl totiž

zřízeno několik dalších uživatelských účtů na různých sociálních sítích,

například na internetových stránkách www.inspirovanikrasou.cz, Facebook či

Libimseti.cz, u kterých měl obviněný přiřazeno více fotografií své osoby. Bylo

proto možné vyloučit jiné osoby, které by se dopustily stíhaného jednání, neboť

identifikace osoby obviněného je tak naprosto jednoznačná.

Ostatně subjektivní stránkou jednání se zabýval na straně 8 svého rozsudku soud

nalézací a dostatečně vysvětlil své úvahy o jejím naplnění. Nejvyšší soud proto

nemá nejmenší pochybnosti o správnosti skutkových zjištění i právních závěrech

soudů.

Obviněný také zpochybňoval samotné postavení ČNS IFPI, neboť podle něj nemá

povolení Ministerstva kultury ve vztahu ke kolektivní správě práv. Pokud jde o

kolektivní správu práv ve smyslu § 96 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu

autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, („autorský zákon“), v tomto prostředí

nemusí být ochranou zájmů držitelů autorských práv pověřen pouze kolektivní

správce ve smyslu § 97 autorského zákona. ČNS IFPI byla zmocněna k zastupování

u všech orgánů činných v trestním řízení pro všechny trestné činy podle § 152

tr. zákona způsobené ke škodě zmocnitelů, stejně jako k tomu uplatňovat

požadavky na náhradu škody způsobené trestnou činností a také vyčíslené škody

vymáhat a přijímat plnění na náhrady těchto škod, plné moci jsou založené v

trestním spise na č. l. 108 – 111.

Zpochybněna byla i výše způsobené škody, tak jak ji vyjádřila právě ČNS IFPI,

tedy ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně.

V daném případě ale výše škody není znakem trestného činu, o náhradě škody

nebylo soudy vůbec rozhodováno, poškozené subjekty byly se svými nároky

odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Nakonec námitka obviněného ani

nezpochybnila hmotně právní nárok, ale směřovala výlučně proti samotnému

vyčíslení jejího rozsahu.

Obviněný namítl ve svém dovolání i vágnost a nepřesnost skutkové věty rozsudku

okresního soudu, neboť v ní nebyly taxativně uvedeny všechny hudební tituly,

jejichž sdílením obviněný porušil autorská práva jejich držitelů. Co se týče

náležitého popisu skutku, není třeba ve všech případech přesně vyjmenovávat

jednotlivosti, pokud se jich dotýká předmětné právní jednání, vymezení lze

zobecnit, pokud podklady ve spise jsou dostatečně určující. V případě

obviněného tak soudy vycházely ze seznamu všech hudebních titulů, které byly

obviněným sdíleny, obsaženém na přílohovém CD odborného vyjádření Mgr. Radka

Pokorného (č. l. 73) v souborech „Příloha – (Hudba – ostatní).mht, Příloha –

(Hudba).mht“. Uvedený rozsudek vyhovuje zákonným požadavkům na výrok rozsudku

obsaženým v § 120 odst. 3 tr. ř., neboť odkazuje na tituly, jejichž bližší

identifikace je součástí trestního spisu, jak je uvedeno výše, nelze proto

uvažovat o jakémkoli porušení procesních předpisů.

Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněného o porušení zásady subsidiarity

trestní represe, kdy ze strany poškozených nebyla přítomna snaha věc vyřešit

prostředky civilního práva. Předně je nutné zdůraznit, že nová právní úprava

trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného

činu a vychází z formálního pojetí. Stručně řečeno tedy každý skutek, který lze

podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní

části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit

trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje

ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost

pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může

soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění

znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo

proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí

jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů

naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem

na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné,

nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost. (Srov. stanovisko

trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,

publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013.)

V dané trestní věci se však o takovýto případ nejedná. Obviněný porušil

autorská práva k velkému počtu hudebních titulů i k několika programům. V

žádném případě tedy nejde o jednání bez společenské škodlivosti či s natolik

zanedbatelnou měrou, že by nepřicházelo v úvahu použití trestní represe vůči

obviněnému.

V posuzované trestní věci se obviněný svou námitkou o neúčasti svého obhájce

při úkonech přípravného řízení, ocitl již zcela mimo zákonné vymezení jím

uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc se jí

zabýval, byť stručně, již soud odvolací na straně 3 svého usnesení a proti jeho

závěru nelze nic namítat.

Nejvyšší soud závěrem připomíná, že se nemohl zabývat ani námitkou o

nedostatečném odůvodnění usnesení odvolacího soudu, neboť odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu nelze dovoláním napadnout (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Druhý z uplatněných dovolacích důvodů je § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který

zákon definuje ve dvou alternativách. Obviněný vůbec nekonkretizoval vady,

jimiž měl být tento důvod v napadeném rozhodnutí naplněn. Vzhledem k tomu, že

odvolací soud konal veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného, nepřichází

v úvahu první alternativa tohoto důvodu dovolání. Druhá dopadá na situace, kdy

již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích

důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž obviněný

uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g). Vzhledem k tomu, že v

posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění, nemůže být

naplněna ani uvedená druhá alternativa důvodu dovolání podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř.

Dovolání obviněného T. M. proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř., kdy část jeho námitek sice odpovídala důvodu dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., ale neměla žádné opodstatnění.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 3. 2014

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová