5 Tdo 1220/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. ledna 2004
o dovolání obviněného T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15.
5. 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 145/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 5 T 145/2001,
byl obviněný T. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem I. výroku o vině rozsudku a dále pod bodem II.
výroku o vině rozsudku pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák. pod body 1) až 3), částečně ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. pod body 4) až 6), přičemž jednání pod bodem II. výroku o vině
rozsudku spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání osm a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon
trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu a
§ 229 odst. 1, 2 tr. řádu rozhodnuto v nárocích poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze
dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, zrušil uvedený rozsudek podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr.
řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. s
použitím § 42 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. řádu zařadil obviněného pro
výkon trestu do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání
proti výrokům o vině i trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Obviněný namítl, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat jako trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. tehdy, jestliže by škoda způsobená takovým činem dosáhla
nejméně částky 500.000,? Kč, popřípadě by obviněný musel spáchat trestný čin
podvodu jako člen organizované skupiny, což se však nestalo. Konkrétní výhrady
zaměřil proti skutkům, které spáchal podle rozhodnutí soudů tím, že v P. dne
28. 3. 2001 ve třech případech telefonicky nabídl L. K. uzavření kupní smlouvy
na byt uživatelky K. M. v B. ulici v P. tím, že L. K. poskytl číslo svého
bankovního účtu, přičemž k uzavření kupní smlouvy a poukázání dohodnuté
finanční částky mělo dojít nejpozději v měsíci září 2001, k zaslání jakékoli
částky na úkor L. K. však již nedošlo, neboť ta se dozvěděla o skutečnosti, že
obviněný T. M. předstíral pronájem uvedeného bytu i další osobě (bod II./4
výroku o vině rozsudku prvního stupně). Další námitky vznesl proti skutku,
který spáchal tím, že v P. v přesně nezjištěné době od 30. 3. 2001 do 2. 4.
2001 převzal od D. J., osobní automobil Seat Toledo, SPZ PMU 89-34, majitele
obchodní společnosti Š., s. r. o. P., který D. J. užíval na základě leasingové
smlouvy, když se nabídl, že tento vůz dopraví do dispozice matky D. J. do P.,
avšak neučinil tak, a dne 2. 4. 2001 uveřejnil na síti I. nabídku na prodej
tohoto vozidla a téhož dne v prostoru čerpací stanice E. v L. převzal od P. R.,
částku 5.000,- Kč jako zálohu kupní ceny za osobní automobil Seat Toledo, SPZ
PMU 89-34, dále dne 3. 4. 2001 požadoval od P. R. doplatek kupní ceny za toto
vozidlo ve výši 375.000,- Kč, které mu však P. R. nepředal, neboť nechtěl
koupit vozidlo bez dokladů, přičemž tímto jednáním by obviněný způsobil škodu v
minimální částce 380.000,- Kč (bod II./5) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně).
Pokud jde o jednání vůči poškozené L. K., obviněný uvedl, že neměl nikdy v
úmyslu prodat předmětný byt, ale chtěl v poškozené vzbudit důvěru a získat tak
od ní zálohu na nájem bytu. Poukázal na to, že z výpovědi poškozené vyplývá, že
částka 250.000,- Kč neměla být zaplacena nejpozději do září 2001, ale až po
půlročním spokojeném užívání bytu, a teprve poté měla být sepsána kupní
smlouva. Protože soud vycházel pouze z výpovědi poškozené, došlo podle názoru
obviněného k porušení zásady \"in dubio pro reo\". Navíc v té době byt užívala
jeho sestra a nebylo tedy možné, aby jej současně užívala po dobu šesti měsíců
také poškozená L. K. Podle obviněného se jedná o nezpůsobilý pokus spočívající
v nezpůsobilosti pachatele, když obviněný ani jeho sestra nejsou vlastníky
bytu, a obviněný tedy není podle platných právních předpisů způsobilý prodat
nemovitost.
Ohledně jednání pod bodem II./5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně,
obviněný poukázal na výpověď poškozeného, který prohlásil, že předmětné vozidlo
nekoupí, pokud neuvidí velký a malý technický průkaz od vozidla, servisní
knížku a občanský průkaz obviněného, a současně požadoval sepsání kupní
smlouvy. Protože však obviněný žádný z těchto dokladů neměl ani neměl možnost
si je opatřit, musel vědět a taky věděl, že nemohlo k prodeji ani ke vzniku
škody dojít. Obviněný dále poukázal na to, že v řízení před soudem nebylo
považováno za rozhodné, podle jakého zákona měla být kupní smlouva uzavřena.
Pokud by šlo o kupní smlouvu podle obchodního zákoníku, pak by byla poškozeným
leasingová společnost za předpokladu, že by poškozený P. R. automobil kupoval
v dobré víře a nebyl by povinen vozidlo vydat leasingové společnosti. Výše
škody by tak nebyla 380.000,- Kč, ale musela by být stanovena znaleckým
posudkem. V případě, že by smlouva byla sepsána podle občanského zákoníku, pak
by byl skutečně poškozený P. R. povinen vrátit vozidlo zpět vlastníkovi, škoda
by činila údajně podle výpovědi poškozeného P. R. částku 375.000,? Kč. V závěru
dovolání obviněný poznamenal, že vzhledem k tomu, že napadl výrok o vině,
nesouhlasí ani s výměrou trestu, který je podle něj nepřiměřeně vysoký.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v celém
rozsahu a ve věci sám rozhodl nebo věc vrátil soudu k novému projednání a
rozhodnutí, aniž by uvedl, kterému soudu má být takto věc přikázána.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že
dovolání je důvodné pouze v části, v níž obviněný vyslovil pochybnost, zda
trestná činnost byla správně posouzena jako trestný čin podvodu § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák., což bylo předpokladem následné kvalifikace jednání
obviněného podle § 41 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o skutek pod bodem I./1)
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popsané skutkové okolnosti podle
ní odpovídají znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestní stíhání obviněného pro tento skutek není dílčím jednáním následné
trestné činnosti, nejedná se proto o dílčí útok pokračujícího trestného činu
podvodu a zahájení trestního stíhání pro tento skutek není mezníkem ve smyslu §
12 odst. 11 tr. řádu. Podle nejvyšší státní zástupkyně bylo správně zjištěno,
že obviněný způsobil škodu na cizím majetku ve výši 57.000,- Kč, přičemž jeho
úmysl směřoval ke způsobení škody na cizím majetku vyšší než 500.000,? Kč. Dále
poukázala na to, že v napadeném rozsudku, a to v jeho výroku i odůvodnění,
bylo konstatováno, že obviněný byl v minulosti odsouzen rozsudkem Okresního
soudu Plzeň-město ze dne 4. 9. 1999, sp. zn. 1 T 43/99, který měl nabýt právní
moci dne 18. 1. 2001. Pravděpodobně došlo k písařské chybě v tomto datu a ani
na základě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze přezkoumat, zda byly
splněny podmínky pro posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného
recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k záznamu v rejstříku trestů
i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nejvyšší státní zástupkyně
vyslovila pochybnost, zda v časovém rozmezí od podmíněného propuštění
obviněného z výkonu trestu odnětí svobody k datu, kdy obviněný začal páchat
trestnou činnost, mohl vykonat část trestu, který mu byl mimo jiné při
předchozím odsouzení uložen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §
265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5.
2003, sp. zn. 7 To 145/2003, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20.
9. 2003, sp. zn. 5 T 145/2001, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném
rozsahu znovu a rozhodl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného T. M. se opírá o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Tímto dovolacím důvodem je možné namítat nesprávnost právní
kvalifikace skutku zjištěného soudem jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně
právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný
trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Posouzení, zda byl skutek
nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o
vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní
kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze
tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové,
například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování. Pokud jde o námitky
obviněného proti výroku o vině pod bodem II./5) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, kterým se měl dopustit trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu § 8 odst. 1 tr. zák. tím, že se pokusil
prodat poškozenému P. R. osobní automobil Seat Toledo, SPZ PMU 89-34 za
380.000,- Kč, jde o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů,
které nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.
Důvodem dovolání totiž nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění,
neboť takový důvod není uveden mezi důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr.
řádu. Při posuzování existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g)
tr. řádu je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci
učinily soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoliv rozhodnutí soudu
druhého stupně. Dovolací soud nemůže totiž přezkoumávat správnost a úplnost
skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího jinak hodnotit provedené důkazy. Na rozdíl od
soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemá dovolací soud možnost v řízení o
dovolání tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či
opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení
podle § 267r odst. 7 tr. řádu. Z obsahu námitek obviněného je zřejmé, že
obviněný své výhrady zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění,
která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti
hodnocení provedených důkazů. Obviněný se tak dovoláním domáhá závěru, že měly
být zjištěny jiné skutkové okolnosti, jimž neodpovídá zvolená právní
kvalifikace. Jak již bylo zmíněno, samotná skutková zjištění ani hodnocení
důkazů, nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat.
Za právní námitku lze považovat pouze námitku týkající se bodu II./4) výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy jednání vůči poškozené L. K., když zde
obviněný namítal, že kvalifikaci tohoto jednání jako pokusu trestného činu
podvodu brání okolnost, že se jedná o nezpůsobilý pokus spočívající v
nezpůsobilosti pachatele. Obviněný namítl, že nebyl způsobilý podle platných
právních předpisů byt prodat, protože nebyl vlastníkem předmětného bytu. V
tomto směru je nutno předeslat, že ani nezpůsobilý pokus trestného činu není
zásadně beztrestný.
Pokus trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. definován tak, že jde o
jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus je obecně trestný (§ 89 odst.
1 tr. zák). ve vztahu ke všem úmyslným trestným činům a je pro něj
charakteristické, že jeho pachatel svým jednáním bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu.
Trestný čin je dokonán naplněním všech znaků jeho skutkové podstaty jednáním
pachatele. Trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu se posuzuje podle materiálního
hlediska, tedy stupně společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu
pachatele (srov. č. 12/1991 Sb. rozh. tr.). Soud tedy musí posoudit zejména
konkrétní význam okolností, které spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost
a její stupeň. Především jde o okolnosti, které charakterizují objektivní
stránku trestného činu, tedy způsob jednání, jímž se pachatel pokusil spáchat
trestný čin. Dále je pro posouzení nebezpečnosti činu významná osoba pachatele,
tj. zda jde o osobu dosud netrestanou, nebo osobu, která již byla soudně
trestána a v krátké době od předchozího potrestání spáchala obdobný trestný
čin, či zda jde o zvlášť nebezpečného recidivistu, tedy pachatele, který znovu
spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný
zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Z hlediska subjektivní stránky je
třeba zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z
jakého důvodu pachatel trestný čin nedokonal. V této souvislosti je třeba
přihlížet i k okolnostem, které zabránily dokonání trestného činu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ne každý nezpůsobilý pokus je trestný. Trestný je
pouze takový pokus, který v konkrétním případě dosahuje stupně nebezpečnosti
pro společnost požadovaného pro trestný čin. Okolnosti pro posouzení trestnosti
pokusu trestného činu namítané obviněným ohledně bodů II./4), 5) výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně byly ve věci obviněného splněny a jak soud
prvního stupně, tak soud druhého stupně se s nimi v odůvodnění svých
rozhodnutí v souladu se zákonem vypořádaly. Odvolací soud poukázal především
na to, že v obou případech obviněný vystupoval jako majitel bytu či vozidla,
stanovil kupní cenu, dával další pokyny a byl velmi aktivní, aby jeho úmysl, a
to prodej vozidla nebo bytu, byl realizován. Pokud jde o prodej bytu, obviněný
stanovil přesné podmínky prodeje, a to kupní cenu, termín prodeje, předal
poškozené bankovní spojení na svoji osobu a k dokonání trestného činu nedošlo
jen proto, že se poškozená L. K. dozvěděla, že nebyla jedinou osobou, které
obviněný byt pronajímal, a nikoliv proto, že by obviněný od dalšího jednání
upustil. Obdobně v případě dalšího jednání obviněného, kterým navodil situaci,
že je vlastníkem vozidla, stanovil kupní cenu a až do poslední chvíle činil
veškerá opatření, aby získal celou kupní cenu. Nelze přehlédnout ani další
okolnosti, a to že se obviněný zmiňoval před svědkem A. K., že bude vozidlo
prodávat za 400.000,- Kč, že poškozenému tvrdil, že doklady od vozidla má, ale
nemůže je nalézt, že je dodá po předání kupní ceny, a když poškozený váhal s
koupí vozidla, pokoušel se ho přesvědčit, aby vůz rychle koupil, protože má
další zájemce apod. Přitom k dokonání tohoto trestného činu nedošlo jen pro
skutečnosti ležící mimo vůli obviněného.
Jak bylo uvedeno, podmínkou trestnosti pokusu trestného činu je nebezpečnost
činu pro společnost. V případě obviněného T. M. soud prvního stupně správně
dospěl k závěru, že vzhledem ke kriteriím stanoveným v § 3 odst. 4 tr. zák. i
s přihlédnutím k posouzení činu z hlediska § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák., tj.
do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož
i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, je konkrétní
nebezpečnost pokusu pro společnost vyšší než nepatrná, a jde proto o trestný
čin (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Odvolací soud shledal výrok o vině správným a
poukázal zejména na to, že se obviněný dopustil rozsáhlého jednání podvodného
charakteru téměř bezprostředně poté, co byl podmíněně propuštěn dne 4. 12. 2000
z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. 1 T 43/99, přičemž podmíněně byl
propuštěn i z dalšího dříve uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a
byla mu stanovena zkušební doba 4 let. Dále uvedl, že délka doby, která
uplynula od posledního odsouzení, resp. od výkonu trestu, z něhož byl obviněný
podmíněně propuštěn, a konkrétní okolnosti posuzovaného jednání obviněného pro
svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost
natolik, že jednání obviněného bylo nutno z tohoto důvodu posoudit jako jednání
zvlášť nebezpečného recidivisty. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry o
existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti pokusu trestného činu
ztotožnil, protože jim nelze nic vytknout.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu. Rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm.
a) tr. řádu.
Nejvyšší soud podotýká, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně
uvedeno, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 1
T 43/99, nabyl právní moci dne 18. 1. 2001, ačkoliv správně nabyl právní moci
dne 18. 1. 2000. K vyjádření Nejvyšší státní zástupkyně, že skutek pod bodem
I./1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl být posouzen jako trestný
čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., Nejvyšší soud podotýká, že
takové posouzení by bylo v neprospěch obviněného a brání mu zákaz reformationis
in peius, neboť dovolání podal obviněný (§ 265p odst. 1 tr. řádu), který takové
posouzení skutku v dovolání nenamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek