5 Tdo 1224/2021-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2021 o
dovolání, které podal obviněný J. R., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro
doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2021, sp.
zn. 8 To 45/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 94/2019, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
22. 6. 2021, sp. zn. 8 To 45/2021, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne
16. 12. 2020, sp. zn. 1 T 94/2019.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu ve Znojmě přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 1 T
94/2019, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedený
přečin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 10.
2018, sp. zn. 17 T 81/2018, byl odsouzen podle § 206 odst. 3 za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců,
jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 82 odst. 2 a § 48 odst. 4 tr. zákoníku
(ve znění účinném do 31. 12. 2021), bylo obviněnému dále uloženo, aby ve
zkušební době podle svých sil poškozené uhradil způsobenou škodu. Současně soud
prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 17 T 81/2018, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V adhezním řízení byla
obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozené
K., škodu ve výši 4 076 030 Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená
odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně dopustil tím, že „jako předseda představenstva poškozené obchodní
společnosti K., uzavřel nejprve dne 24. 8. 2011 v XY kupní smlouvu s obchodní
společností S., na základě které měla obchodní společnost S., jako prodávající,
dodat v termínu od 24. 8. 2011 do 15. 9. 2011 konstrukce a další materiál
určený pro zbudování fotovoltaické elektrárny v Bulharsku, přičemž v době od
24. 8. 2011 do 31. 8. 2011 došlo k dodání pouze části materiálu, načež obchodní
společnost S., dne 5. 12. 2011 vystavila fakturu č. VFA 10111486 na částku 12
309 544,80 Kč s DPH, se splatností 31. 12. 2011, kdy obviněný ještě před
vydáním této faktury dne 30. 11. 2011 vyzvedl od S., zbývající vyrobené zboží –
komponenty – přičemž zároveň je nechal na základě smlouvy o uložení věci,
kterou s obchodní společností S., uzavřel, dočasně uložené v areálu provozovny
této obchodní společnosti nacházející se v XY, kde měly být podle smlouvy
uskladněny do 31. 12. 2011, přičemž přestože jako osoba, která tuto smlouvu
podepsala, bezpečně věděl o datu konce úložní doby, tak po uplynutí této doby
přes opakované výzvy komponenty nevyzvedl, přestal se o tento majetek poškozené
jakkoli zajímat a neučinil vůbec nic k jeho zajištění, ani dalším jednáním s
obchodní společností S., ani v rámci vztahů v K., přičemž tyto komponenty se v
současné době nacházejí neznámo kde, čímž poškozené K., způsobil pro účely
právní kvalifikace škodu ve výši nejméně 4 076 030 Kč.“.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný
odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp.
zn. 8 To 45/2021, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g) a h) tr. řádu.
5. Úvodem obviněný zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů a
navázal argumentací, již podřadil důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Ke skutkové podstatě přečinu, jímž byl uznán vinným, citoval z judikatury
Nejvyššího soudu. Odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně především vytkl,
že ačkoli je ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku tzv. blanketní normou, tedy
je třeba, aby již přímo v popisu skutku byl uveden odkaz na ustanovení
konkrétního právního předpisu, které pachatel svým jednáním porušil, v tzv.
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však tento poukaz
chybí. Obviněný rovněž zpochybnil své zavinění a existenci příčinné souvislosti
mezi popsaným jednáním a vznikem škody na straně K. Za nesprávné obviněný
označil závěry obou soudů nižších stupňů o tom, že ač měl bezpečně vědět o
konci úložní doby, přes opakované výzvy ze strany obchodní společnosti S., se o
objednané zboží uložené ve skladových prostorách nezajímal a neučinil nic pro
jeho zajištění. Odmítl, že by obchodní společnost S., vystupující jako
opatrovatel na základě smlouvy o uložení věci sjednané v režimu podle § 516 a
násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen ve zkratce „obch. zák.“), byla oprávněna samovolně uschované
věci vyvézt ze skladu a dále se o jejich osud nezajímat. Vyslovil přesvědčení,
že poškozená K., resp. obviněný jednající za tuto obchodní společnost z pozice
předsedy představenstva, měli být k odvezení uložených věcí vyzváni. Pokud se
tak nestalo, nelze klást obviněnému za vinu způsobení škody. Obviněný také
nesouhlasil s úvahami odvolacího soudu ohledně užití zásady subsidiarity
trestní represe. Jeho jednání totiž vykazuje nízkou míru společenské
škodlivosti, zcela postačující se mu proto jeví uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu a nebylo nutné použít trestněprávních norem. Pro
takový závěr svědčí též to, že jde o spor mezi dvěma podnikateli. Navíc nebyla
zkoumána ani skutečná výše škody a nelze zjistit, jaké konkrétní množství
komponentů bylo v prostorách skladu obchodní společnosti S., skutečně
uloženo.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný
spatřuje za naplněný vadou spočívající v nesprávné aplikaci § 43 odst. 2 tr.
zákoníku soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněnému již uplynula
zkušební doba podmíněného odsouzení předchozího trestu odnětí svobody za přečin
zpronevěry, neměl mu již být ukládán souhrnný trest, nýbrž trest samostatný.
Současně obviněný považoval za nesprávné úvahy odvolacího soudu, které se
týkaly výroku o souhrnném trestu.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další navazující rozhodnutí,
která by v důsledku jeho zrušení pozbyla podkladu, a přikázal věc tomuto soudu
znovu projednat a rozhodnout.
8. V rámci dvouměsíční lhůty pro podání dovolání obhájce na výslovnou
žádost obviněného zaslal Nejvyššímu soudu ještě doplnění dovolání. V něm
obviněný uvedl, že při projednávání trestní věci nebyla plně šetřena jeho
základní práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod, jakož i
dalšími mezinárodními smlouvami. Pokud navrhoval provedení důkazů, byly
odmítány, případně jinak soudy „upozaděny“. Nadto ohledně skutkového stavu
stále panují pochybnosti. Procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení
obviněný vytkl, že se obhajoba musela opakovaně dožadovat zaslání opisů
protokolů z hlavních líčení a soudy rovněž bylo soustavně doručováno na
nesprávnou adresu. Závěrem svého podání obviněný předložil výčet otázek,
jejichž položení považuje u tří jmenovaných svědků za klíčové.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
9. Opisy dovolání obviněného a jeho doplnění byly zaslány nejvyššímu
státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně
činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která se nejprve zaměřila na
argumentaci, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Podle jejího názoru část námitek obviněný uplatnil mimo
rámec tohoto důvodu. Konkrétně jsou jimi tvrzení, jimiž obviněný poukazoval na
skutečné postavení svědka D. K. v obchodní společnosti K., a na okolnosti,
které předcházely uzavření smlouvy o uložení věci. Směřují totiž výlučně proti
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a obviněný se jejich prostřednictvím
snažil popřít svoji trestní odpovědnost. Tutéž povahu mají podle státní
zástupkyně též argumenty, jimiž obviněný zpochybňoval hodnocení důkazů
provedené soudy nižších stupňů, jednak výpověď svědka A. B., z níž následně
dovozoval vlastní skutkové závěry, jednak výtky o opakovaných žádostech o
náhradním doručení protokolů z nařízených jednání, případně o způsobu, jakým mu
(ne)bylo doručováno. Jejich prostřednictvím obviněný zpochybňuje proces
dokazování a hodnocení provedených důkazů. Podle státní zástupkyně soudy
nižších stupňů v posuzované věci zajistily a následně provedly dostatečné
množství důkazů pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného, o níž tak nelze
mít důvodné pochybnosti. Soudy rovněž ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily
všechny významné okolnosti nezbytné pro rozhodnutí o vině a v tomto směru jim
nelze nic vytknout. S obhajobou i s odvolacími námitkami se rovněž soudy
přesvědčivě vypořádaly, pokud nevyhověly některému z důkazních návrhů
obviněného, svůj postoj také řádně zdůvodnily, nejde proto o případ tzv. opomenutých důkazů. Pod uvedený dovolací důvod lze sice formálně podřadit
námitky obviněného ohledně absence objektivní a subjektivní stránky přečinu
podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak ani ty státní zástupkyně
nepovažuje za opodstatněné. V návaznosti na teoretická východiska ke skutkové
podstatě citovaného přečinu uvedla, že pod případy tzv. nevěrné správy je nutno
podřadit i jednání spočívající v tom, že pachatel nevykonával vůbec svoji
funkci v obchodní společnosti, rezignoval na své povinnosti a přestal se o
uložené věci zajímat, čímž navodil stav, že věci bez kontroly vlastníka
(poškozené K.) mohly být poškozeny, zničeny či zcizeny, což ve svém důsledku v
této trestní věci také vedlo ke způsobení škody na spravovaném majetku. Z
provedeného dokazování navíc jednoznačně vyplynulo, že obviněný věděl o uložení
věcí i o sjednaném termínu konce úložní doby a neučinil žádné kroky k tomu, aby
zboží následně zajistil, ani aby se o jeho osud náležitým způsobem zajímal. O
porušení jeho povinnosti opatrovat cizí majetek v rozporu s podmínkami péče
řádného hospodáře tak není pochyb. Pokud jde o zavinění, soudy nižších stupňů
se pečlivě věnovaly právnímu posouzení tohoto znaku skutkové podstaty.
Státní
zástupkyně podotkla, že naplnění subjektivní stránky přečinu obviněným, a to
přinejmenším v úmyslu nepřímém je zcela zřejmé ze skutkových okolností a ze
způsobu spáchání trestné činnosti. Za nedůvodnou označila státní zástupkyně též
námitku obviněného o nesprávném uplatnění zásady subsidiarity trestní represe
podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní plývajícího principu ultima ratio. Skutkové okolnosti v posuzované věci neobsahují žádné výjimečné okolnosti, pro
které by zjištěný skutek nedosahoval požadované společenské škodlivosti. Naopak, státní zástupkyně je přesvědčena o trestní odpovědnosti obviněného, pro
kterou je nutno přistoupit k užití prostředků trestního práva.
10. Argumentace, kterou obviněný podřadil pod ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu, se podle státní zástupkyně míjí s tímto dovolacím důvodem,
neboť směřuje proti nesplnění zákonných podmínek pro ukládání souhrnného
trestu. Správně měla být uplatněna v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Státní zástupkyně připustila určité pochybnosti o správnosti
odůvodnění výroku o souhrnném trestu v napadeném usnesení odvolacího soudu,
avšak i přesto má za to, že pro jeho uložení byly splněny všechny zákonné
podmínky uvedené v ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Sama provedla určitý
souhrn důvodů, které jí k takovému závěru vedly.
11. Vzhledem k tomu, že obviněný prostřednictvím většiny svých
dovolacích námitek pouze opakuje svoji dosavadní obhajobu, s níž se však soudy
obou stupňů vypořádaly náležitým a zákonu odpovídajícím způsobem, státní
zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podat dovolání proti
rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, pokud spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že vytýkané vady rozhodnutí, resp. řízení jemu předcházejícího musí
spočívat v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva, typicky trestního
zákona, případně hmotněprávního ustanovení norem jiných právních odvětví, s
nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin.
Zásadně je však nutné posuzovat použití hmotného práva na skutkový stav
zjištěný soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení není možné se domáhat změny
skutkových zjištění podle představ dovolatele a teprve na jiném skutku
demonstrovat vadné použití hmotného práva. K naplnění tohoto dovolacího důvodu
dojde v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku může spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují
dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu se však není možné domáhat změny hodnocení důkazů soudy prvního či
druhého stupně, stejně jako namítat nedostatečný rozsah dokazování či
poukazovat na vadný postup soudů při provádění důkazů. V těchto případech jde
totiž o použití procesních norem, nikoli ustanovení upravené hmotným právem.
Tento dovolací důvod může být naplněn jen právní vadou, která má podklad v
normě upravující hmotné právo.
14. Druhý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu má
dvě alternativy, jednak že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný
může tedy z tohoto důvodu namítat dvě různá pochybení soudu, a to uložení
nepřípustného druhu trestu, nebo určení takové výměry trestu, která je mimo
trestní sazbu stanovenou zákonem na daný trestný čin (srov. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.).
15. Část námitek, které obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřovala proti nesprávnému použití ustanovení
hmotného práva při právním posouzení zjištěného skutku, tudíž formálně
odpovídala zákonným podmínkám jeho naplnění. Nejvyšší soud neshledal důvody pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, proto přezkoumal podle § 265i
odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků o vině i o trestu, resp.
výroku o zamítnutí odvolání obviněného v napadeném usnesení Krajského soudu v
Brně i v jemu předcházejícím řízení včetně rozsudku Okresního soudu ve Znojmě.
Dospěl přitom k závěru, že námitka proti naplnění znaku objektivní stránky
přečinu podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku týkající se porušení
povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek poškozené K., je důvodná.
b) K důvodu kasačního rozhodnutí na podkladě uplatněné námitky podřazené
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
16. Obviněný v rámci výhrad proti právnímu posouzení skutku soudy obou
stupňů provedl obecnější výklad znaků skutkové podstaty trestného činu porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Učinil tak
poukazem na právní nauku a zejména případy soudní praxe, jejichž předmětem bylo
právě posuzování hmotněprávních podmínek trestní odpovědnosti za tento trestný
čin. Jeho úvahy byly v tomto smyslu správné a není proto třeba se v tomto
rozhodnutí podrobněji zabývat okolnostmi, které jak nauka, tak i soudní praxe
považuje za významné pro zjišťování skutkových okolností, které by měly být
následně právně posouzeny jako citovaný trestný čin, ať již v jeho základní či
přísnější trestní sazbě. Námitkou, kterou Nejvyšší soud v rámci předložených
úvah obviněného posoudil jako důvodnou, je tvrzení, podle kterého z výrokové
části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tzv. skutková věta
není v souladu s právní větou.
17. Podle § 120 odst. 3 tr. řádu výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává
vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen
zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i
uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány
všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením
všech okolností, které v konkrétním případě tyto znaky vytváří. Popis skutku
proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné
pro příslušnou právní kvalifikaci skutkových zjištění. Naproti tomu do výroku
rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z
hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska
individualizace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (např. rozhodnutí č.
41/2002-I. Sb. rozh. tr.). O správné právní posouzení skutku se přitom jedná
tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní
větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního
trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že
popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá
formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní
větě výroku.
18. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 220 odst. 1 tr. zákoníku váže
trestní odpovědnost na porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, která byla pachateli uložena zákonem, nebo smlouvou, k jejímuž
uzavření dochází zpravidla též na podkladě určitého zákonného ustanovení, o něž
se smlouva opírá, jde o trestný čin s tzv. blanketní dispozicí (např. také
trestné činy podle § 244, § 247, § 261, § 262, § 270 tr. zákoníku). Již z této
povahy základní skutkové podstaty trestného činu podle § 220 odst. 1 tr.
zákoníku vyplývá, že v rámci zjišťování okolností, které charakterizují
jednotlivé znaky jeho skutkové podstaty, je třeba pro naplnění objektivní
stránky mj. zkoumat, z čeho vyplývá povinnost pachatele, jejíž porušení je mu
kladeno za vinu. U zákonné povinnosti musí být určen a popsán právní předpis, z
něhož lze dovodit, že pachatel, kterým může být speciální subjekt ve smyslu §
114 odst. 1 tr. zákoníku, je nositelem takové zákonné povinnosti opatrovat či
spravovat cizí majetek. Stejně tak v případech, v nichž má být pachatel
nositelem takové povinnosti na podkladě smlouvy, je vždy nezbytné zjistit a
označit konkrétní smluvní ujednání, z jehož obsahu je existence takové
povinnosti zřejmá.
19. Podle tzv. právní věty výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu
prvního stupně je zřejmé, že obviněný J. R. měl přečin porušení povinnosti při
správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchat
porušením podle zákona mu uložené povinnosti opatrovat cizí majetek a takovým
činem způsobil škodu převyšující 4 miliony Kč, která představuje podle hledisek
§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., škodu
značnou. Uvedenému právnímu závěru soudu však neodpovídá znění tzv. skutkové
věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které bylo citováno v bodě 2. tohoto usnesení. Chybí v něm totiž konkrétní označení právní normy, resp. jejího ustanovení, z něhož obviněnému J. R. vyplývala povinnost opatrovat
majetek, resp. veškerá majetková práva poškozené K. Přestože je v popisu
skutkových okolností vyjádřeno poměrně široce, v jakých souvislostech došlo k
posuzovanému protiprávnímu jednání obviněného včetně škodlivého následku, nelze
z něho zjistit, z jakého ustanovení hmotného práva soud dovodil, že obviněný
byl povinen k opatrování majetkových práv poškozené obchodní společnosti, v níž
zastával v rozhodné době pozici předsedy představenstva. Nejvyšší soud
nepominul, že v bodě 46. odůvodnění odsuzujícího rozsudku okresní soud v
obecnosti zmínil povinnosti, které obviněnému podle § 196 odst. 5 obch. zák. z
jeho postavení předsedy představenstva v obchodní společnosti K., vyplývaly,
zejména povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a které
porušil tím, že v podstatě nekonal, resp. neučinil nic pro další zabezpečení
nakoupených komponentů tak, aby nedošlo k jejich ztrátě či odcizení. Jak ale
vyplývá ze shora uvedených zákonných podmínek vymezení skutku ve výroku o vině,
na které navázala ve svém výkladu i soudní praxe, není možné akceptovat jako
dostačující takový způsob označení okolností charakterizujících jeden ze znaků
objektivní stránky (nejen) tohoto trestného činu. Zjištěné pochybení Okresního
soudu ve Znojmě nenapravil v odvolacím řízení ani Krajský soud v Brně, naopak
odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, přestože byl napadený rozsudek
zatížen uvedenou vadou výroku o vině. Závěrem je tak možné shrnout, že pokud
jsou všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků tohoto přečinu
obsaženy v odůvodnění, avšak nejsou uvedeny ve výrokové části rozsudku, tak se
i přesto jedná o závažnou právní vadu, pro kterou nemůže takový rozsudek obstát
(srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2006-I. Sb. rozh. tr., č. 40/2007-II. Sb. rozh. tr., č. 43/2009 Sb. rozh. tr., č. 38/2011 Sb. rozh. tr., a č. 3/2018 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě tedy musel Nejvyšší soud přisvědčit
obviněnému v jeho námitce proti výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně, který je zatížen vadou mající svůj původ v ustanovení hmotného práva a
která odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud zvažoval, zda je třeba zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátit až do hlavního líčení.
V zájmu zachování širších práv obhajoby s ohledem
na postoj obviněného, který se snažil zprostit své odpovědnosti předsedy
představenstva v materiálním smyslu v době, kdy mělo dojít ke zmenšení majetku
poškozené obchodní společnosti, bylo rozhodnuto o zrušení usnesení soudu
druhého stupně i rozsudku soudu prvního stupně. Ve věci tak bude probíhat znovu
hlavní líčení, pro které má obviněný dostatečný prostor připravit si případně
novou obhajobu. V současném stadiu řízení nespatřuje Nejvyšší soud důvod
doplňovat dokazování nad rámec důkazů již opatřených a provedených, nicméně
bude na soudu prvního stupně, zda shledá potřebu provést další důkaz či
zopakovat některý z již provedených.
20. Další námitky obviněného, které sice relevantně uplatnil v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neshledal Nejvyšší
soud opodstatněnými. Nicméně vzhledem k tomu, že ve věci bude znovu rozhodováno
o podané obžalobě v hlavním líčení, hodlá se Nejvyšší soud k předneseným
výhradám obviněného vyjádřit ve stručnosti a jen v zásadních ohledech. V rámci
nového řízení před soudy prvního i druhého stupně bude totiž třeba znovu vážit
výsledek dosud provedeného dokazování, eventuálně doplnit dokazování, pokud to
soudy budou považovat za nezbytné. Teprve poté bude nejprve soud prvního stupně
znovu hodnotit výsledek dokazování na podkladě svých skutkových zjištění a
zváží odpovídající právní posouzení včetně všech hledisek nezbytných pro
vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Nejvyšší soud nemá v úmyslu předjímat
výsledek trestního řízení, ale považuje za vhodné vymezit se vůči některým
zjevně nedůvodným výhradám, které v rámci svého dovolání, resp. v návaznosti na
svou dosavadní obhajobu obviněný předložil.
21. Obviněný vyslovil názor, podle něhož nedošlo v jeho případě k
naplnění znaku úmyslu, a opíral se přitom o povahu sporu mezi obchodními
společnostmi K., a S. Mezi těmito podnikatelskými subjekty došlo totiž k
uzavření smlouvy o uložení věci podle tehdy účinného § 516 a násl. obch. zák. Obviněný citoval ustanovení § 517 obch. zák., které stanoví, že opatrovatel
(S.) byl povinen věc pečlivě opatrovat a dbát s přihlédnutím k její povaze a
svým možnostem, aby na ní nevznikla škoda. Podle § 525 téhož zákona nepřevzal-
li uložitel (K.) věc včas, mohl mu opatrovatel k tomu určit přiměřenou lhůtu. Po jejím marném uplynutí mohl opatrovatel od smlouvy odstoupit, a jestliže
uložitele na to upozornil při stanovení dodatečné lhůty, byl oprávněn věc na
účet uložitele vhodným způsobem prodat nebo na náklady uložitele uskladnit u
třetí osoby. Nejvyšší soud záměrně citoval znění ustanovení § 525 obch. zák.,
neboť obviněný z něho (nesprávně) dovodil, že úmyslné způsobení škody na
uloženém majetku nemůže být kladeno za vinu jemu, pokud bylo povinností
opatrovatele s ním nakládat tak, aby ke vzniku škody nedošlo. Takový způsob
obrany obviněného nejen vůči (ne)naplnění znaku úmyslného zavinění, ale
směřující též k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a
vznikem škody na majetku uložitele – poškozené K. – rozhodně nelze přijmout. Obviněný po celou dobu trestního řízení naznačoval, že S., postupovala v
rozporu s ustanovením § 525 obch. zák., když po uplynutí úložní doby, údajně
K., k převzetí věcí nevyzvala a zboží jednoduše ze skladu vyvezla, načež se
později ocitlo neznámo kde, avšak mimo dosah vlastníka, kterou byla obchodní
společnost K. V první řadě nutno zdůraznit, že obviněný byl jako předseda
představenstva této obchodní společnosti podle § 196 odst. 5 obch. zák. povinen
vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře, tedy bylo na něm, aby zvolil
po uplynutí doby, po kterou měl být majetek poškozené uložen, takové řešení,
aby na majetku obchodní společnosti K., nevznikla škoda. Sám se tedy měl
aktivně zajímat o osud uloženého zboží a naložit s ním tak, aby nedošlo k jeho
ztrátě, případně tak, aby s ním poškozená jako jeho vlastník mohla dále
nakládat ve svůj prospěch. V každém případě ale výklad § 525 obch. zák., který
předložil obviněný, neodpovídá smyslu a účelu tohoto ustanovení. Jde totiž
primárně o ochranu opatrovatele, kterému zákon poskytuje legální možnosti
dispozice s cizím majetkem, který mu byl svěřen do opatrování v případech, kdy
uložitel neplní smluvené podmínky. Podle § 525 obch. zák. tedy opatrovatel může
zvolit některý z alternativního způsobu nakládání s tímto majetkem, aby mu
nevznikaly další náklady na jeho opatrování, případně aby se zbavil povinnosti
pokračovat v jeho opatrování, ačkoli úložní doba uplynula a uložitel mu
neposkytoval potřebnou součinnost.
Jestliže v posuzovaném případě nepostupoval
opatrovatel podle citovaného ustanovení, jež mu po odstoupení od smlouvy
fakultativně nabízelo uložené komponenty po uplynutí dodatečné lhůty prodat
nebo na náklady uložitele uskladnit u třetí osoby, nelze mu klást k tíži ztrátu
svěřeného majetku a současně zbavit obviněného odpovědnosti za neplnění jemu
zákonem uložené povinnosti opatrovat majetek obchodní společnosti, v níž
zastával pozici statutárního orgánu. V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud
za nutné odmítnout obviněným zpochybňované výzvy adresované ze strany obchodní
společnosti S., mimo jiné i jemu jako zástupci K., k převzetí uskladněných
komponentů. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že součástí spisového materiálu je
vyjádření právního zástupce obchodní společnosti S., který jednoznačně vyvrátil
tvrzení obviněného, naopak sám obviněný J. R., resp. K., byli tehdejším
jednatelem S., opakovaně vyzýváni k převzetí uložených věcí, jak potvrdil
jejich právní zástupce JUDr. Martin Skyba (srov. č. l. 540 trestního spisu). Rovněž nemohlo být přehlédnuto, že příloha č. 1 smlouvy o uložení věci obsahuje
výčet komponentů uložených ve skladu S., a je opatřena vlastnoručním podpisem
obviněného, který kontrakt jménem poškozené K., uzavíral (srov. č. l. 90
trestního spisu). Byť tedy obviněný tvrdil, že nelze zjistit, jaké konkrétní
zboží a v jakém množství bylo ve skladových prostorách S., uloženo, nebylo
možné jeho tvrzení akceptovat, neboť bylo provedeným dokazováním vyvráceno.
22. Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. řádu, jehož naplnění spatřoval v nesprávně uloženém souhrnnému trestu. Podle názoru obviněného nebyly splněny předpoklady vyjádřené v ustanovení § 43
odst. 2 tr. zákoníku, domáhal se tedy uložení samostatného trestu. Ve shodě se
státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství lze uvést, že obviněný
tento dovolací důvod uplatnil nadbytečně, neboť je tato výhrada podřaditelná
pod ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde totiž o posouzení
zákonných podmínek souběhu trestných činů, u něhož přichází v úvahu postup
podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Ve druhé řadě je však vhodné upozornit na to,
že se obviněný v této části své argumentace v zásadě domáhá zhoršení vlastního
postavení, neboť by jím požadovaný samostatný trest znamenal rozhodnutí v jeho
neprospěch. Přestože obviněný podřadil svou výhradu proti souhrnnému trestu pod
nesprávný dovolací důvod, nebránila by taková vada přezkoumání tohoto výroku,
pokud by však nebylo vydáno kasační rozhodnutí v dovolacím řízení a věc by
nebyla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za této
procesní situace je totiž předčasné se podrobněji zabývat druhem a výměrou
trestu, který bude znovu ukládán v hlavním líčení, pokud bude konstatována
trestní odpovědnost obviněného. Nejvyšší soud přesto může vyjádřit svůj názor
na splnění podmínek pro ukládání souhrnného trestu obviněnému v rozhodné době,
soud prvního stupně rozhodně nepochybil, pokud mu za spáchaný přečin podle §
220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin zpronevěry podle
§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu
ve Znojmě ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 17 T 81/2018, uložil za použití § 43
odst. 2 souhrnný trest odnětí svobody. Jak správně upozornila státní zástupkyně
ve svém vyjádření k dovolání obviněného, v době vyhlášení rozsudku v dovoláním
přezkoumávané věci nebylo ve věci rovněž Okresního soudu ve Znojmě vedené pod
sp. zn. 17 T 81/2018 rozhodnuto podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku, že se obviněný
J. R. ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil. Rovněž nedošlo k
naplnění podmínek tzv. fikce osvědčení ve smyslu § 83 odst. 3 tr. zákoníku,
neboť ani neuplynula lhůta jednoho roku od skončení zkušební doby podmíněného
odsouzení. V takovém případě nenastala tudíž situace, že by se na obviněného
hledělo, jako by nebyl odsouzen podle § 83 odst. 4 tr. zákoníku, což by podle §
43 odst. 4 tr. zákoníku vylučovalo uložení souhrnného trestu. Obviněnému lze
však dát za pravdu v tom, že úvahy odvolacího soudu v bodě 20. odůvodnění
napadeného usnesení, ohledně (ne)výhodnosti uložení souhrnného či samostatného
trestu obviněnému, nejsou správné, ani logické. V rámci nového rozhodování o
trestu obviněného v posuzované trestní věci bude Okresní soud ve Znojmě znovu
posuzovat souběh nyní projednávaného protiprávního jednání a skutku, o němž
bylo rozhodováno již citovaným rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 10. 2018.
Výsledek dosud správných úvah okresního soudu však vzhledem k uplynutí určité
doby, která nevylučuje citované postupy podle § 83 odst. 1 nebo 3 tr. zákoníku,
však nelze v současném stadiu trestního řízení jakkoli předjímat. S ohledem na
absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného a
nutnosti respektovat zásadu zákazu reformationis in peius nebude možné
obviněnému uložit přísnější trest, než který mu byl uložen odsuzujícím
rozsudkem soudu prvního stupně.
23. K zásadě subsidiarity trestní represe, která je upravena v § 12
odst. 2 tr. zákoníku, formuloval obviněný své výhrady tak, že nesouhlasí s
příslušnou částí odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Podle § 265a odst. 4
tr. řádu není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí. Opět bude
přicházet v úvahu v rámci nového rozhodování o vině a trestu obviněného, aby
nejprve okresní soud hodnotil míru společenské škodlivosti posuzovaného jednání
i potřebu postihnout obviněného prostředky trestního práva, a to s ohledem na
zjištěné okolnosti případu i osobu obviněného a vypořádal se s uplatněním jedné
ze základních zásad trestního práva hmotného uvedené v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Za současného stavu dokazování lze jen připomenout, že posuzovaný
případ dosud nevykazuje známky výjimečnosti podobných protiprávních jednání
tak, aby i na původně obchodněprávní vztah, resp. jeho důsledky nemohlo být
využito trestní právo k postihu pachatele, u něhož bude vyvozena trestní
odpovědnost za spáchání trestného činu.
IV. Závěrečné shrnutí
24. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud z podnětu
dovolání obviněného J. R. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 8 To 45/2021, jakož
i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 12. 2020,
sp. zn. 1 T 94/2019. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud
zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože vadou
zakládající nesoulad mezi tzv. skutkovou větou výroku o vině a právní větou
bylo stiženo již řízení před soudem prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu mohl
Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, protože zjištěné
vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohly být odstraněny v
případném veřejném zasedání. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že soudy nižších
stupňů jsou ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu vázány právním názorem, který v
tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud. Podle § 265s odst. 2 tr. řádu nemůže v
novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť napadené
rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu