Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadá na situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr. ř., pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech vyjmenovaných v ustanoveních §§ 11 odst. 1 nebo 11a tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání totiž může nastat výlučně z těchto taxativně vymezených důvodů, mezi které např. patří případy promlčení trestního stíhání, nedostatek věku u stíhané osoby, úmrtí stíhané osoby, dále situace, kdy proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, aj. Porušení zásady obžalovací ani zásady zachování totožnosti skutku, jež obviněný Ing. R. L. namítal, však nejsou v citovaných ustanoveních trestního řádu obsaženy, nemohou proto zakládat nepřípustnost trestního stíhání a tím i dovolatelem deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze jej uplatnit v případech, kdy obviněný byl uznán vinným trestným činem, ačkoli zjištěný skutek vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, nebo jej nelze právně posoudit podle žádné skutkové podstaty trestného činu uvedeného v trestním zákoně. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze dovodit tehdy, kdy určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Předmětem právního posouzení v dovolacím řízení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho existenci spatřoval dovolatel /navíc shodně jako u důvodu pod písmenem e) § 265b odst. 1 tr. ř./ v nedodržení totožnosti skutku, přičemž rozhodnutí krajského soudu označil za překvapivé. V rozporu se skutkovými závěry odvolacího soudu se hájil tím, že jediným úkonem, který provedl, byl platný převod obchodního podílu, na přípravě návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku se již nepodílel. Připomněl, že rovnocenné s jeho jednáním bylo jednání druhé společnice Š. K., jež však za převod obchodního podílu na L. K. trestně stíhána nebyla. Vzhledem k takto formulovaným konkrétním výhradám proti napadenému rozsudku je zřejmé, že obviněný Ing. R. L. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze formálně. Ve skutečnosti totiž nevytkl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale fakticky vyslovil nesouhlas se skutkovými závěry soudu druhého stupně a brojil proti porušení některých zásad trestního řízení. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že v souladu s ustanovením § 265i odst. 3, 4 tr. ř. je dovolací soud vázán obsahem dovolání a důvody v něm uplatněnými.
S ohledem na charakter argumentů, jimiž obviněný prosazoval své pochybnosti o správnosti právního posouzení, resp. skutkových zjištění soudů ve věci rozhodujících, považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k některým dovolacím námitkám, byť jimi obviněný překročil rámec tohoto mimořádného opravného prostředku.
Napadené rozhodnutí nelze především považovat za překvapivé a nesoucí prvky libovůle v rozhodování odvolacího soudu, jak učinil obviněný. Ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení Nejvyšší soud sice vytkl Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci právě překvapivost jeho původního rozsudku, ale učinil tak proto, že soud druhého stupně se svým prvním rozsudkem odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, změnil právní kvalifikaci stíhaného skutku, aniž zopakoval provedené důkazy či provedl sám důkazy nové. (Srov. § 259 odst. 3 tr. ř.) Vzhledem k tomu, že krajský soud v opakovaném řízení o odvolání obviněného aplikoval stejné ustanovení trestního zákona jako ve zrušeném rozsudku ze dne 6. 11. 2008, a učinil tak poté, co v novém odvolacím řízení doplnil dokazování přečtením listin ze sbírky společnosti L., s. r. o., nejednalo se již více o nečekaný zvrat v právním hodnocení skutku. Znaky překvapivosti mohlo rozhodnutí o vině trestným činem podle § 125 odst. 2 alinea první tr. zák. nést logicky pouze jednou, v pokračování trestního řízení na základě rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku nemohla uvedená právní kvalifikace skutku znamenat pro obviněného nečekanou tedy překvapivou změnu v právním posouzení skutku, na kterou by nemohl být náležitě připraven a podřídit jí i způsob své obhajoby.
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nepovažoval Nejvyšší soud za přiléhavý k projednávané věci. V citovaném nálezu konstatoval Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl překvapivě, když částečně změnil skutkový stav, aniž by sám provedl jakékoli důkazy. Soud druhého stupně ve věci stěžovatele hodnotil před ním provedené důkazy zcela v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. rozdílným způsobem od soudu prvního stupně, což na druhé řízení o odvolání obviněného Ing. R. L. nedopadá. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci provedl ve věci nové důkazy, jimiž doplnil důkazy provedené již před okresním soudem (např. svědectví Š. K. nebo L. K.), přičemž v jejich hodnocení se s ním v zásadních směrech ztotožnil. Konkrétně krajský soud při veřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2009 podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečetl listiny – písemné podklady pro návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, výpis z obchodního rejstříku společnosti L., s. r. o., plnou moc ze dne 2. 9. 2005, dohodu o předání účetních dokladů K. a složku listin společnosti – založené na č. l. 396 – 419. Obviněný nereagoval na výzvu předsedy senátu, aby se k důkazům vyjádřil, event. aby navrhl provedení důkazů dalších. Evidentně tak soud druhého stupně nerozhodl o vině libovolně, ale podložil své právní závěry novými důkazy. Nejvyšší soud podotýká, že citovaným nálezem Ústavního soudu argumentoval on sám, když rušil dřívější rozsudek krajského soudu, avšak za dané situace, kdy soud svá pochybení napravil, již neshledal důvod jeho postup s odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakkoli zpochybňovat.
Námitku porušení zásady zachování totožnosti skutku nelze podřadit ani pod jeden z dovolatelem deklarovaných dovolacích důvodů především proto, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma zejména ve svých ustanoveních § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 a § 220 odst. 1. (Shodně posoudil Nejvyšší soud námitku nerespektování zásady zachování totožnosti skutku jako námitku procesního charakteru např. v usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 654/2009.) Obviněný Ing. R. L. připomněl, že po celou dobu trestního řízení byl stíhán pro trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zák., přičemž po upravení skutkové věty jej odvolací soud odsoudil pro trestný čin podle § 125 odst. 2 alinea první tr. zák. Změnou, resp. doplněním popisu skutku o účelový převod obchodního podílu se podle obviněného stala pouhá okolnost skutku jeho součástí. Nejvyšší soud však, jak již uvedeno shora, neakceptoval uvedené tvrzení obviněného, které je navíc v rozporu se skutečnostmi ze spisu vyplývajícími.
Význam má totožnost skutku především z hlediska zásady obžalovací (§ 220 odst. 1 tr. ř.), tj. soud může rozhodovat v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu je totožnost skutku zachována, existuje-li při porovnání skutku popsaného v obžalobě a v rozsudku shoda, buď alespoň v jednání obviněného při rozdílném následku, anebo v následku při rozdílném jednání obviněného. Uvedená shoda jednání či následku pak nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu.
Jak přitom v posuzované věci vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného Ing. R. L. (viz č. l. 233 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 119/2007), dále z obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci podané na obviněného (viz č. l. 261), z jednotlivých rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. č. l. 329, 345, 431, 465) včetně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz č. l. 512 trestního spisu), totožnost skutku byla ve vztahu k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea první tr.
zák. zachována. Od počátku trestního řízení tvořil účelový převod obchodního podílu neoddělitelnou součást skutku, a nebyl pouhou vedlejší okolností, jak tvrdí dovolatel. Původně byl obviněný Ing. R. L. stíhán a následně také odsouzen pro trestný čin podle odst. 1 alinea třetí § 125 tr. zák., tj. proto, že zatajil účetní knihy, zápisy nebo jiné podklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně, přičemž jeho trestná činnost podle orgánů činných v trestním řízení měla spočívat v jednání skládajícím se ze dvou základních složek.
Jednak obviněný „zničil či ukryl veškeré účetní knihy, zápisy ...“ a dále pak „zajistil účelové převedení společnosti L., s. r. o., na osobu L. K. ...“. Mezi oběma fázemi stíhaného skutku byla zjevná souvislost. Poté, co obviněný jako jednatel společnosti nebyl schopen řádně doložit údaje uvedené v daňovém přiznání, což vzbudilo pozornost příslušného finančního úřadu, ve snaze vyhnout se pro něj negativním důsledkům spojeným s kontrolním šetřením správce daně, zajistil převedení společnosti L., s.
r. o., na jinou fyzickou osobu (L. K.), jež se stala také novým jednatelem společnosti, a o níž věděl, že nehodlá nadále pokračovat v podnikatelské činnosti této obchodní společnosti, dále že ani nebude pobývat na území České republiky a tudíž se stane těžko dosažitelnou pro případné úřední jednání či korespondenci týkající se podnikání. Lze konstatovat, že krajský soud zcela nadbytečně ponechal v popisu svých skutkových zjištění ve výroku o vině napadeného rozsudku i první část trestného jednání obviněného Ing.
R. L., jak byla zjištěna již v přípravném řízení. Odlišně od dosavadní formulace skutku doplnil část jednání a nově vyjádřil protiprávní následek trestného činu. Soud druhého stupně na základě výtky Nejvyššího soudu o nesouladu mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací v předešlém rozsudku (viz str. 4 zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu) nově zcela vypustil následek významný pouze z hlediska trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zák. (tj. znemožnění včasného a řádného vyměření daně) a naopak doplnil okolnosti charakterizující následek tak, že obviněný v podstatě znehodnotil vypovídací hodnotu zápisů v obchodním rejstříku pro jeho nahlížitele.
Jak však bylo vyloženo výše (viz rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh.
tr.), není v rozporu se zásadou zachování totožnosti skutku, pokud jednání nebo následek nejsou popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, nýbrž postačí shoda částečná. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že v posuzované trestní věci byla zachována totožnost skutku obsaženého v obžalobě podané na obviněného a v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním.
Rovněž nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, podle něhož nebyl účelový převod obchodního podílu nikdy předmětem dokazování a tudíž obviněný neměl možnost se k této skutečnosti jakkoli vyjádřit. Ze spisového materiálu je patrno, že k okolnostem souvisejícím s prodejem obchodního podílu obviněného L. K. byly provedeny důkazy výslechem hned několika svědků. M. V. dostal od obviněného pokyn, aby vyhotovil podklady pro převod společnosti L., s. r. o., na L. K. (srov. č. l. 294 a násl.). Ten vypověděl, že ohledně převodu obchodního podílu ve společnosti L., s. r. o., byl kontaktován kamarádem L. K., bylo mu řečeno, že se jedná pouze o formalitu, společnost má beztak brzy zaniknout a za tento formální převod obdržel odměnu 15.000,- Kč (srov. č. l. 295). Co se týče zprostředkovatele L. K., i ten ve věci vypovídal. Uvedl, že při hledání osoby, na niž by bylo možno převést společnost, byl instruován M. V., pro něhož rovněž v několika případech sám vystupoval jako tzv. bílý kůň (srov. č. l. 297).
Nejvyšší soud dále podotýká, že ve svém předcházejícím usnesení nevyloučil možnost zjištěný skutek právně posoudit podle ustanovení § 125 odst. 2 alinea první tr. zák. V tomto směru obviněný Ing. R. L. nesprávně interpretoval předcházející usnesení dovolacího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 300/2009. Důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí v dřívějším řízení o dovolání byla jednak zjevná překvapivost napadeného rozhodnutí (touto vadou však nyní již rozsudek stižen není), ale především zjištění, že skutek, jak byl popsán v původním rozsudku odvolacího soudu, neobsahoval všechny okolnosti charakterizující znaky soudem zvolené skutkové podstaty trestného činu podle § 125 odst. 2 alinea první tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 300/2009 není obsažena úvaha o absolutním vyloučení aplikace ustanovení § 125 odst. 2 alinea první tr. zák., ale pouze o nemožnosti podle citované normy posoudit skutek v té formě, jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu vydaného 6. 11. 2008. Naopak dovolací soud výslovně připustil užití dotčené právní kvalifikace, avšak jen pod podmínkou doplnění popisu skutku o podstatné okolnosti daného trestného činu, zejména o specifikaci podkladů předložených rejstříkovému soudu a upřesnění podstaty nepravdivosti a hrubé zkreslenosti údajů uvedených v těchto podkladech (srov. str. 7 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 300/2009). Těmto požadavkům krajský soud dostál, znění skutkové věty náležitě upravil tak, aby v něm uvedené skutečnosti odpovídaly zákonným znakům podle § 125 odst. 2 alinea první tr. zák., a to při zachování totožnosti skutku, na což dovolací soud v dřívějším rozhodnutí rovněž poukázal. Výraznou pochybnost vyslovil Nejvyšší soud pouze ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle ustanovení § 256 tr. zák., jak navrhovala intervenující státní zástupkyně v předešlém odvolacím řízení, přičemž soud takový návrh neakceptoval.
Pokud se jedná o znak nepravdivosti a hrubé zkreslenosti údajů v podkladech předložených rejstříkovému soudu, dovolatel zpochybnil jeho existenci tvrzením, že podklady předložené obchodnímu rejstříku v souvislosti s převodem obchodního podílu neobsahovaly žádné nepravdivé či zkreslené údaje. Takto formulovaná námitka však nesměřuje proti hmotně právnímu posouzení skutku, ale znamená jiné skutkové zjištění, než k jakému dospěly soudy. V průběhu dokazování bylo nade vší pochybnost prokázáno, že svědek L.
K. nehodlal vůbec podnikat ve společnosti L.,s. r. o., obchodní podíl zakoupil jenom formálně a z jediného důvodu – získání finanční odměny. Jeho záměrem bylo vycestovat do zahraničí za účelem výdělku a další osud obchodní společnosti, v níž se stal společníkem i jednatelem, byl zcela mimo okruh jeho zájmu. Právě takovou osobu, která nebude fakticky pokračovat v obchodní činnosti a stane se velice obtížně dostupnou pro úřední jednání či korespondenci, obviněný hledal a prostřednictvím svědka M. V.
také našel. Krajský soud v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vysvětlil, v čem spatřoval důvody naplnění této alternativy skutkové podstaty podle § 125 odst. 2 tr. zák. (srov. str. 11 napadeného rozsudku). Pokud obviněný ve svém dovolání vyslovil nesouhlas s tím, že by údaje předkládané obchodnímu rejstříku nebyly pravdivé či hrubě zkreslené, setrval tím na své dosavadní obhajobě, která však byla v průběhu trestního řízení jednoznačně vyvrácena. Nejedná se tak o námitku vytýkající vadu v aplikaci hmotného práva, nýbrž otázku související s hodnocením důkazů, jež spadá do oblasti práva procesního (§ 2 odst. 6 tr.
ř.). Nejvyšší soud proto na podkladě této námitky nemohl přezkoumat napadený rozsudek.
Stejný charakter má i další námitka obviněného, podle níž to nebyl on, kdo provedl účelový převod obchodního podílu na L. K. Jednání, jehož podstatou jsou jednotlivé úkony vedoucí k zápisu změny v osobě společníka a jednatele společnosti do obchodního rejstříku, tj. sepsání smlouvy, předložení návrhu rejstříkovému soudu apod., soud obviněnému ani za vinu nekladl. Od počátku vyvozoval trestní odpovědnost obviněného z toho, že účelový převod zajistil. Tomu korespondují zejména výpovědi M. V. a L. K., z nichž je patrno, že dovolatel celou transakci vymyslel, primárně instruoval svědka M. V., který pak podle pokynů obviněného kontaktoval další osobu – L. K., jehož prostřednictvím domluvil převedení obchodního podílu společnosti L., s. r. o., na bílého koně L. K. Pro dokreslení celé situace může sloužit mimo jiné i fakt, na který upozornil již odvolací soud. Uvedl, že dovolatel vystupoval jménem společnosti i poté, co obchodní podíly obviněného a Š. K. jakož i funkce jednatele společnosti L., s. r. o., byly od 14. 4. 2005 převedeny na L. K. (viz smlouvy o převodu obchodních podílů ze dne 14. 4. 2005 na č. l. 401 a násl., čestné prohlášení a podpisový vzor nového jednatele L. K. ze dne 14. 4. 2005 na č. l. 405 a notářský zápis ze dne 14. 4. 2005 o schválení valné hromady převodů obchodních podílů a splacených vkladů Š. K. a Ing. R. L. na L. K. na č. l. 407 a násl.). Dovolatel totiž oficiálně komunikoval s příslušným správcem daně, jemuž dne 12. 5. 2005 zaslal žádost o prodloužení lhůty. Není tedy pravdou, že by obviněný Ing. R. L. pouze převedl svůj obchodní podíl na jinou osobu, jeho jednání mělo mnohem širší rozsah a směřovalo k ukončení podnikání neprosperující společnosti, aniž by z toho pro něj vyplývaly jakékoli povinnosti a negativní důsledky, jimž se snažil vyhnout.
Obviněný se ve svém dovolání zmínil i o případné trestní odpovědnosti dalších osob. Nejvyšší soud v této souvislosti může pouze připomenout, že trestní právo procesní je ovládáno mj. i zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř.), a není tak v jeho kompetenci rozhodovat o tom, kdo bude za jaký čin postaven před soud. V daném případě lze uvažovat i o trestní odpovědnosti minimálně L. K., ale jestliže nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, neznamená to zbavení viny obviněného, či „zlepšení“ jeho procesního postavení v předmětném řízení.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. R. L. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, odmítl dovolání obviněného. Nejvyšší soud tak mohl rozhodnout v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2010
Předsedkyně senátu: