5 Tdo 1238/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.
listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný A. K., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 To 221/2003, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 90/2002, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný A. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2003, sp. zn.
4 T 90/2002, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a
trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že minimálně od
měsíce ledna 2002 do dne 26. 2. 2002 v B. v rodinném domě na ulici P. č. 41 bez
patřičného povolení opakovaně vyráběl psychotropní látku metamfetamin -
pervitin, a to pomocí chemických surovin a laboratorních potřeb, které si za
tímto účelem opatřoval, a takto vyrobil přinejmenším 31,4 g metafetaminu -
pervitinu, přičemž vyrobený metamfetamin jednak sám užíval a jednak ho převážně
po předchozích telefonických domluvách prostřednictvím pevné telefonní stanice
a mobilního telefonu předával dalším osobám z řad toxikomanů, a to Z. H. – G.,
D. K., P. P., V. R., O. K. a dalším doposud neustanoveným osobám vystupujícím
pod jmény M., L., S., M., O., L. a E., přičemž metamfetamin - pervitin náleží
mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle přílohy č. 5 k zákonu č.
167/1998 Sb.
Za to byl obviněný A. K. podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož
výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. uložen trest propadnutí
věci a podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení
protitoxikomanické ve ústavní formě.
Zmíněný rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný A. K. odvoláním, které
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 3 To 221/2003, podle
§ 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému A. K.
doručen dne 4. 8. 2003, jeho obhájci dne 31. 7. 2003 a příslušnému státnímu
zastupitelství dne 30. 7. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný A. K. dne 29. 9.
2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stran napadených výroků obviněný uvedl, že jeho
podání směřuje proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně, jehož podkladem
je shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, a to proti všem jeho
výrokům, zejména proti výroku o vině a trestu, s výjimkou té části skutkových
závěrů, které se týkají trestného činu podle § 188 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel je především přesvědčen, že soudy dříve činné ve věci pochybily, když
v jeho případě zjištěný skutkový stav podřadily pod hmotně právní skutkovou
podstatu trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť
údajně vyrobil, případně jinému opatřil psychotropní látku, a to ve větším
rozsahu. Pokud jde o námitky ohledně znaku „větší rozsah“, obviněný z důvodu
hospodárnosti textu svého dovolání poukazuje na závěry, které mají být obsažené
v rozhodnutí Krajského soudu v Praze vydaného pod sp. zn. 7 To 380/2001 a
týkají se téhož ustanovení trestního zákona. Těchto závěrů se obviněný dovolává
z toho důvodu, aby s přihlédnutím k nim dovolací soud přezkoumal správnost
argumentace použité v napadeném usnesení. Dále je obviněný toho názoru, že
soudy dříve činné ve věci nesprávně logicky vyložily i pojem „vyrobí“. Podle
obviněného je výroba takový proces, při němž za užití různých metod postupným
zpracováním různých komponentů vzniká výrobek, který je kvalitativně a
kvantitativně odlišný od vstupních komponentů. V posuzovaném případě se však
jednalo o proces, který spočíval v selekci výrobku z konglomerátu produktů,
aniž by byly změněny jeho kvalitativní či kvantitativní vlastnosti. Posledním
pochybením, které obviněný soudům vytýká, je hodnocení jeho příčetnosti. Podle
názoru obviněného existují ve věci dva rozdílné závěry znalců, přičemž má za
to, že v takové situaci není možné užít jako pomyslný jazýček na vahách závěr
znalkyně konstatující, že u obviněného byla sice zjištěna závislost na
pervitinu, ale tu nelze považovat za chorobnou, přičemž však na druhé straně je
taková diagnóza zapsána v mezinárodním seznamu nemocí a chorob. V návazností na
uvedené se současně obviněný domnívá, že soudy dříve činné ve věci řádně
nezohlednily jeho závislost na pervitinu v délce a způsobu výkonu uloženého
trestu.
Závěrem svého dovolání obviněný A. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Brně s tím, že další postup po jeho zrušení již v podání nenavrhuje.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného A. K. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství,
která uvedla, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 To 380/2001, na
něž obviněný odkazuje, uvádí několik kritérií pro hodnocení znaku většího
rozsahu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž státní zástupkyně má za
to, že v posuzovaném případě zejména vzhledem k délce doby prodeje a
pravidelnosti zásobování určitých osob obviněný zmíněný znak svým jednáním
naplnil. Stran námitky směřující proti hodnocení znaku „výroby“ se státní
zástupkyně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, tudíž opět neshledává v
aplikaci § 187 tr. zák. žádné pochybení. Stejně tak potom souhlasí se závěry
obou ve věci dříve činných soudů, pokud jde o hodnocení znaleckých posudků. Za
této situace státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství
konstatuje, že podle jejího názoru je podané dovolání obviněného A. K. zjevně
neopodstatněné, a navrhuje je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněného A. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského
soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného
A. K. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl
mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu
rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. V. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle
§ 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského
soudu v Brně dne 29. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
Stran napadených výroků obviněný A. K. uvedl, že své podání směřuje zejména
proti všem výrokům o vině i trestu s výjimkou té části skutkových zjištění,
která se týkají trestného činu podle § 188 odst. 1 tr. zák. Napadené usnesení
Krajského soudu v Brně však obsahuje toliko jeden výrok, a to o zamítnutí
odvolání. Protože obviněný svůj mimořádný opravný prostředek neopřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož prostřednictvím by mohl
napadat i případná pochybení v rozsudku soudu prvního stupně (a tedy i výrok o
vině a trestu), Nejvyšší soud vyložil dovolání tím způsobem, že je obviněný
směřuje proti výroku Krajského soudu v Brně o zamítnutí odvolání, s výjimkou
toho rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání proti výroku o vině trestným
činem podle § 188 odst. 1 tr. zák.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci první námitky obviněný vyjadřuje názor, že soudy dříve činné ve věci
chybně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zák., a to zejména pokud jde o naplnění znaku spočívajícího ve „větším
rozsahu“. Obviněný však neuvádí žádnou konkrétní argumentaci či konkrétní
důvody, v čem by mělo nesprávné právní posouzení spočívat, ani nezmiňuje, jaké
právní posouzení je podle jeho přesvědčení správné. Poukazuje toliko na
rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 To 380/2001, vydané blíže
neurčeného dne v blíže neurčené věci a k dovolání nepřiložené, které se údajně
obdobnou otázkou zabývalo, a dožaduje se uplatnění jeho závěrů i v posuzované
věci.
K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel je podle § 265f odst. 1 tr. řádu
povinen v dovolání mimo jiné uvést, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, což
znamená, že je zejména povinen tvrdit konkrétní argumenty, které podle jeho
názoru odůvodňují existenci zvoleného dovolacího důvodu, resp. namítaného
pochybení. Této své povinnosti přitom dovolatel nemůže dostát tvrzením o
„hospodárnosti textu“ opravného prostředku a pouhým odkazem na rozhodnutí
jiného soudu v jiné věci, navíc nedostatečně konkretizovaným, zejména když
rozsah odůvodnění dovolání obviněného A. K. jinak tvoří jen dvě stránky textu.
Zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Praze přitom nebylo k dovolání přiloženo
ani v kopii, i když ani takový postup by zřejmě nemohl nahradit nedostatek
obligatorních obsahových náležitostí dovolání. Pouhé uvedení odkazu na jiné
soudní rozhodnutí učiněné v jiné věci je způsobilé být součástí nezbytné
argumentace a závěrů jen v případě, jestliže se jedná o rozhodnutí
judikatorního významu, které bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek (§ 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů) a je tudíž běžně přístupné v písemné či elektronické
podobě. Blíže nespecifikované rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 To
380/2001, jehož závěrů se obviněný dovolává, však ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek publikováno nebylo. Dovolání obviněného tudíž v naznačeném rozsahu
nesplňuje stanovené obsahové náležitosti.
V návaznosti na tuto námitku obviněného A. K. a na jím použité tvrzení v
dovolání, které zůstalo jen v obecné rovině, tedy Nejvyšší soud konstatuje, že
skutková zjištění učiněná ve věci soudem prvního stupně, s nimiž se následně
ztotožnil i soud odvolací, dávají dostatečný podklad pro posouzení jednání
obviněného jako spáchaného ve větším rozsahu. Právní kvalifikaci skutku jako
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. lze proto považovat za
správnou a bez vad.
V rámci své druhé námitky obviněný A. K. tvrdil, že soudy dříve činné ve věci
nesprávně logicky vyložily pojem „vyrobí“. Má za to, že výroba je proces, při
němž za užití různých metod a postupným zpracováním různých komponentů vzniká
výrobek, který je kvalitativně a kvantitativně odlišný od vstupních komponentů.
V posuzovaném případě se však podle názoru obviněného jednalo o proces, který
spočíval v selekci výrobku z konglomerátu produktů, aniž by byly změněny jeho
kvalitativní či kvantitativní vlastnosti.
Zmíněnou námitku již obviněný uplatnil v průběhu řízení, a to především v
řádném opravném prostředku, tudíž se jí soudy dříve činné ve věci dostatečně
zabývaly. K tomu je třeba uvést, že pokud jde o proces získání předmětné
psychotropní látky, soudy obou stupňů vycházely ze znaleckého posudku, který
vypracoval Kriminalistický ústav Policie České republiky v P. (viz zejména č.
l. 379 a násl. trestního spisu). Ten dostatečně ozřejmuje charakter uvedeného
procesu a odůvodňuje jeho posouzení jako výroby psychotropní látky, takže soudy
obou stupňů nepochybily, pokud se ztotožnily se závěry tohoto znaleckého
posudku. Z nich potom vyplývá, že metamfetamin nebyl zásadně získáván selekcí z
odpadu bez změny jeho kvalitativních a kvantitativních vlastností, ale způsobem
jiným, který však podle názoru znalců není vhodné v odůvodnění šířeji
publikovat, což i Nejvyšší soud považuje za důvodné respektovat, takže v
podrobnostech odkazuje na zmíněný znalecký posudek.
Navíc obviněný A. K. v tomto směru ve svém odvolání polemizuje s hodnocením
uvedeného znaleckého posudku, z něhož soudy obou stupňů vycházely. Tím však
dovolací námitky směřují proti hodnocení tohoto důkazu a proti správnosti
skutkového závěru, který z něj byl učiněn.
Přitom je třeba uvést, že formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho
existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní
posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu.
Jestliže tedy obviněný A. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale
tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak
soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného A. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak
je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění,
s jehož závěry se přitom ztotožnil i soud odvolací. Obviněný tedy bez
patřičného povolení opakovaně vyráběl psychotropní látku metamfetamin -
pervitin, a to za použití chemických surovin a laboratorních potřeb, které si
za tímto účelem opatřoval, a učinil tak způsobem podrobněji popsaným v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Tímto svým jednáním jednoznačně naplnil znak
spočívající ve výrobě psychotropní látky ve smyslu § 187 odst. 1 tr. zák.
K právnímu hodnocení posuzovaného skutku lze navíc doplnit, že pojem „výroba“
psychotropní či omamné látky je nutné vykládat širším způsobem, než jak učinil
obviněný A. K. ve svém dovolání. Za výrobu je třeba totiž považovat jakékoli
zhotovení nebo vytvoření omamné nebo psychotropní látky (kromě pěstování
určitých rostlin), a to bez omezení pouze na určité způsoby, jimiž má být
taková látka získána. Nejvyšší soud v této souvislosti podpůrně odkazuje na
ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. i) Úmluvy o psychotropních látkách (vyhlášené
pod č. 62/1989 Sb.), podle něhož výraz „výroba“ označuje všechny postupy, jimiž
lze získat psychotropní látky, a zahrnuje rovněž čištění a přeměnu
psychotropních látek v jiné psychotropní látky. Tento výraz zahrnuje také
výrobu přípravků, vyjma těch, jež jsou připravovány v lékárnách na lékařský
předpis. Proto lze uzavřít, že právní kvalifikace posuzovaného skutku jako
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. je i z uvedeného hlediska
správná a bez vad. Proto dovolání obviněného bylo shledáno v tomto rozsahu
zjevně neopodstatněným.
Dalším pochybením, které obviněný A. K. soudům vytýká, je hodnocení jeho
příčetnosti. Podle názoru obviněného existují ve věci dva rozdílné závěry
znalců, přičemž má za to, že v takové situaci není možné užít jako pomyslný
jazýček na vahách závěr znalkyně, v němž konstatuje, že u obviněného byla sice
zjištěna závislost na pervitinu, ale tu nelze považovat za chorobnou, přestože
na druhé straně je taková diagnóza uvedena v mezinárodním seznamu nemocí a
chorob.
Stran zmíněné námitky lze v zásadě odkázat na již jednou výše uvedený závěr
Nejvyššího soudu, podle něhož předpokladem existence uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr řádu je nesprávná aplikace hmotného
práva. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů
z důkazů, přitom neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního. Pokud tedy obviněný A. K. namítá nesprávné hmotně právní posouzení
týkající se jeho příčetnosti, ale tento svůj názor dovozuje z odlišného
právního hodnocení důkazů, konkrétně z jiného hodnocení tří znaleckých posudků
zpracovaných v této věci, potom soudům činným dříve ve věci nevytýká vady při
aplikaci hmotného práva, ale porušení ustanovení procesních.
Jak již také bylo dále uvedeno, Nejvyšší soud je při posuzování existence
tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. To v dané situaci znamená, že dovolací soud je vázán i skutkovým
zjištěním těchto soudů, podle něhož je obviněný A. K. osobou příčetnou a z
tohoto hlediska trestně odpovědnou, přičemž jeho ovládací schopnosti byly
sníženy jen nepodstatně. Uvedený závěr soudy obou stupňů opřely o psychiatrické
znalecké posudky MUDr. M. H. (jako znalkyně) a Psychiatrické léčebny v P. (jako
ústavu ve smyslu § 110 tr. řádu), zatímco posudek znalce MUDr. J. N.
konstatující nepříčetnost obviněného soudy obou stupňů neakceptovaly, protože
podle nich zůstal ve svých závěrech osamocený a nemohl obstát v konfrontaci s
výše uvedenými posudky (č. l. 421 a 422 trestního spisu). Takto ustálenému
skutkovému stavu potom odpovídá hmotně právní posouzení obviněného jako osoby,
která i z hlediska příčetnosti naplňuje znaky trestně odpovědného pachatele
trestného činu ve smyslu § 12 tr. zák. K jinému závěru ohledně otázky
příčetnosti obviněného A. K. by tedy Nejvyšší soud mohl dospět jen při
odchylném hodnocení všech tří zmíněných znaleckých posudků, ovšem - jak již
bylo výše zdůrazněno - dovolací soud není oprávněn v řízení o dovolání
přezkoumávat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy prvního a druhého
stupně ani přehodnocovat tyto důkazy, a to ani z podnětu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rozsahu této námitky proto Nejvyšší
soud konstatuje, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v
§ 265b tr. řádu.
V poslední části svého dovolání obviněný A. K. v návazností na již uvedené
námitky tvrdí, že soudy dříve činné ve věci řádně nezohlednily jeho závislost
na pervitinu v délce a způsobu výkonu uloženého trestu. Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný tuto
námitku opírá, lze však uplatňovat, jak již bylo zmíněno, toliko nesprávnosti v
hmotně právním posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. V souvislosti s
výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při
ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §
35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu
podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani
takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom sama o
sobě není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení
soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím
důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož
spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u
obviněného A. K. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu
nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I v tomto rozsahu tedy obviněný podal dovolání z
jiného důvodu, než jaký ho činí přípustným.
Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný A. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud
neshledal opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde
totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě
spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele
či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 6. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry