5 Tdo 1243/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3.
listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný E. T., proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 11 To 183/2004, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
6 T 8/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný E. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3.
2004, sp. zn. 6 T 8/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 16. 5. 2002 do 20. 5.
2002 v Hradci Králové v obchodním domě C., na náměstí ve S. a u čerpací stanice
pohonných hmot u V. v L. v úmyslu vylákat od J. D. finanční hotovost ve výši 1
000 000,- Kč jmenovanému sliboval, že u P. Č. r. v H. K. zjistí, zda tato šetří
jeho podnikatelské aktivity, ač věděl, že žádné informace u P. Č.r. získávat
nebude, přičemž od poškozeného tak vylákal finanční hotovost v celkové výši 400
000,- ke škodě J. D.
Za to byl obviněný E. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1
tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný E. T. odvoláním, které
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 11 To
183/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému
doručen dne 17. 6. 2004, jeho obhájci dne 22. 6. 2004 a příslušnému státnímu
zastupitelství dne 21. 6. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný E. T.
prostřednictvím svého obhájce dne 20. 7. 2004 dovolání, a to s odkazem na
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Pokud jde o
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle mínění
obviněného stojí ve věci proti sobě výpověď poškozeného, která není doložena
žádným důkazem, a dále výpověď obviněného, jenž skutek popírá a právem navrhuje
důkazy svědčící o jeho nevině. Obviněný poukazuje na první rozsudek vydaný ve
věci soudem prvního stupně, který odvolací soud zrušil a věc vrátil Okresnímu
soudu v Hradci Králové. Tento soud následně provedl výslech dvou svědků, z
nichž podle vyjádření obviněného svědek Ing. J. P. nic neuvedl a svědek M. T.
potvrdil výpověď obviněného. Obviněný je přesvědčen, že Okresní soud v Hradci
Králové neuvěřil výpovědi svědka M. T., aniž prověřil její objektivitu. Proto
obviněný podal ve věci odvolání, v němž na tvrzené nedostatky poukázal, ale
odvolací soud ho zamítl jako nedůvodné. Obviněný proto považuje rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové za nezákonné vzhledem k nesprávnému
subjektivistickému a neobjektivnímu hodnocení celé věci.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný E. T.
uvádí, že trestní stíhání bylo v posuzované věci zahájeno dne 5. 11. 2002, tedy
v době, kdy již byl obviněný od 25. 10. 2001 stíhán pro jinou trestnou činnost
policejním radou Policie České republiky na základě rozhodnutí č. j. ČVS K-KWC
162/20-01. Za této situace mělo podle názoru obviněného probíhat společné
řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. řádu, což se nestalo. Ve zmíněné jiné trestní
věci byl však obviněný podle svého vyjádření stíhán vazebně a Krajský soud v
Hradci Králové rozhodoval v této souvislosti o několika jeho stížnostech, a to
v senátě JUDr. P. V., který rozhodoval i o odvolání obviněného v této trestní
věci. Proto obviněný vyslovuje pochybnost, zda uvedený senát neměl být podle §
30 odst. 2 tr. řádu vyloučen, když rozhodoval o odvolání ve věci, o níž mělo
být rozhodováno ve společném řízení s jinou věcí, v které tento senát
rozhodoval o stížnostech týkajících se rozhodnutí o vazbě.
Obviněný E. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a aby z
výše uvedených důvodů věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného E. T. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněný uplatnil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu jen námitky týkající se způsobu hodnocení provedených
důkazů a procesu dokazování vůbec, které však zmíněný dovolací nemohou naplnit,
neboť se vůbec nejedná o otázky hmotně právního posouzení skutku, ale otázky
procesní. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 písm. b) tr. řádu státní
zástupce uvádí, že ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu dopadá na situaci v něm
předvídanou, která nastala v jedné a téže trestní věci. Důvod vyloučení soudců
však nelze podle jeho mínění rozšiřovat na jiné trestní věci, jež by podle
obviněného mohly být hypoteticky projednávány ve společném řízení, proto ani k
naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný E. T. jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný E. T. odkazuje na ustanovení § 265b odst.
1 písm. b) tr. řádu, které je naplněno, když ve věci rozhodl vyloučený orgán;
tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Dále obviněný spatřuje existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud
připomíná, že ho lze dovodit zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které
existuje jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle
jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný E. T. však
v této souvislosti vytýká soudům obou stupňů nesprávné subjektivistické a
neobjektivní hodnocení provedených důkazů. Z toho pak dovozuje chybné závěry
soudů, protože obviněný popírá, že by se zmíněného skutku dopustil, a jeho
spáchání nepovažuje za prokázané. Existenci citovaného dovolacího důvodu tak v
uvedeném rozsahu shledává obviněný v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž
vycházely soudy činné dříve ve věci, popřípadě ve vadně provedeném dokazování a
hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy
obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci
skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z
vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností,
než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové
zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním,
ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně
stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a
ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak
revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím
účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat
správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v
souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením,
nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího
soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti
v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z
omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný E. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
E. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor
dovozoval v naznačeném rozsahu jen z chybného hodnocení důkazů a z odlišné
verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného E. T. to pak znamená, že pro dovolací
soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání
tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož
skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. To tedy znamená, že obviněný
jednal s poškozeným v úmyslu vylákat od něj za uvedených okolností finanční
hotovost, což se mu částečně podařilo. Zmíněné dovolací námitky obviněného,
které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou proto mimo rámec
uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim
nemohl nijak přihlížet.
Obviněný E. T. dále poukazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje v tom, že v posuzované trestní věci rozhodoval
v odvolacím řízení senát, který byl podle názoru obviněného vyloučen z důvodu
uvedeného v ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu. Tentýž senát přitom podle
obviněného rozhodoval i o stížnostech týkajících se rozhodnutí o vazbě, které
sice podal obviněný v jiné své trestní věci, ale ta měla spojena do společného
řízení s posuzovanou trestní věcí a s ní také společně projednána.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
řádu je naplněn v případě, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený orgán ve
smyslu § 30 tr. řádu. Jedním z důvodů pro vyloučení soudce z rozhodování pak
může být i situace, v níž by měl týž soudce rozhodovat jak v přípravném řízení
o vazbě, tak i následně ve věci v řízení před soudem (§ 30 odst. 2 tr. řádu).
Podmínkou pro uplatnění tohoto důvodu vyloučení, na který obviněný ve svém
dovolání poukazuje, je ovšem skutečnost, že poté, co soudce rozhodoval v
přípravném řízení mimo jiné o vazbě, by měl rozhodovat po podání obžaloby v
téže trestní věci. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá ze zákonné dikce
ustanovení § 30 odst. 2 věta druhá tr. řádu, která váže důvod vyloučení soudce
na rozhodování v projednávané věci. V posuzovaném případě se však jednalo o dvě
samostatné trestní věci, v nichž pouze v pozici obviněného vystupovala stejná
osoba, což pro aplikaci ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu nestačí. Přitom se zde
obviněný domáhá rozšiřujícího výkladu citovaného ustanovení, který je
nepřípustný i z toho důvodu, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje
výjimku z ústavně zakotvené zásady, podle níž nesmí být nikdo odňat svému
zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.). Tak jak tuto
příslušnost zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z
projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a pouze z důvodů
výslovně stanovených zákonem. Jinak není namístě průlom do zmíněné ústavní
zásady. Rozhodování soudce v jiné trestní věci samo o sobě tedy nezakládá důvod
k jeho vyloučení z rozhodování v projednávané věci.
Za nerozhodný považuje Nejvyšší soud v této souvislosti názor obviněného E. T.,
podle kterého byly splněny ohledně obou věcí podmínky společného řízení podle §
20 odst. 1 tr. řádu. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu ani na žádný jiný dovolací důvod se totiž nelze domáhat přezkumu
určitého řízení z toho hlediska, zda byl či měl být uplatněn postup podle
ustanovení § 20 odst. 1 tr. řádu, které předpokládá konání společného řízení.
Proto se Nejvyšší soud touto otázkou ani nemohl zabývat. Z hlediska dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je pak rozhodující, že trestní
stíhání obviněného probíhalo ve dvou samostatně vedených řízeních, takže důvody
pro vyloučení soudce nebo celého senátu ve smyslu § 30 odst. 2 věta druhá tr.
řádu v posuzované věci nevznikly. V rozsahu námitek opírajících se o citovaný
dovolací důvod je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný E. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle jednoho z citovaných zákonných ustanovení, ale tyto
námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými,
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší
soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y