5 Tdo 1243/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2008 o dovolání obviněného Ing. Z. G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 536/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 125/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 9 T 125/2006, byl obviněný Ing. Z. G. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (bod 1. výroku o vině) a trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. (bod 2. téhož výroku). Za tuto trestnou činnost byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. soud uložil obviněnému povinnost nahradit ve zkušební době škodu způsobenou trestným činem. Zároveň mu byl dále uložen trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák., který spočíval v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty nebo likvidátora na dobu deseti let.
Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově podané v neprospěch obviněného Ing. Z. G. a rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 6 To 536/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému Ing. Z. G. uložil podle § 248 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem, a dále obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu správce konkursní podstaty a likvidátora na dobu deseti let.
Shora citovaný rozsudek soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. Z. G. dovoláním prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný se neztotožnil s právním posouzením skutku, především vznesl výhrady k naplnění subjektivní stránky „citovaného trestného činu“. Z takového vyjádření ovšem není zcela jasně patrno, proti kterému z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, brojil, neboť v úvodu svého podání citoval jak trestný čin zpronevěry, tak trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu. Nejvyšší soud až na základě obsahu dovolací argumentace usoudil, že mimořádný opravný prostředek obviněný uplatnil výhradně v rozsahu výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, který se týkal trestného činu zpronevěry. Na svou obhajobu obviněný zdůraznil vlastní tíživou ekonomickou situaci, jež ovlivnila jeho trestnou činnost, a dále skutečnost, že zamýšlel veškeré finanční prostředky vrátit. Vyslovil přesvědčení, že zjištěné skutkové okolnosti měly být správně právně posouzeny jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., popř. podle § 255a tr. zák. Odvolacímu soudu vytkl, že se ohledně výše škody nezabýval pohledávkami, jež byly v konkursu zpeněženy, což podle něj mohlo mít vliv na to, v jakém rozsahu byl trestný čin spáchán pouze ve stadiu pokusu a v jakém rozsahu byl již dokonán. Dovolatel závěrem konstatoval, že skutková tvrzení uvedená v obžalobě nebyla prokázána a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta poukázala na to, že řádný opravný prostředek podal pouze státní zástupce v neprospěch obviněného a to výslovně proti výroku o trestu. Přezkumná činnost krajského soudu tak byla omezena rozsahem odvolacích námitek státního zástupce, jež se vztahovaly výlučně k výroku o trestu odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Obviněný však podal dovolání směřující proti výroku o vině, který odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku přezkoumávat nemusel a také tak neučinil. Proto se jedná podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství o nepřípustné dovolání a navrhla tudíž, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud při posuzování dovolání obviněného Ing. Z. G. nejprve zkoumal, zda je přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou pak taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že proběhlo nalézací řízení před soudem prvního stupně a následně ve věci rozhodl soud druhého stupně, přičemž vydal některé z rozhodnutí taxativně vymezených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního, tak druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek podaný proti některému z těchto rozhodnutí vydanému soudem prvního stupně [§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.]. V dovolání je tak možné napadnout jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
Podle judikatury Nejvyššího soudu (č. 20/2004 Sb. rozh. tr.) není přípustné dovolání, které směřuje proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával (povinnost přezkumu nebyla dána podle § 254 odst. 1 tr. ř. a ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.). Ustanovení § 254 odst. l tr. ř. zakotvuje princip vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že „dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně“. Právě taková situace nastala v posuzované věci.
Ze spisového materiálu je zjevné, že obviněný nevyužil možnosti podání řádného opravného prostředku a k podání dovolání ho vedlo úspěšné odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch. Státní zástupce přitom omezil řádný opravný prostředek výhradně proti výroku o trestu. Soud prvního stupně uložil obviněnému dva druhy trestů (trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odložil, a trest zákazu činnosti), jež byly blíže specifikovány shora, avšak námitky vznesl odvolatel jen proti podmíněnému trestu odnětí svobody. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově jej považoval za nepřiměřeně mírný a nesplňující účel trestu a polemizoval s důvody, které vedly soud prvního stupně k podmíněnému odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Argumenty státního zástupce krajský soud akceptoval a již výše bylo uvedeno, že rozsudkem zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o trestu a obviněnému Ing. Z. G. uložil přísnější úhrnný trest odnětí svobody, neboť se jednalo o trest nepodmíněný, byť byl uložen v kratší výměře dvou a půl roku. Oproti požadavku státního zástupce však soud druhého stupně zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice.
Krajský soud v Plzni správně omezil svou přezkumnou činnost na oddělitelný výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Tachově a dále správnost postupu řízení, které této části výroku předcházelo. V rámci odvolacího řízení soud druhého stupně tedy nepřezkoumával výrok o vině, neboť vada výroku o trestu, kterou shledal, neměla svůj původ ve výroku o vině, neprováděl nové právní hodnocení skutku ani jiné skutkové okolnosti, proti nimž obviněný Ing. Z. G. brojil svými dovolacími námitkami. Přitom za daných okolností mohl dovolatel uplatnit námitky pouze proti výroku o trestu, popř. proti průběhu řízení, jež této části napadeného rozhodnutí předcházelo. K dovolací argumentaci směřující proti výroku o vině by Nejvyšší soud mohl přihlížet pouze tehdy, pokud by buď sám obviněný anebo státní zástupce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním zaměřeným také (anebo pouze) proti výroku o vině. To se však evidentně nestalo.
Ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Z. G. nepřípustným a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová