5 Tdo 125/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
února 2004 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 7 To 259/2003, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 332/2002, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný L. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 4. 2003, sp.
zn. 1 T 332/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9.
2003, sp. zn. 7 To 259/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení
na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným
J. S. tím, že společně dne 23. 4. 2002 kolem 20.00 hod. na schodišti vestibulu
a na WC restaurace S. na M. n.í v J. bezdůvodně fyzicky napadli M. A., tohoto
opakovaně srazili ze schodů, zatáhli ho na WC, kde do něj kopali, a způsobili
mu tak zlomeninu levé poloviny dolní čelisti a podvrtnutí pravého kolena s
léčením a pracovní neschopností do 1. 7. 2002.
Za to byl obviněný L. M. podle § 222 odst. 1 tr. zák. (v rozsudku soudu druhého
stupně je chybně uvedeno podle odst. 2 tohoto ustanovení) odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr.
zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 5 let se současným vyslovením dohledu. Zmíněnými rozhodnutími byl uznán
vinným i spoluobviněný J. S. a byl mu uložen trest a současně bylo postupem
podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obou obviněných
podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené
rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku
o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis tohoto
rozhodnutí byl obviněnému L. M. doručen dne 10. 11. 2003, jeho obhájkyni dne
21. 10. 2003 a příslušnému státnímu zástupci dne 20. 10. 2003.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný L. M. dne 23.
12. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v
§ 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich uvádí, že před
rozhodnutím soudu druhého stupně uplatnil ve věci námitku podjatosti předsedy
senátu soudu prvního stupně JUDr. V. S., a to z důvodu jeho poměru k
obviněnému, konkrétně pro apriorně negativní postoj JUDr. V. S. k obviněnému.
Obviněný má za to, že tuto jím tvrzenou skutečnost doložil, a to především
poukazem na trestní oznámení, stížnosti a opakované podněty s návrhem na kárné
řízení, které učinil v průběhu května a června 1995 a podal je proti JUDr. V.
S. Dále obviněný argumentoval trestním oznámením, jež na něj podal JUDr. V. S.,
a z toho vyplývajícím sdělením obvinění vůči obviněnému L. M. pro podezření ze
spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele. Obviněný dodává, že o této
jeho námitce podjatosti rozhodl usnesením Okresní soud v Jihlavě tak, že JUDr.
V. S. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a následně podanou
stížnost obviněného proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně zamítl. Obviněný
se domnívá, že ačkoli tím řádně uplatnil důvody k vyloučení JUDr. V. S. z
tohoto řízení, a to s poukazem na zmíněnou řadu předchozích podání, která podle
jeho názoru směřovala k vyvolání budoucích nesporně negativních důsledků pro
JUDr. V. S., soudy činné dříve ve věci se zabývaly pouze okolnostmi
vyplývajícími z trestního spisu obviněného z roku 1992, které však nepovažoval
za podstatné. Podle obviněného soudy rozhodovaly na základě nesprávných a
neúplných skutkových zjištění, neboť podstata jeho námitky podjatosti směřovala
k okolnostem, které nastaly až v roce 1995. Obviněný poukazuje i na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 19. 9. 2002,
sp. zn. 11 Tdo 133/2002, jež se zabývalo obdobnou problematikou. K uplatněnému
dovolacímu důvodu pak obviněný závěrem konstatuje, že podle jeho názoru je
prokazatelně vyloučeno, aby JUDr. V. S. nevěděl o rozhodných skutečnostech, z
nichž obviněný dovozuje jeho podjatost, a dále aby i s odstupem několika let
mohl JUDr. V. S. považovat obviněného za jemu neznámou osobu, vůči které nemá
apriorně negativní postoj a ohledně níž by mohl rozhodovat nestranně.
K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obviněný L. M. uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným
trestným činem podle § 222 odst. 1 tr. zák. Ze shora citovaného popisu skutku,
jakož i z odůvodnění soudních rozhodnutí však podle názoru obviněného vyplývá,
že se jedná o skutek spáchaný dvěma osobami ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., tudíž soud opomenul uvést v právní kvalifikaci odkaz na
zmíněné ustanovení, což mu ukládá ustanovení § 120 odst. 1 písm. c) odst. 3 tr.
řádu (mylně uvedeno tr. zák.). Obviněný dále dovozuje, že zřejmě v důsledku
tohoto pochybení soudy obou stupňů konstatovaly nesprávný závěr, podle něhož
pro posuzovanou trestní věc nejsou podstatné dílčí aktivity obou
spoluobviněných při útoku. Podle názoru obviněného v řízení nebyla prokázaná
existence a míra zavinění na straně každého ze spoluobviněných a to neumožňuje
rozhodnout o vině obou osob ze spáchání trestného činu podle § 222 odst. 1 tr.
zák. ve spolupachatelství, neboť sama okolnost, že úmyslný útok na zájem
chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě
závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, tj. těžkou
újmu na zdraví. Obviněný L. M. proto tvrdí, že předpokladem správného
rozhodnutí o vině je řádné prokázání všech okolností vypovídajících o existenci
a míře jeho zavinění, přičemž bez toho nelze učinit ani zákonné rozhodnutí o
trestu.
Závěrem svého dovolání obviněný L. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1, 3 tr. řádu (správně zde měl být nejprve odkaz na ustanovení § 265k
odst. 1, 2 tr. řádu) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v tom
rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o potvrzení jako správných výroků rozsudku
Okresního soudu v Jihlavě stran viny obviněného L. M. ze spáchání trestného
činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a o jeho povinnosti k
náhradě škody poškozenému a dále v jakém bylo rozhodnuto o zrušení výroku o
trestu rozsudku soudu prvního stupně a znovu rozhodnuto. Dále obviněný navrhl,
aby byl zrušen i předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě stran
obviněného L. M. a aby byla věc tomuto soudu přikázána k novému projednání v
jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. M. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru obviněný uplatnil námitku podjatosti předsedy senátu soudu
prvního stupně JUDr. V. S. až v průběhu veřejného zasedání konaného o odvolání
obviněného a z toho státní zástupkyně dovozuje, že tato námitka byla především
reakcí na způsob rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu a byla vedena
snahou činit obstrukce a mařit hladký průběh trestního řízení. Podle státní
zástupkyně námitka podjatosti směřuje proti soudci, který nebyl ani podle § 31
tr. řádu vyloučen z řízení, přičemž skutková zjištění, která k takovému závěru
vedla, nelze s úspěchem zpochybnit. Taktéž nelze podle státní zástupkyně
přehlédnout, že JUDr. V. S. nevydal rozhodnutí napadené dovoláním, které z
hlediska výměry trestu vyznělo výrazně ve prospěch obviněného. Z popsaných
důvodů se státní zástupkyně domnívá, že podmínky dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyly po formální ani materiální stránce naplněny.
K odůvodnění druhého dovolacího důvodu státní zástupkyně uvedla, že závěr o
souladu mezi větou skutkovou a právní nemůže být zpochybněn poukazem na
absentující vyjádření spolupachatelství jako formy trestné součinnosti ve
smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť tato součinnost neovlivňuje právní
kvalifikaci skutku. Z popisu posuzovaného jednání spoluobviněných je potom
podle státní zástupkyně zřejmé, že jsou odpovědni za způsobení těžké újmy na
zdraví za existence alespoň nepřímého úmyslu u každého z nich, a tím byla
naplněna základní skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §
222 odst. 1 tr. zák., přičemž odkaz obviněného na § 6 tr. zák. není na místě.
Postup podle § 31 odst. 2 písm. a) tr. zák. není potom podle názoru státní
zástupkyně zpochybnitelný na podkladě uplatněného ani žádného jiného důvodu a
navíc je postaven na výtce týkající se nedostatku skutkových zjištění. Státní
zástupkyně má za to, že dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. řádu
byl odůvodněn zjevně neopodstatněnými námitkami.
Závěrem státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněného L. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského
soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině obviněného
L. M. vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně a kterým byl obviněnému uložen
trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí
je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce
JUDr. M. Z., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b)
a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Jihlavě dne 23.
12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný L. M.
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy na
to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tuto okolnost již před rozhodnutím
soudu druhého stupně namítl, a dále na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného opírajících se o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. řádu je tvrzení, že předseda senátu Okresního soudu v Jihlavě
JUDr. V. S. měl být vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení, a to pro
jeho poměr k obviněnému. Důvodnost tohoto závěru obviněný shledává v
okolnostech, které nastaly v roce 1995, konkrétně v trestních oznámeních,
stížnostech a opakovaných podnětech s návrhem na kárné řízení, které podal
obviněný proti JUDr. V. S. Dále obviněný poukazuje na trestní oznámení, které
na něj podal JUDr. V. S. a z něhož vyplynulo sdělení obvinění obviněnému L. M.
pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele.
Jak zjistil Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu, v trestní věci
obviněného L. M. bylo po podání obžaloby u Okresního soudu v Jihlavě konáno
hlavní líčení dne 13. 11. 2002 a dále potom ve dnech 15. 1. 2003, 19. 2. 2003 a
2. 4. 2003 (viz č. l. 151, 177, 187 a 220 trestního spisu), přičemž dne 2. 4.
2003 byl vynesen výše citovaný rozsudek. Předsedou senátu, který ve věci
rozhodoval, byl JUDr. V. S., jenž se účastnil všech úkonů, obdobně se vždy
osobně účastnil hlavního líčení i obviněný L. M. Rozsudek soudu prvního stupně
napadl obviněný odvoláním, které bylo odvolacím soudem projednáváno ve veřejném
zasedání ve dnech 5. 6. 2003, 17. 7. 2003 a 25. 9. 2003 (č. l. 237, 271 a 337
trestního spisu), přičemž obviněný L. M. uplatnil dne 17. 7. 2003 ústně do
protokolu a posléze i písemně námitku podjatosti JUDr. V. S. V jejím odůvodnění
tvrdil, že na něj v roce 1995 podal ve třech případech trestní oznámení,
přičemž dále svůj závěr opíral o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
167/94 (č. l. 273 trestního spisu).
O citované námitce rozhodl Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 30. 7. 2003,
sp. zn. 1 T 332/2002, podle § 31 odst. 1 tr. řádu tak, že z důvodů uvedených v
§ 30 odst. 1 tr. řádu není předseda senátu JUDr. V. S. vyloučen z vykonávání
úkonů v této trestní věci. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, JUDr. V.
S. si nebyl vědom toho, že by na něj obviněný v návaznosti na dříve vedenou
trestní věc podal trestní oznámení, především však podle názoru soudu trestní
oznámení, které nemělo žádný účinek a s nímž ani nebyl soudce konfrontován,
nemůže zakládat podjatost. Opačný závěr by podle soudu v konečném důsledku
znamenal, že formální podání trestního oznámení postupně na každého soudce ve
věci by zajistilo obviněnému trestní nestíhatelnost, což je nepřijatelné. K
učiněnému odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu potom okresní soud zmínil, že se
podle jeho názoru týká jednak občanského soudního řízení, ale především vychází
z odlišných skutečností (č. l. 279 trestního spisu).
Dne 29. 7. 2003 obviněný L. M. doplnil odůvodnění své námitky podjatosti
podklady, kterými byly kopie výše zmíněných oznámení, návrhů a stížností. Tyto
listiny však předložil Krajskému soudu v Brně, ačkoli o námitce rozhodoval v
prvním stupni Okresní soud v Jihlavě, který je tudíž vzhledem ke dni vydání
svého usnesení (dne 30. 7. 2003) neměl k dispozici (č. l. 286 až 316 trestního
spisu). JUDr. V. S. se týkají podněty k prošetření postupů a návrhy na kárné
řízení adresované Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (č.
l. 290 a 292 trestního spisu), stížnosti proti usnesením Okresního soudu v
Jihlavě zaslané tomuto soudu (č. l. 296 a 305 trestního spisu), návrh na kárné
řízení zaslaný Krajskému soudu v Brně (č. l. 297 trestního spisu), přípisy
zaslané mezi obviněným a JUDr. V. S. (č. l. 300, 302, 306 a 308 trestního
spisu), podnět k zahájení trestního stíhání adresovaný Krajskému státnímu
zastupitelství v Brně (č. l. 309 trestního spisu) a přípis zaslaný Krajskému
soudu v Brně (č. l. 312 trestního spisu). Dále je zde zahrnuto sdělení obvinění
obviněnému L. M. pro podezření ze spáchání trestného činu útoku na veřejného
činitele podle § 156 odst. 3 tr. zák. a usnesení státního zástupce Okresního
státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou o zastavení tohoto trestního
stíhání (č. l. 299 a 303 trestního spisu). Citovaný trestný čin, jehož se
týkalo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, byl přitom shledáván v tom, že
obviněný měl v písemných podáních hrubě pomlouvat a urážet pracovníky Okresního
soudu v Jihlavě a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, konkrétně
zejména soudce JUDr. M. P. a státního zástupce JUDr. M. N.
Výše uvedené usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 7. 2003, jímž JUDr.
V. S. nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, napadl obviněný L. M.
prostřednictvím své obhájkyně dne 8. 8. 2003 tzv. blanketní stížností, kterou
přislíbil ve lhůtě do 14 dnů podrobně odůvodnit (č. l. 280 trestního spisu).
Dne 21. 8. 2003 podal stížnost obviněný i samostatně, a to opět blanketní s
příslibem odůvodnění rovněž do 14 dnů (č. l. 353 trestního spisu). Krajský soud
v Brně jako soud stížnostní rozhodl o podaném opravném prostředku dne 28. 8.
2003, tzn. po dvaceti dnech od doručení stížnosti podané prostřednictvím
obhájkyně, a to tím způsobem, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítl jako nedůvodnou (č. l. 327 trestního spisu). Odůvodnění stížnosti podané
obhájkyní obviněného potom bylo doručeno dne 27. 8. 2003 (č. l. 356 trestního
spisu), odůvodnění obviněného až dne 1. 9. 2003 (č. l. 328 trestního spisu). V
prvním z těchto odůvodnění obviněný v podstatě pouze odkazuje na již dříve
předložené dokumenty týkající se jím podaných stížností a návrhů, z nichž
dovozuje důvodnost své námitky, a dále poukazuje na některé okolnosti týkající
se spoluobviněného J. S. v této trestní věci. V druhém odůvodnění potom
obviněný tvrdí, že JUDr. V. S. nesprávně vykládá smysl a význam ustanovení § 31
tr. řádu a že musel vědět o jím podaných trestních oznámeních. Dále obviněný
zpochybnil závěry usnesení napadeného stížností a poukázal na některé konkrétní
okolnosti týkající se dříve vedené trestní věci u Okresního soudu v Jihlavě, v
níž měl postavení obviněného, i na určité okolnosti průběhu této trestní věci,
v které bylo podáno dovolání, a vyjádřil svůj nesouhlas s nimi, zejména pokud
jde o jeho posouzení jako recidivisty.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání
úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnost,
že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká,
nemůže nestranně rozhodovat. Obviněný L. M. shledává důvod svědčící pro
vyloučení (pro tzv. podjatost) předsedy senátu Okresního soudu v Jihlavě JUDr.
V. S. v jeho existujícím poměru k němu jako obviněnému a dovozuje, že jde o
poměr nepřátelský. Obviněný přitom argumentuje především podáními, která proti
JUDr. V. S. učinil v roce 1995 poté, co tento soudce rozhodoval v jiné trestní
věci, v níž byl dovolatel taktéž v postavení obviněného.
Jak vyplývá z podkladů zařazených v trestním spise, zejména z listin
předložených obviněným a z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jihlavě, jímž
bylo rozhodnuto o námitce podjatosti uplatněné vůči JUDr. V. S., obviněný L. M.
v roce 1995 skutečně učinil několik podání, která směřovala proti jmenovanému
předsedovi senátu, popřípadě jejichž prostřednictvím obviněný navrhoval
zahájení kárného řízení a trestního stíhání jmenovaného soudce. Žádné z těchto
řízení však nebylo v důsledku zmíněných podání zahájeno, tudíž jejich
bezprostřední negativní dopad na JUDr. V. S. mohl být jen nepatrný. V tomtéž
časovém období sice bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro podezření ze
spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele, avšak pro skutek, který
měl spočívat v jeho útoku především proti jiným osobám, nikoli proti JUDr. V.
S., tudíž s jeho osobou nelze zmíněné trestní stíhání spojovat. Nejvyšší soud
současně považuje za správný názor vyslovený Okresním soudem v Jihlavě, podle
něhož trestní oznámení, které nemělo žádný účinek, nemůže vyvolávat negativní
vztah soudce vůči obviněnému ani zakládat podjatost soudce. Soudce rozhodující
v trestní věci řeší zásadní otázku možného konfliktu jednání obviněného s
trestně právními normami, což v sobě v celé řadě případů nutně vyvolává určitý
názorový rozpor mezi obhajujícím se obviněným, pokud trvá na své nevině, a
soudcem, který důsledně uplatňuje trestní normy, vychází i z důkazů svědčících
proti obviněnému a případně vyhlásí odsuzující rozsudek. Neztotožní-li se
obviněný s výsledkem řízení, pak uvedený rozpor sice může v některých případech
vyvrcholit až návrhy obviněného na zahájení různých druhů sankčních řízení
proti soudci (či proti jinému orgánu činnému v trestním řízení). Takové návrhy
však samy o sobě nelze pokládat za dostatečné důvody k podjatosti soudce a k
dodatečnému zpochybnění nestrannosti jeho rozhodnutí, zejména pokud podněty
obviněného nebyly shledány opodstatněnými a nevedly k zahájení žádného řízení
proti soudci, takže v něm nemohly bez dalšího vyvolat negativní vztah k
obviněnému.
Ostatně soudce jako profesionální odborník je poměrně často vystaven
nesouhlasným názorům stran, zejména v podobě opravných prostředků směřujících
proti jeho rozhodnutím, proto jeho nestrannost nemůže být ovlivněna pouhým
podáním obviněného, byť směřujícím proti osobě soudce. Navíc Nejvyšší soud
považuje za správný i další závěr Okresního soudu v Jihlavě, podle něhož by
přijetí opačného názoru mohlo v konečném důsledku znamenat i faktickou trestní
nestíhatelnost obviněného, který by podával trestní oznámení či další podněty
postupně proti všem soudcům činným v jeho věci. Proti názoru obviněného L. M.,
kterým dovozuje, že k němu má JUDr. V. S. negativní vztah, pak stojí i
skutečnost, že obviněný uplatnil námitku podjatosti vůči tomuto soudci až asi
tři a půl měsíce od vydání prvostupňového rozsudku, a nikoli např. již v
průběhu hlavního líčení, kdy jednoznačně věděl, který předseda senátu jeho věc
projednává a bude v ní rozhodovat. Z tohoto hlediska se dodatečná námitka
podjatosti jeví jen jako reakce obviněného na nepříznivý výsledek řízení u
soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tedy nezjistil žádné okolnosti, které by měly vést k závěru,
podle něhož JUDr. V. S. měl či má k obviněnému L. M. nepřátelský postoj, jak
obviněný tvrdí v dovolání. Podání, na něž se obviněný odvolává, neměla ve
vztahu k jmenovanému předsedovi senátu žádný negativní právní účinek, a tudíž
nebyla jako taková schopna vyvolat jeho nepřátelský postoj k obviněnému. Není
sice zřejmé, zda si byl JUDr. V. S. vědom jejich existence, nicméně Nejvyšší
soud považuje za nepochybné jeho tvrzení, že s nimi nebyl konfrontován. Obdobně
z trestního spisu nevyplývají žádné jiné okolnosti zpochybňující nestranné
rozhodování JUDr. V. S. ve vztahu k obviněnému L. M., a to ani pokud jde o
uložení trestu, byť byl tento výrok odvolacím soudem zrušen a změněn. Další
argumenty obviněného týkající se některých konkrétních okolností vyplývajících
z této a z dříve vedené trestní věci u Okresního soudu v Jihlavě nejsou taktéž
podle názoru Nejvyššího soudu způsobilé odůvodnit vyloučení JUDr. V. S. z
rozhodování. Pokud jde např. o zaměňování pojmu recidivista a zvlášť nebezpečný
recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., je to spíše jen projevem
neznalosti zmíněné problematiky obviněným. Rovněž jeho poukaz na nález
Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, zde nemá
opodstatnění. Ve věci, jíž se týká citovaný nález, se totiž i přes řešení
obdobné otázky nejedná o srovnatelnou situaci. Konflikt mezi soudkyní a právní
zástupkyní účastníka v rámci civilního procesu ve zmíněné věci dosáhl jiné,
podstatně intenzivnější úrovně, protože z podnětu soudkyně bylo skutečně
zahájeno trestní stíhání této právní zástupkyně, a to pro skutek, který se
bezprostředně týkal vedeného sporu, resp. souvisejících vyjádření v tisku.
Uplatnění závěrů tohoto rozhodnutí Ústavního soudu tedy v trestní věci
obviněného L. M. nepřichází v úvahu.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že rozhodnutí o
vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr.
řádu je průlomem do ústavně stanovené zásady v čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému
soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tak, jak zákon
stanovil příslušnost určitého soudce jeho zařazením ke konkrétnímu soudu a
přidělením konkrétní věci, kterou má tento soudce projednat a rozhodnout, je
jeho příslušnost zásadně dána, a postup, jímž je soudce vyloučen z projednávání
a rozhodování přidělené věci, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní
a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým
prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v ustanoveních §
30 a § 31 tr. řádu je stanovena jistá výjimka. Ta ovšem nemůže být založena jen
na pouhých domněnkách a spekulacích, ale musí být opřena o dostatečně závažné
skutečnosti a argumenty, které jsou způsobilé odůvodnit průlom do citované
ústavní zásady. Tomu ostatně odpovídá i formulace dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle něhož k podání dovolání jako mimořádného
opravného prostředku zasahujícího do pravomocného rozhodnutí nepostačuje pouhé
– nedostatečně podložené – podezření z možné podjatosti soudce, ale z okolností
obsažených v dovolání a ve spise musí být zřejmé, že v dřívějším řízení
skutečně rozhodl vyloučený soudce.
Nejvyšší soud k podanému dovolání v tom rozsahu, v jakém bylo opřeno o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, konstatuje, že neshledal žádné
skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru předsedy senátu JUDr. V. S. k
obviněnému L. M., na jehož základě by nemohl nestranně rozhodovat. Proto
ohledně zmíněné části bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Druhým dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil, je důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Jeho existenci shledává obviněný L. M. jednak v tom, že
soudy obou stupňů při právní kvalifikaci skutku nevyjádřily skutečnost, že čin
byl spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., což považuje za
pochybení. Dále v případě spolupachatelství je podle obviněného nutné prokázat
existenci a míru zavinění u obou pachatelů a teprve z takového zjištění lze
dovodit závěr o odpovědnosti za případný těžší následek.
Nejvyšší soud především neakceptoval tvrzení obviněného L. M., podle něhož
skutečnost, že se obvinění dopustili skutku společně, musela být vyjádřena ve
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to právní kvalifikací stíhaného
trestného činu jako spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Přestože v praxi bývá obvykle spáchání trestného činu ve spolupachatelství ve
smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. vyjádřeno tímto konstatováním přímo ve výroku o
vině včetně citace uvedeného zákonného ustanovení, absence takového závěru
nečiní výrok o vině neúplným a tudíž ani nezákonným. Na rozdíl od přípravy k
trestnému činu (§ 7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§ 8 tr. zák.) nebo
organizátorství, návodu a pomoci (§ 10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně
označuje za zvláštní formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.),
spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby
bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno – kromě popisu skutkových
okolností – též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal
obviněný jako spolupachatel. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství proto
postačí vyjádřit v popisu skutku, neboť mimo toho, že je jedním z hledisek pro
ukládání trestu [§ 31 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nemá zvláštní právní význam.
Navíc obviněný L. M. neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. řádu, jehož prostřednictvím by bylo možné namítat neúplnost výroku o vině,
kdyby se ovšem o takovou vadu jednalo. Přitom – jak již bylo výše zmíněno –
nedostatek výslovného závěru o spáchání trestného činu ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. nečiní výrok o vině neúplným.
Pokud jde o námitku obviněného L. M. týkající se nutnosti zjistit podíl obou
spoluobviněných na spáchání posuzovaného skutku, je nezbytné především
zdůraznit, že Nejvyšší soud je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o
existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vždy
vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně, a není oprávněn k přezkoumávání správnosti a úplnosti
provedeného dokazování, hodnocení důkazů ani skutkových závěrů. Skutkový stav,
tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá
z dalších skutečností vyjádřených v jeho odůvodnění, přitom poskytuje
dostatečný podklad k právnímu závěru, podle něhož se obvinění (J. S. a L. M.)
dopustili trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Je
přitom zřejmé, že tento trestný čin spáchali oba obvinění společným jednáním
jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. V takovém případě již dále
není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil společné trestné činnosti ve
stejném či obdobném rozsahu apod. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý
ze spolupachatelů uskutečnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil
jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů
je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují
k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou
podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke
spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství
od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I.
Sb. rozh. tr.).
Z hlediska právního posouzení činu spáchaného obviněnými L. M. a J. S. tudíž
není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z
nich podílel na způsobení újmy na zdraví poškozeného M. A. Podle skutkových
zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, jde tedy o společné jednání obou
obviněných ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., jak je to konkretizováno citovanou
judikaturou, a konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání
trestného činu, mohla najít výraz jen při úvahách o druhu a výměře trestu podle
§ 31 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Další tvrzení obviněného L. M. ohledně případné možnosti a správnosti aplikace
ustanovení týkajících se tzv. těžšího následku a s tím souvisejícího zavinění
podle § 6 tr. zák. jsou podle názoru Nejvyššího soudu nepřípadná. Skutek byl v
této věci posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.
zák., kterým byla naplněna jen základní skutková podstata tohoto trestného
činu, a nikoli skutková podstata kvalifikovaná, jejíž podmínkou je i těžší
následek. Těžší následek ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. tedy nelze ztotožňovat
s těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., která je u trestného
činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl uznán
vinným obviněný L. M., znakem základní skutkové podstaty (následkem), a nikoli
těžším následkem, kterým jsou u tohoto trestného činu okolnosti uvedené v
ustanoveních § 222 odst. 2 a 3 tr. zák. Ustanovení § 6 tr. zák., jímž se v
dovolání v této souvislosti argumentuje, tudíž nepřichází vůbec v úvahu.
Pokud se jedná o výrok o trestu, zejména stran jeho přiměřenosti, kterou
obviněný L. M. také v rámci dovolání zpochybňoval, je nutné zmínit, že
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze
uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s
výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při
ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §
35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za
pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované
věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti
uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný
dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán
vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného L. M. nejde a ten
se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho
výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §
31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo
naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Lze tudíž konstatovat, že i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu opřel obviněný své dovolání o námitky, které je nutné
posoudit jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že
obviněný L. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) ani g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y