5 Tdo 1254/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o
dovolání podaném obviněným Ing. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 To 47/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 7/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 33 T 7/2002,
byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným dvojnásobným trestným činem zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a podle téhož
ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož
výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák.
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v
oblasti vývoje, výroby, nákupu a odbytu výrobků z plastů a jejich odpadu včetně
výrobků kombinovaných na dobu dvou roků. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o
vině a trestu spoluobviněného Ing. J. P., a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění. Vrchní soud v Olomouci jako
soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 To 47/2006,
kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ohledně obviněného Ing. J. Š. ve
výroku o vině v bodě 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a
ohledně obviněného Ing. J. P. ve výroku o trestu. Poté podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. J. Š. uznal vinným trestným činem
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Za tento
trestný čin a za tentýž, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu I. stupně
nezměněn, mu podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný
trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst.
1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
tří roků. Dále mu uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti vývoje, výroby, nákupu a
odbytu výrobků z plastů a jejich odpadu včetně výrobků kombinovaných na dobu
dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. J. P.
a o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, napadl obviněný Ing. J. Š. dovoláním podaným prostřednictvím
obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Vady nesprávného právního posouzení skutku, odpovídající důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřoval dovolatel v tom, že soud prvního
stupně ve svém hodnocení důkazů nepostupoval objektivně a nestranně a neprovedl
důkazy zpochybňující tvrzení obsažená v obžalobě. Ke skutku popsanému pod bodem
1. výroku rozsudku vrchního soudu namítl, že společnost P., s.r.o., neměla
majetek a její závazky přesahovaly pohledávky. Společnost P., s.r.o., v této
době mohla naopak své závazky vůči společnosti L., a.s., plnit formou
probíhajících dodávek výrobků. Postoupením pohledávky nezanikla společnosti L.,
a.s., nevratně možnost přijímání plnění od původního dlužníka P., s.r.o., pokud
by tato společnost k tomu měla zdroje. Společnost L., a.s., pak mohla svou
pohledávku z postoupení uplatnit v konkursních řízeních vedených proti oběma
dlužníkům a možnosti jejího uspokojení se naopak rozšířily. Podle dohody o
postoupení pohledávek se však mezi jejími účastníky žádné platby nerealizovaly
a nemohlo proto dojít ke škodě či zvýhodnění jednoho z nich. Obviněný se na
přípravě této smlouvy podílel v době, kdy byl zaměstnancem společnosti L.,
a.s., na základě pověření ředitele společnosti. Dopady smlouvy nebyly způsobeny
jeho zaviněním, ale rozpory v jednání tehdejších jednatelů. Nebyl mu prokázán
úmysl poškodit společnost L., a.s., ani zvýhodnit společnost P., s.r.o.
Postoupení pohledávky bylo běžným obchodním případem s přiměřeným
podnikatelským rizikem. Prokazování škody se pak mělo dít podle ustanovení
občanského a obchodního zákoníku a nikoli volnou úvahou soudu.
Ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku rozsudku krajského soudu dovolatel
namítl, že nedošlo ke zvýhodnění společnosti P., s.r.o., neboť jí budova nebyla
předána, současně nemohlo dojít ani ke znevýhodnění společnosti L., a.s., neboť
tato by ani v případě realizace zástavy neztratila své nároky vůči společnosti
P., s.r.o. Okolnost, že si byl obviněný vědom toho, že nad touto společností
bude vyhlášen konkurs, hodnotil jako spekulaci soudu. Zástavní a mandátní
smlouvy pak neměly nic společného s předmětem činnosti zainteresovaných
společností a nejde tudíž o smlouvy, které má na mysli § 128 tr. zák. Jejich
uzavřením proto nebyl porušen zákon. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. pak dovolatel namítl, že teprve v závěru hlavního líčení státní
zástupkyně změnila zdůvodnění obvinění v tom smyslu, že obviněný dal popud k
uzavření dohody o postoupení pohledávek. Za toto jednání pak byl i odsouzen –
byl tedy odsouzen za jednání, pro které nebyl obžalován. Odvolací soud také
odmítl provedení důkazů navrhovaných obhajobou, kterými mělo být prokázáno mj.,
že obviněný nepodepsal dokumenty související se zástavní smlouvou týkající se
poskytnutí úvěru ve výši 30 mil. Kč týkající se majetku L., a.s. Z těchto
důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a
vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby
sám zprostil obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle
§ 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru
skutky, pro které byl dovolatel odsouzen, naplňují zákonné znaky trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Námitky
dovolání jsou zjevně neopodstatněné a jsou opakováním námitek uplatňovaných
obviněným v předcházejícím řízení. Proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v
prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.,
lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky
obsahově odpovídající citovanému důvodu pak bylo možno posoudit.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod
ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku
dodržení procesních předpisů, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně § 2
odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit,
protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání
lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové
závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž
možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud,
avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve
skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a
teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako
mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím
byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. neodpovídají ty námitky, podle kterých soud prvního stupně při hodnocení
důkazů nepostupoval objektivně a nestranně a neprovedl důkazy zpochybňující
tvrzení obžaloby. Touto částí dovolání obviněný nesměřoval ke změně právního
posouzení skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, ale prosazoval změnu
hodnocení důkazů a své obhajoby, resp. nesouhlasil s rozsahem provedeného
dokazování. Protože provádění a hodnocení důkazů není upraveno hmotným právem,
ale je procesní činností upravenou trestním řádem, ocitl se dovolatel těmito
námitkami mimo meze zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat. Stejný závěr platí pro
námitku, podle které je spekulací soudu zjištění, že si byl obviněný vědom
toho, že nad společností P., s.r.o., bude vyhlášen konkurs. Toto skutkové
zjištění, ke kterému dospěly soudy nižšího stupně, není Nejvyšší soud oprávněn
v dovolacím řízení změnit s odkazem na nesprávnost hmotně právního posouzení.
Naopak z něj musí při svých úvahách o právním posouzení skutku vyjít. Ostatní
dovolací námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ale Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo
účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo
podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z
nich. Skutková podstata tohoto trestného činu sankcionuje zneužívání postavení
ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v
obchodní činnosti. Pracovníkem ve smyslu citovaného ustanovení je osoba v
pracovněprávním vztahu s podnikem nebo organizací, přičemž zákon nevyžaduje,
aby byl ve vedoucím postavení. Členem orgánu je podle obchodního zákoníku
typicky člen statutárního orgánu (člen představenstva u akciové společnosti,
jednatel společnosti s ručením omezením) nebo jiného orgánu společnosti na
základě zákona (účastník valné hromady, člen dozorčí rady aj.) či jiné právní
skutečnosti (orgán vytvořený společenskou smlouvou, stanovami apod.). Podmínka
spočívající v tom, že pachatel trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák. je
pracovníkem, členem orgánu, společníkem, podnikatelem nebo účastníkem na
podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací, nevyžaduje, aby měl v obou
(ve všech) subjektech stejné postavení, proto např. v jednom může být členem
orgánu a v druhém pracovníkem (č. 41/1999-III. Sb. rozh. tr.). Není rovněž
třeba, aby měly podniky či organizace stejnou právní formu. Zákon v dané
skutkové podstatě trestného činu nevyžaduje uzavření smlouvy jen mezi podniky
či organizacemi, v nichž je pachatel činný, smluvní stranou může být i třetí
osoba a postačí, že jde o smlouvu na úkor jednoho, popř. i více takových
subjektů, v nichž pachatel působí (srov. č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Nevýhodná
je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci na
úkor druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak
zpravidla bude. Nevýhodnost smlouvy může mimo jiné spočívat ve skutečnosti, že
jedna z organizací (subjektů) je takovou smlouvou zbavena prostředků k
podnikání, může se projevit např. při prodeji v nižší smluvní ceně, než za
jakou mohl být určitý majetek (plnění) ve skutečnosti zcizen, případně tím, že
byl zcizen nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti ceny a v
důsledku toho došlo ke ztížení možnosti úhrady vlastních závazků organizace.
Obviněný se podle rozsudků soudů prvního a druhého stupně dopustil dvou
trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., přičemž o prvním z nich rozhodoval znovu Vrchní soud v Olomouci a druhý
pak zůstal tímto rozhodnutím nedotčen ve znění bodu 2 výroku o vině rozsudku
Krajského soudu v Ostravě.
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu se dovolatel dopustil
jednání spočívajícího v tom, že za situace, kdy působil ve společnosti L. n. h., a.s., od 1. 2. 1996 do 18. 2. 1998 jako předseda představenstva a poté od
18. 2. 1998 jako člen představenstva ve společnosti P., s.r.o., a od 7. 2. 1991
jako společník, pak v době od 15. 7. 1993 do 12. 3. 1998 jako jednatel ve
společnosti P., s.r.o., pak v době od 28. 8. 1991 do 11. 3. 1998 jako výkonný
ředitel, a obviněný Ing. J. P. ve společnosti L. n. h., a.s., v době od 16. 3. 1994 do 1. 2. 1996 jako místopředseda představenstva, v době od 24. 6. 1997 do
18. 2. 1998 jako člen představenstva, v době od 18. 2. 1998 do 7. 9. 1998 jako
předseda představenstva a v době od 7. 9. 1998 jako místopředseda
představenstva, ve společnosti P., s.r.o., jako společník a od 12. 3. 1998 jako
jednatel, kdy společnost P., s.r.o., byla jediným vlastníkem společnosti P.,
s.r.o., a majoritním vlastníkem společnosti L., a.s., a kdy všechny výše
uvedené společnosti měly stejný nebo obdobný předmět činnosti, a to zejména
výrobu zboží z plastů a setů a obchodní činnost – koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej, uzavřeli dne 5. 10. 1995 dohodu o finanční výpomoci,
která byla uzavřena mezi společností L. n. h., a.s., zastoupenou mimo jiné i
obviněným Ing. J. P. jako generálním ředitelem, a společností P., s.r.o.,
zastoupenou Ing. J. Š. jako jednatelem společnosti, a to ve výši 4.580.000,-
Kč, dne 10. 12. 1996 pak uzavřela společnost L. n. h., a.s., zastoupená
obviněným Ing. J. P. jako generálním ředitelem dohodu o finanční výpomoci se
společností P., s.r.o., zastoupenou obviněným jednatelem Ing. J. Š., o
poskytnutí jednorázové návratné finanční výpomoci v objemu 2.000.000,- Kč, a
dne 3. 11. 1997 pak společnost L. n. h., a.s., zastoupená obviněným Ing. J. P.,
členem představenstva a generálním ředitelem, se společností P., s.r.o.,
zastoupenou obviněným Ing. J. Š., jednatelem společnosti, uzavřela smlouvu o
půjčce o poskytnutí návratné půjčky v objemu 2.000.000,- Kč, přičemž věřitelem
vždy byla společnost L. n. h., a.s.a dlužníkem společnost P., s.r.o., a tyto
finanční prostředky byly poskytovány za účelem zakoupení akcií společnosti L. n. h., a.s., jejichž nákup zajišťovala společnost G. O., a.s., přičemž
společnost P., s.r.o., dne 26. 7. 1997 vrátila společnosti L. n. h., a.s.,
částku 2.200.000,- Kč a dne 2. 12. 1997 částku 2.330.000,- Kč, přičemž pak
následně dne 31. 12. 1998 obviněný Ing. J. P. na základě doporučení obviněného
Ing. J. Š., jako jednatel společnosti P., s.r.o., podepsal se společností L. n. h., a.s., kterou rovněž zastupoval jako generální ředitel společnosti, dohodu o
postoupení pohledávky a vzájemném zápočtu, dle které společnost P., s.r.o.,
postoupila svou pohledávku za společností P., s.r.o., ve výši 5.191.518,- Kč a
postoupením této pohledávky tak společnost P., s.r.o., uhradila svůj závazek
vůči společnosti L. n. h., a.s., v téže výši, přičemž dodatkem č. 1 ze dne 22. 3. 2000 byl celkový závazek ke dni 31. 12. 1998 společností P., s.r.o., vůči
společnosti L. n. h., a.s., snížen na částku 4.
852.017,- Kč, přičemž v té době
oba obvinění věděli, že společnost P., s.r.o., je značně předlužená, není
schopna dostát svým závazkům, výrok auditora je záporný, takže dne 20. 12. 1999
byl na společnost P., s.r.o., prohlášen konkurz, jednali tak na úkor
společnosti L. n. h., a.s., a tímto svým jednáním poškodili tuto společnost o
částku 4.852.017,- Kč.
Jako první se Nejvyšší soud zabýval námitkou odvolatele ke shora citovanému
skutku, podle které nebylo vyloučeno uspokojení pohledávek za společností P.,
s.r.o., a společnost L. n. h., a.s., mohla svou pohledávku z postoupení
uplatnit v konkursních řízeních vedených proti oběma dlužníkům. Vyslovil
přesvědčení, že možnosti jejího uspokojení se naopak rozšířily. Postoupením
pohledávky nezanikla společnosti L. n. h., a.s., nevratně možnost přijímání
plnění od původního dlužníka P., s.r.o., pokud by tato společnost k tomu měla
zdroje. Tyto právní námitky však nejsou podle názoru Nejvyššího soudu správné.
Předně je třeba uvést, že postoupení pohledávky ve smyslu § 524 a násl. obč.
zák. znamená změnu v osobě věřitele v závazkovém právním vztahu a po postoupení
pohledávky je tedy oprávněným vůči určitému dlužníku jiná osoba než před
postoupením. Následné plnění dlužníka bývalému věřiteli je z právního hlediska
nutno považovat za plnění bez právního důvodu a tedy za bezdůvodné obohacení,
které je osoba, v jejíž prospěch bylo plněno, povinna vydat (srov. § 451 odst.
1 obč. zák.). Z téhož důvodu je zřejmé, že plnění z postoupené pohledávky
původní dlužník zásadně není oprávněn vymáhat, lze tak učinit pouze na základě
dohody ve smyslu § 530 obč. zák. Společnost L. n. h., a.s., nemohla tedy
pohledávku po provedeném postoupení vymáhat proti „oběma dlužníkům“, ale pouze
proti společnosti P., s.r.o. Tvrzení, že se možnosti jejího uspokojení
rozšířily tudíž nemá opodstatnění. Možnost, resp. reálnost vymožení pohledávky
proti společnosti P., s.r.o., a jejího uspokojení touto společností je pak
popsána v odůvodnění rozsudku vrchního soudu na straně 24 a 25. Odvolací soud
na tomto místě uzavřel, že ekonomická situace společnosti P., s.r.o., byla
velmi nepříznivá a tento fakt prakticky vylučoval plné uspokojení jejích
věřitelů. K 30. 6. 1998 byla ve společnosti ukončena výroba a v této době měla
společnost závazky cca ve výši 231 mil. Kč, pohledávky 91 mil. Kč a zásoby 11
mil. Kč., byla tudíž značně předlužena. O možnosti uspokojení pohledávek za
touto společností v konkursním řízení pak názorně vypovídají výsledky tohoto
řízení patrné z rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8.
2004, neboť věřitelé pohledávek druhé třídy byli uspokojeni v poměru toliko
0,776% jejich zjištěné pohledávky. Pohledávka společnosti L. n. h., a.s., ve
výši 4.852.017,- Kč byla v rámci rozvrhu uspokojena částkou pouhých 37.656,52
Kč.
Dovolatel rovněž vyslovil přesvědčení, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl
poškodit společnost L. n. h., a.s., ani zvýhodnit společnost P., s.r.o. Naopak
Nejvyšší soud zjistil, že rozhodné skutečnosti k posouzení subjektivní stránky
činu jsou obsaženy již ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde je uvedeno, že „v
té době oba obvinění věděli, že společnost P., s.r.o., je značně předlužená,
není schopna dostát svým závazkům a výrok auditora je záporný…“. Další
okolnosti vypovídající o subjektivní stránce činu vyplývají z odůvodnění
rozsudku. Podle něj si byl dovolatel vědom špatné ekonomické situace
společnosti P., s.r.o., neboť podepisoval přiznání k dani z příjmů této
společnosti. K 31. 12. 1995 činil hospodářský výsledek této společnosti a
základ daně mínus cca 35 mil. Kč a obdobný výsledek vykázala společnost i
následující rok (str. 24 rozsudku soudu druhého stupně). Zpráva auditora k 31.
12. 1997 pak konstatovala, že společnost je povinna sama na sebe podat návrh na
prohlášení konkursu. Jak uvedl odvolací soud na str. 26 rozsudku, o podání
návrhu na konkurs společnosti P., s.r.o., jakož i P., s.r.o., byli obvinění
informováni ještě předtím, než došlo k podpisu dohody o postoupení pohledávek.
Věděli, že postoupená pohledávka nebude ze strany společnosti P., s.r.o.,
uhrazena (byla předlužena) a že dohoda je pro společnost L. n. h., a.s.,
nevýhodná, byla uzavřena na její úkor, když společnost P., s.r.o., se tímto
způsobem zbavila svého závazku vůči společnosti L. n. h., a.s. Odvolací soud
také potvrdil zjištění soudu prvního stupně, že k uzavření dohody o postoupení
pohledávky a vzájemném zápočtu došlo na základě doporučení obviněného Ing. J.
Š. a obviněný sám vypověděl, že o podepsání dohody věděl. Výše uvedená zjištění
jednoznačně vypovídají o vědomosti obviněného stran všech rozhodných okolností
naplňujících znaky jím páchaného trestného činu a stejně tak je nepochybná i
volní složka jeho počínání v podobě minimálně jeho srozumění s následkem
(způsobení úkoru L. n. h., a.s.). Úmysl obviněného tedy ze skutkových zjištění
nepochybně vyplývá. Přehled a znalosti obviněného o celkové finanční situaci
společnosti P., s.r.o., jsou dále významným zjištěním soudů obou stupňů pro
posouzení jeho dalších dovolacích námitek.
V rozporu se skutkovým zjištěním je tvrzení dovolatele, podle něhož společnost
P., s.r.o., mohla své závazky vůči společnosti L. n. h., a.s., plnit formou
probíhajících dodávek výrobků. Podle zjištění obou soudů byla ve společnosti
P., s.r.o., ke dni 30. 6. 1998 ukončena výroba a tuto nadále realizovala
společnost P. P., s.r.o., tedy subjekt právně odlišný, který k plnění za
společnost P., s.r.o., nebyl zavázán. Nebylo možné, aby společnost P., s.r.o.,
uhradila svůj závazek vůči společnosti L. n. h., a.s., dodávkami výrobků, když
již půl roku před uzavřením předmětné dohody nic nevyráběla a nacházela se ve
výše popsané ekonomické situaci.
Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné i další námitky obviněného ke
shora popsanému skutku. Na závěru o vině obviněného nemohla nic změnit námitka,
podle které společnost P., s.r.o., neměla majetek a její závazky přesahovaly
pohledávky. Tato společnost byla jednáním obviněných (postoupením nedobytné
pohledávky za společností P., s.r.o.) zvýhodněna a její ekonomická situace není
pro závěr o spáchání daného trestného činu či naplnění některého z jeho znaků
relevantní.
Pokud obviněný namítl, že podle dohody o postoupení pohledávek se mezi jejími
účastníky žádné platby nerealizovaly a nemohlo proto dojít ke škodě či
zvýhodnění jednoho z nich, nezbývá než konstatovat, že smlouva o postoupení
pohledávky nepředpokládá, že by jejím obsahem mělo být provedení nějaké
„platby“, byť v praxi bývá tato dohoda zpravidla úplatná. V daném případě
úplatnost (resp. poskytnutí protihodnoty) vyplynula z následně provedeného
zápočtu pohledávek, na základě kterého byl uhrazen závazek vůči společnosti L.
n. h., a.s. Ke zvýhodnění jedné i k úkoru druhé ze společností proto došlo.
Vada právního posouzení skutku nespočívá ani v obviněným tvrzeném pracovním
zařazení jeho osoby v době uzavření předmětných dohod. Pachatelem tohoto
trestného činu může být i pracovník dvou nebo více podniků, aniž by z hlediska
trestnosti musel být členem jejich statutárních orgánů. Podle názoru Nejvyššího
soudu je pro právní posouzení daného skutku podstatné, že dovolatel působil ve
společnosti L. n. h., a.s., od 1. 2. 1996 do 18. 2. 1998 (tj. v krátké době
před podpisem dohody, k níž dal popud) jako předseda představenstva a poté od
18. 2. 1998 jako člen představenstva. Ve zbývajících dvou společnostech byl pak
společníkem, resp. jednatelem či výkonným ředitelem. Již toto postavení ve
společnosti je relevantní pro naplnění znaků daného trestného činu. Současné
působení obviněného ve společnostech, jichž se trestný čin týká, není podmíněno
jeho stejným postavením v nich (srov. např. č. 41/1999-III.). Pokud se tedy na
přípravě uvedené smlouvy obviněný podílel v době, kdy byl „pouhým“ zaměstnancem
společnosti L. n. h., a.s., navíc, když ještě v témže roce byl předsedou jejího
představenstva, nemůže to na správnosti závěru o jeho vině mít vliv.
Nejvyšší soud nemohl podpořit ani argument obviněného, že postoupení pohledávky
bylo běžným obchodním případem s přiměřeným podnikatelským rizikem a
prokazování škody se mělo dít podle ustanovení občanského a obchodního
zákoníku. Jednání dovolatele evidentně porušilo objekt chráněný trestním
zákonem, který toto jednání reguluje z odlišného hlediska než obchodní zákoník.
Okolnost, že je určité jednání regulováno občanskoprávními předpisy nevylučuje,
aby v případě spáchání trestného činu předvídaného trestním zákonem totéž
jednání bylo relevantní z hlediska trestního práva. Míra podnikatelského rizika
celé transakce tedy nemá na právní kvalifikaci skutku podle trestního zákona
vliv, neboť obvinění si byli vědomi faktické nedobytnosti pohledávek za
společností P., s.r.o., jakož i způsobení úkoru jedné ze zúčastněných
společností. Tím porušili objekt trestného činu a vyvolali nutnost trestního
postihu jejich jednání. Pokud obviněný vytýkal soudům vadný postup při výpočtu
výše škody, je nutné konstatovat, že napadeným rozhodnutím byl uznán vinným
trestným činem podle § 128 odst. 2 tr. zák., tedy pouze podle základní skutkové
podstaty tohoto činu, k jejímuž naplnění postačí prokázání úmyslu opatření
prospěchu jinému, který byl v dané věci jednoznačně zjištěn. Konkrétní výše
prospěchu (podle hledisek určení výše škody dle § 89 odst. 11 tr. zák.) je
okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedeného trestného činu
(odst. 3 a 4 § 128 tr. zák.), jímž obviněný však uznán vinným nebyl.
Pokud jde o druhý trestný čin popsaný pod bodem 2. výroku rozsudku krajského
soudu, obviněný se jej dopustil tak, že za stejné situace a ve stejném
postavení, jak bylo popsáno výše, v úmyslu opatřit výhodu společnosti P.,
s.r.o., ač věděl o značném předlužení této společnosti, která nebyla schopna
platebně dostát svým závazkům, neboť již dne 26. 7. 1995 uzavřela úvěrovou
smlouvu s I., a.s., na částku 75.000,- Kč a taktéž měla uzavřeny další úvěrové
smlouvy ve výši cca 10.000.000,- Kč, přesto po uzavření smlouvy o revolvingovém
úvěru s bývalou I., a.s., ze dne 15. 3. 1996 ve výši 30.000.000,- Kč a
podepsání dodatku k této smlouvě dne 19. 2. 1997 a 19. 3. 1997, uzavřel dne 26.
6. 1997 v O. jako zástupce společnosti L. n. h., a.s., s bývalou I., a.s.,
smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a smlouvu mandátní, na
základě které dal do zástavy na úvěr ve výši 30.000.000,- Kč, který poskytla
I., a.s., společnosti P., s.r.o., administrativní budovu zapsanou u
Katastrálního úřadu B., jejímž spoluvlastníkem byla rovněž společnost L. n. h.,
s.r.o., a která byla znaleckým posudkem ohodnocena na částku 44.223.170,- Kč,
přičemž poskytnutí zástavy bylo schváleno teprve na mimořádné valné hromadě
společnosti L. n. h., a.s., dne 29. 7. 1997, přičemž zastavená nemovitost byla
zapsána do konkurzní podstaty úpadce společnosti P., s.r.o., a k prodeji
nemovitosti nedošlo pouze proto, že společnost L. n. h., a.s., podala
vylučovací žalobu.
K tomuto skutku dovolatel namítl, že jím nedošlo ke zvýhodnění společnosti P.,
s.r.o., neboť budova nebyla společnosti předána, ani ke znevýhodnění
společnosti L. n. h., a.s., neboť tato by v případě realizace zástavy
neztratila své nároky vůči společnosti P., s.r.o. K této námitce je třeba
uvést, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr.
zák. není třeba následek v podobě majetkového zvýhodnění jedné ze společností,
musí jít o uzavření smlouvy, resp. musí být dán popud k jejímu uzavření, která
je nevýhodná pro jednu nebo více organizací, v nichž pachatel působí.
Nevýhodnost neznamená výlučně finanční prospěch pro jinou společnost, přestože
tomuto tak ve většině případů bude. Fakt, že budova nakonec nebyla společnosti
předána, nemohl znamenat beztrestnost obviněného, neboť podstatným zjištěním z
hlediska závěru o jeho vině, byla jeho znalost o nedobytnosti pohledávky kvůli
špatné finanční situaci společnosti P., s.r.o., a jeho srozumění s tím.
Podle další námitky dovolatele zástavní a mandátní smlouvy uzavřené
inkriminovaným jednáním neměly nic společného s předmětem činnosti
zainteresovaných společností a nejde tudíž o smlouvy, které má na mysli § 128
tr. zák. Jejich uzavřením nebyl porušen zákon. Ani této námitce nemohl Nejvyšší
soud přiznat opodstatněnost. Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. chrání
organizace nebo podniky se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž
podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena
tak, že by jednu nebo více z nich znevýhodnila. Nemusí jít přitom o smlouvu,
která by byla uzavřena pouze mezi organizacemi nebo podniky, v nichž je
pachatel činný, ale smluvní stranou může být i třetí subjekt. Není ani nutné,
aby se smlouva přímo týkala předmětu činnosti těchto organizací nebo podniků,
který je jim společný. Může jít např. i o smluvní zajištění podmínek rozhodných
pro provoz obchodní organizace, jako je nájem prostorů pro její kanceláře apod.
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Znakem daného
trestného činu není okolnost, aby uzavřená smlouva se přímo týkala předmětu
činnosti osob – takový požadavek na její obsah zákon nestanoví. Podmínkou je
pouze, aby dvě společnosti (organizace), ve kterých je pachatel v postavení
popsaném v § 128 odst. 2 tr. zák., měly stejný nebo podobný předmět činnosti. O
tomto faktu v daném případě není pochyb a ani dovolatel s ním nepolemizoval.
Uzavřená smlouva se pak nemusí tohoto předmětu svým obsahem přímo dotýkat.
Pokud dvě společnosti mají mj. stejný předmět činnosti výrobu zboží z plastů a
setů, nebrání naplnění skutkové podstaty daného trestného činu fakt, že se
nevýhodná smlouva této činnosti přímo netýká a jejím obsahem je např. nevýhodný
prodej či zřízení zástavního práva k nemovitosti. Stejný závěr zastává i
dosavadní právní praxe.
Obviněný své dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., když usiloval o uplatnění prvé alternativy tohoto
dovolacího důvodu. Ta je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se např. o zamítnutí odvolání z
tzv. formálních důvodů například podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly
splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, bylo-li odvolání
odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy, tento
dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud odvolací soud měl odvolání přezkoumat po
věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho je bez věcného přezkoumání zamítl
nebo odmítl z formálních důvodů (např. jako opožděně podané), ačkoli zákonné
podmínky pro takový postup nebyly splněny.
V posuzovaném případě je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci rozhodoval ve věci
rozsudkem, kterým k odvolání obou obviněných částečně změnil rozsudek soudu
prvního stupně. Jeho rozhodnutím tedy nebyla zamítnuta odvolání obviněných, a
proto nebyla splněna formální podmínka dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., tedy že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku. Naopak je zřejmé, že vrchní soud na základě podaných odvolání věcně
přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v řádném opravném řízení a uplatnění
dané alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak
nepřicházelo v úvahu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
dovolatel namítl, že v závěru hlavního líčení státní zástupkyně změnila
zdůvodnění obvinění a obviněný byl tedy odsouzen za jednání, pro které nebyl
obžalován. Nejvyšší soud k této námitce nad rámec učiněného rozhodnutí
poznamenává, že zjištění, podle kterého obviněný k uzavření dohody o postoupení
pohledávek dal „toliko“ popud, mohlo znamenat pouze částečnou změnu jeho
jednání, které však tvoří jednu ze dvou alternativ naplnění skutkové podstaty
daného trestného činu. Při zcela totožném následku (a totožnosti části jednání)
činu pak tato změna neměla vliv na totožnost projednávaného skutku. Další
námitky uvedené k tomuto dovolacímu důvodu týkající se odmítnutí provedení
důkazů navrhovaných obhajobou pak obsahově neodpovídají žádnému ze zákonem
taxativně vymezených důvodů dovolání.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li
se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitkám dovolatele nebylo možné
přisvědčit, v podstatné části byly opakováním jeho dosavadní obhajoby i obsahu
odvolání, s nimiž se v podstatě vypořádaly již soudy nižšího stupně, rozhodl
Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného
dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová