5 Tdo 1256/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.
listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný M. O., proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 To 18/2003, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T
752/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný M. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 10. 2002, sp.
zn. 7 T 752/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák., kterého se dopustil tím, že ve dnech 10. 4. 2000 a 5. 6. 2000 v M.
vylákal od M. V. celkovou částku 150.000,- Kč jako zálohu na koupi domu č. 31 v
obci P. T., okr. L., ačkoli si byl vědom toho, že na domu vázne zástavní právo
banky a tudíž při dohodnuté ceně 500.000,- Kč přejde toto zástavní právo na
poškozeného, což mu zatajil, utržené peníze si ponechal a užil pro svoji
potřebu.
Za to byl obviněný M. O. podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 18 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Mostě napadl obviněný M. O. odvoláním, které
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 To
18/2003, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto rozsudku byl
obviněnému doručen dne 19. 8. 2003, jeho obhájci dne 14. 4. 2003 a příslušnému
státnímu zastupitelství dne 11. 4. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. O. dne
17. 6. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel předně trvá na tom, že od
poškozeného žádné peníze nepřevzal. Dále má za to, že svým jednáním rozhodně
nenaplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť
poškozeného neuvedl v omyl a žádnou důležitou skutečnost mu nezatajil a ani
zatajit nemohl, protože existence zástavního práva je skutečností obecně známou
a prostřednictvím katastru nemovitostí veřejně přístupnou. Současně se obviněný
domnívá, že nemohl naplnit ani stránku subjektivní. Podle názoru obviněného
nebyl prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor poškozeného, neboť od něj žádné
peníze nepřevzal a o existenci zástavního práva ho informoval.
Závěrem svého dovolání obviněný M. O. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Ústí nad Labem ve výroku o vině i trestu (ač zmíněné rozhodnutí obsahuje
toliko výrok o zamítnutí odvolání) a věc mu přikázal k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. O. do dne
vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněného M. O. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání
obviněného M. O. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán
vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému
druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. D. R., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle
§ 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního
soudu v Mostě dne 17. 6. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obviněný M. O. především uvádí, že od poškozeného žádné
peníze nepřevzal, tudíž se nemohl na jeho úkor obohatit. To podle názoru
obviněného vylučuje naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Jak dále obviněný tvrdí, poškozeného informoval o existenci zástavního práva.
Uplatněný dovolací důvod tak v rozsahu uvedených námitek obviněný shledává
primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve
činné ve věci, a nesprávné právní posouzení svého jednání dovozuje především z
odlišných skutkových okolností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut
není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu
druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani
v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením,
nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího
soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti
v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z
omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný M. O., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy
obviněný M. O. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou
stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a
l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného M. O. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak
je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně
ztotožnil i soud odvolací, tedy zejména že od poškozeného vylákal určitou
finanční částku a zatajil mu existenci zástavního práva. Zmíněné dovolací
námitky obviněného, které se týkají správnosti učiněných skutkových zjištění
jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení
a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného, v jejímž rámci
zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák. z toho důvodu, že poškozeného neuvedl v omyl a že mu žádnou
důležitou skutečnost nezatajil a ani zatajit nemohl, neboť existence zástavního
práva je skutečností obecně známou a prostřednictvím katastru nemovitostí
veřejně přístupnou. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Existence zmíněného zástavního práva byla, jak je zřejmé z učiněných skutkových
zjištění i jak tvrdí obviněný, zapsána do katastru nemovitostí. Lze tudíž v
zásadě přisvědčit obviněnému, že pokud na prodávané nemovitosti takové zástavní
právo vázne, jde o skutečnost, která byla obecně zjistitelná, a to i
poškozeným. Podle názoru Nejvyššího soudu však možnost poškozeného, aby zjistil
skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno
jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu
zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě,
jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností,
avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací
nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání
neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.
Uvedený obecný závěr je pak možné uplatnit i v posuzované věci. Jak totiž
vyplynulo ze skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodnění tohoto
rozhodnutí, poškozený do jisté míry uvěřil skutečnostem, které mu tvrdil
obviněný M. O., a protože měl zjevně zájem na uzavření kupní smlouvy, předal
obviněnému zálohu na kupní cenu ve výši 150.000,- Kč. Teprve následně, avšak
ještě před realizací samotného převodu vlastnického práva, tato tvrzení ověřil
prostřednictvím katastru nemovitostí a zjistil existenci zástavního práva,
přičemž s ohledem na výši pohledávky, která byla tímto zástavním právem
zajištěna, by poškozený kupní smlouvu neuzavřel a zálohu na kupní obviněnému
nepředal. Přitom je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v
obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat
za obezřetný a obvyklý. Ani obvyklost zmíněného postupu však rozhodně nemůže
obviněného vyvinit z podvodného jednání a vzhledem k naplnění i dalších znaků
stanovených v § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ani ze spáchání trestného činu podvodu,
kterým byl uznán vinným.
Lze tedy uzavřít, že obviněný M. O. se jednáním popsaným ve výroku o vině
rozsudku Okresního soudu v Mostě dopustil trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., jak správně konstatovaly soudy dříve činné ve věci, tudíž
jeho podané dovolání je v rozsahu shora citované námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl k závěru, že
obviněný M. O. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo částečně opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tuto námitku
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 6. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y