5 Tdo 1256/2007-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5.
prosince 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T
9/2006, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného Ing. M. B. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z
r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1
To 30/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007,
sp. zn. 1 To 30/2007, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v
Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. M. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007,
sp. zn. 48 T 9/2006, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.
1, 4 tr. zák., kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině
v citovaném rozsudku. Jeho podstata spočívala v tom, že v době od 4. 10. 2000
do 13. 8. 2005 v O. a jinde jako likvidátor obchodní společnosti M. H., a. s.,
v likvidaci, se sídlem v O., ul. M., poté, co byl dne 29. 9. 2000 valnou
hromadou jmenován likvidátorem této obchodní společnosti a dne 4. 10. 2000
zapsán jako likvidátor do obchodního rejstříku, zneužil postavení likvidátora a
dispozičního práva k účtům likvidované společnosti a v rozporu s oprávněními
likvidátora stanovenými v § 72 odst. 1 obchodního zákoníku si přisvojil z
finančních prostředků likvidované obchodní společnosti skutečně získaných ve
výši 68 542 696, Kč prodejem majetku obchodní společnosti M. H., a. s., v
likvidaci, finanční částku ve výši 64 120 000,- Kč neoprávněnými převody a
výběry v hotovosti, kterou neoprávněně použil způsobem blíže specifikovaným pod
sedmi body výroku o vině.
Za uvedený trestný čin byl obviněný Ing. M. B. odsouzen podle § 248 odst. 4 tr.
zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Podle §
39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen
rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora
obchodních společností, funkcí statutárních orgánů obchodních společností a
družstev včetně výkonu těchto funkcí na základě plných mocí, a to na dobu 10
let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen
zaplatit poškozené obchodní společnosti M. H., a. s., v likvidaci, na náhradě
škody částku ve výši 64 120 000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. M. B.
odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To
30/2007, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dne 12. 9. 2007 podal obviněný Ing. M. B. prostřednictvím svého obhájce proti
tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších
stupňů nevypořádaly se znakem vyjádřeným pojmem „cizí věc“, který je obsažen ve
skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Obviněný je
přesvědčen, že v posuzované věci nemohlo jít o cizí věc, neboť disponoval s
peněžními prostředky na účtu, které se v době spáchání skutku nepovažovaly za
věc. Tento závěr obviněný opírá o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu,
přičemž nesouhlasí s výkladem ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb., tak jak ho učinil Vrchní soud v
Olomouci. Jestliže odvolací soud přesto dospěl k závěru o trestní odpovědnosti
obviněného za trestný čin zpronevěry, považuje obviněný takový postup za
nepřípustnou retroaktivitu. Obviněný tedy uzavírá, že pokud se peněžní
prostředky na účtu v době spáchání posuzovaného skutku nepovažovaly za věc,
nemohl se dopustit ani trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, i
jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007, sp.
zn. 48 T 9/2006, aniž by však současně navrhl další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. M. B.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal ve svém vyjádření na odůvodnění odvolacího soudu, s
nímž se zcela ztotožnil. V této souvislosti státní zástupce připomíná, že
judikatura Nejvyššího soudu není pramenem českého práva, a proto ji nelze
chápat jako neměnné dogma. Podle státního zástupce se ustanovení § 89 odst. 13
tr. zák. přímo nedotýká jednotlivých skutkových podstat, ale jde jen o
výkladové ustanovení, jehož poslední novela nahradila předchozí „normativní
vakuum“. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. B. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání
obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného
Ing. M. B. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního
soudu v Olomouci, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a to v
rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. M. B. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
S poukazem na citovaný dovolací důvod obviněný Ing. M. B. především zpochybňuje
naplnění znaku vyjádřeného pojmem „cizí věc“ ve skutkové podstatě trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., protože v době spáchání
posuzovaného skutku – jak obviněný připomíná – se peněžní prostředky na účtu
nepovažovaly za věc v uvedeném smyslu. V této souvislosti obviněný ve svém
dovolání poukázal i na skutečnost, že v jeho trestní věci soudy nižších stupňů
(výslovně pak obviněný uvádí odvolací soud) neakceptovaly právní závěry
obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se obdobných věcí.
Nejvyšší soud považuje uvedené dovolací námitky obviněného Ing. M. B. jednak za
odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a jednak za zcela důvodné. Soudy
nižších stupňů podle názoru Nejvyššího soudu totiž rozhodly vědomě v rozporu s
jeho dosavadní judikaturou, přičemž uvedený postup nemůže být odůvodněn ani
závěrem, k němuž dospěl Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení (viz jeho
str. 11), totiž že soudní výklad Nejvyššího soudu není pro soudy nižších stupňů
závazný, protože není pramenem práva, a že by snad pro odvolací soud měl být
závazný jeho právní názor vyjádřený usnesením o určení věcné příslušnosti podle
§ 24 tr. řádu (viz str. 8 napadeného usnesení). K tomu Nejvyšší soud připomíná,
že soudní výklad sice skutečně není pramenem českého práva, nicméně Nejvyšší
soud je podle čl. 92 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do
pravomoci soudů (s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo
Nejvyšší správní soud) a jeho základním zákonným posláním je zajišťovat jednotu
a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů mimo jiné v
trestním řízení (§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Právě za tímto
účelem Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, v níž se
v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují vybraná rozhodnutí Nejvyššího
soudu a ostatních soudů [§ 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích].
Tím Nejvyšší soud zajišťuje takovou interpretaci a aplikaci práva, která je
předvídatelná a respektuje rovnost v právech a právo na spravedlivý proces (čl.
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993
Sb.). Uvedenou roli Nejvyššího soudu a jeho judikatury navíc opakovaně a v
různých souvislostech zdůrazňuje i Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97,
publikovaný pod č. 163 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03,
publikované pod č. 31 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Zmíněnou potřebu jednotného rozhodování soudů jsou pak povinny respektovat i
soudy nižších stupňů právě tím, že v konkrétní věci založí svou právní
argumentaci na již publikovaných soudních rozhodnutích a stanoviscích, pokud
se vztahují na posuzovanou věc. To platí zejména pro vrchní soudy jako odvolací
instituce, jež by měly rovněž dbát na sjednocování rozhodovací činnosti soudů
ve svých obvodech. Proto je ostatně předseda vrchního soudu oprávněn dávat na
základě pravomocných rozhodnutí vrchního soudu a soudů, které patří do obvodu
vrchního soudu, Nejvyššímu soudu podněty ke sjednocení rozhodování soudů (§ 28
odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Již z uvedeného je zřejmé, že senát
vrchního soudu není oprávněn se svévolně odchylovat od dosavadní judikatury,
nejsou-li její právní názory překonány dalším vývojem judikatury nebo změnou
právní úpravy. Vždyť i Nejvyšší soud jako garant jednotné judikatury může
zaujmout odlišný právní názor od toho, který již byl vyjádřen v jeho dřívějším
rozhodnutí (a to dokonce i tehdy, nebylo-li dřívější rozhodnutí publikováno ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), jen za dodržení určitých omezujících
podmínek podle § 20 zákona o soudech a soudcích, a to rozhodnutím velkého
senátu kolegia, tj. širším okruhem soudců.
Bylo-li tedy určité rozhodnutí Nejvyššího soudu publikováno ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na zmíněné skutečnosti nelze jeho význam pro
sjednocování judikatury bagatelizovat úvahami o nezávaznosti soudního výkladu a
tím, že judikatura není (formálním) pramenem práva, zejména nejsou-li právní
názory publikovaného judikátu překonány náležitou věcnou argumentací. To se v
rozhodnutí napadeném dovoláním obviněného Ing. M. B. nestalo, protože Vrchní
soud v Olomouci se zde dílem opírá o jiná rozhodnutí, jejichž závěry se nemohou
uplatnit, a dílem vychází z nesprávných úvah.
Nejvyšší soud především nepovažuje za správný argument Vrchního soudu v
Olomouci, pokud se jako odvolací soud cítil být vázán právním názorem, že
peníze na účtu jsou věcí, vysloveným v dřívějším usnesení téhož soudu ze dne
17. 1. 2007, sp. zn. 1 Ntd 31/2006, jímž rozhodoval o určení věcné příslušnosti
podle § 24 tr. řádu. Přitom vrchní soud zde poukazuje na usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo
44/2004, publikované pod č. T 686, v sešitu 5 Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004. K tomu
Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 24 tr. řádu
není rozhodnutím ve věci samé, takže právní názory v něm obsažené nemohou být
zcela závazné a neměnné, zejména když jsou mnohdy jen předběžné a podmíněné i
výsledky dalšího řízení. Proto se zde nemůže uplatnit citované rozhodnutí
velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, které se týká zcela odlišné
procesní situace, a to vázanosti jiného senátu Nejvyššího soudu právním názorem
vysloveným v téže věci v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. V
dovolacím řízení se totiž rozhoduje – na rozdíl od ustanovení § 24 tr. řádu –
ve věci samé (viz též ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. řádu) a zákon výslovně
stanoví vázanost příslušného orgánu činného v trestním řízení právním názorem,
který vyslovil ve svém dovolacím rozhodnutí Nejvyšší soud (viz ustanovení §
265s odst. 1 tr. řádu).
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posuzovaném případě jde o výklad pojmu
„cizí věc“, který je zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, 4 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, a o
právní názor týkající se uvedeného pojmu, jak je obsažen v rozhodnutí
publikovaném pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr., od kterého se v napadeném
usnesení odchýlil Vrchní soud v Olomouci. Podle citovaného judikátu (jde o
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004) se „cizí
věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák.,
zpronevěry podle § 248 tr. zák. a zatajení věci podle § 254 tr. zák. rozumějí
movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží
pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§ 89 odst. 13 tr. zák.). Takovými
cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech
a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může
volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za
této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči
bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou
pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu § 254 tr. zák.,
zpronevěřit ve smyslu § 248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu § 247 tr. zák.“.
Podstatný význam pak má navíc skutečnost, že toto rozhodnutí vychází z právní
úpravy obsažené v ustanoveních § 89 odst. 13 a § 248 odst. 1 tr. zák., která
byla účinná do 30. 6. 2006, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 253/2006 Sb.,
přičemž skutek, jehož spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, se stal
právě v této době (od 4. 10. 2000 do 13. 8. 2005).
Pokud jde o zákonný znak uvedený ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1 tr. zák. a vyjádřený pojmem „cizí věc“, Nejvyšší soud
připomíná, že předmětem útoku tohoto trestného činu je cizí věc, kterou její
vlastník nebo jiná osoba oprávněna nakládat s věcí svěřila pachateli, aby s
takovou věcí naložil v souladu s účelem svěření. Samotný trestní zákon ovšem
neobsahuje legální definici toho, co je třeba pokládat za věc, resp. za cizí
věc, byť ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. částečně uvádí, co se rovněž
považuje za věc (vedle jiných, blíže nevymezených předmětů, je to i ovladatelná
přírodní síla), a rozšiřuje dosah ustanovení trestního zákona o věcech (tj. i
ustanovení § 248 odst. 1 tr. zák.) na další předměty ochrany. Po již zmíněné
novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/2006 Sb., která nabyla
účinnosti od 1. 7. 2006, se pak ustanovení o věcech vztahují též – mimo jiné –
na peněžní prostředky na účtu, přičemž trestný čin zpronevěry podle § 248 odst.
1 tr. zák. lze spáchat přisvojením si nejen cizí svěřené věci, ale i jiné
majetkové hodnoty. Jak je tedy z uvedeného patrné, až do účinnosti citované
novely (tj. do dne 1. 7. 2006) nebylo možné považovat za věc též peněžní
prostředky uložené v bezhotovostní podobě na účtu u banky nebo u jiné obdobné
finanční instituce, resp. na takové peněžní prostředky se nevztahovala
ustanovení o věcech. Tento závěr ostatně odpovídá i výše citované dosavadní
judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí pod č. 14/2006 I. Sb. rozh.
tr., z níž je mimo jiné zřejmé, že cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti,
avšak do 30. 6. 2006 jimi nebyly peníze uložené na bankovních účtech a
vkladních knížkách. Na povahu peněz uložených na bankovním (či jiném podobném)
účtu je proto třeba užít ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o posuzování
trestnosti činu z hlediska časové působnosti zákona.
Dovozuje-li Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí opačný právní názor
též z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 4 To 91/02,
publikovaného v časopise Trestněprávní revue č. 1/2004, s. 16 (podle něhož jsou
peníze na účtu u banky věcí ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák.), pak Nejvyšší
soud upozorňuje, že jednak citované rozhodnutí nemá judikatorní povahu, protože
nebylo schváleno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a navíc bylo
překonáno dovolacími usneseními Nejvyššího soudu učiněnými v téže věci ze dne
4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, a ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo
325/2007, jimiž byl korigován nesprávný právní názor Vrchního soudu v Praze
obsažený v jeho citovaném rozhodnutí, podle kterého byl skutek původně posouzen
jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Výše uvedený právní názor vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod č. 14/2006-I.
Sb. rozh. tr. tedy lze, byť s níže rozvedenými odchylkami, vztáhnout na nyní
posuzovaný případ. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů, obviněný Ing. M. B. v době od 4. 10. 2000 do 13. 8. 2005 v O. a
jinde jako likvidátor obchodní společnosti M. H., a. s., v likvidaci, poté,
když ho valná hromada této obchodní společnosti jmenovala jejím likvidátorem a
dne 4. 10. 2000 byl zapsán do obchodního rejstříku jako likvidátor, zneužil
tohoto svého postavení a dispozičního práva k bankovním účtům likvidované
obchodní společnosti a v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ze svěřených finančních
prostředků zmíněné obchodní společnosti ve výši 68 542 696,- Kč si neoprávněně
přisvojil a použil částku ve výši 64 120 000,- Kč, a to jednak prostřednictvím
bezhotovostních převodů na jiné bankovní účty a jednak výběrem peněz v
hotovosti. Z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně a dále rozvedeného v jeho odůvodnění je tudíž zřejmé, že
obviněný disponoval s penězi uloženými na bankovním účtu a činil tak v rozporu
s účelem jejich svěření, protože peněžní částku, kterou získal prodejem majetku
poškozené obchodní společnosti, nakonec neoprávněně převedl z bankovního účtu
likvidované obchodní společnosti do majetku svého nebo jiných osob.
Jak je dále patrné z rozhodných skutkových okolností, k nimž dospěly soudy
nižších stupňů (viz č. l. 989, resp. č. l. 258 až 260 trestního spisu vedeného
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2006), obviněný Ing. M. B. si
přisvojil část z výše uvedené peněžní částky, kterou získal prodejem majetku
likvidované obchodní společnosti M. H., a. s., též prostřednictvím jednotlivých
výběrů peněz v hotovosti. Těmito hotovostními výběry tedy cizí svěřené peníze
(resp. jejich určitá část) – původně uložené na účtu u banky obhospodařovaném
obviněným – v okamžiku jednotlivých výběrů získaly materializovanou podobu
hotových peněz, a proto se staly věcí, kterou si obviněný přisvojil, a mohly
být předmětem útoku u trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Na
tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že novela ustanovení § 89 odst.
13 tr. zák. provedená zákonem č. 253/2006 Sb., podle níž se ustanovení o věcech
vztahují též na peněžní prostředky na účtu, nabyla účinnosti až po spáchání
posuzovaného skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu však soud prvního stupně, s
jehož závěry se ztotožnil též odvolací soud, dostatečně nepromítl do popisu
skutku uvedeného ve výroku o vině v jeho rozsudku právě rozsah, v němž obviněný
disponoval se svěřenými penězi v hotovosti, přestože je jinak zřejmé, že
obviněný uskutečňoval též výběry peněz v hotovosti, aniž by ovšem soud prvního
stupně konkretizoval, o jakou částku peněz se jednalo. Přitom jen ve vztahu k
penězům vybraným v hotovosti mohl obviněný naplnit zákonný znak zpronevěry
spočívající v přisvojení si cizí věci.
Navíc přesné určení výše peněžní částky, kterou obviněný vybral v hotovosti z
obhospodařovaného bankovního účtu likvidované obchodní společnosti a kterou si
přisvojil, má význam též pro zjištění, zda obviněný naplnil i zákonný znak
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1,
4 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným, tj. zda souhrn všech peněz
vybraných z účtu v hotovosti dosáhl částky alespoň 5 000 000,- Kč, která ve
smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. představuje hranici škody velkého rozsahu.
Takovému závěru by nasvědčovalo konstatování Vrchního soudu v Olomouci zahrnuté
do odůvodnění napadeného usnesení (viz jeho str. 13), podle něhož odvolací soud
sám dovodil odčerpání částky v hotovosti ve výši 4 844 058,- Kč
(prostřednictvím platební karty vedené na jméno obviněného), „která spolu s
částkou 4 320 000,- Kč zjištěnou na základě provedeného dokazování soudem
prvního stupně přesahuje při výběrech v hotovosti částku 5 milionů Kč ...“.
Krajský soud v Ostravě ovšem ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 48 T
9/2006, neučinil – jak již bylo zmíněno – jednoznačné skutkové zjištění o tom,
jakou částku získal obviněný výběrem peněz v hotovosti, takže údaj o částce ve
výši 4 320 000,- Kč uváděný odvolacím soudem zde vůbec není obsažen. Navíc s
ohledem na právní význam rozlišení bezhotovostních dispozic a dispozic s penězi
v hotovosti se musí uvedená konkretizace projevit i v popisu skutku ve výroku o
vině.
Závěr, podle něhož se na peníze uložené na účtu u banky nevztahovala přede dnem
1. 7. 2006 ustanovení trestního zákona o věcech, ovšem neznamená, že ta část
jednání obviněného Ing. M. B., která podle skutkových zjištění soudů nižších
stupňů spočívala jen v bezhotovostním převodu peněžních prostředků, aniž došlo
k jejich výběru v hotovosti, nevykazuje znaky žádného trestného činu. S
poukazem na shora uvedenou argumentaci lze podle názoru Nejvyššího soudu
posoudit zmíněné jednání obviněného jako pokus trestného činu zpronevěry podle
§ 8 odst. 1 k § 248 odst. 1, 4 tr. zák. To platí za předpokladu, jestliže by
bylo prokázáno, že obviněný měl v úmyslu vybrat i tyto peněžní prostředky z
bankovního účtu, avšak určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily, takže
zde byl úmysl obviněného dosáhnout toho, aby i ostatní peněžní prostředky, s
nimiž nakládal, získaly povahu věci, tj. materializovanou podobu peněz v
hotovosti. Kdyby ovšem nebylo možné dovodit takový úmysl obviněného, mohlo by
být jeho jednání posouzeno v části týkající se bezhotovostních dispozic jen
jako jiný trestný čin (např. jako trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 tr. zák.).
Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož
spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek,
byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné,
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, přičemž podle § 265k
odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud
přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud tedy v rozsahu vyplývajícím z tohoto
rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná odvolání obviněného Ing. M. B. a
odstraní vady vytknuté dovolacím soudem. Přitom se především zaměří na zjištění
a konkretizaci toho, v jaké výši si obviněný přisvojil svěřené peníze v jejich
materializované podobě po výběrech hotovosti z obhospodařovaného bankovního
účtu likvidované obchodní společnosti M. H., a. s., případně zda a v jaké části
zůstalo jeho jednání jen pokusem, nebo jestli jde o jiný trestný čin. Své
závěry pak náležitě promítne do popisu skutku. K tomuto účelu si Vrchní soud v
Olomouci opatří potřebné důkazy, resp. zopakuje nebo doplní důkazy provedené
soudem prvního stupně. Na základě takto doplněného dokazování pak odvolací soud
opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je
povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného Ing. M. B. nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 1256/2007
Datum rozhodnutí: 05.12.2007
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 1256/2007-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5.
prosince 2007 v řízení o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B. proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 48 T 9/2006, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu a z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu s
e obviněný Ing. M. B. b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný Ing. M. B. dosud vykonával trest odnětí svobody ve výměře 8 let a 6
měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5.
2007, sp. zn. 48 T 9/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007. Z podnětu dovolání obviněného Ing. M. B.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007-I., podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci a
zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Dovolací soud
pak přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě tedy v
důsledku zmíněného dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyl právní moci, a
tím současně odpadl též podklad pro to, aby obviněný nadále vykonával trest
odnětí svobody uložený mu odsuzujícím rozhodnutím, které zatím není pravomocné.
Za uvedeného stavu bylo třeba, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. řádu
rozhodl o vazbě obviněného Ing. M. B.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že – jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v
této věci u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2006 (viz č. l. 24) –
obviněný Ing. M. B. byl v průběhu trestního stíhání ve vazbě, do níž byl vzat
usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 0 Nt 3396/2005,
a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) tr. řádu. Dne 13. 7.
2007 pak nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen shora
citovaným odsuzujícím rozsudkem. Obviněný tedy byl ve vazbě po celé původní
řízení až do pravomocného skončení věci, takže z vazby nastoupil přímo do
výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
Na podkladě výše uvedených skutečností, s ohledem na dosavadní průběh trestního
stíhání a s poukazem na další okolnosti vyplývající ze spisového materiálu
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného Ing. M. B. nejsou sice v
nynějším stadiu řízení již dány původní důvody vazby podle § 67 písm. b) a c)
tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal existenci vazebního důvodu ve smyslu § 67
písm. a) tr. řádu. V posuzované trestní věci se totiž proti obviněnému vede
trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.
Vzhledem k této právní kvalifikaci je obviněný ohrožen vysokým trestem odnětí
svobody, jehož horní hranice trestní sazby činí až 12 let, přičemž obviněnému
již byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 48 T
9/2006, který zatím zůstal nedotčen, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, které bylo zrušeno v řízení
o dovolání, uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6
měsíců. Obviněný měl spáchat trestný čin zpronevěry tím, že si jako likvidátor
obchodní společnosti neoprávněně přisvojil cizí svěřené peníze, a takto měl
způsobit škodu ve výši 64 120 000,- Kč.
Přitom v projednávaném případě Nejvyšší soud zrušil v řízení o dovolání
napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým nabyl právní moci
odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, na jehož podkladě obviněný Ing.
M. B. až dosud vykonával trest odnětí svobody, jen z důvodu odlišného právního
názoru na otázku, v jakém rozsahu měly neoprávněně přisvojené peníze charakter
věci jako předmětu útoku u trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
Zrušené odvolací rozhodnutí tedy nebylo zpochybněno v otázce, že obviněný
spáchal skutek, pro který je stíhán, a že tento skutek může být i nadále
trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák.
Navíc, jak vyplývá ze zjištění Nejvyššího soudu v průběhu dovolacího řízení,
proti obviněnému Ing. M. B. je vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
71 T 67/2001 další trestní stíhání, a to pro trestný čin neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák., které zatím není
pravomocně skončeno a ve věci bylo nařízeno odročené hlavní líčení na den 17.
12. 2007.
Všechny zmíněné okolnosti vedly Nejvyšší soud k závěru o důvodnosti obavy, že
obviněný Ing. M. B. se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestu, neboť hrozba
vysokého trestu takový závěr odůvodňuje. Proto Nejvyšší soud rozhodl podle §
265l odst. 4 tr. řádu o vzetí obviněného do vazby z důvodu podle § 67 písm. a)
tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y