5 Tdo 1266/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10.
2006 o dovolání obviněného J. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 19/2001, t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, a rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e státnímu zástupci Krajského státního
zastupitelství v Brně p ř i k a z u j e , aby věc obviněného J. D. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001, byl
obviněný J. D. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel
společnosti V. s., spol. s r. o., poté, co dne 31. 1. 1997 rozhodl účelově o
zřízení střediska této obchodní společnosti, a poté, co dne 16. 12. 1996 jeho
syn J. D., jako jediný jednatel a společník společnosti D., s. r. o., rozhodl o
změně názvu této obchodní společnosti na V. D., s. r. o., v úmyslu dosáhnout
plynulého převzetí stavebních činností, zakázek, techniky a zaměstnanců
společnosti V. s., spol. s r. o., společností svého syna V. D., s. r. o., na
úkor společnosti V. s., spol. s r. o., ve které zanechal nefunkční zbytek této
obchodní společnosti v podobě střediska, a současně v postavení zaměstnance
firmy V. D., s. r. o., dne 10. 2. 1997 uzavřel za prodávající V. s., spol. s r.
o., bez souhlasu a vědomí svého společníka O. Š. se společností V. D., s. r.
o., jako kupujícím, zastoupenou jeho synem J. D., smlouvu o prodeji části
podniku, za dohodnutou kupní cenu 1 milion Kč, což vedlo k výraznému
ekonomickému oslabení společnosti V. s., spol. s r. o., na kterou byl dne 2.
10. 2001 prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Brně č. j. 45
K 22/2001–21, přičemž k příslušnému rozšíření předmětu činnosti společnosti V.
D., s. r. o., došlo formálně až dne 5. 3. 1997.
Za tento trestný čin byl obviněný J. D. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1
a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních
společností na dobu 2 roků.
Tento rozsudek napadl obviněný J. D. odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci
rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. D. vinným trestným
činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.,
kterého se dopustil tím, že jako jednatel a společník společnosti V. s., spol.
s r. o., s předmětem podnikání „stavební a montážní práce, výkony a dodávky
stavebních částí objektů a staveb v oborech vodohospodářských, průmyslového a
pozemního stavitelství a v souladu s tímto základním předmětem zajišťování: 1.
výroby stavebních hmot, konstrukcí a dílců, polotovarů a prefabrikátů pro
stavební výrobu, 2. servisu spočívajícího v zabezpečování opravárenské a
dopravní činnosti včetně zajištění dopravy osob, 3. ubytovací činnosti,
převážně pro vlastní pracovníky, 4. zprostředkovatelské, obchodní a
obstaravatelské činnosti, 5. účetnických prací a 6. činnosti v zahraničí v
rozsahu základního předmětu podnikání a činností pod body 1. a 4.“, poté, co
dne 16. 12. 1996 jeho syn J. D., jako jediný jednatel a společník společnosti
D., s. r. o., s předmětem podnikání „obchodní činnost – koupě zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodej, opravy motorových vozidel“, rozhodl o změně
názvu této obchodní společnosti na V. D., s. r. o., dne 31. 1. 1997 rozhodl
účelově o zřízení střediska společnosti V. s., spol. s r. o., a v úmyslu
dosáhnout plynulého faktického převzetí stavebních činností, zakázek, techniky
a zaměstnanců společnosti V. s., spol. s r. o., společností svého syna V. D.,
s. r. o., na úkor společnosti V. s., spol. s r. o., ve které zanechal nefunkční
zbytek této obchodní společnosti v podobě střediska, dne 10. 2. 1997 uzavřel za
prodávající V. s., spol. s r. o., bez souhlasu a vědomí svého společníka O. Š.
se společností V. D., s. r. o., jako kupujícím, zastoupenou jeho synem J. D.
smlouvu o prodeji části podniku, za dohodnutou kupní cenu 1 milion Kč, přičemž
podpisem smlouvy se stal současně zaměstnancem firmy V. D., s. r. o., což vedlo
k výraznému ekonomickému oslabení společnosti V. s., spol. s r. o., která tak
byla zbavena prostředků a majetku sloužících k reálně fungujícímu podnikání, na
kterou byl nakonec později dne 2. 10. 2001 prohlášen konkurs usnesením
Krajského obchodního soudu v Brně č. j. 45 K 22/2001-21, přičemž k příslušnému
rozšíření předmětu činnosti společnosti V. D., s. r. o., o předmět podnikání
„provádění staveb včetně jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich
odstraňování“ došlo formálně až dne 5. 3. 1997.
Za tento trestný čin byl obviněný J. D. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák.
k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle § 49 odst. 1
a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností na dobu 2 let.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To
40/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005, sp.
zn. 48 T 19/2001, podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájce JUDr. S. K.
dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh
trestního řízení, a v souvislosti s tím konstatoval, že zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128
odst. 2 tr. zák. nebyly jeho jednáním naplněny. Především namítl, že nemohl být
dán znak současné účasti na podnikání obou společností, které mezi sebou
uzavřely předmětnou smlouvu. Obviněný v době uzavření smlouvy byl pouze
jednatelem a společníkem prodávající společnosti a na podnikání kupující
společnosti se v té době nepodílel žádným způsobem. Pokud odvolací soud
uzavřel, že není nutné k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty, aby účast na
podnikání dvou či více subjektů se stejným či podobným podnikatelským subjektem
časově spadala do jednoho okamžiku, pak tento závěr není správný. Obviněný se
sice stal zaměstnancem kupující společnosti, nicméně tato skutečnost nastala až
jako důsledek smlouvy o prodeji podniku, a to ze zákona v souladu s ustanovením
§ 476 a násl. obchodního zákoníku. Přitom ze znění ustanovení § 128 odst. 2 tr.
zák. naprosto jednoznačně vyplývá, že nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy
musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu, společníkem či účastníkem na
podnikání v obou dotčených společnostech.
Další námitka obviněného se vztahuje ke znaku „stejného či podobného předmětu
podnikání“. Dovolatel se domnívá, že není správné za tento předmět považovat
obchodní činnost, protože tento termín je nesmírně široký a zahrnuje
obchodování prakticky s jakoukoli komoditou. Pokud hlavní činností společnosti
V. D., s. r. o., před uzavřením předmětné smlouvy byly opravy motorových
vozidel, pak obchodní činnost se týkala výhradně náhradních dílů na motorová
vozidla. Společnost V. s., spol. s r. o., se zabývala výhradně stavebnictvím a
obchodní činnost zahrnovala pouze nákup stavebního materiálu. Z uvedeného je
podle obviněného zřejmé, že bez dalšího se nejedná o stejný či podobný předmět
podnikání. Pokud po uzavření smlouvy o převodu části podniku společnost V. D.,
s. r. o., získala živnosti týkající se stavebnictví a rozšířila svůj předmět
činnosti, je to zcela samozřejmý následek předmětné smlouvy.
Ke znaku „na úkor jedné z těchto společností“ dovolatel rozvedl, že převod
části podniku nebyl pro společnost V. s., spol. s r. o., ekonomicky nevýhodný. Pokud soudy obou stupňů vycházely ze znaleckých posudků Ing. J. B. a Ing. K. V. ze znaleckého ústavu T. A., s. r. o., včetně jejich doplňků, pak závěr o tom,
že obviněný svým jednáním poškodil prodávající společnost, z těchto posudků
nemohly vyvodit. Ze závěru znaleckého posudku Ing. J. B. mimo jiné totiž plyne,
že společnost V. s., spol. s r. o., mohla pravděpodobně skončit v konkursu či v
likvidaci i bez uskutečnění předmětného prodeje části podniku za předpokladu,
že by nebyl zajištěn dostatek lukrativních zakázek, které by špatnou
ekonomickou situaci společnosti napravily. Obviněný tak volil ze dvou možností,
buď neřešit situaci prodejem části podniku, nicméně to by v brzké době nebyly
ve společnosti peníze ani na výplaty zaměstnanců, anebo převést podstatnou část
podniku a zachránit tak pracovní místa pro asi 80 zaměstnanců, dokončit
rozestavěné zakázky a dostát tak všem závazkům spojeným se stavbami. Spolu s
převodem části podniku pak také nebyla převedena pouze aktiva, nýbrž i rozsáhlá
pasiva v řádech milionů korun včetně závazků z nedokončené výroby. Společnost
V. s., spol. s r. o., také obdržela jako kupní cenu částku 1.000.000,- Kč. Dovolateli není jasné, z čeho tedy soudy obou stupňů vycházely, když předmětný
znalecký posudek hovoří o tom, že od roku 1993 docházelo ve společnosti V. s.,
spol. s r. o., ke stálému poklesu aktiv a k propadu účetní hodnoty vlastního
kapitálu, přičemž vývoj majetkové a kapitálové struktury vykazoval jednoznačně
negativní tendence s mírným zlepšením v roce 1996, nicméně nárůst výkonů nebyl
doprovázen odpovídajícím růstem provozního hospodářského výsledku. Dále znalec
v posudku konstatoval, že nebylo možno jednoznačně určit, jaký by byl další
vývoj společnosti, pakliže by nedošlo k převodu části podniku, vše by záleželo
na tom, zda by se společnosti podařilo uzavřít dostatek lukrativních zakázek a
vymoci spornou pohledávku za O., s. r. o. V opačném případě by společnost
pravděpodobně stejně skončila v konkursu či likvidaci. Dále Ing. J. B. shrnul,
že rozdíl aktiv a pasiv ve společnosti V. s., spol. s r. o., po převodu části
podniku byl kladný a společnost navíc obdržela kupní cenu v částce 1.000.000,-
Kč. Závěrem znalec konstatoval, že nelze jednoznačně říci, že by společnost V. s., spol. s r. o., byla po realizaci převodu podnikatelsky neschopná. Dále
obviněný rozvedl důvody, pro které došlo k navýšení základního kapitálu
společnosti V. D., s. r. o., a které soud prvního stupně mylně považoval za
důkaz ekonomické výhodnosti převodu pro nabyvatelskou společnost. Podle
dovolatele je tato skutečnost nikoli pozitivní, nýbrž negativní, neboť
dokumentuje nepříznivý vývoj ve společnosti po koupi předmětné části podniku. Tato nepřinesla společnosti žádný profit, svědek J. D. ml. musel dokonce
situaci řešit prodejem vlastního domu, získané peníze vložit na úhradu ztrát a
závazků do V. D., s. r. o., formu půjčky. Situace se postupně zhoršovala a v
roce 2001 odešli téměř všichni zaměstnanci.
K navýšení základního kapitálu
obviněný konstatoval, že takto bylo učiněno peněžitými vklady společníků, a to
jednak proto, že bylo nutné dotovat ztráty ve společnosti, a jednak proto, že
banky v souvislosti s poskytováním úvěrů vyžadují vyšší základní kapitál. Prodej části podniku tedy ve skutečnosti vedl k částečnému oddlužení
společnosti V. s., spol. s r. o., nikoli k jejímu bezprostřednímu zániku.
V poslední části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že s
ohledem na to, že jeho jednání nebylo možno považovat za jednání na úkor
společnosti V. s., spol. s r. o., jak vysvětlil v předchozí části, nemohl k
obohacení společnosti V. D. na úkor společnosti V. s., spol. s r. o., směřovat
ani jeho úmysl.
Ze všech uvedených skutečností má tedy dovolatel za to, že svým jednáním
nenaplnil a ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
V závěru svého dovolání obviněný J. D. navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve výroku
o vině i trestu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v
Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby
sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že obviněný se obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného J. D. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby
rozhodnutí dovolacího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dále
se Nejvyšší soud zabýval tím, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což
je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak ani
tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř.
pro odmítnutí dovolání obviněného, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející.
Obviněný J. D. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný J. D. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především právní námitku týkající
se toho, že jeho shora uvedené jednání nenaplňuje zákonný znak skutkové
podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128
odst. 2 tr. zák. spočívající v současné účasti na podnikání dvou nebo více
společností, tedy jinými slovy, že neuzavřel předmětnou smlouvu o prodeji části
podniku ze dne 10. 2. 1997, za dohodnutou kupní cenu 1 milion Kč „jako
pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou
nebo více podniků nebo organizací“.
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo
účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo
podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z
nich. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že v době popudu k uzavření smlouvy
nebo vlastního uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu,
společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených subjektech – podnicích
nebo organizacích (srov. § 89 odst. 16 tr. zák.), za které je třeba považovat i
obchodní společnosti včetně společností s ručením omezeným. Toto ustanovení o
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., které je
samostatnou skutkovou podstatou upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně
zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v
oblasti konkurence v obchodní činnosti. Přestože skutková podstata trestného
činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.
sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži,
nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního
zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost
porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky
charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu
jednání a specifického úmyslu (viz č. 39/2006 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z obsahu přiloženého spisového materiálu, zejména napadeného
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006,
zjistil, že obviněný v době, kdy uzavíral předmětnou smlouvu o převodu části
podniku, byl jednatelem a společníkem společnosti V. s., spol. s r. o., a
neúčastnil se žádným doposud prokázaným způsobem na podnikání druhé smluvní
strany – společnosti V. D., s. r. o., ve které byl jednatelem a jediným
společníkem jeho syn. Pokud Krajský soud v Brně uvedl ve výroku i v odůvodnění
svého rozsudku ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001, že obviněný J. D. tak
učinil současně v postavení zaměstnance firmy V. D., s. r. o. (viz str. 1 a 40
rozsudku soudu prvního stupně), neodpovídá to skutečným zjištěním učiněným na
základě provedených důkazů, které jinak správně uvádí ve svém rozsudku, a v
důsledku nichž to pak v souladu se skutečností uvedl po zrušení tohoto rozsudku
odvolací soud ve výroku i v odůvodnění svého rozsudku, kterým rozhodl znovu o
vině a trestu ohledně obviněného J. D. (srov. str. 2 až 3 a 9 až 10 rozsudku
odvolacího soudu).
Výkladem skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 TrZ se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval a z
ustálené judikatury vyplývá, že tohoto trestného činu se může dopustit za
existence dalších okolností, naplňujících znaky této skutkové podstaty,
pachatel působící ve dvou nebo více podnikatelských subjektech, jenž s využitím
informací, které má v důsledku tohoto svého postavení, uzavře či dá popud k
uzavření smlouvy, kterou neoprávněně a bezdůvodně přenáší podnikatelské riziko
a případnou ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, v nichž
zároveň působí, přičemž z takové smlouvy má, popř. v případě popudu k jejímu
uzavření má mít výhodu či prospěch jiný podnikatelský subjekt nebo kdokoli
další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 5 Tdo
1640/2005, publikované pod č. T 872/2006-3. Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu v sešitu 23; srov. k tomu i č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Nutnost
souběhu účasti na podnikání více subjektů jednoznačně vyplývá i z dalších
publikovaných rozhodnutí pod č. 31/2003-II. a č. 36/2000 Sb. rozh. tr.
Ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. tak chrání organizace nebo podniky (včetně
obchodních společností) se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž
podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena
tak, a že by jednu nebo více z nich znevýhodnila.
Z těchto důvodů není správný názor vrchního soudu v této věci, vyjádřený na
straně 9 napadeného rozsudku, v návaznosti na usnesení téhož soudu ze dne 2. 5.
2005, sp. zn. 4 To 22/2005, jímž zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 48 T 19/2001, jímž byl obviněný J. D. podle § 226
písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby z trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., a ve kterém zastává takový výklad
ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., že z hlediska „naplnění znaku skutkové
podstaty v podobě účasti na podnikání dvou podnikatelských subjektů se stejným
nebo podobným předmětem činnosti“ není nutné, aby „spadalo do jednoho okamžiku,
konkrétně ke dni 10. 2. 1997, když taková podmínka trestnosti“ podle názoru
odvolacího soudu „ze zákonné dikce nevyplývá“. Trestné jednání obviněného pak
podle názoru odvolacího soudu vyplývá ze skutkového děje, který je tvořen
postupně na sebe navazujícími jednáními, přičemž obviněný se na podnikání dvou
subjektů podílel nejdříve u jednoho a posléze i u druhého. K tomu považuje
Nejvyšší soud nad rámec toho, co již shora uvedl, zdůraznit, že takto by byla
popřena samotná podstata ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., směřující do
oblasti konkurence v obchodní činnosti a zneužití informací v obchodním styku,
které právě vyplývají z postavení pachatele ve dvou nebo více takových podniků
nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Pokud se obviněný
podílel nejdříve na podnikání jednoho a poté, co uzavřel předmětnou smlouvu, se
následně podílel i na podnikání druhého subjektu, je vyloučeno již z povahy
věci, aby v době uzavírání předmětné smlouvy zneužíval informací vyplývajících
ze svého postavení a tím narušoval konkurenční prostředí v tržních vztazích ve
smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., byť by přitom jednal v neprospěch (na úkor)
podniku nebo organizace, a to společnosti V. s., spol. s r. o., ve které v té
době působil.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit dovolateli, že je dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném
právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve
výroku rozsudku odvolacího soudu se zněním ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. je
třeba konstatovat, že v popisu skutkových zjištění v tzv. skutkové větě výroku
o vině rozsudku odvolacího soudu, není náležitě vyjádřen znak „pracovník, člen
orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků
nebo organizací“.
K dalším námitkám obviněného J. D. uplatněným v dovolání, které se týkaly znaku
„stejného či podobného předmětu podnikání“ obou společností, dále znaků „na
úkor jedné z těchto společností“ a „úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch“
je možno odkázat na již publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, zvláště když
ani případné naplnění těchto znaků jednáním obviněného by nemohlo vést v
důsledku nedostatku naplnění znaku „pracovník, člen orgánu, společník,
podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací“ k
právnímu posouzení jednání obviněného jako trestného činu zneužívání informací
v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., jímž byl v napadených
rozhodnutích uznán vinným.
Pokud jde o „stejný či podobný předmět podnikání“ odvolací soud v návaznosti na
rozsudek soudu prvního stupně uzavřel, že převod části podniku byl ze
společnosti V. s., spol. s r. o., na společnost V. D., s. r. o., proveden v
příčinné souvislosti s realizací záměru snadněji pokračovat ve stavební
činnosti, započaté společností V. s., spol. s r. o., a to přesto, že společnost
V. D., s. r. o., neměla v předmětu činnosti realizaci staveb a formálně v tomto
směru rozšířila svůj předmět činnosti až 5. 3. 1997 (zápis do obchodního
rejstříku byl proveden až 30. 5. 1997). Předmět činnosti obou podnikatelských
subjektů se však v době převodu překrýval v položce obchodní činnosti, a proto
i při formalistickém pohledu „byla splněna podmínka podobného předmětu činnosti
obou společností“ (str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr odvolacího
soudu odpovídá publikované judikatuře, když shodným nebo podobným předmětem
činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní
odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v
němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda
v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají
právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném
konkurenčním vztahu na trhu (č. 39/2006 Sb. rozh. tr.).
Ohledně znaků „na úkor jedné z těchto společností“ a „úmyslu opatřit sobě nebo
jinému prospěch“ pak odvolací soud uvedl, že se správně Krajský soud v Brně
„vypořádal se znakem skutkové podstaty „na úkor“, který byl v daném případě
naplněn tím, že jedna ze společností byla jednáním obviněného zbavena majetku
sloužícího k jedinému reálnému podnikání a tím jí bylo znemožněno i toto
podnikání samo“. Obdobně to platí podle názoru odvolacího soudu i u znaku „v
úmyslu opatřit jinému výhodu“, neboť jak „vyplynulo ze znaleckého posudku Ing.
J. B., dalších důkazů i logických úvah nalézacího soudu, převodu části podniku
nebylo třeba k údajné záchraně a dokončení rozdělaných a nasmlouvaných staveb a
pracovních míst zaměstnanců, neboť z tohoto pohledu nebyl převod ekonomicky
relevantní, pokud ovšem nebylo sledováno právě ponechání dluhů a nedobytné
pohledávky v původní společnosti. … V daném případě se obviněnému zjevně
jednalo o převedení „zdravého jádra“ společnosti V. s., spol. s r. o., na
společnost svého syna V. D., s. r. o., kterou takto oproti společnosti V. s.,
spol. s r. o., zvýhodnil, a ponechání „prázdné slupky“ v podobě dalšího
podnikání neschopné, předlužené a nefunkční společnosti V. s., spol. s r. o.,
která nakonec skončila v konkursu“ (str. 11 rozsudku odvolacího soudu). Také
těmto závěrům odvolacího soudu nelze podle názoru Nejvyššího soudu nic
zásadního vytknout, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000,
sp. zn. 4 Tz 2/2000, ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. o trestném činu
zneužívání informací v obchodním styku předpokládá uzavření nebo popud k
uzavření smlouvy na úkor jedné z organizací (podniků) se stejným nebo podobným
předmětem činnosti, v nichž pachatel působí, tj. smlouvy v určitém ohledu
nevýhodné. Za takovou se považuje smlouva, která jakýmkoli způsobem
znevýhodňuje jednu organizaci (podnik) vůči druhé z nich, přičemž vyjádření
tohoto znevýhodnění se nemusí vždy opírat jenom o finanční hledisko, i když
právě ono bude zpravidla rozhodující. Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může
mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla takovou
smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a
tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byla organizace
v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky, např. nesplacený
bankovní úvěr. Čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu
nebo prospěch. Tyto mohou být materiální i nemateriální povahy a mohou mít
jakoukoli podobu. Zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské
povahy (publikováno v časopise Právní rozhledy č. 6/2000, str. 265).
Jestliže tedy oba soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal v neprospěch (na
úkor) společnosti V. s., spol. s r. o., na kterou byl později dne 2. 10. 2001
prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Brně pod č. j. 45 K
22/2001-21, je třeba se zabývat tím, zda jednání obviněného J. D. popsané v
obžalobě a později upřesněné v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně
nenaplňuje znaky jiného trestného činu, než trestného činu zneužívání informací
v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. V úvahu by pak zřejmě přicházely
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák. a zejména trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že
poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Tento trestný čin by mohl být naplněn, zvláště tehdy,
pokud by obviněný prodejem části podniku společnosti V. s., spol. s r. o., za
dohodnutou kupní cenu 1.000.000,- Kč, způsobil na majetku této společnosti
škodu tím, že by porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou
povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek (k tomu srov. zejména povinnost
společníka a jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným
vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 79a a § 135 odst.
2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 5 obchodního zákoníku).
Posouzení jednání obviněného jako trestného činu podle § 255 tr. zák. za
současného stavu dokazování a závěrů, které na základě něho byly provedeny
oběma soudy, však brání skutečnost, že podle znaleckého posudku znaleckého
ústavu T. A. a zejména revizního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady nemovitostí a oceňování podniků, zpracovaného Ing. J. B., byla
hodnota prodávané části podniku společnosti V. s., spol. s r. o., 1.000.000,-
Kč (podle Ing. J. B. přesně 1.038.650,- Kč), kterou však nelze považovat za
nespornou a může to být v závislosti na volbě parametrů až 3.620.724,- Kč (str.
39 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 616 až 617 spisu). Z tohoto znaleckého
zjištění podle názoru soudu prvního stupně, s kterým se ztotožnil i odvolací
soud (str. 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá, že „nelze vyloučit, že
kupní cena 1.000.000,- Kč, která byla obviněným J. D. jako tržní cena sjednána
s kupujícím V. D., s. r. o., byla stanovena správně a objektivně, a to i s
ohledem na kvalitu a množství informací, které měl obviněný J. D. k dispozici v
době uzavření smlouvy o prodeji části podniku. Podle názoru soudu prvního
stupně za této situace nelze dojít k jednoznačnému závěru, že došlo ke
stanovení kupní ceny, která by zvýhodnila kupujícího V. D., s. r. o., neboť ze
znaleckého posudku soudního znalce Ing. J. B. a rovněž i ze stanoviska k tomuto
znaleckému posudku znaleckého ústavu T. A. vyplývá, že skutečná hodnota
prodávané části podniku V. s., spol. s r. o., nemohla být v době prodeje přesně
známa. Za této důkazní situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní
cena prodávané části podniku, která byla zaplacena na základě smlouvy o prodeji
části podniku ze dne 10. 2. 1997, je cenou odpovídající co do výše tržní
hodnoty prodávané části podniku (str. 39 až 40 rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud tedy nedojde v průběhu dalšího dokazování k zpochybnění závěru, že tato
tržní cena byla skutečně zaplacena v hotovosti společnosti V. s., spol. s r. o.
(srov. č. l. 35, 36 až 38, 524 až 526 a 720 spisu), nepřichází v zásadě právní
kvalifikace jednání obviněného J. D. jako trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. v úvahu.
Trestného čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se
dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že
zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého
majetku. Z těchto forem přichází v úvahu s ohledem na prodej části podniku
společnosti V. s., spol. s r. o., naplnění znaku „zcizení části majetku“ této
společnosti. Ze znaleckých posudků, zejména z revizního znaleckého posudku
zpracovaného Ing. J. B. vyplývá, že ve zbytku společnosti V. s., spol. s r. o.,
byl ponechán hmotný investiční majetek v zůstatkové účetní ceně 930.453,- Kč
(soupis ze dne 25. 3. 1997 - č. l. 78 spisu), dále nedokončená výroba v účetní
hodnotě 1.589.913,- Kč, pohledávky za odběrateli ve výši 500.000,- Kč, záloha
na daň z příjmů ve výši 106.400,- Kč a pohledávka za O., spol. s r. o., ve výši
5.400.000,- Kč (aktiva). Dále měla tato společnost pasiva, a to závazky
obchodního styku ve výši 1.145.000,- Kč (částečně přijaté zálohy od
odběratelů), závazky ke společníkům 1.333.000,- Kč (půjčky), daňový závazek ve
výši 524.177,- Kč a závazek vůči K. b. ve výši 5.400.00,- Kč (č. l. 719 až 720
spisu). Ač se účetně jeví, že aktiva převyšovala pasiva o 124.589,- Kč (navíc
zde měla být zaplacena i kupní cena 1.000.000,- Kč), neznamená to, že
společnost V. s., spol. s r. o., nebyla v konkursním stavu, poněvadž podle
závěru znalce Ing. J. B. okamžité pokračování stavební výroby, která byla
hlavní náplní činnosti společnosti V. s., spol. s r. o., nebylo s největší
pravděpodobností možné, neboť společnost byla bez zaměstnanců, takřka v
postavení nově založené stavební společnosti, navíc zatížené vysokým úvěrem u
K. b. a problematickou pohledávkou za O., spol. s r. o. (srov. č. l. 721
spisu). Zváží-li se mimo nesplaceného vysokého úvěru od K. b. i částečně
přijaté zálohy od odběratelů ve výši 1.145.000,- Kč, které měly být ponechány v
této společnosti, a další závazky, zejména daňový závazek z DPH ve výši
524.177,- Kč, pak zde vzniká podezření, zda skutečně nešlo při uzavření smlouvy
o prodeji části podniku ze dne 10. 2. 1997 ze strany obviněného J. D. (srov. §
90 odst. 2 tr. zák.) o převedení „zdravého jádra“ společnosti V. s., spol. s r.
o., na společnost jeho syna V. D., s. r. o., a ponechání „prázdné slupky“ v
podobě dalšího podnikání neschopné, předlužené a nefunkční společnosti V. s.,
spol. s r. o., která nakonec skončila v konkursu“ (str. 11 rozsudku odvolacího
soudu), právě se záměrem uvedenou část společnosti V. s., spol. s r. o., zcizit
tak, aby nemohla sloužit k uspokojení věřitelů, jejichž závazky byly ponechány
ve zbytkové společnosti, čímž by došlo alespoň k částečnému zmaření uspokojení
shora uvedených věřitelů společnosti V. s., spol. s r. o., ve smyslu § 256
odst. 1, příp. odst. 3 písm. b) tr. zák., zvláště když o dobytnosti pohledávky
ve výši 5.400.000,- Kč za O., spol. s r. o., která tvořila rozhodující část
aktiv zbytkové společnosti V. s., spol. s r. o., vyslovuje i znalec Ing. J. B.
významné pochybnosti (srov. č. l. 721 spisu).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. D. podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.
11. 2005, sp. zn. 48 T 19/2001. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při posuzování, kterému orgánu přikázat nové projednání a rozhodnutí této věci,
Nejvyšší soud zvážil zejména to, že shora uvedené zásadní pochybení v právní
kvalifikaci jednání obviněného J. D. jako trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., které bylo shledáno rozhodující
příčinou z hlediska důvodnosti podaného dovolání obviněného, mělo svůj původ
již v přípravném řízení (srov. znění žalobního návrhu i odůvodnění podané
obžaloby státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25.
10. 2001, sp. zn. 1 KZv 2/2000). Celé dokazování v přípravném řízení a v
návaznosti na to i v řízení před soudem bylo zaměřeno nesprávným směrem na
objasnění znaků nejprve trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
a později trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128
odst. 2, 4 tr. zák., zatímco mělo být zaměřeno na objasnění znaků trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž
rozhodující v tomto směru bylo zahájení trestního stíhání sdělením obvinění
(srov. č. l. 1 až 2 a 3 spisu) a podání obžaloby státním zástupcem Krajského
státního zastupitelství v Brně (č. l. 427 až 431 spisu). V dalším řízení bude
třeba znovu z hlediska možné právní kvalifikace podle § 256 odst. 1 písm. a)
tr. zák. nejenom opakovat výslech obviněného, ale i výslech v podstatě všech
svědků, vyžádat konkursní spis a provést také náročné znalecké dokazování
zaměřené v shora naznačených směrech, včetně objasnění všech rozhodujících
otázek úpadkového stavu zbytkové společnosti V. s., spol. s r. o., z hlediska
jejích aktiv i pasiv a reálného zhodnocení. S ohledem na uvedený rozsah
dokazování, jakož i vzhledem k odstupu času od spáchání předmětného skutku není
vyloučeno, že na základě výsledků dalšího řízení nebude již na obviněného J. D.
obžaloba znovu podána, neboť jeho trestní stíhání pro shora uvedený skutek může
být též zastaveno. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř.
nevrátil věc některému ze soudů, které vynesly napadené rozsudky, ale přikázal
státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých
vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude muset státní zástupce Krajského státního zastupitelství
v Brně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora
vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání
podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.