5 Tdo 1299/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu
2011 o dovolání, které podal obviněný R. H. proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 3 To 35/2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2010, t a k t
o :
Podle § 265l odst. 2 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
svůj rozsudek ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 3 To 35/2011, doplnil o výrok, jímž
rozhodne o odvolání obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 4 T 1/2010.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 4
T 1/2010, byl obviněný R. H. odsouzen pro zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, účinného od 1. 1. 2010, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „tr.
zákoník“), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 240 odst. 3
tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu soukromého podnikání podle živnostenského zákona a
obchodního zákoníku na dobu osmi roků. Dále krajský soud vyslovil trest
propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to razítka
společnosti ALTA-COMPANY, s. r. o., založeného v příloze č. 1 trestního spisu,
a gumového polštářku otisku razítka společnosti DP CONSULT, s. r. o., který je
založen v příloze č. 2 trestního spisu.
Proti tomuto rozsudku podala v neprospěch obviněného odvolání státní
zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a to v rozsahu
výroku o vině i trestu, současně podal odvolání obviněný R. H., jehož konkrétní
výhrady směřovaly výlučně proti výroku o vině. Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2011 rozsudkem sp. zn.
3 To 35/2011 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
ř.“), zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §
259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. H. vinným
zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za
uvedený trestný čin uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti roků
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku se zařazením do věznice s dozorem podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku a současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
vykonávat v obchodních společnostech činnost statutárního orgánu, prokury a
jejich zastupování na základě plné moci a zákazu podnikání fyzické osoby s
registrací plátce DPH na dobu šesti roků podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku.
Vrchní soud znovu vyslovil i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, a to razítka společnosti ALTA-COMPANY, s. r. o., které je
založeno v příloze č. 1 trestního spisu, a gumového polštářku otisku razítka
společnosti DP CONSULT, s. r. o., který je založen v příloze č. 2 trestního
spisu.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím
obhájkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Chybějícím výrokem je podle obviněného rozhodnutí odvolacího soudu o jeho
odvolání. Přestože podle uvozující části napadeného rozsudku byla předmětem
veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze obě ve věci podaná odvolání, je s
ohledem na výsledek řízení evidentní, že odvolací soud nerozhodl ve výroku
svého rozsudku o odvolání, které podal obviněný. Novým rozhodnutím ve věci mu
byl totiž uložen přísnější trest, čímž odvolací soud vyhověl odvolání státní
zástupkyně, která jej podala v neprospěch obviněného.
Vadu v hmotně právním posouzení skutku spatřoval dovolatel v nesprávném
posouzení subjektivní stránky trestného činu. Namítl, že úmysl, minimálně
nepřímý, se u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
musí vztahovat i na to, že povinná platba je zkracována. Vyslovil názor, že v
dané trestní věci nebyla existence tohoto znaku skutkové podstaty prokázána.
Spatřoval rozpor mezi konstatováním odvolacího soudu, že jednal v pozici tzv.
bílého koně, a přesto byl odsouzen, z čehož dovodil nedostatečné hodnocení
otázky subjektivní stránky soudy obou stupňů. Svůj vlastní názor na podle něho
„správný postup“ vyjádřil tím, že pro trestní odpovědnost osoby, jež plní
funkci tzv. bílého koně, je nezbytné, aby měla zásadní a nezastupitelný podíl
na trestné činnosti, aby si byla vědoma objemu finančních prostředků, z nichž
by měla možnost si dovodit výši daňové povinnosti. Obviněný však svou účast na
podnikání v obou obchodních společnostech omezil na pouhé podepisování daňových
přiznání, navíc u některých listin nebylo možné jednoznačně určit, že se jedná
o jeho vlastní podpis. Proto bylo třeba respektovat zásadu „in dubio pro reo“.
Za situace, kdy obviněný neměl představu v jakém objemu obchody probíhají, tak
mu nemohl být znám skutečný rozsah daňové povinnosti. Z těchto důvodů i v
případě, kdy Nejvyšší soud shledá úmyslné zavinění ve vztahu k základní
skutkové podstatě trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, není podle
přesvědčení obviněného možné dovodit ani nedbalost ve vztahu k těžšímu následku
podle kvalifikované skutkové podstaty. Dále obviněný vznesl námitku proti „výši
škody“, považoval ji za neprokázanou a ohradil se proti použití výsledků
šetření správce daně pro účely trestního řízení. V závěru dodal, že argumentace
odvolacího soudu, že zboží bylo prodáno v České republice, protože nebylo
prokázáno, že bylo vyvezeno do zahraničí, je v rozporu se zásadou zjištění
skutkového stavu bez důvodných pochybností a s důkazním břemenem k prokázání
viny. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil v souladu s § 265k
odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. H. do dne vydání
tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. H. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím
své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr.
ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné pouze v části
vytýkající vadu chybějícího výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je proto
možné namítat nesprávnost právního posouzení skutku, tj. vadnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn. Stejně tak jiné
nesprávné hmotně právní posouzení předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného
práva určité soudy zjištěné skutkové okolnosti. Je tak zřejmé, že důvodem
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně
právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především v tzv.
skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. Nemůže tak bez
dalšího provádět změny okolností, za nichž byl čin spáchán, přičemž s ohledem
na omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení se takový postup považuje za
zcela výjimečný. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který
směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a proto je vázáno na omezené v
zákoně výslovně definované vady, jejichž zjištění může znamenat zrušení
napadeného rozhodnutí.
Obviněný se převážnou částí svých námitek, které podřadil dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ocitl mimo jeho rámec, a Nejvyšší soud se
jimi v podstatě nemohl zabývat. Tento charakter mají tvrzení obviněného
týkající se osobní angažovanosti v obou obchodních společnostech, jež měla být
omezena na pouhé podepisování listin, předkládaných daňovému úřadu, a to jen
těch, u nichž znalec určil jednoznačně podpis obviněného. Otázku své možné
trestní odpovědnosti pak obviněný odmítl dovodit (na rozdíl od soudů) ze své
pozice tzv. „bílého koně“, jíž zastával, a odkazem na pravidlo „in dubio pro
reo“ se dožadoval zhodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch včetně určení
rozsahu daňové povinnosti. Tím však obviněný zpochybnil výsledky dokazování a
především způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve věci provedené.
Jeho námitky tak sice formálně směřují proti právnímu posouzení skutku
zjištěnému soudy, ale fakticky jsou odlišné od těch skutkových okolností, na
nichž byl založen výrok o vině obviněného vyslovený v rozsudku odvolacího
soudu.
Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, na
podkladě kterých důkazů dovodil, že účast obviněného na vlastním podnikání obou
obchodních společností nespočívala v „pouhém podepisování daňových podkladů“,
jak se snažil od počátku tvrdit, ale projevovala se aktivnější činností
obviněného jak navenek vůči třetím osobám, tak směrem dovnitř obou společností,
v nichž vykonával funkci jednatele. Přestože odvolací soud zrušil rozsudek
soudu prvního stupně, ztotožnil se s naprostou většinou argumentů soudu prvního
stupně týkajících se vlastní účasti obviněného na podnikání i jednání vůči
příslušným finančním úřadům a v podstatě jen doplnil popis skutku tak, aby
odpovídal správným a úplným zjištěním okresního soudu. Obviněný tak ve svém
dovolání v podstatě zopakoval naprosto shodné výhrady, jež uplatňoval v průběhu
své obhajoby od počátku trestního řízení i ve svém odvolání. Otázku své viny,
resp. neviny, tak postavil na jiné verzi skutkových okolností, než z jaké
vycházely soudy nižších stupňů a jež vedla ke spáchání zvlášť závažného zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takový způsob použití dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není přípustný a skutečný obsah těchto
námitek neodpovídá ani jiným v zákoně uvedeným dovolacím důvodům. Nesprávnost
právního posouzení skutku totiž obviněný spatřuje v „nesprávném hodnocení
provedených důkazů“ upraveném v ustanovení práva procesního zejména § 2 odst.
5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Svou beztrestnost
tak obviněný založil na takových skutkových závěrech, jež se neshodují se
zjištěním soudů popsaném v odsuzujícím rozsudku, a to dovolání neumožňuje.
Dovolatel současně zpochybnil způsob určení „výše škody“, přičemž citoval obsah
třetí právní věty judikátu publikovaném pod č. 20/2002 Sb. rozh. tr. Nejvyšší
soud v ní na podkladě svého rozsudku ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001,
vyjádřil svůj právní závěr, že „výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové
povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně
(příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a
toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci
trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák.“ Tento judikát platí nadále
i v nové právní úpravě u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Výhrady, jež v citovaném
rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud ve vztahu k možnosti použití výsledků
daňového řízení pro určení trestní odpovědnosti pachatele za daňový delikt,
měly svůj původ v nedůsledném postupu orgánů činných v přípravném řízení.
Provedly totiž nedostatečné šetření ohledně skutečné výše zdanitelných příjmů
obviněného, ačkoli z důkazů, které byly v dané věci již opatřeny, byl zřejmý
rozdíl mezi tím, co obviněný skutečně přijal a tím, co uvedl v podkladech pro
příslušný finanční úřad za účelem stanovení výše daňového nedoplatku. Nejvyšší
soud proto vytýkal orgánům činným v přípravném řízení, že učinily ve věci
předčasný závěr o trestní odpovědnosti obviněného, pokud vycházely výhradně z
výsledků daňového řízení příslušného správce daně, aniž by sami v souladu se
zásadami oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř) a zásady vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr.
ř.) provedly další důkazy v dostatečném rozsahu, a umožnily tak následné
posouzení trestní odpovědnosti obviněného ze všech hledisek, jak ukládá
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Citovaný případ však nesnese srovnání s trestní věcí obviněného R. H. Podkladem
určení rozsahu daňové povinnosti obou obchodních společností totiž byly soudům
nejen výsledky, k nimž dospěly oba příslušné finanční úřady, ale i další
důkazy, zejména týkající se deklarovaného zpětného vývozu zboží. Pokud soudy po
náležitém, logickém a přesvědčivém hodnocení těchto důkazů určily výši zkrácení
daně právě z podkladů předložených správci daně, nelze jim takový postup
vyčítat, neboť se týkal pouhého aritmetického součtu hodnot zboží, jež mělo být
vyváženo mimo Českou republiku a tudíž zbaveno povinnosti odvodu daně z přidané
hodnoty, jejíž výše pak je stanovena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud správně poukázal na to, že
soud prvního stupně vyšel z údajů o celkové hodnotě zboží dovezeného z Asie do
České republiky, kterou zjistil ze zpráv Celního úřadu v Mošnově, hodnoty
zboží, u něhož bylo prokázáno, že bylo prodáno v České republice, vyplývající z
formulářů „SCAC 2004“, podpořených zprávami přepravců a policie Slovenské a
Maďarské republiky, a základní sazby daně ve výši 19 %, z nichž jednoduchým
výpočtem určil výši zkrácení daně z přidané hodnoty. V důsledku jednání
obviněného, který předkládal příslušným správcům daně daňová přiznání a
předstíral vývoz zboží původně dovezeného z Asie do dalších evropských zemí,
nebyla odvedena daň z přidané hodnoty. V důsledku takového jednání pak došlo
ke snížení fiskálních příjmů státu, jež by nenastalo, pokud by obviněný
nejednal protiprávně.
Nejvyšší soud k formulaci této části dovolacích námitek připomíná, že „škoda“
ani její výše není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, a to ani v jeho
kvalifikované podobě. Pro naplnění základní skutkové podstaty je nutný „větší
rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Ten odpovídá částce získané
rozdílem mezi výší skutečně přiznané a uhrazené daně (či jiné platby) a její
výší odpovídající zákonným požadavkům. S ohledem na charakter daně, popř. jiné
platby, které mají pouze jediné, a to finanční hledisko, aplikují se na určení
výše rozsahu pravidla uvedená v ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku o
škodě.
V podstatě jediná z obviněným uplatněných dovolacích námitek by mohla být
označena za námitku vytýkající aplikaci hmotného práva – existenci znaku
zavinění ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Převážná část argumentů, jimiž se snažil dovolatel podpořit svůj
názor o chybějícím úmyslu, však má svůj původ v jiné verzi skutkového stavu,
která již byla zmíněna výše a která se neshoduje se závěry soudů ve věci
rozhodujících.
Obviněný v této souvislosti akceptoval úvahu soudů obou stupňů, že v předmětném
druhu podnikání plnil úlohu tzv. „bílého koně“, avšak již odmítl nést trestní
odpovědnost z této „role“. Vyslovil přesvědčení, že soudy nevěnovaly objasnění
otázky zavinění takovou pozornost, jakou si zasluhuje. Připustil možnost
potrestat i osobu tzv. „bílého koně“, avšak podle jeho přesvědčení je to možné
jen v případech, kdy podíl takové osoby na trestné činnosti bude „zásadní a
nezastupitelný“, a rovněž si musí být vědoma objemu finančních prostředků, s
nimiž obchodní společnost podnikala, a z toho vyplývající alespoň orientační
výše daňové povinnosti. Následně zopakoval svou obhajobu již zmíněnou, že on
sám v obou společnostech pouze podepisoval daňová přiznání, a to jen některá,
aniž by se zúčastnil samotné obchodní činnosti. Tvrdil, že v řízení nebylo
prokázáno, že by mohl vědět o výši daňové povinnosti obou obchodních
společností, existenci úmyslu připustil nanejvýš u základní skutkové podstaty,
avšak ve vztahu k přísnější kvalifikaci odmítl i nedbalostní formu zavinění.
Z citace zásadních dovolacích námitek obviněného je tak zcela zřetelný jejich
skutkový charakter, neboť obviněný jako základ svých výhrad proti existenci
znaku zavinění použil jiný průběh své osobní účasti na podnikání obou
obchodních společností, než jaká byla základem jeho odsouzení.
Nejvyšší soud již v předcházející části svého usnesení zmínil skutečnosti
týkající se osobní účasti obviněného na vlastním podnikání společností
ALTA-COMPANY, s. r. o., a DP CONSULT, s. r. o., v nichž byl statutárním
orgánem. Jejich jménem uzavřel mandátní smlouvy a udělil plné moci k obstarání
obchodních záležitostí týkajících se nákupu, dovozu a prodeje textilního zboží
z Asie, v rozhodném období pak podepisoval přiznání k dani z přidané hodnoty a
souhrnná hlášení, za což dostával měsíčně odměnu ve výši 25.000,- Kč. Označení
obviněného jako tzv. „bílého koně“ v podstatě oba soudy zdůvodnily tím, že byl
za svou činnost odměňován výrazně menší částkou, než jaká odpovídala
předpokládaným ziskům z prodeje dovezeného zboží, které tak musely plynout ve
prospěch jiných osob. Tuto úlohu si však obviněný evidentně vybral sám, hlavním
motivem mu byla právě finanční odměna. Nemůže se zbavit své trestní
odpovědnosti přesto, že z provedených důkazů lze dovodit účast jiných osob na
trestné činnosti související s dovozem a fingovaným vývozem zboží za účelem
zkrácení daňové povinnosti. S ohledem na zásadu obžalovací, kterou již soudy
zmínily, je možné určit v soudním řízení vinu jen těch osob, na něž byla podána
obžaloba, a to i tehdy, je-li ze shromážděných důkazů evidentní i podíl dalších
osob na stíhané trestné činnosti. V projednávané věci zjištěná účast obviněného
na obchodním podnikání obou společností nevzbuzuje jakékoli pochybnosti o tom,
že byl informován o rozsahu a hodnotách obchodních transakcí, jichž se týká
vymezená doba spáchání činu. Jestliže pak po dobu téměř dvou roků docházelo k
podvodnému plnění daňové povinnosti, jehož výsledkem mělo být celkové zkrácení
daně převyšující 20 milionů Kč, kdy v částce 7 512 384,- Kč byl čin dokonán a
ve zbývajícím rozsahu čin dospěl jen do stadia pokusu, je závěr o úmyslu
obviněného zcela na místě. Nejvyšší soud nemá důvodu zpochybnit zcela správnou
úvahu soudů o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu zkrátit daň nejen ve
větším rozsahu, jak by odpovídalo základní skutkové podstatě § 240 odst. 1 tr.
zákoníku, ale i ve velkém rozsahu ve smyslu odstavce 3 tohoto ustanovení. Jen
díky kontrolní činnosti správce daně, (který byl také účelově změněn právě z
důvodu obavy z odhalení), nebyla daň zkrácena v zamýšleném rozsahu a čin byl
tak správně právně kvalifikován jako dílem dokonaný (rozsah překročil částku
pěti milionů Kč), dílem nedokonaný ve stadiu pokusu.
Správnost trestního postihu obviněného je možné ještě podpořit odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008,
publikované pod č. T 1147 v sešitě 51 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydávaném v nakladatelství C. H. Beck. V posuzované trestní věci totiž
byl za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen ve zkratce „tr. zák.“, (v současné úpravě
mu odpovídá ustanovení § 240 odst. 1, 2 tr. zákoníku), odsouzen pachatel, který
prostřednictvím účetnické společnosti uplatnil nárok na vrácení nadměrného
odpočtu daně z přidané hodnoty s použitím fiktivních faktur. Nejvyšší soud u
tohoto obviněného shledal naplnění vědomostní složky úmyslu podle § 4 písm. b)
tr. zák. na podkladě zjištění, že obviněný podepsal tyto faktury jako
statutární orgán obchodní společnosti, která měla být příjemcem zboží, jež však
ve skutečnosti nikdy dodáno nebylo. Pokud jde o volní složku úmyslu, dovodil ji
Nejvyšší soud právě z postavení obviněného, který ve společnosti, jež v rozporu
se skutečností deklarovala příjem zboží, zastával funkci jednatele. Za přijetí
tohoto postu přijímal obviněný finanční odměnu, aniž by však fakticky odváděl
jakoukoli činnost a plnil některou z povinností jednatele společnosti s ručením
omezeným. Tímto svým postojem obviněný demonstroval svůj vztah lhostejnosti k
možnému následku spočívajícímu v tom, že vystavené faktury nebudou odpovídat
skutečnému stavu a mohou být použity k získání nadměrného odpočtu daně z
přidané hodnoty. Obviněný tak nepočítal z žádnou okolností, která by mohla
případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho vznikem tak byl srozuměn. Za
této situace Nejvyšší soud potvrdil jako správný právní závěr soudů nižších
stupňů, které u obviněného shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §
4 písm. b) tr. zák. /srov. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/.
Ze srovnání skutkových okolností trestní věci obviněného R. H. s věcí, o níž
rozhodoval senát 7 Tdo Nejvyššího soudu, je naplnění subjektivní stránky v jeho
případě ještě zřetelnější. Obviněný R. H. totiž nevykonával svou funkci
jednatele obou obchodních společností výlučně formálně jako obviněný ve
srovnávané trestní věci. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pak navíc
zpochybňuje i dovolatelem tvrzené podmínky trestnosti osoby jednající v
postavení tzv. „bílého koně“. Přestože pachatel v podstatě pouze podepisoval
jemu předložená daňová přiznání , jimiž bylo deklarováno zaplacení zboží na
podkladě fiktivních faktur za účelem neoprávněného vrácení nadměrného odpočtu
daně z přidané hodnoty, byla jeho nečinnost v podnikání a nezájem o hospodaření
obchodní společnosti (tedy formální jednatelství) vyložena jako srozumění se
vznikem škodlivého následku předpokládaného trestním zákonem. Uvedený případ
tedy svědčí o tom, že i v případě skutkové verze, kterou soudům předkládal
obviněný R.H., by společně s dalšími okolnostmi došlo k jeho odsouzení.
Nejvyšší soud tak posoudil tu část dovolání obviněného R. H., v níž tvrdil
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako
neopodstatněnou, v převážné části podanou z jiného než zákonem vymezeného
důvodu.
Naopak důvodným shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně výhrady proti
chybějící části napadeného rozsudku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že proti rozsudku soudu prvního stupně podali
odvolání jak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci
Králové, tak i obviněný R. H. Státní zástupkyně směřovala svůj řádný opravný
prostředek v neprospěch obviněného v rozsahu výroku o vině i trestu, obviněný
proti výroku o vině. Z uvozující části napadeného rozsudku Vrchního soudu v
Praze je zcela evidentní, že předmětem veřejného zasedání konaného dne 24. 6.
2011 byla obě podaná odvolání. V samotném výroku tohoto rozsudku však již chybí
jasné označení toho opravného prostředku, na jehož podkladě odvolací soud výrok
učinil, přičemž není ani patrné, zda tak učinil z podnětu obou podaných
odvolání. K objasnění této otázky nepřispělo ani odůvodnění napadeného
rozsudku, neboť v něm Vrchní soud v Praze nevyjádřil evidentním a
nezpochybnitelným způsobem, co bylo podkladem pro odsuzující rozsudek.
Nejvyšší soud proto musel hodnotit opodstatněnost námitky dovolatele o
chybějícím výroku porovnáním výrokové části rozsudků soudu prvního a druhého
stupně, a současně i obsahu obou podaných odvolání. Přitom dospěl k
přesvědčení, že Vrchní soud v Praze, ačkoli projednal oba opravné prostředky,
rozhodl pouze o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v
Hradci Králové a odvolání obviněného R. H. ponechal bez rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze poté, co zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v
celém rozsahu, vyslovil sám výrok o vině. V něm jednak rozšířil jednání pod
bodem 1) o tu část, kdy obviněný R. H. jako jednatel obchodní společnosti
ALTA-COMPANY, s. r. o., podal nepravdivé čtvrtletní přiznání k dani z přidané
hodnoty u Finančnímu úřadu ve Frýdku-Místku, dále zvýšil rozsah zkrácené daně z
přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2005 a 1. a 2. čtvrtletí 2006 o částku 4
089 293,- Kč v dokonané části trestného činu, neboť daň byla Finančním úřadem
ve Frýdku-Místku a Finančním úřadě v Trutnově doměřena až dodatečně. Pokud jde
o část týkající se trestu, tak odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí
svobody v trvání šesti let, tj. o jeden rok zpřísnil výměru tohoto trestu. Dále
pak stejně jako soud prvního stupně ukládal obviněnému trest zákazu činnosti,
jehož výměru o dvě léta snížil a výstižněji definoval jeho obsah. Trest
propadnutí věci pak obviněnému vrchní soud ukládal ve stejném rozsahu jako
krajský soud.
Ze srovnání výroků o vině a trestu obou odsuzujících rozsudků, jež byly v dané
věci vyneseny, vyplývá, že v odvolacím řízení došlo k celkovému zhoršení
postavení obviněného z důvodu rozšíření protiprávního jednání a především mu
byl uložen přísnější trest odnětí svobody, a to o celý jeden rok. Přestože mu
byl zkrácen trest zákazu činnosti, je nesporné, že odsouzení k delšímu trestu
odnětí svobody, jenž omezí obviněného na svobodě, znamená pro něho citelnější
újmu, než kratší doba výkonu trestu zákazu činnosti. Rovněž nelze přehlédnout
skutečnost, že sám obviněný se ve svém odvolání omezil výlučně na námitky proti
výroku o vině vyslovenému soudem prvního stupně, a nijak nebrojil proti trestu
zákazu činnosti, aby event. mohlo být uvažováno o tom, že Vrchní soud v Praze
jako soud odvolací učinil svůj odsuzující výrok alespoň zčásti na podkladě
odvolání obviněného. Za této situace nezbývá než konstatovat, že v napadeném
rozsudku soudu druhého stupně skutečně chybí rozhodnutí o podaném řádném
opravném prostředku obviněného R. H.
Závěrem je možné pouze doplnit, že není pravdivé tvrzení dovolatele, že by se
Vrchní soud v Praze nijak nezabýval jeho odvolacími námitkami. Z odůvodnění
napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se snažil vypořádat s jeho
obhajobou a reagoval i na uplatněné výhrady proti výroku o vině, avšak své
úvahy již opomněl vyjádřit rozhodnutím (srov. zejména str. 8 rozsudku).
Výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu je proto zatížen vadou odpovídající
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a v této části bylo
proto podané dovolání důvodné. V souladu s ustanovením § 265l odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl tak, že přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby rozhodl o
chybějícím výroku o odvolání obviněného. Podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová