5 Tdo 1300/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
prosince 2007 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 12 To 206/2007, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 14/2007, t
a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného V. K. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u
š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 12 To
206/2007, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10.
5. 2007, sp. zn. 1 T 14/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Rakovníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 5. 2007,
sp. zn. 1 T 14/2007, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v
přesně nezjištěné době do 11.50 hod. dne 29. 1. 2007 ve výkonu trestu odnětí
svobody v objektu věznice v O., okr. R., konzumoval pervitin obsahující
amfetamin a metamfetamin, přičemž uvedené látky jsou ve smyslu § 2 písm. a)
zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uvedeny v příloze tohoto zákona, a když
mu byl dne 29. 1. 2007 v 11.50 hod. ve zdravotnickém zařízení ve věznici v O.,
okr. R., proveden kontrolní odběr vzorku moči, následným toxikologickým
vyšetřením v Ústavu soudního lékařství a toxikologie Všeobecné fakultní
nemocnice a 1. lékařské fakulty University Karlovy v Praze byla potvrzena
přítomnost výše uvedených návykových látek v těle obviněného, přestože mu v
rozhodné době nebyly žádným lékařem ordinovány jakékoli léky obsahující tyto
látky. Popsaným jednáním měl obviněný závažným způsobem porušit ustanovení § 28
odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Za tento trestný čin byl obviněný V. K. odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného V. K. rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20.
6. 2007, sp. zn. 12 To 206/2007, tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání zamítl
jako nedůvodné.
Obviněný V. K. podal prostřednictvím své obhájkyně dne 3. 9. 2007 proti
citovanému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného
odvolací soud neučinil v posuzované trestní věci dostatečná skutková zjištění,
která by svědčila o spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen.
Obviněný se domnívá, že svým jednáním nenaplnil znak spočívající ve zmaření
účelu výkonu trestu uvedený ve zmíněné skutkové podstatě, neboť nešlo o jednání
intenzivní a trvající po dlouhou dobu. Nebylo ani přesně zjištěno, o jaké
množství drogy se jednalo a zda, popřípadě jak bylo jejím požitím ovlivněno
jednání obviněného.
Proto obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 12 To
206/2007, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. K.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru je rozhodnutí odvolacího soudu správné, protože v
posuzované věci byly naplněny zákonné znaky trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. Jak dále uvádí státní
zástupkyně, ani skutková zjištění nejsou v rozporu s právním posouzením jednání
obviněného. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť
je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. K. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný V. K. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí
uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
Protože dovolací námitky obviněného v podstatě odpovídají uplatněným dovolacím
důvodům, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v
Praze, jakož i řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného V. K. je důvodné.
Nejvyšší soud totiž přisvědčil námitce obviněného V. K., podle níž posuzovaným
skutkem nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., protože se
nedopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy obou nižších
stupňů a jejichž správnost nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení
zpochybňovat, obviněný V. K. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v O.,
okr. R., konzumoval látku zvanou pervitin, která obsahovala amfetamin a
metamfetamin, což jsou návykové látky ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 167/1998
Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, tj. psychotropní látky
uvedené v příloze č. 5 citovaného zákona. Tím měl obviněný závažným způsobem
porušit ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů. Posledně citované ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí
svobody přitom odsouzeným zakazuje vyrábět, přechovávat a konzumovat
alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které
by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo
které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit
zdraví. Nerespektování tohoto zákazu pak zakládá podle povahy a závažnosti činu
a s ohledem na další okolnosti buď odpovědnost odsouzeného za kázeňský
přestupek ve smyslu § 46 zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nebo jeho trestní odpovědnost za některý z trestných činů, zejména za trestný
čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák.
nebo za trestné činy spočívající v nedovolené výrobě a držení omamných a
psychotropních látek a jedů či šíření toxikomanie podle § 187 až § 188a tr. zák.
Pokud jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1
písm. f) tr. zák., Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění skutkové podstaty
tohoto trestného činu se vyžaduje „závažné jednání“ pachatele, tedy takové jeho
jednání, které vykazuje výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější a
jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu
znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu odnětí svobody. Za
splnění těchto předpokladů může být takovým závažným jednáním i nedovolená
konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost
či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a
vliv na chování odsouzeného v důsledku ní dochází alespoň ke znesnadnění
dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody. Za závažné jednání v uvedeném
smyslu však nelze považovat ojedinělý méně intenzivní případ, který není
způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody. Proto
jednorázová nedovolená konzumace návykové látky (např. i látky označované jako
pervitin) odsouzeným ve věznici je sice porušením ustanovení § 28 odst. 3 písm.
b) zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, avšak není závažným
jednáním způsobilým zmařit účel trestu ve smyslu § 171 odst. 1 písm. f) tr.
zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo
1266/2007).
Jak je přitom patrné ze skutkových zjištění (viz č. l. 19 trestního spisu),
která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný V. K. se v
minulosti podrobil celkem dvakrát orientačnímu toxikologickému vyšetření,
přičemž při prvním vyšetření ze dne 12. 5. 2006 byl jeho výsledek sice
pozitivní, avšak následným laboratorním rozborem moči obviněného nebylo
prokázáno požití návykových látek z důvodu nedostatečného množství vzorku.
Výsledek dalšího orientačního toxikologického vyšetření obviněného, které bylo
provedeno dne 25. 7. 2006, byl negativní. Na podkladě těchto skutečností
Nejvyšší soud konstatuje, že v době před spácháním nyní posuzovaného skutku
nebylo obviněnému prokázáno obdobné jednání, byť – jak dále vyplývá z trestního
spisu (viz č. l. 19) – obviněný byl podezřelý i z jiného protiprávního jednání
spočívajícího v tom, že dne 18. 2. 2007 (tj. v době výkonu trestu odnětí
svobody) byl u něj zajištěn mobilní telefon.
Dále Nejvyšší soud ze spisových podkladů zjistil (viz č. l. 46 trestního
spisu), že obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne
10. 6. 2004, sp. zn. 7 T 48/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 23 To 669/2004, odsouzen za
trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr. zák. a
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 30 měsíců. Z výkonu tohoto trestu byl obviněný podmíněně
propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2
Pp 294/2005, přičemž ve zkušební době stanovené po tomto podmíněném propuštění
se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., za který byl
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2005,
sp. zn. 1 T 46/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 23 To 845/2005, k trestu odnětí
svobody v trvání 4 roky. Nyní obviněný vykonává zbytek trestu odnětí svobody ve
výměře 448 dnů, který mu byl uložen zmíněným rozsudkem Okresního soudu v
Prachaticích ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 7 T 48/2004, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 23 To
669/2004, a jehož výkon nařídil Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 23.
10. 2006, sp. zn. 2 Pp 294/2005.
Jak je tedy zřejmé ze shora popsaných skutečností, obviněný V. K. byl v době
spáchání nyní posuzovaného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. ve výkonu trestu odnětí svobody pro
trestné činy jiného charakteru [tj. pro trestné činy krádeže podle § 247 odst.
1 písm. a), b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 2 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.],
než pro jaký trestný čin byl stíhán a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v
Rakovníku ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 T 14/2007, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 12 To 206/2007. Navíc byl
obviněný též pravomocně odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., jak již Nejvyšší soud shora poznamenal. V tomto směru proto neobstojí
závěr soudů nižších stupňů, který vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí a z
něhož rovněž vycházely při rozhodování o vině obviněného trestným činem maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák., totiž že
obviněný se v minulosti dopouštěl trestné činnosti v souvislosti s užíváním
návykových látek. Jak přitom vyplývá z č. l. 45 a 46 trestního spisu, obviněný
byl v minulosti stíhán zejména za majetkovou a násilnou trestnou činnost.
Jestliže se na páchání tohoto druhu trestné činnosti podílela vedle ostatních
kriminogenních činitelů též konzumace návykových látek, nelze takovou okolnost
považovat za rozhodující při řešení otázky, zda pachatel (tj. obviněný) zmařil
účel trestu odnětí svobody za situace, kdy sice spáchal čin v přímé souvislosti
s užitím návykové látky ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak v minulosti byl
odsouzen za trestnou činnost odlišného charakteru. Jinými slovy vyjádřeno,
předchozí trestnou činnost pachatele (tj. obviněného), za niž byl pravomocně
stíhán a odsouzen v jiných trestních věcech, třebaže hlavním (nikoli však
jediným) důvodem k jejímu spáchání bylo užívání omamných a psychotropních
látek, nelze považovat za kritérium, zda i následný případ konzumace návykové
látky, k němuž došlo po tomto odsouzení, je trestným činem a jaké závažnosti
dosahuje.
Pokud tedy obviněný V. K. v minulosti nebyl pravomocně odsouzen za některý z
trestných činů spočívajících v nedovolené výrobě a držení omamných látek a jedů
či šíření toxikomanie podle § 187 až § 188a tr. zák., ani nebyl ve výkonu
trestu odnětí svobody opakovaně postihován za užití alkoholických nápojů či
jiných návykových látek, tj. za kázeňský přestupek ve smyslu § 28 odst. 3 písm.
b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nelze posoudit ojedinělé
užití psychotropní látky (označované jako pervitin a obsahující amfetamin a
metamfetamin) obviněným ve výkonu trestu odnětí svobody jako trestný čin maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. Za popsaných
okolností totiž Nejvyšší soud nepovažuje za naplněný znak uvedený ve skutkové
podstatě tohoto trestného činu a spočívající v závažném jednání, které by bylo
způsobilé zmařit účel vykonávaného trestu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze spatřovat za trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí ve smyslu § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. v jakémkoli
porušení ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nýbrž jen v závažném jednání ve výše vyloženém smyslu,
které svou podstatou maří účel výkonu trestu odnětí svobody podle § 23 odst. 1
tr. zák. K tomu, aby bylo možno kvalifikovat konzumaci návykové látky
odsouzeným jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.
1 písm. f) tr. zák., musela by být tato konzumace svým charakterem a povahou
(včetně stupně společenské nebezpečnosti) srovnatelná s ostatními případy
trestného činu maření výkonu rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) až e) tr.
zák. a zároveň podstatně závažnější než kázeňský přestupek podle § 46 odst. 1
zákona č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž může být rovněž
porušení (méně závažné) zákazu výroby, přechovávání a konzumace návykových
látek stanoveného podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v posuzované
věci ani z jeho odůvodnění ovšem podle Nejvyššího soudu nevyplývá nic jiného,
než že u obviněného V. K. byla ve výkonu trestu odnětí svobody toxikologickým
vyšetřením zjištěna konzumace látky označované jako pervitin a obsahující
návykové látky amfetamin a metamfetamin, a to za situace, kdy mu lékař
neordinoval žádné léky obsahující tyto látky. Soud prvního stupně pak neučinil
žádná skutková zjištění o tom, že by jednání obviněného bylo významnější
intenzity, že by snad bylo opakované, soustavnější a závažnější než pouhý
kázeňský přestupek, a rovněž nezjistil množství požité psychotropní látky ani
jakýkoli její vliv na chování obviněného. V souvislosti s tím ani není zřejmé,
jakou měrou zmíněné jednání obviněného ovlivnilo dosažení účelu trestu odnětí
svobody, který v době činu obviněný vykonával ve věznici v O. Proto dovolací
námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jehož
spácháním byl uznán vinným, jsou důvodné.
Obviněný V. K. dále ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první
z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod
procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní
instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku
bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného V. K. však
bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr.
řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí
odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové
rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení
obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění
zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný V. K. ve svém dovolání výslovně
zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn,
pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru
obviněného byl v předcházejícím řízení naplněn dovolací důvod obsažený v již
zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném
právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K
tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž
shledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci.
Po zjištění, že dovolání obviněného V. K. je důvodné, Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
20. 6. 2007, sp. zn. 12 To 206/2007, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze
dne 10. 5. 2007, sp. zn. 1 T 14/2007, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu
zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Rakovníku, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Rakovníku tak v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí
Nejvyššího soudu opětovně projedná trestní věc obviněného V. K. a odstraní
vytknuté vady zjištěné na podkladě dovolání obviněného. Nezjistí-li soud
prvního stupně žádné nové skutečnosti, nemůže posuzovaný skutek v jeho
stávající podobě považovat za trestný čin. V takovém případě je povinen učinit
jiné rozhodnutí, jež bude odpovídat uvedenému závěru.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného V. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y