5 Tdo 1301/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
listopadu 2005 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch
obviněných Ing. V. Z., a Ing. J.. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 14 To 135/2005,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 3 T 135/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 14 To
135/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 T
135/2004, byli obvinění Ing. V. Z. a Ing. J. V. uznáni vinnými trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a
oběma byl podle § 255 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr.
zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako soud druhého stupně
k odvolání obou obviněných rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 14 To
135/2005, kterým k odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst.
1 písm. b), d) zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
tak, že obviněné Ing. J. Z. a Ing. J. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil
obžaloby pro skutky, v nichž byl obžalobou spatřován trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., neboť
neshledal v žalobním návrhu označené skutky trestným činem.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích, napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní
zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněných Ing. J. Z. a Ing. J. V. z
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí vychází z jiného, „extrémního“
hodnocení důkazů a z jiných skutkových zjištění, než k jakým dospěl soud
prvního stupně. V řízení u odvolacího soudu přitom nebylo prováděno jakékoli
dokazování. Okresní soud důvodně stabilizoval skutkový stav věci a specifikoval
nezákonnost postupu obou obviněných ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, jakož i zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o
životním prostředí, v platném znění. Obvinění byli odpovědní za realizaci
povinnosti orgánu státní správy zpřístupňovat veřejnosti informace získané
odbornou činností. Takové informace však kniha „L. b. H.“ neobsahovala.
Obvinění nejevili zájem o informační hodnotu tohoto díla, které neobsahovalo
informace týkající se dokumentace stavu a vývoje přírodního prostředí podle §
72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb. Na přípravě textové části se
nepodíleli a jeho skutečným účelem byla osobní prezentace díla profesionálního
fotografa a výsledkem publikace na téma myslivosti s několika obrázky krajiny.
Oběma obviněným bylo jasné, že fotograf L. U. nemůže mít potřebné informace o
stavu a vývoji přírodního prostředí daného okresu, a museli být srozuměni s
nenaplněním předmětu a obsahu smlouvy uzavřené s fotografem. Krajský soud
přitom v rámci výhrady k nedostatku citace zákonného ustanovení, které obvinění
měli porušit, sám tato zákonná ustanovení citoval, a to § 14 odst. 1 a § 47
odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, v platném znění. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně
navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek jakož i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění využili svého práva vyjádřit se písemně k dovolání. Podle názoru Ing.
J. V. napadené rozhodnutí spočívá na správném posouzení skutku a na správném,
byť odlišném hodnocení důkazů krajským soudem. Obviněný Ing. V. Z. taktéž
napadené rozhodnutí považoval za správné po věcné i právní stránce. Dovolatelka
podle jeho názoru nahrazuje jednoznačné závěry subjektivními úvahami a
nepřihlíží k zásadě „in dubio pro reo“. Úmysl obviněných nesměřoval k porušení
povinnosti ani ke způsobení následku, a pokud škoda vznikla, bylo na místě
situaci řešit cestou pracovněprávní odpovědnosti. Odborná úroveň, cena ani
kvalita zhotovených fotografií přitom nebyla v průběhu trestního řízení
zpochybněna. K úhradě ceny přitom obviněný přistoupil až po kontrole provedené
skupinou referátu životního prostředí. Publikace vznikla na základě řádných
smluv a byla tematicky zaměřena na chráněné a běžné druhy obratlovců. Z těchto
důvodů obviněný Ing. V. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní
zástupkyně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr.
ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu
dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto
Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají
formálně citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
následně posuzoval jejich důvodnost.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Podle námitek dovolatelky
soud prvního stupně správně posoudil nezákonnost postupu obou obviněných, neboť
skutky, kterými byli oba uznáni vinnými soudem prvního stupně, naplňují zákonné
znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Tyto
námitky zpochybňují učiněné právní posouzení skutku a obsahově odpovídají
citovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené
rozhodnutí na podkladě podaného dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) a dospěl k
závěru, že bylo podáno důvodně.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí nikoli malou škodu tím, že
poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je jednání, kterým
vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil
nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají
osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud
v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním.
Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou
smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče,
obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět
ho, obchodovat s ním atd. Ze zákona má povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek řada osob podle různých právních předpisů, mimo jiné též osoby
oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem státu
podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen maj. zák.). V tomto
případě je vztah osoby k cizímu majetku založen např. na jejím právním
postavení (zpravidla na základě pracovního zařazení) v určité organizační
složce státní správy, územně samosprávného celku či v právnické osobě, které je
svěřena správa určité části majetku státu. Porušení povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným
nebo konkrétním vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním
pachatele (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byl
povinen. Způsoby porušení povinnosti mohou být velmi různorodé, může se jednat
např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či
jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ
neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se státním majetkem.
Obviněný Ing. V. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích, zproštěn obžaloby ze skutku, v němž byl spatřován trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák.,
který spočíval v tom, že obviněný „ve funkci vedoucího referátu životního
prostředí v Ú. n. O. dal na podzim 2001 pokyn obviněnému J. V. k přípravě
smlouvy, na základě které měla být vydána a také později vydána byla kniha s
fotografiemi krajiny a zvěře autora L. U. s názvem „L. b. H.“, kdy nejprve dne
5. 10. 2001 na O. ú. v Ú. n. O. podepsal takto připravenou smlouvu o dílo,
předmětem které bylo zhotovení fotodokumentace zvláště chráněných druhů
obratlovců včetně zvěře okresu Ú. n. O. a běžných druhů obratlovců včetně zvěře
ve zvláště chráněných územích, přírodních parcích a významných krajinných
prvcích okresu s tím, že účelem pořízení fotodokumentace měla být dokumentace
stavu a vývoje životního prostředí podle § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992
Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění, pro přípravu pozdější
obrazové publikace, přičemž si musel být vědom toho, že uvedený zákonný účel
nebude připravovaná publikace plnit, dne 23. 11. 2001 podepsal platební poukaz,
na základě kterého byla L. U. z rozpočtových prostředků Okresního úřadu,
referátu životního prostředí a zemědělství v Ústí nad Orlicí uhrazena cena díla
ve výši 200.000, Kč, dne 13. 3. 2002 pak podepsal smlouvu o dílo, uzavřenou s
L. U. na přípravu a dodání obrazové publikace v předpokládaném nákladu 2 000 ks
za částku 200.000,- Kč“. Žalované jednání Ing. J. V. spočívalo v tom, že „jako
vedoucí oddělení zemědělství a ochrany přírodního prostředí O. ú. v Ú. n. O.
umožnil vydání fotografické publikace „L. b. H.“ autora L. U. tím, že z pokynu
svého nadřízeného v době od podzimu 2001 do jara 2002 zabezpečoval přípravu a
kontrolu plnění výše uvedených smluv o dílo, přičemž si musel být vědom toho,
že ve smlouvách uvedený zákonný účel nebude připravovaná publikace plnit, v
době svého pověření řízením referátu životního prostředí O. ú. v Ú. n. O.
uzavřel s L. U. v Ú. n. O. dodatek ke smlouvě o dílo, jímž navýšil cenu
sjednaného díla z původní částky 200.000,- Kč na částku 275.000,- Kč, která
byla také L. U. v této výši v září 2002 uhrazena, uvedeným jednáním způsobili
oba obvinění Č. r. zastoupené tehdy O. ú. Ú. n. O. celkovou škodu ve výši
400.000,- Kč, obviněný Ing. J. V. pak sám škodu 75.000,- Kč.“
Okresní soud v jednání obviněných popsaném v předchozím odstavci shledal
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí (str. 5)
zdůraznil význam okolností, za kterých bylo dílo sjednáno, neboť fotograf L. U.
při prvním jednání s obviněnými těmto předložil svou knihu „Z. r. s k.“ a s
obviněným Ing. V. Z. se dohodl na tom, že stejnou publikaci vytvoří pro okresní
úřad s tím, že bude zachycovat zvěř v okrese Ú. n. O. Nebyly mu však poskytnuty
žádné informace ani instrukce týkající se koncepce knihy (viz str. 6 citovaného
rozhodnutí). Kniha „Z. r. s k.“ obsahovala 3 strany obecného textu a 99 stran
fotografií a přitom publikace zadaná pro okresní úřad měla být její obdobou. K
tvrzení obviněného Ing. J. V., že v knize měly být vyfoceny zvláště chráněné
druhy zvěře, okresní soud uvedl, že obsahovala pouze tři fotografie ohrožené
zvěře. Na str. 7 rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že fotograf neměl
žádné informace ke zpracování textové části, žádal je po okresním úřadu a ani
jeden z obviněných mu nesdělil, jak by měla vypadat textová část ani jaké
konkrétní informace získané z činnosti okresního úřadu by měla kniha obsahovat.
Když se opakovaně dožadoval zprostředkování kontaktu s někým, kdo by mu
potřebné informace sdělil, byl odkázán na pracovníka A. o. p. a k. a informace
získané od něj byly podkladem dvoustránkové předmluvy publikace. V knize se
neobjevily žádné odborné informace, které by při své činnosti získal O. ú. v Ú.
n. O. a které by bylo zapotřebí sdělit veřejnosti. Z hlediska distribuce knihy
okresní soud zjistil (viz str. 7 rozsudku), že z celkového nákladu 2 000
výtisků jich 1 375 převzal M. s., který je používal jako ceny do soutěží a
začal je i zpeněžovat.
V rámci úvah o právní kvalifikaci posuzovaného jednání okresní soud
reprodukoval práva a povinnosti obviněných, tehdejších zaměstnanců okresního
úřadu ve funkci vedoucího referátu životního prostředí resp. vedoucího oddělení
zemědělství a ochrany přírodního prostředí. Oba obvinění se podíleli na
dispozicích s finančními prostředky, které byly okresnímu úřadu svěřeny státem.
Vedoucí referátu měl přitom výslovně dbát na hospodárnost vynakládaní
finančních prostředků. Soud poukázal na § 72 odst. 1 písm. f) zákona č.
114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který
byl uveden ve smlouvách s L. U. Orgány, které vykonávají státní správu v
ochraně přírody, jsou podle tohoto ustanovení povinny v rozsahu své působnosti
vést přehled informací, který obsahuje mimo jiné důležité informace, jež se
vztahují k výkonu a řízení ochrany přírody známé příslušnému orgánu, zejména
údaje o stavu a vývoji životního prostředí. Obdobně zákon č. 123/1998 Sb., o
právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, upravuje
možnost zpřístupňovat informace prostřednictvím vlastní ediční a publikační
činnosti orgánů státní správy, jež plní úkoly v ochraně životního prostředí.
Soud prvního stupně zdůraznil, že z citovaných předpisů je zřejmé, že předmětem
zpřístupnění jsou informace, které státní orgány či orgány samosprávy získaly
při své odborné činnosti a mají je k dispozici. V knize „L. b. H.“ není jediná
informace o stavu a vývoji životního prostředí, kterou by okresní úřad měl za
povinnost sdělit veřejnosti a účelem publikace tedy zjevně nemohlo být
poskytnutí informací získaných vlastní činností tohoto úřadu. Oba obvinění
podle závěru soudu (str. 9) od počátku věděli, jak výsledné dílo bude vypadat.
Chtěli po L. U., aby vytvořil stejnou knihu jako byla kniha „Z. r. s k.“ s tím
rozdílem, že fotografie budou pocházet z okresu Ú. n. O. Okolnost, zda kniha
zachycuje stav a vývoj životního prostředí, okresní soud nehodnotil, neboť bylo
skutečností, že kniha neobsahovala žádné informace z činnosti okresního úřadu.
Částka 475.000,- Kč tedy státem neměla být vůbec vynaložena.
Odvolací soud v jednání obviněných znaky trestného činu podle § 255 tr. zák.
neshledal. Popisu skutku v odsuzujícím výroku soudu prvního stupně vytkl
absenci označení zákona, který by obviněným ukládal povinnost spravovat majetek
okresního úřadu resp. Č. r., resp. povinnosti, kterou měli obvinění porušit.
Rozhodnutí o vině obviněných tak odvolací soud hodnotil jako kriminalizaci
pracovní kázně. V rámci dalších úvah (str. 4 rozsudku) pak krajský soud
vyslovil názor, že uvedená povinnost pro obviněné mohla být dovozena z § 14
odst. 1 maj. zák. Podle tohoto ustanovení majetek musí být využíván účelně a
hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným
způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených
zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná
tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a neodůvodněně nesnižovala jeho
rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku. Soud dále citoval § 47 odst. 1
téhož zákona, podle kterého fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo
pracovního zařazení v organizačních složkách Č. r. činí právní a jiné úkony
týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny
provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších
právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s
majetkem, popřípadě jeho správa řídí.
Krajský soud nepřisvědčil okresnímu soudu v závěru, že obvinění od prvního
setkání s L. U. byli srozuměni s tím, že jimi zadávaná publikace bude obdobou
knihy „Z. r. s k.“, neboť z obsahu smluv vyplývá, že fotodokumentace i následná
publikace budou pořízeny za účelem zpřístupnění údajů o stavu a vývoji
životního prostředí podle § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny. V průběhu celého trestního stíhání nebyla zpochybněna
odborná úroveň, kvalita ani cena fotografií zhotovených na základě první
smlouvy o dílo. V uzavření druhé smlouvy proto podle názoru odvolacího soudu
nelze spatřovat nezákonnost. Obvinění tudíž nemohli nabýt přesvědčení, že
připravovaná publikace nebude odpovídat citovanému ustanovení a mohli důvodně
očekávat naplnění smlouvy. Předaná publikace svým rozsahem odpovídala smluvnímu
ujednání a obsahovala fotografie, k jejichž úrovni nebyly do té doby vzneseny
žádné připomínky – z tohoto důvodu v jednání obviněných odvolací soud
nespatřoval subjektivní stránku trestného činu v podobě úmyslného zavinění.
Nejvyšší soud přezkoumal skutkový stav posuzované věci a shledal, že lze
přisvědčit právnímu závěru dovolatelky, který v podstatné části odpovídá i
rozhodnutí soudu prvního stupně, že obvinění znaky trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. naplnili,
ovšem podkladem pro tento závěr bylo porušení jiné zákonné povinnosti, než jaké
označil okresní soud.
Předně je třeba přisvědčit konstatování soudu prvního stupně, že kniha „L. b.
H.“ neobsahuje dokumentaci stavu a vývoje životního prostředí v takové podobě,
jakou má na mysli § 72 odst. 1 písm. f) zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody
a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení totiž zavazuje orgány
státní správy vést přehled informací vztahujících se k výkonu a řízení ochrany
přírody známé příslušnému orgánu, zejména údajů o stavu a vývoji přírodního
prostředí. Za takové informace by bylo možno považovat např. statistické údaje
týkající se výskytu jednotlivých zejména chráněných druhů živočichů a rostlin v
regionu, schematické znázornění tohoto výskytu, specifikace opatření orgánu
státní správy učiněných v zájmu ochrany přírody a krajiny, podrobný popis
významných krajinotvorných prvků, zasvěcené údaje ohledně jejich významu,
jedinečnosti apod. V každém případě však data obsažená v takových informačních
prostředcích musí být výsledkem činnosti příslušného státního orgánu (srov. „v
návaznosti na rozsah své působnosti…“). Ve zmíněné knize je však obsaženo
celkem 98 stran fotografií lesní zvěře, v převážné většině nechráněných druhů.
Tuto fotografickou část předchází dvě strany úvodní textové části vypracované
samotným autorem snímků, ve které je nastíněna problematika „lovů s kamerou“,
když autor upozorňuje na „nezbytnost obsahové skromnosti“ publikace, neboť ani
na zahrnutí všech chráněných druhů zvěře útlá publikace nestačí. Druhá strana
textu se potom zabývá obecnými údaji o biotopech v okrese Ú. n. O. a jmenuje
některé druhy obratlovců vyskytujících se v částech regionu. Ani v tomto
jediném textu knihy však nejsou uvedena konkrétní data vztahující se k
přírodnímu prostředí regionu, která by jakkoli souvisela s působností okresního
úřadu. Jako celek je třeba knihu hodnotit jako publikaci fotografií lesní zvěře
populárního zaměření určenou zejména milovníkům myslivosti. O zaměření knihy na
mysliveckou tematiku svědčí též název knihy. Je evidentní, že informační zdroj
neobsahující jakékoli faktografické údaje vztahující se k životnímu prostředí
daného okresu nemůže být předmětem, na který by bylo potřebné (možné)
vynakládat rozpočtové prostředky státu resp. okresního úřadu podle shora
citovaného ustanovení, ani podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o
životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon taktéž upravuje
možnost zpřístupňování informací prostřednictvím ediční a publikační činnosti
orgánů státní správy, ovšem i v tomto případě předmětem publikační činnosti
mohou být toliko informace, které státní orgány či orgány samosprávy získaly v
mezích jejich pravomoci při své zejména odborné činnosti. Kniha „L. b. H.“
takové informace v žádném případě neobsahuje.
Oba obvinění se v rámci výkonu svěřené části pravomoci okresního úřadu
podíleli na přípravě a uzavření smluv, na základě kterých byla vydána kniha
popsaná v předchozím odstavci. Smlouva o dílo uzavřená obviněným Ing. V. Z. (č.
l. 266) v článku II. určila předmětem smlouvy zhotovení fotodokumentace zvláště
chráněných druhů obratlovců včetně zvěře okresu Ú. n. O. a běžných druhů
obratlovců včetně zvěře ve zvláště chráněných územích, přírodních parcích a
významných krajinných prvcích okresu. Fotografie měly být pořízeny za účelem
dokumentace stavu a vývoje přírodního prostředí podle § 72 odst. 1 písm. f)
zákona č. 114/1992 Sb., současně měly být využity pro účely vydání obrazové
publikace o přírodě okresu Ú. n. O. Později byla uzavřena také smlouva (č. l.
272) ohledně vydání 2 000 ks publikace s jinak totožně vymezeným předmětem.
Cena plnění byla v obou smlouvách stanovena na 200 000,- Kč. Dodatkem ke
smlouvě o dílo, byla později cena díla navýšena na částku 275.000, Kč.
Uzavření uvedených smluv bylo základním předpokladem pozdějšího vynaložení
rozpočtových prostředků státu a tedy i vzniku škodlivého následku. K naplnění
znaku porušení povinnosti je však nutno vzít v úvahu také další počínání
obviněných, kteří evidentně neprojevovali dostatečný zájem o naplnění obsahu
smlouvy, jak by se očekávalo od zaměstnanců státního orgánu při vynakládání
statisícové částky z jimi spravované položky rozpočtu. Na tento závěr lze
usuzovat zejména ze skutkových zjištění, podle kterých autoru knihy nebyly
poskytnuty žádné informace ani instrukce týkající se koncepce a obsahu
publikace. L. U. byl přitom povoláním fotograf a tudíž nebylo možné
předpokládat jeho znalosti o stavu a vývoji životního prostředí regionu ani
vlastní činnosti okresního úřadu v takovém rozsahu, aby bez poskytnutí
odpovídajících informačních podkladů a zjištění odborných pracovníků kniha
odpovídala minimálním shora uvedeným zákonným požadavkům. Autor tedy neměl
potřebné informace ke zpracování textové části knihy a k jeho opakovaným
žádostem mu je ani jeden z obviněných fundovaným a dostatečným způsobem
neposkytl. Podkladem kusé dvoustránkové předmluvy publikace byly pak toliko
informace získané od pracovníka A. o. p. a k. Pokud k těmto skutečnostem vzal
dovolací soud v úvahu další okolnost, tedy, že fotograf při prvním jednání s
obviněnými těmto předložil svou knihu „Z. r. s k.“ obsahující toliko tři strany
obecného textu a 99 stran fotografií a s obviněným Ing. V. Z. se dohodl na tom,
že stejnou publikaci vytvoří pro okresní úřad s tím, že bude zachycovat zvěř v
okrese, nemůže být pochyb o srozumění tohoto obviněného s konečnou podobou
publikace. Se stejným závěrem lze hodnotit i jednání obviněného Ing. J. V.,
který zabezpečoval přípravu a kontrolu plnění výše uvedených smluv o dílo. Také
on si musel být vědom podoby připravované publikace, která neodpovídala zákonem
požadovanému účelu.
Oba obvinění se z titulu svého pracovního zařazení (tj. funkce vedoucího
referátu životního prostředí resp. vedoucího oddělení zemědělství a ochrany
přírodního prostředí okresního úřadu) podíleli na dispozicích se svěřenými
finančními prostředky státního rozpočtu. Podle § 14 odst. 1 maj. zák. byli
zavázáni k účelnému a hospodárnému využívání majetku k plnění funkcí státu a k
výkonu stanovených činností tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovali a
neodůvodněně nesnižovali jeho rozsah a hodnotu. Podle § 47 odst. 1 téhož zákona
byli povinni plnit pracovní povinnosti s odbornou péčí. Nejvyšší soud
přisvědčil názoru odvolacího soudu, že povinnost, kterou obvinění porušili je
stanovena ve shora citovaném § 14 odst. 1 maj. zák. Toto zákonné ustanovení
stanoví minimální standard jednání fyzické osoby nacházející se v postavení,
které ji opravňuje k nakládání s majetkem státu. Jak vyplývá z uvedeného,
publikace, která byla výsledkem zadání obviněných, neodpovídala zákonným
ustanovením vymezujícím pravomoc obviněných jako zaměstnanců okresního úřadu.
Podle závěru Nejvyššího soudu obvinění tedy vynaložili částku 475 000,- Kč na
informační zdroj obsahující údaje s prakticky nulovou hodnotou a neobsahující
žádný údaj získaný v působnosti okresního úřadu. Částka 475 000,- Kč vůbec
neměla být vynaložena a je tak současně výší škody, kterou obvinění Č. r.
zastoupené tehdejším O. ú. v Ú. n. O. způsobili (obviněný Ing. J. V. sám
způsobil škodu ve výši 75 000,- Kč, jak uvedl již okresní soud).
Nebylo možno přisvědčit Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích, že subjektivní stránka trestného činu byla vyloučena odkazem na
ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny zahrnutým do předmětných smluv.
Tímto odkazem totiž nemohla být zaručena výsledná informační hodnota díla
odpovídající zákonu a profesní povinností obviněných bylo i v době následující
po uzavření smluv dbát na dodržení jejich účelu a splnění jejich obsahu,
zejména součinností se zhotovitelem. Dílo však potřebný informační potenciál
postrádalo a obvinění k tomu přispěli svým jednáním resp. nejednáním (již
zmíněným neposkytnutím informací autoru) v mezidobí od uzavření smluv po vydání
knihy. Úvahy odvolacího soudu stran kvality a ceny fotografií postrádají
relevanci s ohledem na fakt, že tyto fotografie, aniž by byly doplněny o
příslušné informace, samy o sobě nikterak nesouvisely s působností a zejména
činností okresního úřadu.
Lze tedy shrnout, že při dodržení povinností stanovených § 14 odst. 1 maj. zák.
by obvinění museli dospět k přesvědčení, že připravovaná publikace nebude
odpovídat ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve
znění pozdějších předpisů ani zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o
životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Uzavřením smluv o dílo a
svojí následnou pasivitou a nečinností ve vztahu k výslednému produktu, na
který vynaložili statisícové částky ze státního rozpočtu, způsobili, že
publikace neobsahovala zákonem požadované informace, nezveřejňovala výsledky
činnosti okresního úřadu v oblasti ochrany životního prostředí a finanční
prostředky státu byly tudíž na takové dílo vynaloženy v rozporu se zákonem.
Obvinění tak státu způsobili nikoli malou škodu tím, že porušili podle zákona
jim uložené povinnosti spravovat majetek státu. Z výše uvedených důvodů
Nejvyšší soud přisvědčil dovolání nejvyšší státní zástupkyně a shledal, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obvinění popsaným jednáním naplnili znaky
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 14
To 135/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Pochybení v právním posouzení skutku učinil soud
odvolací, a také s ohledem na minimální předpokládaný rozsah doplnění
dokazování se jeví plně dostačujícím vrácení věci do stadia řízení u soudu
druhého stupně. Soud v novém řízení znovu rozhodne o odvolání obviněných proti
rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 3 T
135/2004, a při vázanosti vysloveným právním názorem dovolacího soudu rozhodne
o vině a trestu obviněných.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová