U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2014 o dovolání
obviněného M. K. , podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 5. 2014, sp. zn. 7 To 94/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 19 T 69/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 1. 2014, sp.
zn. 19 T 69/2012, uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a byl za něj
odsouzen podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5
měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 7 To 94/2014, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle
§ 259 odst. 3 tr. řádu znovu sám ve věci rozhodl. Obviněného uznal vinným
stejným přečinem jako soud prvního stupně a uložil mu i zcela shodný trest.
Rozsudek odvolacího soudu se liší od rozsudku soudu prvního stupně pouze v
popisu objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu.
Soud prvního stupně uznal obviněného vinným – v zestručněné podobě –
tím, že v době od 28. 7. 2011 do 20. 4. 2012 jako jednatel obchodní společnosti
Esorto, spol. s r. o., na blíže neurčeném místě ukrýval účetnictví této
obchodní společnosti s cílem mařit objasňování okolností, které by mohly vést k
vyvození jeho osobní právní odpovědnosti za dluhy jmenované společnosti.
Konkrétně šlo o dluh ve výši 195 242 Kč vůči Okresní správě sociálního
zabezpečení v Opavě (dále jen „OSSZ v Opavě“), který vznikl neodvedením
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
za zaměstnance za období od ledna 2008 do května 2011, a dále o dluh ve výši 35
080 Kč na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti zaměstnanců za
zdaňovací období let 2008 až 2010 vůči Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský
kraj, územnímu pracovišti v Opavě (dále jen „FÚ v Opavě“). Obviněný neuposlechl
ani opakovanou výzvu k vydání účetnictví od policejního orgánu, který vedl
šetření ve věci podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku,
a lživě mu tvrdil, že účetnictví bylo odcizeno z budovy v ulici L. v O. při
vloupání, ke kterému došlo v noci z 24. na 25. 9. 2011.
Odvolací soud popsal skutek tak, že obviněný v době od 28. 7. 2011 do
20. 4. 2012 jako jednatel obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., která
dlužila OSSZ v Opavě částku ve výši 195 242 Kč za neodvedené pojistné na
sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za své
zaměstnance za období od ledna 2008 do května 2011 a FÚ v Opavě částku ve výši
35 080 Kč na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti zaměstnanců za
zdaňovací období let 2008 až 2010, ve snaze znemožnit zjištění stavu majetku a
hospodaření obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., ukrýval na blíže
neurčeném místě účetnictví této obchodní společnosti, které nevydal ani na
výzvu policejního orgánu, jenž vedl šetření ve věci podezření ze spáchání
přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné
platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, a lživě mu tvrdil, že účetnictví bylo
odcizeno z budovy v ulici L. v O. při vloupání, ke kterému došlo v noci z
24. na 25. 9. 2011, a tímto jednáním ohrozil majetková práva shora uvedených
věřitelů.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. K.
prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje obviněný v tom, že skutek,
jímž byl uznán vinným, je jiným skutkem, než pro který byla podána obžaloba.
Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal se všemi znaky skutkové podstaty
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
1 alinea 3 tr. zákoníku. Odvolací soud se údajně nezabýval dostatečně otázkou,
zda obviněný svým jednáním způsobil zákonem předvídaný následek, tedy zda
ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Navíc podle
názoru obviněného se napadené rozhodnutí opírá o nepřípustné důkazy.
Obviněný postavil námitku nezachování totožnosti skutku konkrétně na tom, že
soudy nižších stupňů změnily zásadním způsobem popis skutku ve srovnání s
obžalobou. Státní zástupce kladl obviněnému v obžalobě za vinu, že jako
jednatel dlužníka nevedl účetnictví, a tím znemožnil řádné zjištění jeho aktiv
a pasiv a ohrozil majetková práva jeho věřitelů. Soud prvního stupně však
obviněného uznal vinným, že s cílem mařit objasňování okolností, které by mohly
vést k dovození jeho osobní právní odpovědnosti za dluhy, ukrýval účetnictví
dlužníka na nezjištěném místě. Konečně odvolací soud ho odsoudil za to, že se
záměrem znemožnit zjištění stavu majetku a hospodaření dlužníka ukrýval na
nezjištěném místě jeho účetnictví, a tím ohrozil majetková práva věřitelů.
Podle obviněného nelze z uvedených skutečností dovodit zachování totožnosti
jednání ani následku.
Pokud jde o znak trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v ohrožení majetkových práv jiného
nebo včasného a řádného vyměření daně, podle přesvědčení obviněného v průběhu
celého trestního řízení nebyl opatřen a proveden důkaz, z něhož by vyplynulo,
že zatajením účetnictví obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., došlo k
ohrožení majetkových práv jejích věřitelů. Odvolací soud pouze formálně
konstatoval naplnění tohoto znaku v popisu skutku, aniž by specifikoval, v čem
konkrétně mělo spočívat ohrožení majetkových práv OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě.
Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, žádný z uvedených věřitelů
netvrdil, že by jeho majetková práva byla ohrožena nedostupností účetnictví
dlužníka, o které se ostatně ani nezajímali. Zájem o účetnictví jmenované
obchodní společnosti projevil až policejní orgán v souvislosti se svým šetřením
podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Ovšem
ztížení policejní činnosti nemůže podle obviněného opodstatňovat zahájení jeho
trestního stíhání pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku.
Procesní pochybení soudů nižších stupňů, které se odrazilo ve výroku o vině,
spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně provedl bez jeho souhlasu důkaz
úředními záznamy o podaných vysvětleních na č. l. 92 až 93 trestního spisu,
jakož i úředními záznamy o trestním oznámení, které obviněný podal v
souvislosti s vloupáním do sídla obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., a
o telefonických výzvách policejního orgánu k vydání účetnictví na č. l. 214 a
215 trestního spisu, které jsou svou povahou rovněž protokoly o podání
vysvětlení. Přestože obhajoba v hlavním líčení nic nenamítala proti přečtení
těchto úředních záznamů, nelze to vnímat jako souhlas obviněného ve smyslu §
211 odst. 6 tr. řádu.
Jak dále obviněný namítl, odvolací soud akceptoval chybný procesní postup soudu
prvního stupně s tím, že úřední záznamy o podání vysvětlení na č. l. 92 až 93
trestního spisu nejsou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zmíněny a
zbylé úřední záznamy nemají povahu podání vysvětlení, takže soud prvního stupně
s nimi mohl nakládat jako s listinnými důkazy i bez souhlasu obviněného.
Obviněný nesouhlasí s tímto vysvětlením, protože provedení nepřípustného důkazu
je vždy vadou řízení, jelikož takový důkaz zmíněný v hlavním líčení ovlivní
názor soudu. Podle obviněného je totiž v popisu skutku v rozsudcích soudů obou
stupňů uvedeno, že obviněný „lživě tvrdil, že účetnictví obchodní společnosti
bylo odcizeno“, přitom toto skutkové zjištění vyplývá jen z procesně
nepoužitelných úředních záznamů o podaném vysvětlení a dále z protokolu o
podaném trestním oznámení, který také nemůže sloužit jako důkaz. Na podporu
svého názoru obviněný poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5.
1993, sp. zn. 6 Tz 46/93, publikovaný pod č. 46/1993 Sb. rozh. tr. (v dovolání
chybně označen jako rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. K.
prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle
jejího názoru dovolací námitky obviněného jsou po obsahové stránce opakováním
jeho odvolacích námitek a jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o totožnost
skutku, podle státní zástupkyně byla bez pochybností udržena především shodným
následkem. K údajně chybějícímu zákonem předpokládanému následku jako znaku
objektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně nejdříve připomněla, že
následkem zde není způsobení škody na cizím majetku, nýbrž postačí, je-li z
popisu skutku, jímž byl spáchán tento trestný čin, zřejmé, v jakém alespoň
minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné
vyměření daně, např. s poukazem na výši pohledávek konkrétních věřitelů, na
výši daně apod. (státní zástupkyně zde odkazuje na rozhodnutí publikované pod
č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí vydávaného Nakladatelstvím
C. H. Beck). Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, podle skutkových zjištění
odvolacího soudu obviněný ohrozil uspokojení řádně doložených a vyčíslených
pohledávek dotčených věřitelů, a to OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě, a tím došlo ke
způsobení zákonem požadovaného následku. Pokud jde o procesní námitky
obviněného, podle státní zástupkyně stojí mimo uplatněný dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc státní zástupkyně souhlasí s
odvolacím soudem, který neshledal pochybení soudu prvního stupně při provádění
dokazování u hlavního líčení dne 27. 3. 2013. Předmětné úřední záznamy byly
správně pojaty jako listinné důkazy podle § 213 tr. řádu, a nikoli podle § 211
odst. 6 tr. řádu, takže souhlas obviněného s jejich přečtením nebyl nutný. S
ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídají
jen námitky obviněného ohledně chybějícího následku v podobě ohrožení
majetkových práv věřitelů obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., jako
obligatorního znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Výhrady obviněného, které
se týkají nedodržení totožnosti skutku a údajné procesní nepoužitelnosti
úředních záznamů, nespadají pod uplatněný dovolací důvod, protože obviněný jimi
nenamítá žádnou vadu v posouzení podle hmotného práva, ale vytýká výlučně
procesní nedostatky. Nejvyšší soud k nim přesto uvádí nad rámec dovolacího
důvodu následující.
K namítanému nedodržení totožnosti skutku Nejvyšší soud nejdříve
připomíná obžalovací zásadu, která se uplatňuje v trestním řízení a podle níž
je soud limitován podanou obžalobou i v tom směru, že může rozhodovat jen o
stejném skutku, pro který byla podána. Z hlediska zachování totožnosti skutku
navíc soud může rozhodnout o žalovaném skutku jen tehdy, je-li současně
zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v obžalobě a skutkem, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání (shodně viz rozhodnutí publikované pod č. 15/1994-II.
Sb. rozh. tr.) Trestní řád výslovně nedefinuje pojem „skutek“ a ponechává jeho
vymezení trestněprávní teorii a praxi. Vzhledem k tomu nelze obecně definovat,
kdy je zachována totožnost skutku, a je nutné posuzovat tuto otázku
individuálně podle okolností každého konkrétního případu, zejména podle jednání
pachatele a následku činu, protože ty tvoří podstatu skutku. Jednáním se z
tohoto pohledu rozumí projev vůle pachatele ve vnějším světě v určitém místě a
čase a následek spočívá v porušení nebo ohrožení konkrétních hodnot chráněných
trestním zákoníkem.
Jak je v posuzovaném případě patrné z trestního spisu vedeného u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 69/2012, soudy nižších stupňů se sice
odchýlily od obžaloby a případně i od usnesení o zahájení trestního stíhání
(viz č. l. 12 trestního spisu), ovšem totožnost skutku zůstala zachována. Soudy
jen individualizovaly žalovaný skutek z hlediska času a způsobu spáchání, ale
skutkové okolnosti charakterizující jednání obviněného převzaly v podstatných
bodech z obžaloby beze změny. V následku, který obviněný způsobil spáchaným
činem a který je relevantní z hlediska trestního práva, je pak úplná shoda.
Podstata jednání, jež bylo obviněnému kladeno obžalobou za vinu a za
které byl odsouzen, spočívá v tom, že jako jednatel obchodní společnosti
Esorto, spol. s r. o., vůči níž měli nejméně dva věřitelé splatné pohledávky ve
výši celkem asi 200 000 Kč, nejméně od července 2011 do 20. 4. 2012, kdy mu
bylo sděleno obvinění pro posuzovaný trestný čin, záměrně neplnil svou
povinnost řádně vést a uchovávat účetnictví a další doklady sloužící k přehledu
o stavu majetku a hospodaření jmenované obchodní společnosti jako dlužníka.
Rozdíl mezi obžalobou a napadeným rozsudkem odvolacího soudu je pouze v tom,
jakou formou obviněný neplnil tuto svou povinnost. Podle obžaloby to bylo tím,
že nevedl účetnictví, podle soudů obou nižších stupňů tím, že ukryl účetnictví
na nezjištěném místě a odmítl ho vydat, tj. zatajil ho. Zmíněný rozdíl se
projevil i v právní kvalifikaci skutku. Zatímco státní zástupce posoudil
jednání obviněného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů změnily tuto
právní kvalifikaci na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. V obou případech byla ovšem trestní
odpovědnost obviněného shodně vyvozována i z toho, že ohrozil zájem konkrétních
věřitelů obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., za kterou jednal, na
pravdivých a úplných informacích o stavu hospodaření a majetku dlužníka.
Následek protiprávního jednání obviněného podle obžaloby i podle
rozsudků soudů obou nižších stupňů tedy spočíval v tom, že obviněný ohrozil
majetková práva věřitelů jmenované obchodní společnosti, a to OSSZ v Opavě a FÚ
v Opavě, jejichž pohledávky zůstaly neuhrazeny, přesněji vyjádřeno nebyly
uhrazeny zcela, protože na pohledávku FÚ v Opavě byla ke dni 5. 3. 2011
vymožena z majetku dlužníka částka ve výši 11 484 Kč. V tomto směru zjistil
Nejvyšší soud naprostou shodu následku.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud považuje námitky obviněného
M. K. vůči nedodržení totožnosti skutku nejen za neodpovídající hmotněprávní
povaze uplatněného dovolacího důvodu, ale též za zcela nedůvodné.
Obdobný závěr Nejvyšší soud učinil i o námitkách obviněného týkajících
se údajně chybějícího ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného
vyměření daně, jako obligatorního znaku objektivní stránky přečinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto
směru jsou výhrady obviněného neopodstatněné.
Lze sice souhlasit s obviněným v tom, že obligatorním znakem skutkové
podstaty tohoto trestného činu je následek spočívající v ohrožení majetkových
práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Jak ovšem vyplývá v nyní
posuzované trestní věci z popisu skutku obsaženého ve výrokové části
odsuzujících rozsudků soudů obou nižších stupňů a z jejich odůvodnění, soudy se
náležitě zabývaly naplněním uvedeného znaku a své závěry v tomto směru
vyjádřily ve skutkové i právní větě výroku o vině. Shodně dospěly k závěru, že
obviněný svým jednáním vědomě ohrozil majetková práva věřitelů obchodní
společnosti Esorto, spol. s r. o., a to OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě. Jak přitom
vysvětlil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho str. 6),
podle jeho názoru došlo k ohrožení majetkových práv zmíněných věřitelů tím, že
zatajením účetnictví obviněný věřitelům znemožnil zjistit, zda nemohou vymáhat
zaplacení pohledávek, které nebyly uspokojeny z majetku dlužníka (tj. jmenované
obchodní společnosti), právě na obviněném jako jednateli tohoto dlužníka. Podle
soudu prvního stupně totiž obviněný byl jediným jednatelem dlužníka – obchodní
společnosti Esorto, spol. s r. o., v době, kdy docházelo k neodvádění daně z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance jmenované obchodní
společnosti, přičemž tyto neodvedené platby jsou podstatou pohledávek věřitelů
OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str.
5). Takže oba zmínění věřitelé by v případě dostupnosti účetnictví dlužníka
mohli posoudit, zda obviněný jednal jako řádný hospodář, nebo zda je osobně
odpovědný za vzniklé závazky, a pokud by zde byla druhá možnost, mohli by
nárokovat zaplacení svých pohledávek i z jeho osobního majetku.
Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho str. 5),
doplnění popisu skutku oproti obžalobě tvrzením o osobní právní odpovědnost
obviněného za vniklé dluhy je nadbytečné, protože k naplnění objektivní stránky
přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1
alinea 3 tr. zákoníku postačuje již to, že obviněný úmyslným zatajením
účetnictví dlužníka – obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., znemožnil
jejím věřitelům, tj. OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě, zjistit stav majetku a
hospodaření zmíněného dlužníka, a tím ohrozil uspokojení jejich splatných
pohledávek.
Nejvyšší soud dodává k výše uvedené argumentaci soudů obou stupňů, že
úmyslné ukrývání účetnictví dlužníka v době, kdy se jeho věřitelé domáhají
uspokojení svých splatných pohledávek, s sebou logicky vždy nese reálnou
možnost ohrožení majetkových práv věřitelů. Obviněný musel počítat s takovým
následkem, přestože zatajením účetnictví primárně sledoval jiný cíl, a to
zabránit orgánům činným v trestním řízení, aby objasnily okolnosti, za kterých
došlo k neodvedení daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za
zaměstnance obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o.
V posuzovaném případě tedy soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v
dovolání zpochybněný zákonný znak spatřovaly v tom, že obviněný ohrozil
majetková práva dvou konkrétních věřitelů, a to v rozsahu jejich splatných a
dlužníkem dobrovolně neuhrazených pohledávek. Obviněným vytýkaná skutečnost, že
nebyla prokázána snaha věřitelů seznámit se s účetnictvím dlužníka, nijak
nezpochybňuje uvedený závěr. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
1 tr. zákoníku totiž postačí ohrožení majetkových práv jiného, ale nemusí dojít
k jejich porušení. Jednání obviněného bylo nepochybně způsobilé vyvolat takové
ohrožení bez ohledu na míru aktivity věřitelů.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 135
odst. 2 a § 194 odst. 5, 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku, byl jednatel společnosti s
ručením omezeným povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře.
Bylo-li sporné, zda jednal s péčí řádného hospodáře, nesl důkazní břemeno o tom
on sám. Současně platilo, že pokud jednatel způsobil této obchodní společnosti
škodu porušením právních povinností při výkonu své působnosti, do které spadá
vedení účetnictví i odvody daní a pojistného za zaměstnance, odpovídal za
škodu, a jestliže ji neuhradil, ručil za závazky obchodní společnosti. S
ohledem na to se pak věřitelé, kteří nedosáhli uspokojení své pohledávky z
majetku obchodní společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že
tato společnost zastavila platby, mohli domáhat uspokojení pohledávek z majetku
jednatele, který porušil svou povinnost péče řádného hospodáře. Jinak řečeno,
konstrukce soudu prvního stupně, podle níž majetková práva věřitelů byla
ukrýváním účetnictví ohrožena nejen proto, že věřitelé nemohli zjistit stav
majetku a hospodaření dlužníka, ale i z toho důvodu, že nemohli zvažovat
možnost domáhat se uspokojení svých pohledávek z majetku obviněného, je zcela
racionální. Správnost této konstrukce ohrožení majetkových práv věřitelů
ostatně potvrzuje i aktivita OSSZ v Opavě, která dne 21. 4. 2011 podala trestní
oznámení (viz č. l. 1 a 2 trestního spisu), v němž jasně uvedla, že má zájem
vymáhat svou pohledávku za dlužníkem – obchodní společností Esorto, spol. s r.
o., ve výši 185 420 Kč na obviněném z titulu jeho odpovědnosti za škodu
způsobenou trestným činem.
K posledním dovolacím námitkám obviněného, které se týkaly procesní
použitelnosti úředních záznamů, Nejvyšší soud konstatuje, že neodpovídají
uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Ten je totiž dán jen v případech, když rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. V mezích citovaného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě ve výroku o
vině. Může jít též o vadné posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z
hlediska trestního práva hmotného, nebo o nesprávné posouzení hmotně právních
otázek jiných právních odvětví. Námitky obviněného vůči procesní použitelnosti
úředních záznamů ovšem nemají takový charakter. Navíc jde o tytéž procesní
námitky, které obviněný uplatnil již v odvolání a Krajský soud v Ostravě jako
soud odvolací se jimi zabýval a řádně se s nimi vypořádal na str. 5 odůvodnění
svého rozsudku.
Nejvyšší soud proto jen zcela stručně mimo dovolací důvody uvádí následující.
Přestože soud prvního stupně v hlavním líčení bez souhlasu obviněného přečetl
podle § 211 odst. 6 tr. řádu úřední záznamy o vysvětlení na č. l. 92 až 94
trestního spisu, které obviněný podal ve dnech 9. 9. a 14. 11. 2011 v
souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného
na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, a to v důsledku neodvedených
plateb za zaměstnance obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., soudy nižších
stupňů tyto důkazy nevyužily a neopřely o ně svá skutková zjištění. Skutkový
závěr, na který obviněný poukazuje a podle něhož lživě tvrdil, že účetnictví
jmenované obchodní společnosti bylo odcizeno při vloupání do objektu v ulici
L. v O. , ke kterému došlo v noci z 24. na 25. 9. 2011, soudy postavily na
jiných důkazech. Jde o výpovědi svědkyň R. B. a N. M. učiněné u hlavního
líčení v této trestní věci a jejich doplnění obsahem trestního spisu vedeného u
Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje,
obvodního oddělení v Opavě pod sp. zn. KRPT-34396-1/TČ-2011-070616, který se
týkal prověřování zmíněného vloupání. Součástí tohoto spisu je i úřední záznam
o podaném trestním oznámení (viz jeho kopie na č. l. 183 až 184 trestního
spisu v nyní projednávané věci), který však nemá charakter úředního záznamu o
podaném vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 tr. řádu, jehož přečtení k důkazu
upravuje ustanovení § 211 odst. 6 tr. řádu, nýbrž je oznámením ve smyslu § 158
odst. 2 tr. řádu o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný
čin. Pokud jde o úřední záznamy na č. l. 214 až 215 trestního spisu obsahující
informace o tom, jak a kdy byl obviněný policejním orgánem kontaktován se
žádostí o vydání účetnictví obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., ty také
nejsou vysvětlením osob podle § 158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. řádu a ani je
nelze pokládat za jiné úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu,
takže k jejich přečtení v hlavním líčení nebyl nutný souhlas obviněného podle §
211 odst. 6 tr. řádu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům Nejvyšší soud
konstatuje, že dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, je zjevně neopodstatněné, a proto ho odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 22. 10. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á