5 Tdo 1327/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
října 2005 o dovolání, které podal obviněný S. P., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 6 To 247/2005, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 54/2004, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný S. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2005, sp.
zn. 4 T 54/2004, uznán vinným trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2, 3
tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v tomto
rozsudku, které spočívalo v tom, že jako podnikatel pod obchodním jménem S. P.
– M., se sídlem v P., ul. Z., objednal, převzal a posléze nezaplatil jednak v
prosinci 2001 dvě dodávky vepřového masa od společnosti B. H. E.-I., s. r. o.,
které mu byly vyúčtovány fakturami specifikovanými ve zmíněném výroku znějícími
v součtu na částku 582 344, Kč, a dále v lednu a v únoru 2002 dalších třicet
dodávek vepřového masa od společnosti J. Z., spol. s r. o., které mu byly
vyúčtovány fakturami rovněž specifikovanými ve zmíněném výroku o vině znějícími
v součtu na částku 2 707 175,80 Kč, když zaplatil toliko na první z nich částku
34 914,10 Kč, a to přesto, že byl nejméně srozuměn s tím, že je předlužen ve
vztahu ke společnosti P., spol. s r. o., V., P., a způsobil tak škodu
společnosti J. Z., spol. s r. o., se sídlem Z., B., okres R., škodu v celkové
výši 2 672 261,70 Kč a společnosti B. H. E.-I., s. r. o., se sídlem S., V. P.,
okres P. – z., škodu v celkové výši 582 344,- Kč.
Za to byl obviněnému S. P. uložen podle § 256c odst. 3 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 a 1/2 roku. Postupem
podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo potom rozhodnuto o nároku
poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 napadl obviněný S. P. odvoláním,
které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 6 To 247/2005,
podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému S.
P. doručen dne 20. 7. 2005, jeho obhájci dne také dne 20. 7. 2005 a příslušnému
státnímu zastupitelství dne 18. 7. 2005.
Dne 22. 9. 2005 (když zásilka s podáním byla předána k poštovní přepravě dne
20. 9. 2005) napadl obviněný S. P. prostřednictvím svého obhájce usnesení
odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy činné dříve ve věci dovozují
naplnění skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák. jen
ze skutečnosti, že přijal nový závazek, ačkoli si byl vědom svých závazků
dosavadních, které převyšovaly jeho aktiva. Obviněný však považuje za nesprávně
vyhodnocenou subjektivní stránku svého jednání a reálné hospodářské možnosti v
době spáchání činu. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání postrádalo
svobodnou vůli, neboť byl vydírán jednatelem obchodní společnosti P., spol. s
r. o., J. B., když navíc tato společnost převzala jako ručitel odpovědnost za
jeho nesplacené závazky vůči poškozenému. Obviněný se tak údajně v dobré víře
domníval, že jeho závazky k poškozenému budou uhrazeny prostřednictvím
společnosti P., spol. s r. o.
Jak dále obviněný S. P. tvrdí, soudy činné dříve ve věci nehodnotily půjčku,
kterou mu měl poskytnout M. Š. ve výši, jež by pokryla jeho závazky vůči
poškozenému. Pokud tedy obviněný věděl o této skutečnosti, podle jeho názoru to
u něj vylučuje existenci vědomé nedbalosti, neboť se na podkladě přiměřených
důvodů spoléhal, že jeho závazky budou uhrazeny.
Obviněný S. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) „podle § 265 odst. 1 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265
odst. 1 tr. řádu byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému
projednání a rozhodnutí“ (zřejmě jsou míněna ustanovení § 265k odst. 1 a § 265l
odst. 1 tr. řádu a usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného S. P. do dne vydání tohoto
usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný S. P. jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný S. P. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K
tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn pouze
tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky
jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
V rámci svých námitek však obviněný S. P. vytýká soudům obou stupňů především
nesprávné hodnocení jeho reálných hospodářských možností v době spáchání činu a
dobré víry obviněného, že jeho závazky k poškozenému budou uhrazeny ručitelem,
tedy prostřednictvím společnosti P., spol. s r. o., přičemž podle obviněného
soudy nevzaly zřetel k půjčce, kterou mu měl poskytnout M. Š. Podle názoru
Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedeném
rozsahu v tom, že soudy činné dříve ve věci neprovedly dokazování v dostatečném
rozsahu a nesprávně hodnotily provedené důkazy, čímž údajně dospěly k chybným
skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak
obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla
odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, ale změny jeho právního posouzení se domáhá s
poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí
soudů obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není.
Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným
k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad,
které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání
není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a
dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti
jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě
korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a
z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění,
resp. správnost provedeného dokazování a jeho rozsah, a to ani v souvislosti s
právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací
soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené
důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací
soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání
tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný S. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
S. P. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor
dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z
odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného S. P. to pak znamená, že pro dovolací
soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil
jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Podle nich obviněný za situace, kdy byl srozuměn s tím, že je předlužen v
důsledku nesplacených závazků vůči společnosti P., spol. s r. o., jejichž výše
činila celkem přes 8 000 000,- Kč, přičemž výše jeho majetku činila 470 000,-
Kč, objednal a převzal od dalších dodavatelů zboží v hodnotě celkem 3 289
519,80 Kč, které vyjma částky 34 914,10 Kč nezaplatil. Jak v rámci skutkových
zjištění rovněž uvedly soudy obou stupňů, společnost P., spol. s r. o., sice
vystupovala jako ručitel obviněného v jeho závazkovém vztahu k poškozené
společnosti J. Z., spol. s r. o., avšak neexistovala žádná dohoda o tom, že by
platby obviněného ve prospěch této poškozené společnosti měly probíhat přes
společnost P., spol. s r. o. Součástí skutkových zjištění soudů je také
konstatování, podle něhož chtěl obviněný získat od M. Š. půjčku ve výši 2 500
000,- Kč až 3 000 000,- Kč, ke které ovšem nedošlo. Zmíněné dovolací námitky
obviněného, jež se týkají skutkových zjištění a správnosti, resp. rozsahu
provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu
podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o právní hodnocení rozhodných skutkových okolností, Nejvyšší soud
zdůrazňuje následující. S. P., spol. s r. o., byla skutečně v postavení
ručitele obviněného S. P. stran jeho závazku k poškozené společnosti J. Z.,
spol. s r. o., (č. l. 223 a násl. trestního spisu) což však nijak nezbavuje
obviněného jeho závazku. Pokud by došlo k realizaci ustanovení o ručení, zásah
do postavení zúčastněných subjektů by spočíval především v tom, že ručitel,
jenž splnil závazek, za který ručí, nabývá vůči dlužníkovi práva věřitele
(srov. § 308 obchodního zákoníku). Pro posouzení, zda se obviněný nacházel ve
stavu předlužení ve smyslu § 256c tr. zák., potom již není rozhodné, zda jeho
závazek existoval vůči primárnímu věřiteli, či např. ve vztahu k ručiteli,
neboť podstatná je především jeho existence, resp. výše. I kdyby tedy
společnost P., spol. s r. o., jako ručitel splnila za obviněného závazek vůči
společnosti J. Z., spol. s r. o., nic by to nezměnilo na skutečnosti, že
obviněný za stavu předlužení přijal nový závazek, kterým jen prohloubil uvedený
úpadkový stav, aniž by ho tím zmírnil či dokonce odstranil.
Proto za uvedených okolností není rovněž zásadně právně významné, zda obviněný
S. P. měl snahu půjčit si peníze, byť ve výši až 3 000 000,- Kč. I touto
půjčkou by mu totiž jako dlužníkovi vznikl další závazek, který by sice umožnil
úhradu některého dříve vzniklého dluhu, avšak současně by vytvořil další dluh,
který je nutné zařadit mezi dlužníkova pasiva a jímž by se rovněž prohloubil
dosavadní stav předlužení. Navíc vzhledem k výši závazků obviněného a hodnotě
jeho majetku by půjčka ve zmíněné výši již nepostačovala na odstranění stavu
předlužení.
Soudy obou stupňů rovněž posuzovaly námitku obviněného S. P., podle níž byl při
splácení dluhů „vydírán“ jednatelem společnosti P., spol. s r. o., J. B. Jak
soudy konstatovaly, uvedená společnost se neřídila splátkovým kalendářem a
požadovala po obviněném vyšší platby, než bylo domluveno, avšak i za takových
okolností si obviněný byl vědom svého závazku vůči této společnosti i závazků
dalších, byť drobnějších, a přesto prováděl odběry zboží (vepřového masa), a to
aniž by je uhradil, čímž se ovšem dostal jen do spirály dluhů. Z hlediska
právního posouzení skutku se tedy nejedná o skutečnost, která by mohla
odůvodnit jinou než výše citovanou právní kvalifikaci, neboť nic nemění na
podstatných okolnostech skutku, tedy především na existenci předlužení
obviněného, následném opakovaném přijímání nových závazků a srozumění
obviněného s danou situací.
Na základě popsaných skutečností je nutné posuzovat i naplnění znaků
subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 265c
tr. zák. jednáním obviněného S. P. Obviněný si byl vědom svých závazků zejména
vůči společnosti P., spol. s r. o., i výše svého majetku, a to jako skutečností
znamenajících jeho předlužení, a přesto přijal nové závazky v celkové hodnotě
více než 3 000 000,- Kč, které již nebyl schopen uhradit a také je neuhradil.
Okolnosti, na nichž tak obviněný učinil, přitom plně odůvodňují závěr soudu
prvního stupně vyjádřený v tzv. právní větě výroku o vině v jeho rozsudku,
podle kterého obviněný byl srozuměn s tím, že je předlužen, přijal nový závazek
a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. V tom lze podle názoru
Nejvyššího soudu spatřovat jednání v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr.
zák. [byť odvolací soud tyto okolnosti vyhodnotil v odůvodnění svého rozhodnutí
jako vědomou nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák. – č. l. 279 trestního
spisu]. Námitky obviněného, jimiž ve svém dovolání zpochybňuje naplnění
subjektivní stránky trestného činu předlužení, jsou tudíž zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný S. P. svým jednáním naplnil všechny
potřebné znaky skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst.
2, 3 tr. zák., jak správně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4, s jehož názorem se
ztotožnil i Městský soud v Praze. Podané dovolání je proto zjevně
neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný S. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y