5 Tdo 1335/2014-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o
dovolání obviněného P. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4.
2014, sp. zn. 3 To 5/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 42 T 7/2013, byl
obviněný P. S. pod bodem I. 1. a 2. výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
3 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce společníka
a jednatele jakýchkoli obchodních společností na 5 let. Pod bodem II. výroku o
vině pak byl tento obviněný společně s obviněným O. Š. zproštěn obžaloby podle
§ 226 písm. c) tr. řádu pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Podkladem odsuzujícího výroku o vině se stalo ve stručnosti uvedené skutkové
zjištění, podle něhož obviněný
1) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti DT sys, spol. s r. o.,
v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty nepřiznal a neuhradil v rozporu
ustanovením § 25 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění
pozdějších právních předpisů, za zdaňovací období II., IV. čtvrtletí roku 2006
a I. čtvrtletí roku 2007 daň z přidané hodnoty z 11 motorových vozidel
specifikovaných ve výroku o vině, která za účelem dalšího prodeje v České
republice postupně koupil v době od května 2006 do února 2007 v jiných
členských zemích Evropské unie, a to za cenu bez daně z přidané hodnoty, čímž
„způsobil Českému státu škodu ve výši 3 846 924 Kč“, (správně „zkrátil daň z
přidané hodnoty ve výši...“),
2) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti BAYERN MOTORS WORLD s.
r. o., v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty v rozporu ustanovením § 25
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších právních
předpisů, nepřiznal a neuhradil za zdaňovací období od května 2007 do února
2008 (ve výroku rozsudku bylo v důsledku písařské chyby uvedeno od května 2006
do února 2007) daň z přidané hodnoty z 18 motorových vozidel specifikovaných ve
výroku o vině, která za účelem dalšího prodeje v České republice postupně
koupil v době od dubna 2007 do února 2008 v jiných členských zemích Evropské
unie, a to za cenu bez daně z přidané hodnoty, čímž „způsobil Českému státu
škodu ve výši 5 364 149 Kč“ (opět správně „zkrátil daň z přidané hodnoty ve
výši…“).
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli odvoláním obviněný P.
S. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Zatímco
obviněný odvolání směřoval výhradně proti odsuzující části rozsudku, státní
zástupkyně vyslovila nesouhlas s výrokem, jímž byli oba obvinění, dílem sám
spoluobviněný O. Š., zproštěni obžaloby. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací
z podnětu odvolání obviněného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2
tr. řádu napadený rozsudek v celé jeho odsuzující části a z podnětu odvolání
státní zástupkyně ve zprošťujícím výroku týkajícím se obviněného P. S.
Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak,
že obviněného P. S. opět uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž
skutková zjištění soudu prvního stupně převzal v podstatě beze změny. Opravil
jen zřejmou chybu v datu spáchání skutku popsaného pod bodem I. 2) výroku o
vině a v témže bodě upřesnil popis skutku tak, aby bylo zřejmé to, co zatím
vyplývalo jen z odůvodnění napadeného rozsudku, tedy, že za obchodní společnost
BAYERN MOTORS WORLD s. r. o., obviněný za měsíce duben 2007 a leden až březen
2008 daňová přiznání nepodal vůbec, zatímco za měsíce červenec až září 2007 a
listopad a prosinec 2007 je podal, ovšem úmyslně v nich nevykázal zakoupení
automobilů v jiných členských státech Evropské unie. Odvolací soud rovněž
upravil zřejmé písařské chyby v údajích o jednotlivých vozidlech.
Vrchní soud v Praze uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání
pěti let podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, pro jehož výkon jej zařadil do
věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce jednatele obchodních společností na dobu pěti let. Ve zrušené části
zprošťujícího výroku ohledně obviněného P. S. odvolací soud vrátil věc podle §
259 odst. 1 tr. řádu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. S. dovolání
prostřednictvím svého obhájce a opřel je o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně právně
kvalifikoval skutek jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž závěr o
zkrácení daně ve velkém rozsahu, tedy o okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby, opřel pouze o částku rovnající se násobku počtu zakoupených
automobilů a jejich cenu. Z pouhého součtu cen, za které byly automobily
prodány, ale nelze dovodit, že daňové subjekty, za které obviněný jednal,
zkrátily daň z přidané hodnoty v celkové výši 9 211 073 Kč.
S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 27/1979 a č.
20/2002-III. Sb. rozh. tr. obviněný namítl, že soudy musí rozsah zkrácení daně,
k němuž došlo trestným činem, řešit samostatně jako předběžnou otázku podle § 9
odst. 1 tr. řádu a nemohou bez dalšího přejímat výsledky, k nimž dospěl
příslušný správce daně. V tomto případě finanční úřad vycházel při stanovení
výše povinnosti k dani z přidané hodnoty výhradně z nákupních cen vozidel
pořízených v cizině a soudy jeho závěry bez výhrad akceptovaly. Podle
obviněného ale měly soudy provést vlastní dokazování k objasnění toho, v jakém
rozsahu byla daň z přidané hodnoty reálně zkrácena, a teprve na jeho základě
mohly zvažovat použití přísnější právní kvalifikace. Přitom měly současně
zohlednit, že došlo ke ztrátě účetních dokladů za rozhodující období, což
prakticky znemožňuje zjistit přesnou výši daňové povinnosti. V souvislosti s
tím obviněný upozornil na skutečnost, která vyšla najevo v průběhu hlavního
líčení, a to, že ke ztrátě účetních dokladů obchodních společností DT sys,
spol. s r. o., a BAYERN MOTORS WORLD s. r. o., došlo až v době, kdy se
jednatelem obou daňových subjektů stal spoluobviněný O. Š., jemuž on sám
protokolárně předal účetnictví obou společností včetně daňových přiznání k dani
z přidané hodnoty.
Závěrem svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu obviněný, aby zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině a trestu a jemu předcházející
odsuzující část rozsudku Městského soudu v Praze a aby podle § 265l tr. řádu
přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o
odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému dovolání
směřuje, pokud předtím stejný návrh neučiní předseda senátu soudu prvního
stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla ve svém vyjádření k
dovolání obviněného, že obviněný nevytýká napadenému rozsudku nesprávnou
aplikaci právní normy hmotného práva, ale brojí proti vadnému skutkovému závěr
o rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu ovšem nelze uplatňovat výhrady proti rozsahu dokazování a způsobu, jakým
soudy hodnotily důkazy, na jejichž základě dospěly ke skutkovému zjištění o
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. S ohledem na to státní
zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Současně však státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připojila
svůj komentář k tvrzením odvolatele, podle něhož v posuzované věci vypovídají
skutková zjištění o tom, že obviněný svou daňovou povinnost vůbec nesplnil,
protože nákup vozidel v jiných členských zemích Evropské unie za cenu bez daně
z přidané hodnoty před správcem daně zcela zatajil, nebo nepodal přiznání k
tomuto druhu daně. V takovém případě, tzn., nebyla-li daň vůbec přiznána nebo
vyměřena, resp. byla-li zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové
povinnosti, rovná se výše zkrácení této daně výši této povinné platby. Podle
státní zástupkyně lze na tento případ vztáhnout rozhodnutí publikované pod č.
34/2006 Sb. rozh. tr., podle kterého lze trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku (dříve § 148 tr. zákona) ve
vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této
dani a tím i zatajením zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za
kterou jedná, je plátcem daně z přidané hodnoty registrovaným u správce daně. V
takovém případě totiž dochází ke zkrácení daně v důsledku nepodání daňového
přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s
případnou nečinností správce daně, který se oprávněně může domnívat, že daňový
subjekt má nulovou daňovou povinnost.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dále konstatovala, že z
dovolacích námitek obviněného nelze usuzovat na to, že výpočet neodvedené daně
z přidané hodnoty, který podle soudů ve svém součtu dosáhl 9 211 073 Kč, není
reálný. Soudům podle jejího mínění rozhodně nelze vytýkat, že přiznaly
jednoznačný důkazní význam listinným podkladům, které získal správce daně v
rámci své mezinárodní spolupráce s daňovými správami dotčených členských států
Evropské unie. Tyto důkazy totiž bez pochybností prokazují nákup automobilů za
cenu bez daně z přidané hodnoty. Současně bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný
za daňového poplatníka nepodal daňové přiznání, a pokud tak výjimečně učinil,
tak v něm zakoupení a dovoz zboží bez daně z přidané hodnoty zatajil. Pro
úplnost poukázala státní zástupkyně na stranu 9 až 10 odůvodnění napadeného
rozsudku, kde se Vrchní soud v Praze podrobně vypořádal s odvolací námitkou
vůči stanovení rozsahu zkrácení daňové povinnosti soudem prvního stupně. Přitom
odvolací soud rovněž vysvětlil, že nebylo postupováno v neprospěch obviněného,
neboť výše zkrácení daňové povinnosti se v každém případě rovnala celé výši
této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. S. podal dovolání jako
oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě,
a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá
rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně
přípustný.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného naplňují jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho rámci
lze namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, nebo vadu jiného hmotně právního posouzení. Svou výhradou proti
určení rozsahu zkrácení daňové povinnosti totiž obviněný v podstatě brojí proti
tomu, jak soudy nižších stupňů aplikovaly zákon č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o dani z
přidané hodnoty). Obviněný namítal, že soudy stejně jako správce daně vyšly při
stanovení rozsahu zkrácení daně z nákupních cen automobilů pořízených v jiných
členských zemích Evropské unie za cenu bez daně z přidané hodnoty, ale toto
zjištění samo o sobě podle obviněného nepostačuje ke správnému vyměření daně z
přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období. Nejvyšší soud však posoudil
námitky obviněného jako nedůvodné.
Při stanovení rozsahu zkrácení daně nebo jiné povinné platby, který je
znakem základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
nepřicházejí do úvahy jiná než finanční hlediska. Proto je potřeba znak
„zkrácení ve větším“, resp. „velkém rozsahu“ vykládat tak, že daň nebo jiná
povinná platba byla zkrácena nejméně o 5 000 000 Kč. Výši zkrácení daně přitom
představuje rozdíl mezi daní, kterou by plátce, nebýt protiprávního jednání,
byl skutečně povinen zaplatit, a daní, kterou ve skutečnosti uhradil či mu byla
vyměřena podle jím předložených (neúplných) daňových podkladů. Pro posuzovaný
případ je pak podstatné zejména to, že v případě, kdy nebyla daň pachatelem
přiznána vůbec, tedy byla zatajena samotná skutečnost, která odůvodnila vznik
daňové povinnosti, se výše zkrácení daně rovná celé výši zatajené povinné
platby.
Nejvyšší soud dále připomíná, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku lze ve vztahu k dani z přidané
hodnoty spáchat úmyslným nepodáním přiznání k této dani a zatajením
zdanitelného plnění i tehdy, je-li pachatel nebo osoba, za kterou pachatel
jedná, registrovaným plátcem této daně. Správce daně je totiž v takovém případě
oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně z přidané hodnoty
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011,
publikované pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.).
Předmětem daně z přidané hodnoty podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o
dani z přidané hodnoty, je pořízení zboží z jiného členského státu Evropské
unie za úplatu, uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci
uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou, která nebyla založena
nebo zřízena za účelem podnikání, a pořízení nového dopravního prostředku z
jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani. Co se rozumí
pořízením zboží z jiného členského státu, definuje ustanovení § 16 zákona o
dani z přidané hodnoty, přičemž v § 19 odst. 3 téhož zákona je obsažena
speciální úprava týkající se pořízení nového dopravního prostředku uvnitř
Evropského společenství plátcem daně za úplatu od osoby registrované k dani v
jiném členském státě. Povinnost přiznat daň z pořízeného zboží vyplývá z § 25
zákona o dani z přidané hodnoty. Základ pro výpočet daně při pořízení zboží z
jiného členského státu za úplatu je pak stanoven v § 40, resp. § 36 zákona o
dani z přidané hodnoty, a to tak, že jej tvoří výhradně cena pořízeného zboží.
V posuzované věci skutková zjištění soudů nižších stupňů popsaná ve
výrokové části rozsudků a podrobněji rozvedená v jejich odůvodnění, kterými je
dovolací soud vázán, vypovídají o tom, že obviněný byl v době od května 2006
do března 2008 jednatelem obchodních společností DT sys, spol. s r. o., a
BAYERN MOTORS WORLD s. r. o., registrovaných jako plátce daně z přidané
hodnoty, které se zabývaly dovozem nových i ojetých osobních motorových vozidel
z jiných členských států Evropské unie. Z titulu funkce jednatele byl obviněný
P. S. povinen za tyto daňové subjekty podávat v příslušném zdaňovacím období
přiznání k dani z přidané hodnoty. Přestože obviněný znal své povinnosti, v
době od května 2006 do března 2008 nepřiznal a nezaplatil daň z přidané hodnoty
z nákupu celkem 29 vozidel, jejíž výše činila 9 211 073 Kč (částka odpovídá 19%
z celkové ceny, za niž byla vozidla nakupována).
Obviněný si počínal konkrétně tak, že za obchodní společnost DT sys,
spol. s r. o., která byla čtvrtletním plátcem daně z přidané hodnoty, nepodal
v rozhodné době žádné přiznání k této dani a za obchodní společnost BAYERN
MOTORS WORLD s. r. o., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty, je
buďto rovněž vůbec nepodal nebo je sice podal, ovšem záměrně v žádném z nich
nevykázal zdanitelná plnění spočívající v pořízení ve výroku označených
automobilů z jiného členského státu Evropské unie. Soudy nižších stupňů vzaly
současně za prokázané, že obviněný předmětná vozidla nakupoval jménem
jmenovaných obchodních společností s předem pojatým úmyslem nepřiznat správci
daně jejich pořízení a neodvést státu příslušnou částku odpovídající zákonné
výši daně z přidané hodnoty.
Pro úplnost je na místě uvést, že skutková zjištění vypovídají také o
tom, že všechna dovezená vozidla byla posléze uvedena do volného oběhu v
tuzemsku. Byla prodána v České republice obchodním společnostem Gottardi spol.
s r. o., Impex Car corp, a. s., a fyzickým osobám, a to za cenu zahrnující i
daň z přidané hodnoty. Ti z kupujících, kteří byli plátci této daně, pak u
státu uplatnili nárok na její odpočet, aniž byla předmětná daň státu při jejich
dovozu prodejcem odvedena (srovnej odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na
straně 10).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že soudy nižších
stupňů nepochybily při právní kvalifikaci skutku jako pokračujícího trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku. Pořízení nových nebo ojetých osobních motorových vozidel za
úplatu z jiného členského státu Evropské unie do tuzemska je podle § 2 odst. 1
písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty vždy předmětem daně v tuzemsku, takže
plátci daně z přidané hodnoty, za které obviněný vystupoval, měli přiznat a
odvést předmětnou daň v daňovém přiznání za příslušná zdaňovací období, kdy jim
tato povinnost vznikla. Základem pro výpočet daně přitom bylo nutné považovat
pořizovací cenu jednotlivých vozidel. Jestliže obviněný P. S. úmyslně daň z
přidané hodnoty z dovezených vozidel v celkové částce dosahující téměř deseti
milionů korun nepřiznal a nezaplatil, naplnil všechny znaky uvedené skutkové
podstaty, včetně kvalifikačního znaku velkého rozsahu.
Námitka obviněného, že soudy bez dalšího převzaly výsledky, k nimž v
otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl správce daně v
daňovém řízení, je s ohledem na odůvodnění rozsudků a na obsah trestního spisu
zjevně účelová. Soudy učinily závěr o trestní odpovědnosti obviněného na
základě vlastních skutkových zjištění. Soud prvního stupně v hlavním líčení
provedl ke každému ze zatajených zdanitelných plnění, která tvořila předmět
daně z přidané hodnoty, důkaz věrohodnými účetními doklady získanými od
prodejců vozidel v jiných členských státech Evropského společenství. Z nich bez
důvodných pochybností zjistil, že v době, kdy byl obviněný jednatelem
obchodních společností DT sys, spol. s r. o., a BAYERN MOTORS WORLD s. r. o.,
byla pořízena ve výroku o vině specifikovaná vozidla a to za částku bez daně z
přidané hodnoty (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 10).
Současně soud se stejnou mírou jistoty na základě provedeného dokazování dospěl
ke skutkovému závěru, že obviněný P. S. úmyslně zatajil tato zdanitelná plnění
správci daně tím, že nepodal daňové přiznání nebo je podal, ale předmětná
zdanitelná plnění v nich záměrně neuvedl a kolonku, kam je měl vepsat, proškrtl
(viz ověřené kopie daňových přiznání na č. l. 68 až 85 trestního spisu).
Správce daně tak byl uveden v omyl, v jehož důsledku mohl předpokládat nulovou
výši daňové povinnosti.
Stejně nedůvodná je i dovolací námitka, že bez účetnictví obchodních
společností není možné určit rozsah zkrácení daně. Soudy nižších stupňů dospěly
k jasnému závěru, že úmysl obviněného od počátku směřoval k tomu, aby zatajil
před správcem daně pořízení vozidel z jiných členských států Evropské unie bez
daně z přidané hodnoty a neodvedl tuto daň v tuzemsku. Právě proto vůbec
nepodal daňová přiznání nebo v nich přiznal jen zdanitelná plnění přijatá a
poskytnutá v tuzemsku a v příslušné části formuláře daňového přiznání, týkající
se pořízení zboží z jiného členského státu, uvedl, že žádné takové zdanitelné
plnění nebylo realizováno. Za této situace, kdy nebyla daň pachatelem přiznána
vůbec, respektive nebyla přiznána skutečnost, která odůvodnila vznik daňové
povinnosti, se výše zkrácené daně rovná celé výši zatajené povinné platby.
Ostatně plátce, který nepřiznal daň ze zboží pořízeného z jiného členského
státu, ji ani nemohl uplatnit jako daň na vstupu a započíst proti své daňové
povinnosti na výstupu (srovnej § 73 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané
hodnoty). Navíc, jak zdůraznil již odvolací soud v odůvodnění napadeného
rozsudku na straně 9 a 10, v případě prodeje dovezených vozidel v tuzemsku byl
obviněný povinen odvést státu daň z přidané hodnoty ve výši, která zahrnovala
jak daň z přidané hodnoty vypočtenou z nákupní ceny vozidla, která nebyla při
dovozu zaplacena, tak i její navýšení v důsledku prodeje vozidla za cenu s daní
z přidané hodnoty. Soudy zvolený způsob výpočtu zkrácení daně proto rozhodně
nevyznívá v neprospěch obviněného. Pro úplnost je na místě připomenout, že
obviněný v době spáchání skutku měl k dispozici účetní doklady, které podle
svých tvrzení předal až novému jednateli spoluobviněnému O. Š., a přesto daňová
přiznání vůbec nepodal nebo v nich uvedl jen zdanitelná plnění realizovaná v
tuzemsku, přičemž přiznaná daň na výstupu se v podstatě rovnala dani na vstupu.
Ani z tohoto pohledu proto nelze akceptovat jeho námitku, že v případě
dostupnosti účetnictví obchodních společností by rozsah zkrácení daně mohl být
nižší, než jak ho stanovily soudy nižších stupňů.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem posoudil Nejvyšší soud námitky, jejichž
prostřednictvím obviněný P. S. vytýkal nesprávné právní posouzení skutku v
rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl proto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu tak, že dovolání obviněného odmítl. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil
v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení nepřicházelo v úvahu ani
přerušení výkonu napadeného rozsudku podle § 265o odst. 1 tr. řádu poté, co
předseda senátu soudu prvního stupně takový postup Nejvyššímu soudu nenavrhl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová