5 Tdo 1344/2013-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o
dovolání, které podal obviněný Bc. M. Č. proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 4 To 143/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T
111/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Bc. M. Č. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 4.
2013, sp. zn. 3 T 111/2012, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“),
jehož se dopustil skutkem konkretizovaným pod body 1. až 5. ve výroku o vině v
tomto rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
O odvolání obviněného podaném proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 4 To 143/2013, tak, že ho podle §
256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný Bc. M. Č. podal dne 22. 10. 2013 proti tomuto usnesení Krajského soudu
v Ostravě prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy
nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, přičemž nehodnotily
provedené důkazy v souladu se zákonem a postupovaly v rozporu s pravidlem „in
dubio pro reo“. Obviněný tedy nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování a
uvádí, že skutková zjištění a provedené důkazy jsou v extrémním nesouladu. Dále
se podle přesvědčení obviněného soudy nižších stupňů nezabývaly platností
kupních smluv a v návaznosti na to ani otázkou vzniku daňové povinnosti.
Závěrem svého dovolání obviněný s poukazem na ustanovení § 265 odst. 1 tr. řádu
(patrně mínil § 265k odst. 1 tr. řádu) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a aby podle § 265l tr. řádu věc
přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného Bc. M. Č. prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že
vzhledem k povaze dovolacích námitek se k němu nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své dovolání o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K
výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména
tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
Obviněný Bc. M. Č. však nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, která ve
věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením.
V převážné části svého dovolání totiž obviněný nevytýká soudům nižších stupňů
žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu,
protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být
posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. O výlučně
procesní (nikoli hmotně právní) povaze těchto jeho námitek ostatně svědčí již
tvrzení obviněného, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v příkrém
rozporu s provedenými důkazy, že byla porušena „zásada in dubio pro reo“ a že
soudy interpretovaly některé skutkové okolnosti výlučně v neprospěch
obviněného. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch
skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v
této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být
porušeno. Přitom obviněný ve svém dovolání poměrně podrobně rozebírá obsah
některých důkazů (zejména výpovědí svědků, odborného vyjádření a listin) a
polemizuje s tím, jak tyto důkazy hodnotil soud prvního stupně a jaké skutkové
závěry z nich vyvodil, popřípadě totéž vytýká odvolacímu soudu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Bc. M. Č., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je
nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá
nedostatečné prokázání jeho viny údajně jen na podkladě důkazů vyhodnocených v
neprospěch obviněného. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného
práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale
obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších
stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v
dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na
něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých
svědeckých výpovědí a dalších důkazů.
Totéž platí o námitce obviněného Bc. M. Č., v níž poukazuje na existenci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani
zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího
důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž
poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití
dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např.
pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích
Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia
ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou
rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004,
sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí
Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní
judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní
rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje
do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze
dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod
podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž
prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio
pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné
porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání.
Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého
posuzování.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné hodnotit i zbývající část
argumentace obviněného Bc. M. Č., v jejímž rámci namítl, že soudy nižších
stupňů se důkladně nezabývaly otázkou vzniku daňové povinnosti u přečinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině především
připomíná, že citovaného přečinu se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí
daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění,
poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z
těchto povinných plateb.
Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž v posuzované věci dospěly
soudy nižších stupňů a které Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání
zpochybňovat, obviněný Bc. M. Č. se záměrně vyhýbal své povinnosti zaplatit daň
z převodu nemovitostí ve správné výši. Svůj záměr vyhnout se řádnému plnění
této daňové povinnosti pak obviněný uskutečnil tím, že zfalšoval kupní smlouvy
v částech týkajících se kupní ceny za převáděné nemovitosti, přičemž tímto
způsobem chtěl docílit nižší daňové povinnosti, než která ho ve skutečnosti
zatěžovala. Uvedená povinnost vycházela z ustanovení § 10 odst. 1 písm. a)
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění účinném v době spáchání činu, podle kterého byla základem
daně z převodu nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu a
platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti
sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací.
Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena
sjednaná.
Pokud tedy obviněný Bc. M. Č. před provedením vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí na základě předmětných kupních smluv podal místně
příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu uvedených nemovitostí, v
nichž uvedl jinou výši daně, než jaká ve skutečnosti odpovídala ceně
nemovitostí a zákonu, musel vědět, že takovým jednáním porušuje zájem státu na
správném vyměření daně a že mu v jeho důsledku způsobí daňový únik v označené
výši. Navíc, jak vyplývá z provedeného dokazování, obviněný obdržel od
jednotlivých kupujících peněžní částky, které odpovídaly obvyklé ceně
převáděných nemovitostí v daném místě a čase. Ostatně bylo by poněkud
nelogické, aby obviněný jako podnikatel ve stavebnictví, který byl dostatečně
seznámen s místními poměry i v oblasti cen nemovitostí (pozemků), je prodával
za značně podhodnocené ceny. Lze proto uzavřít, že obviněnému byly známy
všechny rozhodné skutkové okolnosti zakládající jeho povinnost zaplatit daň z
převodu nemovitostí ve správné výši. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
tvrzení obviněného, podle něhož se údajně soudy nižších stupňů nevypořádaly
důkladně s otázkou platnosti kupních smluv. Vždyť spáchání přečinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku není
nijak vázáno na platnost určitých smluv, je-li jinak zřejmé, že nastaly
skutečnosti, na které je vázán vznik povinnosti přiznat a zaplatit určitou daň.
Navíc v posuzované věci nevznikly v dosavadním průběhu řízení žádné pochybnosti
o platnosti uvedených kupních smluv, které obsahovaly všechny základní
náležitosti vyžadované zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění
pozdějších předpisů, včetně určení kupní ceny, kterou kupující prokazatelně
uhradili ve výši odpovídající ceně v místě a čase obvyklé. Jestliže obviněný
teprve po uzavření smluv postupoval způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemůže tato okolnost zpochybnit platnost
uvedených právních úkonů.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o
správnosti právního posouzení skutků spáchaných obviněným Bc. M. Č., jimiž
naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán
vinným.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Bc. M. Č. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší
soud je neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovolání obviněného Bc. M. Č. v neveřejném zasedání, proto tak
učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y