5 Tdo 1364/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.
prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Mgr. S. K., proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To
48/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 47/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Mgr. S. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
8. 12. 2005, sp. zn. 27 T 47/2005, uznán vinným trestným činem porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
zák., kterého se dopustil tím, že v době od 24. 10. 2001 do 18. 9. 2003 jako
likvidátor obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v rozporu se zákonem č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tedy v rozporu s
úkoly likvidátora jako orgánu společnosti zpeněžit veškerý majetek obchodní
společnosti, uhradit závazky věřitelům a případný zůstatek rozdělit mezi
společníky, a v rozporu s povinností vykonávat svou funkci s péčí řádného
hospodáře uzavřel pro tuto obchodní společnost nevýhodné kupní smlouvy na
prodej souborů movitých věcí, především zemědělských strojů, zařízení a
dopravních prostředků, za vzájemně dohodnuté, nikoliv ovšem za obvyklé (tržní)
kupní ceny, a dále uzavřel nevýhodné smlouvy o postoupení pohledávek, dohodu o
prominutí a narovnání dluhu, vše bez řádného znaleckého ohodnocení těchto
movitých věcí a pohledávek. Takto si počínal konkrétně tím, že
1. dne 25. 10. 2001 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s
r. o., v likvidaci, jako postupitele uzavřel se společností E., s. r. o., jako
postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za obchodní společností G. F., s.
r. o., ve výši 466 322,- Kč za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 1 000,-
Kč, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu
ve výši 27 060,- Kč,
2. dne 25. 10. 2001 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s
r. o., v likvidaci, jako postupitele uzavřel se společností E., s. r. o., jako
postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za obchodní společností F. K.,
spol. s r. o., (nyní v likvidaci) ve výši 4 851 638,93 Kč za vzájemně
dohodnutou kupní cenu ve výši 6 000,- Kč, čímž způsobil obchodní společnosti C.
D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 726 000,- Kč,
3. dne 17. 12. 2001 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s
r. o., v likvidaci, jako věřitele uzavřel s obchodní společností F. K., spol. s
r. o., (nyní v likvidaci) jako dlužníkem dohodu o narovnání a prominutí dluhu s
tím, že pohledávka obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, jako
věřitele ve výši 516 849,- Kč a ve výši 8 345 386,- Kč, tedy celkem ve výši 8
862 235,- Kč, vůči obchodní společnosti F. K., spol. s r. o., (nyní v
likvidaci) jako dlužníkovi byla vzájemným započtením, a to na základě faktury
vystavené na částku 26 670,- Kč z titulu závazku obchodní společnosti C. D.,
spol. s r. o., v likvidaci, vůči obchodní společnosti F. K., spol. s r. o.,
(nyní v likvidaci) snížena na pohledávku ve výši 8 835 565,- Kč a následně v
této výši byla věřitelem tato pohledávka vůči dlužníkovi prominuta, a to
dohodou obou smluvních stran bez dalších náhrad, čímž způsobil obchodní
společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 1 342
000,- Kč,
4. dne 1. 3. 2002 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r.
o., v likvidaci, jako prodávajícího uzavřel kupní smlouvu s obchodní
společností F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) jako kupujícím na soubor
zemědělských strojů, který je blíže specifikován ve výroku o vině v citovaném
rozsudku, a to v celkové tržní hodnotě ve výši 451 200,- Kč bez daně z přidané
hodnoty, tj. ve výši 550 464,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, za
vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 18 000,- Kč bez daně z přidané hodnoty,
tj. ve výši 21 960,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, čímž způsobil
obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně
528 504,- Kč,
5. dne 1. 3. 2002 jako likvidátor jménem obchodní společnosti C. D., spol. s r.
o., v likvidaci, jako prodávajícího uzavřel kupní smlouvu s obchodní
společností F. K., spol. s r. o., (nyní v likvidaci) jako kupujícím na soubor
zemědělských strojů, zařízení a techniky, který je blíže specifikován ve výroku
o vině v citovaném rozsudku, a to v celkové tržní hodnotě ve výši 1 245 000,-
Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 1 518 900,- Kč včetně 22% daně z
přidané hodnoty, za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 44 832,- Kč bez daně
z přidané hodnoty, tj. ve výši 54 695,- Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty,
čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, škodu ve
výši nejméně 1 464 205,- Kč,
6. dne 2. 5. 2002 jako likvidátor obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v
likvidaci, jako prodávajícího uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností G.
F., s. r. o., jako kupujícím na soubor zemědělských strojů, který je blíže
specifikován ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a to v celkové tržní
hodnotě ve výši 340 200,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 415 044,-
Kč včetně 22% daně z přidané hodnoty, za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši
120 846,- Kč bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 147 432,- Kč včetně 22%
daně z přidané hodnoty, čímž způsobil obchodní společnosti C. D., spol. s r.
o., v likvidaci, škodu ve výši nejméně 267 612,- Kč.
Za to byl obviněnému Mgr. S. K. uložen podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Současně
byla citovaným rozsudkem obviněnému uložena povinnost podle § 59 odst. 2 tr.
zák., aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil
trestným činem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil soud prvního
stupně obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a likvidátora obchodních společností v trvání 6 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit
poškozené obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci, částku ve
výši 4 355 381,- Kč, když podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní
společnost odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech
občanskoprávních.
K odvolání obviněného Mgr. S. K. Krajský soud v Českých Budějovicích podle §
258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního
stupně, a to v celém výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu
nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu uložil obviněnému
podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit J. P., správci konkursní
podstaty úpadce C. D., spol. s r. o., v likvidaci, částku ve výši 4 218 321,-
Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu odvolací soud odkázal J. P. se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému Mgr. S. K. doručen dne 23. 6.
2006, jeho obhájci dne 21. 6. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství také
dne 21. 6. 2006.
Obviněný Mgr. S. K. napadl dne 17. 8. 2006 prostřednictvím svého obhájce
citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dovoláním, které opřel
o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný přitom
zaměřil své dovolání jen proti výroku o náhradě škody v rozsudku odvolacího
soudu. Jak uvádí obviněný, odvolací soud zcela opomenul existenci pravomocného
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13
Cm 1070/2003, kterým bylo rozhodnuto o právní neúčinnosti smluv
konkretizovaných pod body 3., 4. a 5. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu
v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 27 T 47/2005. Podle
obviněného měl tento postup soudů vliv na celkové posouzení výše náhrady škody,
kterou odvolací soud v trestním řízení přiznal J. P. jako správci konkursní
podstaty obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci. V rámci této
námitky obviněný uvádí, že mu neměla být uložena povinnost nahradit část škody
ve výši 3 334 709,- Kč, která je blíže popsána pod body 3., 4 a 5. ve výroku o
vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně. Podle přesvědčení obviněného se
soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda a s jakým výsledkem se jmenovaný
správce konkursní podstaty domáhal právních nároků obchodní společnosti C. D.,
spol. s r. o., v likvidaci, vzešlých z neúčinných smluv. Pokud tedy soudy
neprovedly dokazování v uvedeném směru, považuje to obviněný za závažný
nedostatek, který měl podle jeho názoru vliv na správnost výroku o náhradě
škody. Obviněný též namítá, že odvolací soud učinil výrok o náhradě škody
napadený odvoláním, přestože zde byla překážka věci rozsouzené, neboť o tomto
nároku již údajně rozhodl civilní soud výše citovaným rozsudkem.
Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. S. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku
o náhradě škody a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Mgr. S. K.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle přesvědčení státní zástupkyně při rozhodování soudu o nároku poškozeného
na náhradu škody mělo zásadní význam zjištění, že škoda v příslušné výši nebyla
poškozenému doposud uhrazena. Takové zjištění nemůže být podle státní
zástupkyně zpochybněno ani tím, pokud Krajský soud v Českých Budějovicích
rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, o právní
neúčinnosti smluv vůči správci konkursní podstaty. Jak ve svém vyjádření uvádí
státní zástupkyně, bylo zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích vydáno na podkladě určovací žaloby, a proto nemůže být bez dalšího
samostatným exekučním titulem pro navrácení majetku do konkursní podstaty.
Státní zástupkyně zdůrazňuje, že trestní soud není povinen v adhezním řízení
zkoumat, zda se poškozený přičinil o navrácení věcí do původního stavu. Pokud
tedy soudy nižších stupňů rozhodly o nároku poškozeného, postupovaly ve výše
uvedeném směru správně.
Proto závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného Mgr. S. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Mgr. S. K. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání
obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu – viz rozhodnutí pod č.
14/2005 Sb. rozh. tr.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§
265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Mgr. S. K. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud
připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
jen za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Protože obviněný Mgr. S. K.
nenapadl svým dovoláním výrok o vině, ale výlučně výrok o náhradě škody
způsobené trestným činem, který byl učiněn podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2
tr. řádu, může jít pouze o druhou z uvedených alternativ dovolacího důvodu, tj.
o jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Obviněný Mgr. S. K. konkretizoval uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu tím, že se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s výrokem o
náhradě škody, kterým byl obviněný zavázán k náhradě škody ve prospěch správce
konkursní podstaty obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci.
Obviněný vytýká soudům obou stupňů, že při rozhodování o náhradě škody nevzaly
v úvahu pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1.
2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, jímž byly prohlášeny právní úkony označené v
tomto rozsudku za neúčinné vůči žalobci J. P., správci konkursní podstaty
jmenované obchodní společnosti. Citovaný rozsudek civilního soudu měl podle
obviněného vliv na rozsah náhrady škody.
Ke zmíněné námitce obviněného Nejvyšší soud především uvádí, že dovolání lze
podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také
tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotně právní posouzení týká výroku o náhradě
škody způsobené trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal
porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody
zejména porušení toho hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady
škody, např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady
škody apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající porušení
procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004,
publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2004). Část dovolacích
námitek obviněného Mgr. S. K. lze sice formálně podřadit pod citovaný dovolací
důvod, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, další část námitek pak
neodpovídá uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
Pokud jde o námitku obviněného Mgr. S. K. vytýkající pochybení výroku
napadeného rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem
podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu, resp. výhrady obviněného proti
rozsahu, v němž byl zavázán k této povinnosti, Nejvyšší soud připomíná, že
obviněný byl výrokem o vině, který ani sám nezpochybňuje, uznán vinným trestným
činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Zákonným znakem tohoto trestného činu je mimo
jiné způsobení škody na cizím majetku, o jejímž vzniku zde není pochyb, proto
měly soudy nižších stupňů povinnost, aby podle § 228 odst. 1 část věty za
středníkem tr. řádu uložily obviněnému povinnost k náhradě této škody, což také
učinily. V posuzovaném případě totiž byl nárok na náhradu uvedené škody
uplatněn včas a řádně podle § 43 odst. 3 tr. řádu, a to J. P., správcem
konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v
likvidaci, na jejímž majetku byla škoda způsobena. Přitom škoda na cizím
majetku a její výše jsou součástí popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný Mgr. S. K. uznán vinným.
Přiznání nároku na náhradu škody nebránila žádná zákonná překážka např. v
podobě promlčení či jiných okolností; v úvahu zde nepřicházelo ani ustanovení §
14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, protože na majetek obviněného nebyl prohlášen konkurs, ale
ten byl prohlášen na majetek poškozené obchodní společnosti, což ovšem přiznání
náhrady škody nebrání (viz rozhodnutí pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.). Z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je
hmotněprávní povahy, by stejně bylo možné v dovolacím řízení akceptovat jen
takovou zákonnou překážku pro přiznání nároku na náhradu škody, jež je rovněž
hmotněprávního charakteru, nikoli překážku procesní, jakou vytýká obviněný v
podobě „rozhodnutí ve věci již rozsouzené“ s poukazem na již zmíněný rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm
1070/2003.
Za splnění výše uvedených podmínek by tedy mohl být napadený výrok o náhradě
škody v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp.
zn. 23 To 48/2006, zatížen hmotněprávní vadou odpovídající dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen tehdy, kdyby škoda způsobená
trestným činem obviněného Mgr. S. K. na majetku obchodní společnosti C. D.,
spol. s r. o., v likvidaci, byla již uhrazena, resp. uhrazena v rozsahu a
způsobem, o němž se obviněný domnívá, že je náhradou škody na podkladě rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm
1070/2003. Takový závěr ovšem podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možné učinit
a odvolací soud nepochybil, pokud napadeným výrokem o náhradě škody uložil
obviněnému povinnost podle § 228 odst. 1 tr. řádu v rozsahu celé způsobené a
dosud neuhrazené škody ve výši 4 218 321,- Kč.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z trestního spisu vedeného u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 47/2005 (viz zejména č.
l. 3401) – soud prvního stupně provedl mimo jiné dokazování konkursním spisem
Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to konkrétně jeho rozsudkem ze dne 6.
1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, který vychází z argumentace založené na
ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání), v němž je
obsažen právní institut odporovatelnosti právních úkonů dlužníka. S poukazem na
citované ustanovení byly zmíněným rozsudkem civilního soudu prohlášeny za
neúčinné vůči J. P., správci konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti
C. D., spol. s r. o., v likvidaci, smlouvy a dohody konkretizované v tomto
rozsudku, jejichž uzavření je obviněnému Mgr. S. K. kladeno za vinu pod body
3., 4. a 5. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 8. 12. 2005, sp. zn. 27 T 47/2005. Nejvyšší soud v této souvislosti
připomíná, že podstatou institutu odporovatelnosti, jehož obecná úprava je
obsažena v ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník), které se podle § 16 odst. 1
zákona o konkursu a vyrovnání uplatní i v řízení o konkursu, je docílení
neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) vůči věřitelům, resp. konkursním
věřitelům. Odporovatelností je tedy zajištěna ochrana věřitelů před takovými
právními úkony dlužníka, které zmenšují jeho majetek a v důsledku toho i
majetek náležející do konkursní podstaty. Jestliže tedy věřitel, případně
správce konkursní podstaty úspěšně odporuje právnímu úkonu dlužníka, ztrácí
odporovatelný právní úkon své účinky od samého počátku, přičemž věřitelé
(konkursní věřitelé) mohou své pohledávky uspokojit i z majetku, který byl
neúčinným právním úkonem převeden z vlastnictví dlužníka (úpadce) na jinou
osobu.
Ve vztahu k povinnosti obviněného Mgr. S. K. nahradit škodu způsobenou trestným
činem však citované rozhodnutí civilního soudu o neúčinnosti těch právních
úkonů dlužníka, které zúžily majetkovou podstatu úpadce – obchodní společnosti
C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), neznamená, že jím bylo
současně rozhodnuto o navrácení převedeného majetku do majetku zmíněné obchodní
společnosti, resp. do její konkursní podstaty. Důsledkem vyslovené neúčinnosti
předmětných právních úkonů je totiž pouze skutečnost, že se věřitelé uvedeného
úpadce mohou domáhat uspokojení svých pohledávek z převedeného majetku, jehož
se týkají neúčinné právní úkony, popřípadě že takto převedený majetek má být
vrácen do konkursní podstaty. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že právní úkony,
které byly ve smyslu § 42a občanského zákoníku a § 16 odst. 1 zákona o konkursu
a vyrovnání prohlášeny soudem za neúčinné, nemusí být zároveň právními úkony
neplatnými, pokud byly učiněny v souladu se zákonnými požadavky na jejich obsah
a formu (viz § 37 a § 40 občanského zákoníku). Vlastníkem věci, z které na
základě soudního rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu může věřitel požadovat
uspokojení své pohledávky (§ 42a odst. 4 občanského zákoníku), resp. která byla
zahrnuta do konkursní podstaty (§ 16 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání),
proto zůstává i nadále ta osoba, jež nabyla převedenou věc od dlužníka
(úpadce). Podle § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání však oprávnění
disponovat s takovou věcí přechází na správce konkursní podstaty anebo na
osobu, které tento správce udělil souhlas. Podobně to platí o pohledávkách
převedených na podkladě neúčinných právních úkonů.
Jak vyplývá z dosavadních skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v řízení o
dovolání respektuje, ty věci, resp. další majetkové hodnoty, jež obviněný Mgr.
S. K. převedl z majetku úpadce – obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v
likvidaci, na základě neúčinných smluv, sice byly zahrnuty do konkursní
podstaty tohoto úpadce, avšak nepodařilo se zjistit, kde se nacházejí, takže
fakticky nedošlo k jejich vrácení do majetku uvedené společnosti, resp. do její
konkursní podstaty. Ze spisových podkladů zařazených na č. l. 3445 až 3452
trestního spisu je totiž zřejmé, že odvolací soud doplnil dokazování zaměřené
ke zjištění, zda se správci konkursní podstaty zmíněného úpadce podařilo získat
nějaké plnění od obchodní společnosti F. K., spol. s r. o., v jejíž prospěch
obviněný převedl majetkové hodnoty na podkladě neúčinných právních úkonů.
Výsledkem tohoto dokazování je skutkové zjištění, podle něhož na podkladě
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005,
sp. zn. 13 Cm 1070/2003, nebylo nic vráceno do majetku obchodní společnosti C.
D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), resp. do konkursní podstaty
tohoto úpadce, takže škoda způsobená trestným činem obviněného na majetku
jmenované společnosti nadále existuje a nebyla nikterak uhrazena. Její náhradu
tedy fakticky neovlivnila ani skutečnost, že civilní soud rozhodl o neúčinnosti
inkriminovaných smluv uzavřených obviněným, nehledě již k tomu, že rozhodnutí o
neúčinnosti určitých právních úkonů ani nemůže mít právní účinky srovnatelné s
rozhodnutím o náhradě škody. Jak už bylo výše vyloženo, prohlášení právních
úkonů za neúčinné vůči věřitelům totiž neznamená – na rozdíl od institutu
neplatnosti právních úkonů – žádnou změnu vlastnických poměrů nastolených
neúčinným (odporovatelným) právním úkonem, resp. nezpůsobuje obnovení původních
vlastnických poměrů, tj. např. ani opětovné nabytí vlastnického práva dlužníka
k věcem převedeným z jeho majetku na podkladě neúčinných právních úkonů. Právní
význam rozhodnutí o neúčinnosti právních úkonů je podle § 42a odst. 4
občanského zákoníku omezen jen na osobu věřitele, který byl zkrácen neúčinným
právním úkonem, a důsledkem uvedeného rozhodnutí je právo takového věřitele
požadovat uspokojení jeho pohledávky z toho, co ušlo odporovatelným právním
úkonem z dlužníkova majetku, resp. podle § 16 odst. 4 zákona o konkursu a
vyrovnání musí být vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův
majetek zkrácen, vráceno do konkursní podstaty; není-li to dobře možné, má
věřitel právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, resp. musí
být poskytnuta peněžitá náhrada (srov. blíže Švestka, J., Jehlička, O.,
Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2006, s. 282 až 286, a Zelenka, J., Maršíková, J. Zákon o konkursu
a vyrovnání. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha:
Linde Praha, a. s., 2002, s. 456 až 458, 471 a 472).
V této souvislosti je navíc významné, že podstata trestného činu obviněného
Mgr. S. K. nespočívala v jednání ke škodě věřitelů, protože obviněný nebyl
odsouzen pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., kde by
zmíněné účinky rozhodnutí o neúčinnosti právních úkonů vůči věřitelům, resp.
vůči správci konkursní podstaty, mohly mít význam, ale byl uznán vinným
trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož následkem bylo způsobení škody na
majetku obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v
konkursu), s kterým obviněný jako likvidátor hospodařil. Proto podle názoru
Nejvyššího soudu není podstatné, zda a do jaké míry mohli věřitelé této
obchodní společnosti na podkladě rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, uspokojit své
pohledávky z majetku převedeného neúčinnými právními úkony obviněného na
obchodní společnost F. K., spol. s r. o. K rozhodnutí odvolacího soudu o nároku
na náhradu škody způsobené trestným činem obviněného podle § 228 odst. 1 tr.
řádu bylo totiž v posuzovaném případě rozhodující pouze zjištění, že do majetku
obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), se v
důsledku citovaného rozsudku civilního soudu nevrátily žádné majetkové hodnoty,
jimiž by byla – byť jen částečně – uhrazena škoda, kterou obviněný způsobil na
tomto majetku. Za uvedené situace, když soudy nižších stupňů správně zjistily,
že škoda na majetku posledně jmenované obchodní společnosti nadále existuje a
nebyla dosud nahrazena, bylo dokonce zákonnou povinností soudu rozhodnout podle
citovaného ustanovení trestního řádu o povinnosti obviněného nahradit škodu
správci konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti C. D., spol. s r. o.,
v likvidaci. Námitka obviněného zpochybňující správnost takového rozhodnutí je
proto zjevně neopodstatněná.
Obviněný Mgr. S. K. v podaném dovolání dále namítá, že rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, považuje za
překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k výroku o náhradě škody
učiněnému v trestním (adhezním) řízení. Podle názoru obviněného mělo být rovněž
nejdříve prokázáno, zda správce konkursní podstaty učinil právní kroky k
získání majetku, ohledně něhož byl vydán citovaný rozsudek civilního soudu, do
konkursní podstaty. Jak v této souvislosti uvádí obviněný, po takto správně a
úplně provedeném dokazování by soudy činné dříve ve věci musely poškozeného
podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázat s nárokem na náhradu škody ve výši 3 334
709,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních, což však neučinily.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitka založená na tvrzení o neúplnosti či
nesprávnosti skutkových zjištění, resp. o chybném hodnocení provedených důkazů,
nespadá pod hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
protože taková případná vada nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku
ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale její podstata je
procesního charakteru. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k takto uplatněným
námitkám obviněného Mgr. S. K., tj. ani k jeho námitce, podle níž údajně soudy
nižších stupňů neprovedly důkaz, který by spočíval ve zjištění, zda se správci
konkursní podstaty podařilo získat zpět do konkursní podstaty věci a
pohledávky, ohledně nichž civilní soud rozhodl o neúčinnosti právních úkonů.
Navíc v tomto směru bylo provedeno a u odvolacího soudu doplněno dokazování
(viz č. l. 3445 až 3452 trestního spisu), které vyvrací uvedené tvrzení
obviněného, protože z důkazů vyplynulo, že správci konkurzní podstaty J. P. se
nepodařilo vrátit do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti C. D.,
spol. s r. o., v likvidaci (nyní v konkursu), žádný majetek, který obviněný
převedl na obchodní společnost F. K., spol. s. r. o., úkony prohlášenými za
neúčinné. Ze stejného skutkového závěru ostatně vychází i rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, jímž
obviněný argumentuje ve svém dovolání. Jak je patrné z odůvodnění tohoto
rozsudku (na jeho str. 4), „... V průběhu řízení však bylo zjištěno, že úpadce
F. K., spol. s r. o., tyto věci prodala ještě před prohlášením konkurzu a v
konkurzní podstatě nejsou ...“. Na majetek obchodní společnosti F. K., spol. s
r. o., byl totiž rovněž prohlášen konkurs, a proto také ani nelze provést výkon
rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty tohoto úpadce [§
14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání].
Nad rámec relevantních dovolacích námitek Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že o
nároku poškozeného, tj. obchodní společnosti C. D., spol. s r. o., v likvidaci,
na náhradu škody způsobené na jejím majetku trestným činem obviněného Mgr. S.
K. nebylo v posuzované věci rozhodnuto v občanském soudním řízení, protože –
jak je patrné z výše uvedeného – pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 13 Cm 1070/2003, není rozhodnutím
řešícím otázku náhrady škody způsobené na majetku zmíněné obchodní společnosti
ani vykonatelným titulem pro navrácení převedených věcí a pohledávek do jejího
majetku. Vzhledem k tomu by tedy stejně nemohla obstát námitka obviněného stran
údajné existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (nehledě na její výlučně
procesní povahu), jelikož citovaný rozsudek vydaný v civilním řízení a rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To
48/2006, vydaný v trestním řízení a napadený dovoláním obviněného, nejsou
rozhodnutími o tomtéž nároku, resp. ve stejné věci, takže ve vztahu mezi nimi
nejde o překážku věci rozhodnuté (res iudicata).
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že
obviněný Mgr. S. K. podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 23 To 48/2006, dovolání, které sice vycházelo z
námitek, jež zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud
proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud rozhodl tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání,
jak mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 6. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y