5 Tdo 1365/2012-82
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
30. 1. 2013 o dovoláních, která podali obvinění R. A., a M. L. N., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 6 To 8/2012, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45
T 18/2010, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. A. o d m í
t á .
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. L. N. o d
m í t á .
Obvinění R. A. a M. L. N. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 12.
2011, sp. zn. 45 T 18/2010, uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst.
5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), resp. obviněný M. L. N. podle § 234
odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a zločinem podvodu dílem
dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku, resp. obviněný M. L. N. pokusem tohoto zločinu podle §
21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustili
skutky konkretizovanými pod body III./A až D, IV./A, B, V./A, B a VI./A až C ve
výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedené zločiny byl obviněný R. A. odsouzen podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. L. N. byl odsouzen podle § 234 odst.
4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu
bylo rozhodnuto o nároku poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody
způsobené trestnými činy.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších pěti
spoluobviněných.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění R. A., M. L. N. a
další spoluobvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 6 To 8/2012, jímž z podnětu podaných odvolání podle
§ 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích týkajících se i obviněných R.
A. a M. L. N.. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu pak odvolací soud nově
rozhodl tak, že obviněného R. A. uznal vinným zločinem neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst.
5 písm. b) tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se obviněný dopustil skutky
podrobně popsanými ve výroku o vině tohoto rozhodnutí. Citovaným rozsudkem
odvolacího soudu byl uznán vinným také obviněný M. L. N., a to pomocí ke
zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku a zločinem podvodu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem
dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku
odvolacího soudu.
Odvolací soud uložil obviněným za uvedené trestné činy následující tresty.
Obviněný R. A. byl podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Obviněný M. L. N. byl podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo
rozhodnuto o nároku poškozené České spořitelny, a. s., na náhradu škody
způsobené trestnými činy.
Obviněný R. A. podal dne 10. 8. 2012 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v
Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy
nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, když z dokazování
nevyplynulo, jakým způsobem a zejména kdo zhotovil padělané platební příkazy, a
nebylo zjištěno ani to, jakým konkrétním jednáním se obviněný podílel na
padělaných příkazech k úhradě. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že byl uznán
vinným podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, protože nebyl
spolupachatelem posuzované trestné činnosti, takže neodpovídá za protiprávní
následky způsobené jinými pachateli. Podle obviněného se soudy obou stupňů
pečlivě nezabývaly ani kvalitou padělaných příkazů a obviněný vznesl své
výhrady i proti výši škody, neboť mohl způsobit škodu nanejvýš 1 902 085,- Kč,
takže právní kvalifikaci skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b)
tr. zákoníku a pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku nepovažuje za správnou. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze a aby mu podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému
projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného
rozhodnutí.
Obviněný M. L. N. podal dne 9. 7. 2012 proti shora uvedenému rozsudku Vrchního
soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v něm uvedl, že sice
měl od 19. 3. 2010 dispoziční právo k účtu zřízenému u obchodní společnosti
UniCredit Bank Czech Republic, a. s., avšak podle obviněného tato skutečnost
nemůže být sama o sobě pomocí ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1
alinea 2 tr. zákoníku. Jak dále obviněný zdůraznil, v průběhu hlavního líčení
ani veřejného zasedání odvolacího soudu nebyl proveden důkaz, který by svědčil
o jeho vině, a nebyl proveden ani žádný důkaz o tom, že popsaného jednání se
dopustili další spolupachatelé. V této souvislosti obviněný zpochybnil i
hodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí J. P., M. Š., V. Š. a
F. K.. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných R. A. a M. L. N.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru při výslechu jednotlivých svědků soudy postupovaly v
souladu s ustanovením § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, a pokud se objevily
rozpory v jejich výpovědích, byly přečteny protokoly o dřívějších svědeckých
výpovědích z přípravného řízení. K námitkám obviněného R. A. státní zástupkyně
připomněla, že trestná součinnost podle § 23 tr. zákoníku není – na rozdíl od
přípravy k trestnému činu, pokusu trestného činu, organizátorství, návodu a
pomoci – samostatnou formou trestného činu ve smyslu § 111 tr. zákoníku, takže
není nutné vyjádřit ji zvlášť v právní větě. Podle názoru státní zástupkyně si
obvinění byli vědomi součinnosti dalších osob nutné k realizaci trestné
činnosti a možnosti jejího spáchání ve větším rozsahu, přičemž o ní měli zcela
konkrétní představu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou
obviněných, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. A. a M. L. N. podali
dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak
prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž
je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná
dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění R. A. a M. L. N. opírají své přesvědčení o
jeho naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu
Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění R. A. a M. L. N. však v převážné části své argumentace obsažené v
podaných dovoláních nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními,
která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě
soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obvinění především zpochybňují
výsledky provedeného dokazování a shledávají existenci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších
stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných skutků tedy obvinění
dovozují v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale
jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu
soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy
nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod
zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a
hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací
důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání
správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn
doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem
provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud
není obecnou třetí instancí, v níž by měl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí
soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže
přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou
vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž
dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám
prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi
omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud
nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnili obvinění R. A. a M. L. N., přitom znamená, že předpokladem jeho
naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně
právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního
posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozovali v uvedených směrech z námitek
zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového
děje, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu],
které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení
důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o
existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných R. A. a M. L. N. to pak
znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se
obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení
popsaných skutků, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by
modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou
stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí
o spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a pokusu
zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku (u obviněného R. A.), resp. pomoci ke zločinu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234
odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem spáchaného ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (u obviněného M. L. N.). Taková
změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná,
jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obvinění R. A. a M. L. N. tedy v podstatné části svých dovolání ve skutečnosti
nevytýkají nesprávné právní posouzení skutků ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného
dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž
nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v
dovolání zaměřili zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při
dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro
příslušné právní posouzení skutků.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky obviněných R. A. a M. L. N.,
jimiž zpochybnili postup odvolacího soudu při hodnocení některých důkazů
(zejména výpovědí svědků J. P., M. Š., V. Š. a F. K.). Zmíněné výtky totiž
obvinění v podstatě zaměřili jen proti výsledkům provedeného dokazování v nyní
posuzované věci, takže nejsou způsobilé naplnit hmotně právní dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše.
Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídá ani námitka obviněného M. L. N., v
jejímž rámci vytkl soudům nižších stupňů, že nesprávně posoudily účastenství ve
formě pomoci ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm.
b) tr. zákoníku. Rovněž tuto námitku obviněný založil na zpochybnění skutkových
zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů ohledně součinnosti jednotlivých
obviněných.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud k účastenství ve formě
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku připomíná, že je možná pouze na
dokonaném úmyslném trestném činu nebo jeho pokusu. Pokud jde o subjektivní
stránku pomoci, vyžaduje se, aby pomocník věděl o zlém úmyslu hlavního
(přímého) pachatele a aby jednal se záměrem uskutečnit jemu známý úmysl
hlavního pachatele. Není ovšem třeba, aby pomocník měl (v době poskytnuté
pomoci) přesnou představu o zločinu zamýšleném hlavním pachatelem ve všech
podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, ale
postačí, že pomocník si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v
základních, podstatných rysech, které odůvodňují určitou skutkovou podstatu
trestného činu. Pomocník tedy nemusí vědět o konkrétním způsobu spáchání
trestného činu hlavním pachatelem, protože ten závisí na jednání pachatele a
pomocník již na něj nemá vliv. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových
zjištění vtělených do popisu skutku pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, obviněný M. L. N. – zkráceně vyjádřeno – založil bankovní
účty za účelem převodu cizích finančních prostředků, ke kterým měl od 19. 3.
2010 dispoziční právo, přičemž na tyto účty byly nebo měly být poukázány
prostřednictvím padělaných platebních příkazů finanční prostředky z účtů
některých klientů České spořitelny, a. s. Tento obviněný následně zjišťoval
stav finančních prostředků na bankovních účtech obchodní společnosti Securiton
Top Servis, s. r. o., jejímž jménem jednal, a požadoval provedení výběrů všech
došlých plateb v hotovosti. Tímto způsobem obviněný umožnil spoluobviněnému R.
A. (resp. jinému nezjištěnému pachateli) užít padělané platební příkazy jako
pravé a učinil tak ve značném rozsahu. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tyto
skutkové okolnosti dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech zákonných
znaků pomoci ke zločinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm.
b) tr. zákoníku, jak správně uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného R. A., které uplatnil ve
svém dovolání a jimiž zpochybnil správnost posouzení škody velkého rozsahu u
pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, resp. znaku spočívajícího ve spáchání činu ve velkém rozsahu u
zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud jde o znak spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu u zločinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 3 alinea 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud v obecné rovině
poznamenává, že jeho naplnění se posuzuje podle konkrétních skutkových
okolností každého případu. V této souvislosti mají význam zejména skutečnosti
charakterizující způsob provedení činu a rozsah jeho následků, jimiž jsou např.
počet neoprávněně opatřených, padělaných nebo pozměněných platebních
prostředků, jejich kvalita, četnost jejich použití v určité věci apod. Přitom
popis skutkových okolností v nyní posuzovaném případě jednoznačně svědčí o
velkém rozsahu spáchání trestného činu, neboť obviněný se dopustil zmíněného
zločinu celkem 66 útoky. Některé z padělaných platebních prostředků v podobě
platebních příkazů pak banka skutečně akceptovala a provedla, což svědčí o
poměrně vysoké kvalitě těchto padělků. Nejvyšší soud tedy nemá žádné
pochybnosti o naplnění uvedeného znaku obviněným, takže jeho námitku, v níž
tvrdil opak, považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani výhrady obviněného R. A., jimiž zpochybnil
naplnění znaku spočívajícího ve způsobení škody velkého rozsahu u pokusu
zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a
v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze
nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k
naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 442
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve
zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty,
které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým
ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno
důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s
ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh.
tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích
práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za
škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní
řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a
trestního stíhání.
V trestní věci obviněného R. A. postupoval odvolací soud správně a zcela v
intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěl k závěru o tom, jakou škodu a v
jaké výši obviněný způsobil nebo se pokusil způsobit na majetku obchodní
společnosti Česká spořitelna, a. s. Přitom platí, že pokud pachatel částí svého
jednání naplnil všechny znaky příslušného trestného činu podle jeho mírněji
trestné alternativy skutkové podstaty a jinou částí jednání se pokusil spáchat
tentýž trestný čin podle jeho přísněji trestné alternativy skutkové podstaty,
je třeba posoudit spáchaný skutek jako pokus trestného činu podle této přísněji
trestné skutkové podstaty. Ve vztahu k následku (účinku) v podobě škody na
cizím majetku se u pachatele sčítá škoda jím již způsobená se škodou, kterou
pachatel zamýšlel způsobit (přiměřeně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
15/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy obviněný R. A. dokonáním trestného
činu podvodu způsobil na cizím majetku škodu ve výši 2 700 750 Kč, přičemž
navíc se ještě pokusil způsobit na cizím majetku škodu ve výši 4 603 030 Kč,
pak v součtu šlo o škodu ve výši 7 303 780 Kč. Tato škoda pak odpovídá znaku
spočívajícímu ve způsobení škody ve velkém rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 a §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (tj. dosahuje nejméně 5 000 000 Kč).
Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, v níž zpochybnil správnost
posouzení uvedeného znaku, za nedůvodnou.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný R. A. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud
neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného M. L. N., i přes jeho formální poukaz na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných
než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně
přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení,
které mu předcházelo.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovoláních obviněných R. A. a M. L. N. v neveřejném zasedání, proto
tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného R. A., aby předseda senátu Nejvyššího soudu
rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že
předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst.
3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 1. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y