5 Tdo 1403/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2003 o dovolání podaném obviněným M. F., proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 6 To 207/2003, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 51/2002, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 2 T 51/2002, byl
obviněný M. F. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterého se
podle výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že „dne 24. května 2002 v Ch.,
kolem 22:00 hodin v bytě v 1. patře domu č. 46 v Evropské ulici společně s
dalšími dvěma neznámými pachateli napadli poškozeného občana Spolkové republiky
Německo J. P. S., kterého do tohoto bytu nalákali nezjištěný muž a žena pod
záminkou poskytnutí sexuálních služeb, natlačili jej na zeď a požadovali po něm
zaplacení částky 1.000 EUR, povalili jej na zem, obviněný F. jej fackoval,
prohledali jej, z kapsy mu vzali peněženku s částkami nejméně 1.500,- Kč a 100
EUR v kursovní hodnotě 3.060,- Kč, kapesní slzotvorný prostředek ve spreji v
ceně 50,- Kč a dálkové ovládání autoalarmu s imobilizérem od vozidla
poškozeného v ceně 1.500,- Kč a požadovali po něm prozrazení PIN kódu k
bankovní kartě, kterou měl poškozený v peněžence, přinutili jej, aby s nimi šel
před dům s tím, že z bankomatu vyberou finanční hotovost, poškozenému se
podařilo obviněnému a jeho spolupachatelům vytrhnout a přes jejich odpor
naskočil do neznámého vozidla, nechal se odvézt k čerpací stanici odkud
telefonicky přivolal policii, tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že
rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94, byl
odsouzen i pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, který vykonal dne 7. 3. 1999, a dále byl odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 2 T 33/97, pro
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., podle § 37 tr. zák. bylo
upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne
14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94.“ Za tento trestný čin mu byl podle § 234 odst.
1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému
uložen trest zákazu pobytu na území působnosti Okresního soudu v Chebu v trvání
5 roků.
O odvolání obviněného a Okresního státního zástupce v Chebu rozhodl Krajský
soud v Plzni usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 6 To 207/2003, tak, že je
podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Plzni napadl obviněný M. F. dovoláním
podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento
svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že se
žalovaného skutku nedopustil. Soudům obou stupňů postačovalo k odsouzení
obviněného výhradně svědectví poškozeného, které navíc nebylo ověřováno z
jiných zdrojů. V dalších námitkách zpochybnil hodnocení jeho osoby soudy obou
stupňů jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.,
když toto hodnocení nevyplývá z hlubšího pohledu na osobu obviněného, zejména s
ohledem na jeho pozitivní přístup k získání zaměstnání a vztah k rodině. V
petitu svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu a zprostil obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle
§ 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání a uvedla, že obsah námitek
dovolatele je z hlediska důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. dílem
neodůvodněný, dílem zcela irelevantní. Dovolací námitky směřují výhradně ke
změně skutkových zjištění a uplatněný dovolací důvod je podle jejího názoru
naplněn pouze námitkou nesprávnosti posouzení obviněného jako zvlášť
nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Protože však u obviněného
byly splněny jak formální, tak materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy,
navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl a učinil tak podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze
považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je
zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně
hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo
jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení
o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit
případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněný na podporu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil námitky spočívající ve zpochybnění
odsouzení obviněného výhradně na základě svědectví poškozeného, v tvrzení, že
skutek nebyl prokázán a že se žalovaného skutku nedopustil. Ve vztahu k těmto
námitkám Nejvyšší soud shledal, že zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy
obou stupňů, vyplývající z procesu provádění a hodnocení důkazů. Výše uvedené
dovolací námitky tedy směřují do oblasti skutkových zjištění. Tato skutková
zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v
rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora.
Námitku nesprávného hodnocení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného
recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal obsahově
vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu, jedná se však o námitku
neopodstatněnou, jak je rozvedeno níže.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která
uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou zvlášť
závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné
trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí
trestní sazby nejméně osm let.
Podle skutkových zjištění v předmětné trestné věci se obviněný dne 24. května
2002 dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. způsobem
popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a tohoto jednání se
dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp.
zn. 1 T 102/94, byl odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, který vykonal dne 7.
3. 1999, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 9.
1999, sp. zn. 2 T 33/97 pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.,
kdy podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku
Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 1 T 102/94. Z těchto
skutečností lze dovodit, že obviněný se v době kratší než tři a půl roku od
výkonu trestu za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin a po uplynutí
dvou a půl roku po odsouzení za další trestný čin loupeže opětovně dopustil
trestného činu loupeže, tedy zvlášť závažného úmyslného trestného činu ve
smyslu ust. § 41 tr. zák. Není tedy pochyb o naplnění formálních podmínek
zvlášť nebezpečné recidivy. Ostatně dovolatel nevyslovil námitky proti splnění
těchto podmínek v posuzované trestní věci.
Z obsahu spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že soud prvního stupně při
posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu
ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. bral v úvahu nejen skutečnost, že obviněný již
v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za tento trestný
čin potrestán, ale také jej posuzoval z pohledu, zda tento zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, který spáchal opětovně po svém předchozím odsouzení, pro
svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, když
mj. uvedl, že obviněný byl v minulosti pětkrát souzen, z toho dvakrát pro
trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a po návratu z výkonu trestu
navázal na stejný způsob života. Pro doplnění okolností, které vyjadřují
naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je možné na podkladě
trestního spisu pouze doplnit, že obviněný je osobou, která se opakovaně
dopouští protiprávního jednání, včetně násilné trestné činnosti za účelem
obohacení, má sklony k nadměrnému požívání alkoholu i omamných látek, v
minulosti již byl dvakrát odsouzen pro závažný trestný čin loupeže. V předmětné
věci tento trestný čin spáchal lstivým a bezohledným způsobem, přičemž doba,
která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody a spácháním
posuzovaného skutku je poměrně krátká. Uvedené okolnosti pro svou závažnost
podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a u
obviněného není tedy pochyb o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné
recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., když na závažnosti výše uvedených
skutečností nic nemění ani dovolatelem tvrzený kladný vztah k práci (který je
však v rozporu se zjištěnou skutečností) a rodině ani obecná výtka absence
hlubšího pohledu na jeho osobu.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě byla osoba obviněného
hodnocena jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. v
souladu s požadavky platné právní úpravy, a to z hlediska naplnění formálních i
materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Nejvyšší soud tedy námitky
dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
považuje za neodůvodněné, když ostatní námitky dovolání zpochybňují skutková
zjištění učiněná soudy obou stupňů a tomuto dovolacímu důvodu obsahově
neodpovídají.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně hodnocení
jeho osoby je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora,
Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl
tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová