Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje
náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a e)
tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných než
zákonných důvodů.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání
skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného
rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V opačném případě
nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale důvod jiný.
Dovolatelka spatřovala naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že
podle závěrů jednoho ze znaleckých posudků ve věci provedených byla v době činu
nepříčetná. Podle § 12 tr. zák. není za čin trestně odpovědný, kdo pro duševní
poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost
nebo ovládat své jednání. Závěr o příčetnosti obviněného je právním závěrem a
tedy i hmotně právním posouzením ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Tento právní závěr soud činí na základě skutečností vyplývajících z
provedených důkazů, zejména odborných závěrů znalců, k nimž dospěli v rámci
znaleckého zkoumání. Znalecký důkaz je jedním z podkladů pro vytvoření
soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti
se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (viz
č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Toto hodnocení musí vyústit v jednoznačný závěr
soudu o stavu pachatele v době páchání trestné činnosti.
Zpracovatel posudku MUDr. P. T. konstatoval, že těžká poporodní deprese u
obviněné podstatně snižovala její rozpoznávací a ovládací schopnost, přičemž v
době spáchání činu tato vedla k úplnému vymizení obou schopností a její jednání
hodnotil jako iracionální a zkratkový akt. Vyslovila tedy názor, že nebyla
způsobilým pachatelem trestného činu z důvodu nepříčetnosti. Svůj závěr o
naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněná
dovozuje na podkladě jiného hodnocení ve věci provedených důkazů – znaleckých
posudků o duševním stavu obviněné, než jaké učinil soud prvního a především
druhého stupně. Oba soudy totiž jednoznačně otázku příčetnosti obviněné v době
spáchání činu vyhodnotily tak, že byť jednala ve zmenšené příčetnosti, nebyly u
ní ovládací ani rozpoznávací schopnosti vymizelé a je tudíž za své jednání
trestně odpovědná. Odvolací soud pak zjištění o duševním stavu obviněné v době
činu, tedy zmenšené příčetnosti vyjádřil společně s dalšími zákonnými hledisky
ve výroku o trestu, kdy obviněné uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí
trestní sazby.
Námitku nepříčetnosti obviněné by bylo možno podřadit citovanému dovolacímu
důvodu za situace, kdyby skutková zjištění soudu nezahrnovala okolnosti,
podstatné pro právní závěr o příčetnosti či nepříčetnosti obviněné ve vztahu ke
konkrétnímu jednání, které je předmětem trestního stíhání. Nejvyšší soud je
totiž povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet z hodnocení důkazů a
skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §
2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje učiněné
hmotně právní posouzení. Změna hodnocení důkazů resp. změna skutkových zjištění
učiněných soudem prvního resp. druhého stupně je v řízení o dovolání
vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. je taxativní a
přezkum skutkových zjištění (resp. hodnocení důkazů) není v tomto ustanovení
jako důvod dovolání uveden. Nejvyšší soud tak v řízení o dovolání není oprávněn
jakýmkoli způsobem zasahovat do hodnocení znaleckých posudků soudy nižšího
stupně. Proto je-li nesprávnost hmotně právního posouzení (aplikace § 12 tr.
zák.) dovolatelkou shledávána výlučně jako důsledek nesprávnosti hodnocení
znaleckých posudků soudy obou stupňů, nelze tuto námitku podřadit dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani ji v dovolacím řízení
přezkoumat.
Dovolatelka k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále
namítla nedostatek subjektivní stránky trestného činu, neboť svou dceru
nechtěla usmrtit a následek v podobě smrti dítěte pro ni nebyl představitelný.
Nejvyšší soud shledal, že ani tato námitka po obsahové stránce neodpovídá
deklarovanému dovolacímu důvodu. Dovolatelka ve své argumentaci sice
zpochybnila právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu,
vyslovenými námitkami však odporuje skutkovým zjištěním, k nimž soudy obou
stupňů dospěly, které však nelze zpochybnit prostřednictvím žádného z
dovolacích důvodů, jak vyplývá ze shora uvedeného. Konstatoval-li soud I.
stupně v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, že obviněná jednala „v úmyslu
usmrtit“ svoji dceru, a v odůvodnění, že „si musela být vědoma toho, že …
znemožní dítěti dýchání a dojde k jeho smrti“, a odvolací soud k totožné
námitce, jíž obviněná uplatnila v odvolání, doplnil shora citovaný závěr soudu
I. stupně tak, že „musela jednoznačně předpokládat, že svým jednáním dítě
usmrtí“, je dovolací soud povinen posuzovat pouze tento zjištěný skutkový stav
věci a námitky směřující k jeho změně odmítnout. Obviněná se tvrzením, že pro
ni smrt dcery nebyla představitelná, dovolává změny hodnocení důkazů
vypovídajících o jejím zavinění a dostává se do rozporu s citovanými zjištěními
soudů obou stupňů. V návaznosti na odlišná skutková zjištění se pak dožaduje
jiného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu. Obviněná tedy v
dovolání neuvedla jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala soudy obou
stupňů učiněné právní posouzení zjištěného skutku, event. která by vytýkala
porušení jiných ustanovení hmotného práva, ale provedla sama hodnocení
dokazování tak, že existence úmyslu způsobit nezletilé smrt nebyla u ní
přítomna.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatelka
taktéž spatřovala v nepříčetnosti obviněné v době spáchání činu. Citovaný
dovolací důvod je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Taxativní výčet důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání je obsažen v stanovení § 11 tr. ř.,
nepříčetnost obviněného však v tomto výčtu není zahrnuta. Je tedy zřejmé, že
případná nepříčetnost obviněného v době spáchání činu není podle stávající
právní úpravy překážkou, která by bránila zahájení trestního stíhání proti
konkrétní osobě a působila jeho nepřípustnost, naopak je okolností, která je
teprve v rámci probíhajícího trestního řízení předmětem dokazování. Na základě
výsledků dokazování pak soud činí právní závěr ohledně příčetnosti obviněného,
přičemž důsledkem nepříčetnosti je z hmotně právního hlediska závěr o
nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, resp. absence trestnosti
posuzovaného jednání a z procesního hlediska v závislosti na stadiu řízení
následuje rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e)
tr. ř. resp. rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. d)
tr. ř. Již z pouhé existence posledně citovaných ustanovení je zřejmé, že
absenci příčetnosti obviněného v době činu zákonodárce nepovažuje za
neslučitelnou s vedením trestního řízení proti obviněnému, když teprve v
průběhu řízení je jeho příčetnost posuzována. Z tohoto důvodu nelze námitku
obviněné považovat za námitku nepřípustnosti trestního stíhání jak vyžaduje §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a je nutno ji taktéž odmítnout podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze totiž
uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených
v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí T 739 publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK 2004).
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku dále citovala důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán v případě, že ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučení
orgánů činných v trestním řízení upravuje § 30 až § 31a tr. ř. Z této zákonné
úpravy vyplývá, že účelem tohoto institutu je zajistit veřejnosti a účastníkům
řízení nestranný postup orgánů činných v trestním řízení. Podjatost ve smyslu §
30 tr. ř. je tedy možné namítnout výlučně proti orgánu činnému v trestním
řízení, který zákon vymezuje v § 12 odst. 1 tr. ř. a to z důvodů taxativně v
tomto ustanovení vyjmenovaných. Jedná se tedy o soud, státního zástupce a
policejní orgán. Pouze tyto osoby jsou nadány pravomocí vykonávat úkony
trestního řízení (§ 52 tr. ř.).
Obviněná vyjádřila přesvědčení o podjatosti znalce MUDr. P. K., CSc. Jak je
uvedeno shora, ustanovení § 30 tr. ř. se nevztahuje na znalce, neboť ten není
osobou, která by se jakýmkoli způsobem podílela na rozhodování v průběhu
trestního řízení, není tudíž orgánem trestního řízení, který by mohl být z
vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen. Znalecký posudek je jedním z
důkazních prostředků a znalec není orgánem činným v trestním řízení, u něhož by
připadalo v úvahu jeho vyloučení z důvodu podjatosti, jak má na mysli citované
ustanovení. Možnost vyloučení znalce z podání znaleckého posudku je upravena v
§ 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů. Podle tohoto ustanovení znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít
pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k
jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. O tom, zda je znalec vyloučen,
rozhoduje orgán, který jej pro podání posudku ustanovil. K těmto okolnostem se
přihlíží z úřední povinnosti a rovněž lze z těchto důvodů vznést proti osobě
znalce námitky podle § 105 odst. 3 tr. ř. Ty lze dále uplatnit proti odbornému
zaměření znalce a proti formulaci otázek položených znalci. Pakliže jsou
námitky proti znalci oprávněnou osobou vzneseny, posoudí je státní zástupce v
přípravném řízení nebo předseda senátu soudu, před kterým se v době oznámení
námitek vede řízení. Možnost uplatnění a následně posouzení námitek k osobám
znalců, resp. otázkám jim položeným a jejich odbornému zaměření je tedy
upravena v ustanovení § 105 tr. ř. a z důvodů již shora uvedených, nemohou
takové námitky, byť by byly odůvodněné, zakládat důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř., zejména proto, že znalec není orgán rozhodující ve
věci, jak vyžaduje citovaný dovolací důvod.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud v
posuzovaném případě shledal, že námitky dovolání po obsahové stránce
neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, dovolání proto nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem a Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová