5 Tdo 1437/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince
2003 o dovolání obviněného S. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 112/2003, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T
238/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 4 T
238/2002, byl obviněný S. P. uznán vinným trestným činem porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl za
tyto trestné činy odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Trestné činy spáchal obviněný tím, že dne 23. 8. 2002 kolem 22.30 hod. vnikl do
evakuovaného domu čp. 53 v obci H., okr. L., nacházejícího se v té době v
zátopové oblasti střežené hlídkami Policie České republiky, dům prohledal, v
domě a na dvoře si připravil k odcizení věci v hodnotě 2.615,- Kč ke škodě
majitelky V. K. a čin spáchal přesto, že byl odsouzen Okresním soudem v
Litoměřicích dne 4. 1. 2000 pod sp. zn. 6 T 125/99, mimo jiné také pro trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který vykonal dne 7. 10. 2001, a
rovněž rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 3. 2002 pod sp. zn. 4 T 40/2002 pro
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Proti rozsudku Okresního soud v Litoměřicích podal obviněný odvolání proti
výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3.
2003, sp. zn. 6 To 112/2003, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d)
tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl
tak, že obviněného S. P. uznal vinným trestným činem porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsoudil ho podle § 238
odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. J.
dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
neboť dovolatel je přesvědčen, že soud nesprávně právně posoudil zjištěné
skutečnosti. Obviněný podotkl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu
krádeže je třeba způsobit škodu. Podle něj však žádná škoda nevznikla a ani
vzniknout nemohla, protože se jednalo o věci určené jejich majiteli k vyhození
a údajně také jimi později byly vyhozeny. Z těchto důvodů se dovolatel
domnívá, že se nedopustil jednání pro společnost nebezpečného, pokud si vzal
bezcenné věci určené k vyhození a nemohl proto naplnit skutkovou podstatu
trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 tr. zák., byť
je osobou, která byla v minulosti za takový trestný čin odsouzena. Pokud jde o
trestný čin porušování domovní svobody, mělo by se podle obviněného přihlédnout
k tomu, že v dané době dům nesloužil k bydlení, protože jeho majitelé dům
opustili. Dovolatel se proto domnívá, že vstupem do takového domu nemohl
narušit ničí domovní svobodu a naplnit tak skutkovou podstatu trestného činu
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel proto navrhl, aby Nevyšší soud České republiky zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 6 To 112/2003, a
přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný souhlasil s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla,
že jeho námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného
činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. jsou podle
jejího názoru výlučně námitkami skutkovými, neboť obviněný zpochybňuje skutková
zjištění soudu druhého stupně, na jejichž podkladě byl zformulován výrok o
vině. Námitkami, které podle ní spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, jsou jen námitky týkající se správnosti právního posouzení
skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr.
zák. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že ze skutkové věty výroku rozsudku
soudu druhého stupně a z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že byly naplněny
zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr.
zák. Podle ní soud druhého stupně správně zhodnotil, že ani okolnost, že dům
byl v důsledku přírodní katastrofy volně přístupný, není způsobilá vyvinit
obviněného z trestného činu porušování domovní svobody. Fakt, že se obviněný po
domě volně pohyboval, byl podle jejího názoru jednoznačně prokázán a v nočních
hodinách, kdy na domě neprobíhaly žádné záchranné akce, nebyl nikdo oprávněn do
tohoto domu vstoupit. Dodala, že skutek obviněného byl podle ní správně právně
kvalifikován nejen jako trestný čin krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1
tr. zák., ale i jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1
tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl. Současně souhlasila s
tím, aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především
zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. Přitom zjistil, že dovolání jsou přípustná a byla podána u
příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě
podle § 265e odst. 1 tr. řádu, byla podána proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti
uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Obviněný uplatnil v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem lze namítat nesprávnost
právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jen tehdy, jestliže skutek byl
nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo
šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení
dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí
je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom,
jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda
popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku.
S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně
právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo
neúplnost dokazování.
Obviněný vznesl námitky směřující proti právní kvalifikaci jednání jako pokusu
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a námitky ohledně
správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o správnost právní kvalifikace
jednání obviněného jako pokusu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
e) tr. zák., Nejvyšší soud zjistil, že touto námitkou se již zabýval a
vypořádal se s ní soud druhého stupně v rámci řízení o odvolání obviněného.
Stejně jako v odvolání obviněný také v rámci dovolacího řízení poukázal na to,
že jeho jednáním nevznikla škoda, neboť se podle něj jednalo o věci bezcenné,
určené majiteli věcí k vyhození, že se tedy nedopustil jednání pro společnost
nebezpečného a nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 8 odst. 1 k
§ 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. U trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1
písm. e) tr. zák. není výše způsobené škody jeho zákonným znakem (srov. č.
25/1999-II. Sb. rozh. tr.). Při zjištění zanedbatelné hodnoty odcizené věci je
nutné zkoumat další okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost pro vyslovení závěru, že byla splněna materiální podmínka trestnosti
činu podle § 3 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud se
těmito okolnostmi zabýval a rozhodnutí řádně odůvodnil. Je zřejmé, že
nebezpečnost jednání obviněného je vysoká nejen významem chráněného zájmu, ale
také tím, že se obviněný svého jednání dopustil v době živelné katastrofy,
která již sama o sobě způsobila majetkové újmy poškozeným a vyvolala v nich
určité psychické trauma, ale také samotnou osobou obviněného, který byl za
takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán. Tuto námitku
obviněného neshledal Nejvyšší soud za opodstatněnou.
Pokud se týká právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. obviněný namítal, že nemohl narušit ničí
domovní svobodu, když dům v dané době nesloužil k bydlení, neboť ho majitelé
pro jeho devastaci opustili. Nejvyšší soud zjistil, že popis skutku ve výroku
napadeného rozsudku plně odpovídá použité právní kvalifikaci. Soud druhého
stupně nepochybil, když se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně
ohledně kvalifikace skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle
§ 238 odst. 1 tr. zák. Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu
jiného, nebo tam neoprávněně setrvá. Objektem zájmu chráněného zákonem je
domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Judikatura
sice poukazuje na to, že vniknutí do neobývaného bytu, např. v důsledku oprav,
nebo do prázdné novostavby nezasahuje do ničí domovní svobody, a nezakládá
proto trestný čin podle § 238 tr. zák. (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), avšak v
tomto případě je nutné přihlédnout k okolnostem, za nichž poškození majitelé
dům opustili. Skutečnost, že dům byl v důsledku přírodní katastrofy majiteli
opuštěn a ti neměli možnost dostatečně svůj majetek chránit, není způsobilá
zbavit obviněného trestní odpovědnosti ze spáchání trestného činu porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., když jednání obviněného za těchto
okolností významně zvyšuje společenskou nebezpečnost činu.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení
netrpí vytýkanými vadami. Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu se zákonem
posoudil jednání obviněného jako trestný čin porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247
odst. 1 písm. e) tr. zák. a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými
právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek