5 Tdo 1438/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2003 o dovolání, které podal obviněný I. Č., dříve K., proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 To 49/03, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T
7/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný I. Č., dříve K. (dále jen I. Č.), byl rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 46 T 7/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 To 49/03, uznán vinným pokusem
trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.,
kterého se dopustil tím, že společně s pravomocně odsouzeným Y. P., dne 21. 8.
1999 kolem 02.45 hod. v prostorách benzinové čerpací stanice provozované
společností S. v P., H. ulici, ozbrojeni nelegálně drženými pistolemi těmito
namířili na zaměstnance J. P. a M. G. v úmyslu vymoci si vydání peněz a věcí,
když M. G. jako ostraha objektu vytáhl svoji legálně drženou střelnou zbraň,
obviněný I. Č. vystřelil na poškozeného M. G., a to opakovaně, přičemž první
střelou ho poranil na předloktí levé ruky, a když poškozený opětoval palbu, oba
útočníci z místa činu utekli, přičemž poškozený utrpěl povrchní ránu na levém
předloktí s lehkým zhmožděním přilehlých tkání s drobným krevním výronem.
Za to byl obviněný I. Č. podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2
tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků a 9
měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen
trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák.
zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2.
2001, sp. zn. 37 T 126/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného
podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným
výše uvedeným trestným činem a byl mu uložen trest. Odvolací soud potom
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil
a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl popsaným způsobem, přičemž doplnil
skutkovou větu. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájkyni
doručen dne 23. 7. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 22. 7. 2003.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný I. Č. dne 17. 9.
2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že dokazování provedené ve věci
vykazuje podle jeho názoru vážné nedostatky. Má za to, že soudy dříve činné ve
věci nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, především
náležitým způsobem neposoudily výpověď spoluobviněného Y. P. Zásadní vadu
spatřuje obviněný I. Č. v hodnocení rekognice. Domnívá se, že její význam při
provedení podle fotografií, zejména když není zcela podpořena dalšími údaji o
popisu osoby, je oslaben. Přitom je přesvědčen o tom, že svědecké výpovědi
svědků vykazují vážné rozpory a jejich výpovědi jsou nejednoznačné. Dále
obviněný tvrdí, že nebyla prověřena jeho obhajoba, podle které se v době činu
zdržoval mimo P., což považuje za závažné pochybení.
Závěrem svého dovolání obviněný I. Č. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a (aniž by navrhoval zrušení i
rozhodnutí soudu prvního stupně) a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal
Městskému soudu v Praze věc v znovu potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného I. Č. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství,
která uvedla, že podle jejího názoru je třeba dovolání z obecných hledisek
považovat za přípustné. Současně má však za to, že uváděný dovolací důvod
nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění, neboť tvrzené argumenty se týkají
výlučně hodnocení důkazů, navíc jsou zcela opakováním obhajoby z řádného
opravného prostředku. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního
zastupitelství se domnívá, že obviněný se domáhá druhé odvolací instance pouze
s námitkou odlišeného hodnocení důkazů, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněného I. Č. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního
soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný I. Č. uznán vinným a
byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu
rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou
podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u
Městského soudu v Praze dne 17. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e
tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný I. Č.
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně
hodnotily provedené důkazy, přičemž dále uvádí, že se posuzovaného jednání
nedopustil, neboť se v době činu zdržoval na jiném místě. Existenci dovolacího
důvodu tak obviněný shledává primárně v hodnocení důkazů provedeném soudy obou
stupňů, resp. v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely.
Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje nikoli z jiného
právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut
není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu
druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp.
provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či
jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že
není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu
prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či
opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle
§ 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný I. Č., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy
obviněný I. Č. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy
obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného I. Č. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak
je popsáno v rozsudku odvolacího soudu. Takto popsanému skutkovému stavu pak
odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu
vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného I. Č. tedy ve skutečnosti není vytýkáno
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není
dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném
rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti
skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení
skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení
důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně
právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat,
jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný I. Č. i přes svůj odkaz na
konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí
dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a
správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak
rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry