5 Tdo 1447/2007-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1.
2008 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 1/2007, t a k
t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007, a rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49 T 1/2007.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e
, aby věc obviněného J. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49 T 1/2007,
byl obviněný J. M. uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 222 odst. 1, 3 tr. zák., a jednak trestným činem výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 5. 12. 2006 kolem 20.00 hod.
v H., na ul. M., v prodejně potravin „V.“ své družky L. Ž., tedy na místě
veřejnosti přístupném, v době vzájemného slovního i fyzického konfliktu, v
úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, napadl rukou, ozbrojenou kuchyňským
nožem s délkou čepele 15 cm, přítele své družky, P. Ch., a bodl jej do oblasti
nadbřišku, přičemž mu způsobil bodnou ránu délky přibližně 9,5 cm, pronikající
do dutiny břišní, procházející kůží, podkožím, pobřišnicí, závěsným aparátem
příčného tračníku, míjející kličky tenkého střeva a dvanáctníku a zraňující
žlučník, společný žlučovod a dolní dutou žílu, v důsledku čehož u jmenovaného
došlo ke krvácení do dutiny břišní a následnému rozvoji krvácivého šoku, na
který posléze, i přes urgentní specializovaný lékařský zákrok, dne 6. 12. 2006
v 07.45 hod. na oddělení jednotky intenzivní péče Nemocnice s poliklinikou v H.
zemřel.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. M. odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání 10 let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. M.
uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, se sídlem P., ul. O., náhradu škody ve výši 69.740,- Kč.
Tento odsuzující rozsudek napadl obviněný J. M. odvoláním, z jehož podnětu
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007,
rozhodl tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v
celém rozsahu zrušil a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že uznal
obviněného J. M. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1,
3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 5. 12. 2006 kolem 20.00 hod. v H.,
na ul. M., v prodejně potravin své družky L. Ž., v době vzájemného slovního i
fyzického konfliktu, v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, napadl rukou,
ozbrojenou kuchyňským nožem s délkou čepele 15 cm, přítele své družky, P. Ch.,
a bodl jej do oblasti nadbřišku, přičemž mu způsobil bodnou ránu délky
přibližně 9,5 cm, pronikající do dutiny břišní, procházející kůží, podkožím,
pobřišnicí, závěsným aparátem příčného tračníku, míjející kličky tenkého střeva
a dvanáctníku a zraňující žlučník, společný žlučovod a dolní dutou žílu, v
důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krvácení do dutiny břišní a následnému
rozvoji krvácivého šoku, na který posléze, i přes urgentní specializovaný
lékařský zákrok, dne 6. 12. 2006 v 07.45 hod. na oddělení jednotky intenzivní
péče Nemocnice s poliklinikou v H. zemřel.
Za tento trestný čin obviněnému
odvolací soud uložil podle § 222 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání 10 let. Podle § 39a odstavec 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto
trestu obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
také obžalovanému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, se sídlem P., ul. O., náhradu škody ve výši
69.740,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49 T 1/2007, podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájce
JUDr. T. R. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči jeho
osobě a posléze namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejedná, případně se jedná o jiný trestný
čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Konkrétně se dovolatel domnívá, že
mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní
nesoulad, neboť odvolací soud neučinil v posuzované trestní věci dostatečná
skutková zjištění, která by svědčila o nedostatku podmínek nutné obrany
obsažených v § 13 tr. zák. Obviněný odkázal již na odůvodnění svého odvolání a
zopakoval, že byl poškozeným bezdůvodně napaden a od počátku se jen bránil
útoku, v rámci kterého ho P. Ch. bezdůvodně napadl, hodil ho na židli vedle
psacího stolu, pak ho shodil na zem, kde do něj kopal a konečně po něm hodil
popelník, který se rozbil o zeď. Zjištění soudu, že tomu tak nebylo, se neopírá
o provedené důkazy, pouze Policie odvedla nedbalou práci. Skutková věta výroku
o vině tak neodpovídá na otázku, zda po obviněném poškozený hodil popelník,
neboť potřebné důkazy nebyly provedeny. Naopak v odůvodnění napadeného
rozhodnutí jsou rozvedeny ničím neopodstatněné úvahy vylučující smrtelný útok
popelníkem, s čímž se obviněný neztotožnil. Nemůže souhlasit ani se závěrem
odvolacího soudu, že „s ohledem na charakter střepin … nelze usuzovat, že by se
mohlo jednat o masivní popelník, kterým by bylo možno způsobit vážnější zranění
a u něj vzbudit subjektivní pocit výraznějšího ohrožení“. Vrchnímu soudu v
Olomouci podle jeho názoru vůbec nepříslušelo činit závěr, zda bylo možno tímto
popelníkem způsobit vážnější zranění, protože to je otázka znalecká. On je
přesvědčen, že takovým popelníkem lze způsobit vážné poranění a při zásahu do
hlavy i smrt. Žádný ze soudů však pro své závěry neměl potřebné vstupní
informace, neboť si popelník stejného typu neopatřil, nezvážil ho a ani z jeho
otisku na zdi neučinil na základě znaleckého posudku závěr o intenzitě hodu,
takže uvedené úvahy soudu nejsou podloženy provedenými důkazy. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí se odvolací soud zabýval také otázkou nutné obrany a
vybočením z jejích mezí, avšak tyto jeho úvahy primárně vyšly z nesprávných a
výše zmíněných skutkových zjištění. Především Vrchní soud v Olomouci tvrdí, že
mnou uváděný mechanizmus vzniku zranění poškozeného P. Ch. nemá oporu ve
výsledcích provedeného dokazování, především pak v závěrech znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale pravdou je přesný opak. Nelze pochybovat o tom, že si nikdo nemůže detailně zapamatovat průběh
trvajícího útoku, přičemž lokalizace nijak hluboké rány (značně menší než je
délka čepele nože) není vůbec v takovém rozporu s jeho popisem průběhu
nedorozumění, jak tvrdí Vrchní soud v Olomouci.
Poukazuje též na to, že jak
písemný znalecký posudek ze soudního lékařství, tak znalkyně MUDr. M. S. u
hlavního líčení hovoří o pravděpodobném postavení osob při zásahu nožem. Proto
tvrdí, že při nutnosti postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného, není
možné považovat za vyloučený jím uváděný mechanizmus vzniku poranění. Odvolací
soud se nijak nevyrovnal s tím, že znalci zkoumaný nůž měl délku čepele 15 cm,
avšak bodný kanál, který nepronikal žádnou kostí a zasáhl jen měkké tkáně byl
dlouhý 9,5 cm. Pokud by nožem útočil, byl by bodný kanál nepochybně delší. V
této souvislosti poukázal dovolatel na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS
216/04.
Vrchní soud v Olomouci se nevypořádal ani s tou částí jeho obhajoby, v
které uvedl, že poškozený P. Ch. přišel do prodejny proto, aby ho napadl, když
on sám neměl vůbec žádný motiv, aby poškozeného napadl. Vrchní soud ve svém
rozhodnutí uvádí, že nebyla zjištěna nápadná fyzická disproporce mezi
poškozeným a mnou, která by u mne mohla vyvolat subjektivní pocity zvýšeného
ohrožení. K tomu však považuje za nutné zdůraznit, že P. Ch. byl o 9 cm vyšší
než on a i při nižší váze byl fyzicky velmi zdatný, přičemž nelze přehlížet, že
on je osobou podstatně starší a s výrazným zdravotním postižením, omezujícím
jeho pohyb. Kritického dne mu poškozený svým agresivním postojem, náznaky úderu
hlavou, hmaty a chvaty dal od počátku jasně najevo, že ve snaze docílit svého
prospěchu je schopen čehokoliv. Tímto jeho prospěchem, kterému on překážel,
byla snaha mít obchod zařízený paní Ž., jak se o tom chlubil i své matce. Navíc
nelze nevidět, že P. Ch. byl mimořádně agresivní člověk, jehož život byl
provázen fyzickým napadáním jiných osob, což dokumentují přestupkové a trestní
spisy.
Nutná obrana podle § 13 tr. zák. není v jeho případě vyloučena proto,
že vzal do ruky nůž, neboť o nutnou obranu nejde jen tehdy, byla-li zcela
zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Intenzita obrany, má-li být způsobilá
odvrátit útok, může být dokonce zásadně silnější než intenzita útoku, nesmí být
jen zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku.
Naplnění
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
spatřuje dovolatel v návaznosti na předchozí uplatněný dovolací důvod v tom, že
i za předpokladu, že by se v jeho případě mělo jednat o vybočení z mezí nutné
obrany, byl mu za přisouzený skutek spáchaný po novele trestního zákona účinné
od 1. 9. 2006 uložen nezákonný trest. Je si vědom toho, že zmíněný dovolací
důvod vylučuje, aby byl tento mimořádný opravný prostředek podán jen proti
nepřiměřenému trestu, jako je tomu u odvolání, a že zde zákon výslovně zcela
účelově stanovuje rigoróznější podmínky. Uložený trest je však natolik vadným,
že je ve zřejmém nepoměru, zejména ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost,
k jeho poměrům a rozhodným okolnostem případu, když při úvaze o trestu nebyly
odpovídajícím způsobem řešeny otázky vybočení z mezí nutné obrany a mimořádného
snížení trestu odnětí svobody do té míry, že to umožňuje uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž však prioritním dovolacím
důvodem zůstává ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru dovolání a
v jeho doplnění obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle
§ 256i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených
rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému
rozhodnutí předcházející, a v souladu s výše citovanými ustanoveními napadené
rozhodnutí vzhledem k existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a
podle § 226 písm. b) tr. ř. ho zprostil obžaloby. Dále dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud přerušil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání
deseti let z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49
T 1/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007,
sp. zn. 6 To 75/2007.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství,
jemuž bylo dovolání obviněného J. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.,
se k němu vyjádřila v tom smyslu, že převážná část dovolacích námitek
obviněného je zaměřena proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přitom
námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění
nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ani
případné nedostatky v uvedených směrech nemají charakter vady spočívající v
nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Podobný závěr platí, pokud obviněný vytýká odvolacímu soudu, že
odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje správné úvahy, kterými se odvolací
soud řídil při hodnocení podmínek nutné obrany. Ani tuto námitku obviněného
nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc je z odůvodnění napadeného
rozhodnutí patrné, že právě této otázce odvolací soud věnoval prvořadou
pozornost.
Pokud jde o námitku obviněného, podle níž z popisu skutku nelze
dovodit nesplnění předpokladů pro uplatnění nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. obsahově deklarovaný dovolací důvod sice naplňuje, ale nelze jí
přisvědčit. Jestliže obviněný ve svém dovolání namítá, že jednal v nutné
obraně, jde podle našeho názoru o námitky nedůvodné. Oba soudy věnovaly této
otázce náležitou pozornost, když nalézací soud dospěl k poněkud odlišným
skutkovým zjištěním, na základě kterých spatřoval v jednání obviněného tzv. exces z nutné obrany, kdežto odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované
věci nebyla splněna ani základní podmínka pro úvahy o nutné obraně, neboť
poškozený sice konflikt vyprovokoval, ale obviněný byl se vzájemným měřením sil
srozuměn a tak mezi obviněným a poškozeným došlo k vzájemnému střetu, který
trval až do okamžiku, než obviněný vyvolal protiprávní následek. Vrchní soud v
Olomouci přezkoumával napadený rozsudek na základě odvolacích námitek
obviněného, které jsou zcela shodné s námitkami uplatněnými i v dovolání. Soud
druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry
řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, včetně
důvodů, pro které hodnotil jako nadbytečné návrhy obviněného na doplnění
dokazování provedením rekonstrukce a zopakováním ohledání místa činu. K
subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §
222 odst. 1, 3 tr. zák., jejíž naplnění obviněný ve svém dovolání rovněž
zpochybnil, dospěl odvolací soud v posuzované věci k závěru o existenci
zavinění obviněného, na základě vyřešení otázky, zda šlo o zaviněné naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1,
3 tr. zák., přičemž vycházel ze skutkových závěrů ke způsobu útoku poškozeného
vybudovaných na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudní lékařství, kterým byl vyloučen jako možný mechanismus zranění způsob
udávaný obviněným, že se poškozený na nůž nabodl sám, když k sobě obviněného
přitahoval. Na podporu svých závěrů státní zástupkyně citovala aktuální
judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04),
kde bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné
považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces
v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním
nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových
zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy
založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém
rozboru provedených důkazů. Z těchto úvah podle našeho názoru bezpečně plyne
jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. Ve vztahu k výroku o uložení trestu
přichází v úvahu dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
přičemž dovolacím důvodem je tu jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo
uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu.
Ani tento dovolací důvod tedy není
naplněn námitkami obviněného, že soud nezvážil všechny okolnosti případu, a
proto je trest vyměřený v rozpětí trestní sazby deseti až patnácti let, jíž je
trestný čin podle § 222 odst. 3 tr. zák. ohrožen, nepřiměřeně přísný. V této
části zvolený způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani
žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Za této situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky o dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. rozhodl tak, že se odmítá, a současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pro případ, že by
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným
způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr.
ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud
dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů
pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené
dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obviněný uplatnil
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je
stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat
buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci
skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z uvedeného
dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení
nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posou
zení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě
výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci
dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na
skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemůže
Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se
odlišného hodnocení důkazů.
Právně relevantní námitka obviněného spočívala
zejména ve zpochybnění právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného
činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., neboť jeho jednání
podle jeho názoru naplňuje znaky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. a není
tedy trestným činem.
Trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.
zák. spáchá ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle
odstavce 3 téhož ustanovení pak bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem
smrt. Objektem trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského
těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl ve smyslu § 4 písm. a) nebo b)
tr. zák. směřující k způsobení těžké újmy na zdraví. Pro posouzení, zda
obviněný jednal či nejednal za splnění podmínek nutné obrany je důležité
ustanovení § 13 tr. zák., podle kterého čin jinak trestný, kterým někdo odvrací
přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není
trestným činem. Nejde však o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně
nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání,
které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro
společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu,
ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky
trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka,
které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit
nebo trvat. Obrana směřuje proti útočníkovi, přičemž jej pravidla postihuje na
jeho tělesné integritě (např. na životě nebo na zdraví). Obrana nesmí být zcela
zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z
hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci
vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro
napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela
zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu
naprosté proporcionality (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Použité prostředky
útočníkem a obráncem je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, přičemž mají
význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost
hrozící škody. Tyto nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Podle ustálené
judikatury samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému
útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu
útoku (č. 47/1995 Sb. rozh. tr.). Přiměřenost obrany je třeba posoudit se
zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze
usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku,
věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou (srov.
č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).
Jak Nejvyšší soud zjistil, otázkou naplnění znaků
nutné obrany se zabýval již soud první instance, který na straně 26 až 28
shrnul své závěry, které vyvodil z důkazů provedených v hlavním líčení a
konstatoval, že potyčka poškozeného P. Ch. s obviněným J. M. byla iniciována ze
strany poškozeného, který slovně zaútočil na obviněného poté, kdy svědkyně L. Ž., bývalá družka obviněného, tohoto nařkla, že má poměr se svědkyní R. M.,
která se chystala k odchodu z prodejny. Z ohledání místa činu podle nalézacího
soudu vyplynulo, že potyčka sice začala v prostoru prodejny, jak potvrzují
obviněný, Ž. i M., větší část se však odehrála v jejím zázemí ve skladovací a
kancelářské části. Obviněný popisoval, že jej pak poškozený hodil vedle psacího
stolu na židli, jemu se podařilo schoulit do klubíčka, ale byl poškozeným
shozen na zem a tam kopán do různých míst těla, na zásah Ž. toho však poškozený
zanechal. Svědkyně Ž. naopak tvrdí, že jejich vzájemný konflikt vůbec
nesledovala a nevzpomínala si, že by do něj jakkoliv zasahovala. Podle
obviněného pak potyčka pokračovala tím, že poškozený ho dovlekl zpět ke stolu,
kde po něm hodil popelník z hrubého skla, ten se odrazil od stěny a na zemi se
rozbil. Ani toto svědkyně Ž. nepotvrdila, nicméně části rozbitého popelníku
byly nalezeny při ohledání místa činu. Policií byla ohledána i stěna a dlažba v
místě, kde podle obviněného k hodu popelníkem mělo dojít, nicméně žádné
poškození zjištěno nebylo. Nalezené zbytky popelníku pak naznačují, že se
jednalo o běžný reklamní popelník, nikoliv popelník z těžkého skla, jak uváděl
obviněný, a intenzita hodu, pokud k němu vůbec došlo, nebyla velká, když omítka
či dlažba poškozeny nebyly, ač právě tento hod ve spojení s dalším fyzickým
útokem měl podle obviněného u něj vyvolat strach o život. Podle obviněného pak
útok pokračoval opodál stolu ve skladovacích prostorách, kde měl poškozený dále
obviněného žduchat, vulgárně mu nadávat a vyhrožovat mu smrtí. Toto také nebylo
nijak svědecky potvrzeno, neboť svědkyně Ž. setrvala na své výpovědi v tom
směru, že konflikt mezi oběma muži se posunul mimo její zorné pole, což však
vylučují stopy po zápase, které ukazují na potyčku v prostorách skladu, kde od
stolu svědkyně musela vidět, a svědčí o tom i následné krevní stopy. Dále
obviněný popisoval, že když v rámci útoku poškozeného ustoupil až k uskladněným
pivním sudům, povšiml si ležícího nože a tento uchopil do pravé ruky, a když
jej poškozený, k němu obrácen tváří, k sobě za oděv přitahoval, nabodl se v
podstatě na nůž sám. Obviněný nůž pak upustil, a když poškozený povolil
sevření, utekl před prodejnu. Toto tvrzení obviněného však opět nemá oporu v
provedených důkazech, zejména závěrech znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný měří 178 cm, poškozený pak
187 cm, byl tedy o 9 cm vyšší. Váhově byl rozdíl opačný, obviněný vážil 83 kg,
poškozený 76 kg. Je nesporné, že konflikt vyvolal poškozený P. Ch., což mimo
obviněného potvrzuje i svědkyně M. a Ž., a to v podstatě zcela bezdůvodně.
Obviněný o poškozeném věděl, že byl také ve výkonu trestu a má oprávněnou
pověst agresivního člověka, což plyne i z trestních a přestupkových spisů
poškozeného. Na rozdíl od poškozeného je obviněný člověkem, který se spory vždy
snažil vyřešit bez násilí, v klidu a z brachiálního násilí má strach. Toto
vyplynulo jak z výpovědí svědků, tak ze závěrů znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Obviněný svůj strach
o život odůvodňoval jednak vysokou intenzitou útoku poškozeného, která byla
umocněna hodem popelníku proti jeho hlavě a výhrůžkami zabitím.
Podle názoru
soudu první instance však tato intenzita nemohla být tak významná, jak o tom
obviněný hovoří, neboť na jeho těle byla zjištěna pouze dvě poranění, a to
drobné poranění za uchem a podlitina v bederní krajině, na rozdíl od
poškozeného, u něhož byla ohledáním zjištěna řada oděrek, podlitin a dokonce
drobných řezných poranění, byť ne na místech obvyklých při obraně proti útoku
nožem. Obviněný navíc užíval léky, umocňující vznik podlitin, a přesto již
zmíněná drobná poranění, svědčící o intenzitě útoku, byla více objektivizována
u poškozeného a podle vyjádření znalkyně nemohla vzniknout pouze jeho pádem
poté, co utrpěl smrtelné poranění. Rovněž i strach z útoku byl u obviněného
podle názoru soudu zveličován. Je sice nutno vzít v úvahu závěry znalců o jeho
strachu z primitivního násilí jako jeho osobnostním rysu, ale na druhé straně
je třeba zvažovat i věk obviněného, jeho životní zkušenosti, a to i z výkonu
trestu, a charakter trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, když tato byla také
násilného charakteru, a proto se jeví tvrzení obviněného jako nevěrohodné a
účelové. Za těchto okolností je útok obviněného proti neozbrojenému poškozenému
nožem v rámci nutné obrany zcela nepřiměřený a intencím § 13 tr. zák.
neodpovídající, a to ani ze subjektivního pohledu obviněného. O silném
rozrušení obviněného pak nesvědčí ani jeho jednání poté, co jej poškozený po
bodnutí nožem pustil, neboť obviněný uvádí, že vyběhl ven před prodejnu,
nicméně když zjistil, že poškozený za ním neběží, vrátil se zpět a našel jej
ležet u vchodu do provozovny. Poté přivolal na pomoc svědkyni Ž., z jejího
mobilního telefonu informoval jak rychlou záchrannou službu, tak policii,
přičemž písemné záznamy jeho oznámení svědčí o zcela lucidním přístupu k věci.
Poté dokonce umyl předmětný nůž, tedy útočnou zbraň a odložil ji mezi ostatní
nože na odkládací plochu u dřezu a převlékl se. Soud prvního stupně z výše
uvedeného vyvodil závěr, že ustanovení o nutné obraně na jednání obviněného
nelze aplikovat.
Odvolací soud v napadeném rozsudku taktéž zaměřil svou
pozornost k otázce nutné obrany. Na straně 13 odůvodnění svého rozhodnutí v
této souvislosti jen v obecné rovině uvedl, co je podstatou nutné obrany a
ztotožnil se následně se závěry nalézacího soudu. Konstatoval, že se v žádném
případě nemohlo jednat o nutnou obranu tak, jak je vymezena v ustanovení § 13
tr. zák. V té souvislosti pak především zdůraznil, že tvrzení obviněného o
intenzitě útoku vedeného proti jeho fyzické integritě ze strany poškozeného P. Ch. (opakované kopání, údery pěstí) nekoresponduje s obsahy provedených důkazů
(viz svědkyně Ž., která byla osobně přítomna na místě konfliktu), především pak
s obsahy lékařských zpráv (č. l. 105, 106 spisu), fotodokumentace pořízené
krátce po spáchání předmětného skutku, ve které je zachyceno tělo obviněného z
různých úhlů pohledu (č. l. 57, 58 spisu), jakož i se závěry znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 68 spisu). Jak z
obsahu pořízené fotodokumentace, lékařských zpráv, tak i z obsahu znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství sice vyplývá, že na
těle obviněného byla krátce po spáchání skutku verifikována poranění, jednalo
se však o poranění, která svým charakterem ani svým rozsahem neodpovídají tak
razantnímu útoku, jak byl popisován obviněným (na těle obviněného byla nalezena
pouze drobná oděrka za ušním boltcem a krevní podlitina v oblasti bederní). Pokud bylo v této souvislosti ze strany obviněného namítáno, že v inkriminované
době pravidelně užíval léky proti srážlivosti krve (uvedené léky byly
předloženy znalci z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie), které zabraňují
vzniku hematomů, neměla uplatněná argumentace oporu ve výsledcích provedeného
dokazování. Ve skutečnosti léky, které měl obviněný v inkriminované době
pravidelně užívat, jak to vyplynulo z výpovědi znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví toxikologie, RNDr. P. K., nejenže nezabraňují vzniku hematomů, ale
právě naopak výrazně zvyšují možnost jejich vzniku, a to již při minimálních
nárazech. S ohledem na závěry znalce RNDr. K. se dá důvodně předpokládat, že
při tak razantním útoku poškozeného na tělesnou integritu obviněného, o jaké se
zmiňuje obviněný, by se na jeho těle muselo nacházet daleko větší množství
výraznějších hematomů, než jak tomu bylo v konkrétním případě. Odvolací soud
nezpochybňuje tvrzení obviněného, že v průběhu konfliktu po něm poškozený hodil
popelník (střepy rozbitého popelníku byly nalezeny na místě činu), ale na
rozdíl od obhajoby se však nedomnívá, že by tato skutečnost mohla vést k
závěru, že obviněný jednal v nutné obraně. Především se odvolací soud ztotožnil
s názorem krajského soudu, že s ohledem na charakter střepin pocházejících z
rozbitého popelníku nalezených při ohledání místa činu, nelze usuzovat na to,
že by se mělo jednat o masivní popelník vyrobený z těžkého skla (viz fotografie
č. 2 na č. l. 35), kterým by bylo možno způsobit vážnější zranění a u
obviněného vzbudit tak subjektivní pocit již výrazného ohrožení.
Navíc v této
fázi konfliktu, který bezprostředně předcházel bodnutí poškozeného nožem,
poškozený prokazatelně žádný předmět, pomocí kterého by mohl případně učinit
fyzický útok vůči obviněnému razantnější a nebezpečnější, k dispozici neměl, a
ani obviněný se o žádném takovém předmětu, kterým by ho poškozený bezprostředně
před tím, než došlo k jeho zranění, ohrožoval nebo mohl ohrozit, nezmiňoval. Uvedené skutečnosti korespondují s obsahem plánku místa činu (č. l. 16 spisu),
z něhož vyplývá, že střepiny pocházející z rozbitého popelníku, nebyly v tomto
plánku zakresleny na stejném místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, na
kterém došlo ke zranění poškozeného (toto místo je na plánku označeno číslem 1,
místo nálezu střepin číslem 5). Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je
prakticky vyloučeno, aby k bodnutí poškozeného nožem došlo v okamžiku, kdy
poškozený držel v ruce popelník, popřípadě se připravoval pomocí popelníku
zaútočit na obviněného nebo bezprostředně poté, co by byl obviněný hozeným
popelníkem ohrožen (v této souvislosti je však nutno opět poukázat na charakter
popelníku, kterým měl být obviněný ohrožován). Nemohlo se jednat ani o
okamžitou reakci obviněného na takovýto útok shora popsaným způsobem. Ani další
skutečnosti, které charakterizují konflikt mezi obviněným a poškozeným,
nesvědčí pro závěr, že obviněný jednal v rámci nutné obrany. Obviněný
zdůvodňoval své údajné jednání v nutné obraně (bodnutí poškozeného nožem)
opakovaně tím, že měl z jednání poškozeného vážné obavy. Tvrzení obviněného
však nekoresponduje s obsahy provedených důkazů. Především je v rozporu s tímto
tvrzením vlastní vyjádření obviněného, kterým reagoval v hlavním líčení na
dotaz předsedkyně senátu, co ho vedlo k tomu, aby se poté, co zjistil, že není
pronásledován poškozeným, vrátil znovu do prodejny, odkud se mu krátce před tím
podařilo utéct. Obviněný tehdy výslovně uvedl, že „s ohledem na stísněné
prostory prodejny se nemohl poškozenému postavit jako chlap, ale když byl venku
na volném prostranství, tak kdyby tam začala nějaká potyčka, tak se mohli
porvat jako chlapi“ (č. l. 308). Rozhodně výše citované vyjádření obviněného
nesvědčí o jeho obavách z poškozeného, ale spíše naopak o jeho připravenosti
pokračovat v konfliktu, který by měl podle představ obviněného povahu obyčejné
rvačky, během které by docházelo k oplácení fyzického útoku dalším fyzickým
útokem. V okamžiku, kdy se obviněný rozhodl vrátit zpět do prodejny, nevěděl,
že je poškozený vážně zraněný (nic takového z výpovědi obviněného nevyplývá) a
za této situace musel být tedy srozuměn s tím, že s ohledem na předchozí
jednání poškozeného dojde po jeho návratu do prodejny s největší
pravděpodobností k dalšímu fyzickému střetu s obviněným. Takovéto chování
obviněného zcela jistě koresponduje s obsahem jeho již dříve citovaného
vyjádření, které učinil v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně.
Ani
následné chování obviněného, které bylo reakcí na zjištění, že poškozený byl
vážně zraněn, nesvědčí v žádném případě o tom, že by jevil bezprostředně po
skončení konfliktu známky
silného rozrušení, způsobeného předchozími obavami o svůj život, které by byly
vyvolány jednáním poškozeného (poskytnutí první pomoci, přivolání záchranné
služby pomocí mobilního telefonu). Výsledky dokazování nebyla zjištěna nápadná
fyzická disproporce mezi poškozeným a obviněným, která by mohla v případě
fyzického napadení ze strany poškozeného vyvolat u obviněného subjektivně
pocity zvýšeného ohrožení. Rovněž poukazování obviněného na charakter osoby
poškozeného, jeho agresivní povahu, kriminální minulost, četná odsouzení pro
trestnou činnost násilného charakteru jako faktoru, který u něho měl vyvolávat
obavu z poškozeného, nevyznívají příliš přesvědčivě. Jak obviněný, tak i
poškozený se před konfliktem blíže neznali (mezi oběma došlo předtím pouze k
jednomu setkání). Obviněný neměl žádné podrobné detailní informace k osobě
poškozeného, jeho trestní minulosti, pouze od předchozího setkání s ním věděl
na základě obecné informace, kterou mu poškozený poskytl, že byl v minulosti ve
výkonu trestu. Po zhodnocení všech těchto skutečností považuje odvolací soud
stanovisko soudu prvního stupně stran aplikace ustanovení § 13 tr. zák. o nutné
obraně za správné, odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud k tomuto zhodnocení
okolností, které byly podle názoru obou soudů podstatné pro posouzení toho, zda
jednání obviněného naplnilo zákonné předpoklady nutné obrany, považuje za
potřebné především zdůraznit, že soudy se v rámci uvedeného zhodnocení
dostatečně nevypořádaly s některými dalšími rozhodnými okolnostmi pro posouzení
jednání obviněného z hlediska nutné obrany podle § 13 tr. zák., přičemž některé
již zmíněné skutečnosti nehodnotily ze všech důležitých hledisek a ve všech
vzájemných souvislostech.
Zejména jde o to, že podle odůvodnění rozhodnutí
obou soudů byl útočníkem primárně poškozený P. Ch., který má oprávněně pověst
agresivního člověka, zatímco obviněný J. M. se spory vždy snaží vyřešit bez
násilí, v klidu a z brachiálního násilí má strach (viz zejména str. 26 až 28
rozsudku nalézacího soudu, ale i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str.
9, kde shledal skutková zjištění učiněná nalézacím soudem správnými, vzešlými z
dokazování provedeného v souladu s trestním řádem, a mající oporu ve výsledcích
provedeného dokazování). S tímto závěrem je ovšem v rozporu popis skutku jak v
rozsudku nalézacího soudu, tak i v rozsudku odvolacího soudu, zejména pokud se
zde uvádějí slova „v době vzájemného slovního i fyzického konfliktu“. S tímto
rozporem mezi skutkovými zjištěními učiněnými na podkladě provedeného
dokazování v odůvodnění a ve výroku o vině obou rozsudků, se oba soudy náležitě
nevypořádaly.
I když je možno souhlasit se shora uvedenými závěry obou soudů,
že intenzita útoku ze strany poškozeného P. Ch. na obviněného J. M., může být
obviněným do určité míry zveličována, zejména s přihlédnutím ke shledaným
zraněním na těle posledně jmenovaného, je třeba se na druhé straně zabývat i
tím, zda toto určité zveličování intenzity útoku nemohlo být způsobeno i
subjektivním vnímáním celého napadení obviněným, když mimo okolností zmíněných
již oběma soudy nelze přehlédnout také délku tohoto útoku, kdy obviněný se mu
bránil zpočátku jen pasivně (odrážením a vykrýváním úderů) a ustupováním před
útočícím poškozeným a aktivní obranu pomocí nože zřejmě použil až v jeho
závěru, kdy po něm poškozený hodil skleněný popelník, který ho nezasáhl, a
pokračoval vůči němu v útoku v zadní části prodejny, kde už možnosti dalšího
ustupování obviněného byly značně sníženy. Skutkovým zjištěním soudu prvního
stupně neodpovídá tvrzení odvolacího soudu, který uvedl, že „… je prakticky
vyloučeno, aby k bodnutí poškozeného nožem došlo … bezprostředně poté, co by
byl obviněný hozeným popelníkem ohrožen,“ přičemž se „nemohlo jednat ani o
okamžitou reakci obviněného na takovýto útok shora popsaným způsobem“. Naopak
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že k bodnutí nožem došlo v
zápětí po té, co byl skleněný popelník vržen proti hlavě obviněného J. M., kdy
on začal utíkat směrem k pivním sudům, což popisuje ve své výpovědi tak, že ho
poškozený dohonil, a pěstmi bušil do jeho zad, dal mu asi dvě nebo tři rány a
jednou ho kopl. Po tomto útoku spadl směrem na ty pivní sudy a zarazil se o ně
levou rukou. Cítil, že ho poškozený uchopil za oděv na levém rameni a chtěl ho
otočit směrem k sobě a opakovaně křičel „já tě zabiji, ty zmrde“. V té chvíli
uviděl na zemi předmětný nůž, který uchopil do své pravé ruky, poškozený ho
otáčel směrem k sobě, zatímco on sám vstával, takže stáli čelem k sobě, vzápětí
na to dostal od poškozeného úder do své levé ruky, kterou si chránil levou
stranu hlavy a kterou tento úder vykryl, zavrávoral směrem dozadu na ty pivní
sudy a v tu chvíli ho poškozený uchopil oběma rukama za oděv pod krkem a škubl
s ním směrem k sobě, a v důsledku toho, že měl nůž v pravé ruce opřený o pravou
stranu svého pasu „… cítil, že nůž zajel někam do těla P.“. Poté nůž ihned z
ruky pustil a ten spadl někam na zem (viz č. l. 145, 304 až 305 spisu). Zhodnotí-li se tyto skutečnosti, které zatím nebyly provedeným dokazováním
nijak zpochybněny, je třeba učinit závěr, že k předmětnému bodnutí došlo ve
velmi krátkém časovém sledu poté, co byl proti hlavě obviněného poškozeným
vržen popelník, který ho minul a rozbil se o stěnu za jeho zády, a v návaznosti
na bezprostředně pokračující útok poškozeného. V té souvislosti považuje
Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pro naplnění znaků nutné obrany není
důležité, v které fázi trvajícího útoku je relevantní obranné jednání použito,
pokud jím je odvracen „trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem“.
Obrana tedy může být použita v kterékoli fázi trvajícího útoku, nikoli jen v
době zatím nejvyššího ohrožení, neboť útoky v takových situacích, jako byla
tato, často probíhají v určitých vlnách, kdy se intenzita útoku v určitých
okamžicích stupňuje a po té zase klesá, přičemž obránce si v případě takového
poklesu intenzity nemůže být jist, zvláště když útok je opakován či je v něm
pokračováno, že v zápětí nebude intenzita útoku opět vystupňována.
Oba soudy
se při hodnocení tohoto útoku poškozeného vůči tělesné integritě obviněného
také nedostatečně dosud zabývaly ve vztahu k způsobeným pohmožděninám na těle
obviněného i možností, že určité i poměrně silné údery a rány mohly být
obviněným vykryty nebo odraženy, jak sám nezřídka ve svých postupně složených
výpovědích i uvádí, a proto se nemusely projevit konkrétními hematomy. Navíc
při zvažování intenzity útoku nelze tuto hodnotit jen objektivně, ale je třeba
ji posuzovat i z hlediska jejího subjektivního vnímání ze strany napadeného
obviněného, a to i ve vztahu k závěrům znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ohledně duševního
stavu obviněného J. M., pokud u něho byla zjištěna nevyzrálost, která může u
obviněného vést k impulzivnímu chování obzvláště v situacích, které posuzovaný
vnímá jako ohrožující, přičemž má strach z projevů primitivní agrese. V
situaci, je-li narušena jeho vnitřní integrita, pod vlivem impulzivních rysů a
pod vlivem silného stresu a pocitu životního ohrožení může produkovat agresivní
chování (č. l. 93 až 94 spisu). Také tyto znalecké závěry jednoznačně ukazují
na nutnost posuzování celé situace z hlediska zjištěných osobnostních rysů
obviněného J. M. Velmi významná je z tohoto hlediska zejména část útoku
provedená hozením popelníku poškozeným P. Ch. směrem na hlavu obviněného. Oba
soudy po zhodnocení této skutečnosti shodně uzavřely tuto část útoku tak, že
se nejednalo o masivní popelník vyrobený z těžkého skla, kterým by bylo možno
způsobit vážnější zranění a u obviněného vzbudit tak subjektivní pocit již
výrazného ohrožení, přičemž odvolací soud poukázal na fotografii pod č. 2 na č.
l. 35 spisu. Z této fotografie a přiloženého měřítka u složených střepů
předmětného popelníku na fotografii pod č. 2 vyplývá, že popelník nebyl zase
tak nepatrné hmotnosti, jak naznačují oba soudy, což vyplývá již z toho, že
průměr popelníku byl okolo patnácti centimetrů, přičemž síla jeho stěny byla
asi jeden centimetr. Uváží-li se, že měl být vržen podle tvrzení obviněného ze
vzdálenosti jednoho a půl metru při neznámé síle vrhu, bude třeba možnost
objektivního ohrožení zdraví obviněného znovu posoudit, a to i s přihlédnutím k
vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kteří by i
k této možnosti měli být soudem dotázáni, což se však dosud nestalo. V
návaznosti na to bude třeba také vyhodnotit, zda útok vedený proti obviněnému
ze strany poškozeného P. Ch. s přihlédnutím k celému způsobu útoku, jeho trvání
a použitému násilí, včetně vržení uvedeného popelníku směrem na hlavu
obviněného a opakovaných výkřiků poškozeného vůči obviněnému „já tě zabiji“,
mohl u něho vyvolat stav ohrožení předpokládaný uvedeným znaleckým posudkem
(srov. v tomto směru zatím ne zcela dostatečné vyjádření znalkyně Mgr. M. M. B.
na č. l. 323 až 324 a 326 spisu).
Pokud pak byl nalézacím soudem učiněn závěr,
že ustanovení o nutné obraně na jednání obviněného nelze aplikovat ani vzhledem
k jeho chování po spáchání popsaného jednání, když po zjištění zranění
poškozeného přivolal na pomoc svědkyni Ž., z jejího mobilního telefonu
informoval jak rychlou záchrannou službu, tak policii, přičemž písemné záznamy
jeho oznámení svědčí o jeho lucidním přístupu k věci, není možno takové
hodnocení považovat za správné, neboť v té době již žádné nebezpečí obviněnému
od poškozeného nehrozilo, a proto nelze přivolání pomoci a policie hodnotit v
neprospěch obviněného. Takové jednání zásadně nevylučuje možnost posoudit
předchozí jednání obviněného jako nutnou obranu.
Obdobně je tomu i s
hodnocením chování obviněného krátce po činu odvolacím soudem, který nejprve
vyjádřil souhlas s hodnocením těchto okolností nalézacím soudem a tento závěr
podpořil ještě vyjádřením obviněného, jímž reagoval v hlavním líčení na dotaz
předsedkyně senátu, co ho vedlo k tomu, aby se poté, co zjistil, že není
pronásledován poškozeným, vrátil znovu do prodejny, odkud se mu krátce předtím
podařilo utéct. Jak zdůraznil odvolací soud obviněný tehdy výslovně uvedl, že
„s ohledem na stísněné prostory prodejny se nemohl poškozenému postavit jako
chlap, ale když byl venku na volném prostranství, tak kdyby tam začala nějaká
potyčka, tak se mohli porvat jako chlapi“ (č. l. 308 spisu). Toto vyjádření
obviněného je však vytrženo z kontextu jeho odpovědí na dotazy týkající se
uvedené situace. Především totiž obviněný na dotaz, na co čekal, když vyběhl z
prodejny, zastavil se a čekal, uvedl, že to upřesní tak, že „vyběhl, otočil se,
zjistil, že za ním poškozený neběží a šel zpátky. Zpátky šel proto, že si
myslel, jestli mu nějak neublížil, a taky tam měl klíče od auta, tak si je
chtěl vzít, že pojede z prodejny pryč a nechá je tam samotné. Taky tam šel pro
bundu, měl tam své osobní věci, tak šel zpátky, když už za ním neutíkal.“ Na
dotaz, proč se vracel, když měl z poškozeného strach, uvedl, že „se mu nebyl
schopen v té rychlosti, kdy on ho furt nějak natáčel, aby byl k němu zády,
nějak postavit jako chlap, ale když byl venku na volném prostranství, tak kdyby
začala nějaká potyčka a odehrávala se venku, tak by se mohli porvat jako
chlapi. Vevnitř nebylo na rvačku místo, tam jsou prostory strašně zúžené.
Vytáčel ho tak, aby neměl šanci se bránit, vytáčel ho směrem zády k sobě, neměl
možnost se bránit. Venku bylo více místa.“ Na dotaz, zda se nebál, když se
vracel do prodejny, že ho Ch. znovu napadne, uvedl, že „se šel podívat k
prodejně, když na vchod je vidět dost z dálky, co se vlastně stalo, chtěl
zhodnotit situaci, protože věděl, že nějaké poranění vzniklo. Chtěl se
přesvědčit, co se vlastně stalo“ (č. l. 308 až 309 spisu). Z toho je zřejmé, že
obviněný ani v tomto doplnění své výpovědi k dotazům ničeho nezměnil na tom, že
se v průběhu incidentu pouze bránil a naopak ještě vysvětloval, že se
dostatečně ani v stísněných podmínkách provozovny bránit nemohl. Pokud v té
souvislosti uvedl odvolacím soudem zmíněné vyjádření, že „když byl venku na
volném prostranství, tak kdyby začala nějaká potyčka a odehrávala se venku, tak
by se mohli porvat jako chlapi,“ nešlo zcela zjevně právě z popsaných
souvislostí o žádnou jeho snahu pokračovat v konfliktu, který by pak měl povahu
obyčejné rvačky, jak dovodil odvolací soud, ale šlo jen o jeho hypotetické
vyjádření v tom směru, že by venku nebyla jeho obrana natolik ztížena jako
uvnitř v prodejně. Nelze tedy toto vyjádření především vytrhávat ze
souvislosti, ale ani samo o sobě jej hodnotit v neprospěch obviněného, navíc v
rozporu s tím jak jej hodnotil nalézací soud (srov. § 263 odst. 7 tr. ř.), a
dovozovat z něho, že nešlo o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák.
Nejvyšší
soud k tomu ještě považuje za nutné zdůraznit, že v případě posouzení toho, zda
v určitém konkrétním případě došlo k naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §
13 tr. zák. nejde o to, v jak intenzivním stavu rozrušení se obviněný nacházel
po útoku, nýbrž je důležité, jak subjektivně pociťoval bezprostředně hrozící
ohrožení přímo při útoku ze strany poškozeného, což má pak význam pro vlastní
posouzení jednání obránce buď ještě v rámci nutné obrany, anebo při jejím
překročení, zejména co do míry obranného zákroku (tedy při intenzivním excesu).
Podmínkou trestnosti jednání, pokud je již shledáno překročení mezí nutné
obrany ve smyslu § 13 tr. zák., musí být samozřejmě také zavinění vztahující se
na tuto skutečnost. V takovém případě je třeba také důsledně zjišťovat, zda šlo
o úmyslné nebo nedbalostní překročení mezí nutné obrany, a přihlížet přitom i k
rozrušení obránce vyvolanému útokem (srovnej č. 16/1994-I. Sb. rozh. tr.).
Dále oba soudy uzavřely, že je zcela vyloučen mechanizmus vzniku zranění
popisovaný obviněným, když podle jeho výpovědi mělo k zranění poškozeného P.
Ch. dojít tak, že jej poškozený, který byl k němu obrácen tváří, v rozhodné
době použití nože, který měl zhruba v úrovni pasu opřený o pravou stranu svého
pasu, k sobě za oděv přitahoval, a proto se v podstatě „nabodl na nůž sám“. K
tomu soud prvního stupně na str. 27 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že náhodné
nabodnutí poškozeného bylo jednoznačně vyloučeno. Odvolací soud k tomu na str.
10 až 11 svého rozsudku dále uvedl, že podle závěru citovaného znaleckého
posudku, pokud by byl mechanizmus vzniku zranění poškozeného takový, jak byl
popisován obviněným, zranění poškozeného by se muselo nacházet nikoli v oblasti
nadbřišku, kde bylo verifikováno lékařskými zprávami a především pak provedenou
soudní pitvou, ale naopak v oblasti podbřišku. Závěry znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle odvolacího soudu
jednoznačně prokazují, že zranění poškozeného bylo způsobeno aktivním jednáním,
a to útokem vedeným kuchyňským nožem, kterýmž byla po vniknutí do dutiny břišní
způsobena závažná zranění neslučitelná se životem.
S těmito závěry obou soudů
však nelze souhlasit, když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudní lékařství, vyplývá, že znalci především takto jednoznačně nevyloučili
uvedený mechanizmus vzniku zranění, když v písemném vyhotovení znaleckého
posudku je v odpovědi pod bodem 13. uvedeno že mechanizmus úrazového děje, jak
jej ve své výpovědi popisuje a na fotografic
ké dokumentaci znázorňuje obviněný M., tj. těsný čelní kontakt obou zápasících
mužů s držením předmětného nástroje v pravé ruce agresora, nevysvětluje
lokalizaci utrpěného poranění. Přihlédne-li se k místu těla, které by bylo při
takto vedeném útoku zasaženo, pak toto neodpovídá topografické lokalitě bodného
poranění na těle Ch. Jinak řečeno, při znázorňovaném mechanizmu souboje by byl
poškozený poraněn v oblasti levého podbřišku. Bodná rána se však nacházela nad
pupkem vpravo. Tento nesoulad pak vede znalce k závěru, že předstíraný
mechanizmus je nepravděpodobný (č. l. 69 spisu). Toto potvrdila i znalkyně
MUDr. M. S. v hlavním líčení, když výslovně uvedla, že uvedený mechanizmus
úrazového děje předestřený obviněným ve spisovém materiálu je vzhledem ke
vzniku objektivně zjištěných bodných poranění v oblasti břišní krajiny
nepravděpodobný. Tyto formulace tedy svědčí jen o nepravděpodobnosti obviněným
předvedeného úrazového děje a nikoliv o jeho zcela jednoznačném vyloučení, jak
uvedly ve svých rozsudcích oba soudy. Závěry obou soudů jsou tedy v tomto směru
v rozporu s uvedeným znaleckým posudkem, přičemž je třeba hodnotit i
skutečnost, že k bodnutí poškozeného P. Ch. mělo dojít v pohybu jak obviněného
tak i poškozeného, kdy demonstrace provedená obviněným při jeho výpovědi dne 6.
12. 2006 a zachycená zejména na fotografiích 5, 6 a 7 (čl. 151 až 154 spisu)
nemusela být z tohoto důvodu zcela přesná (č. l. 315 spisu).
Dále je třeba z
hlediska aktivně vedeného útoku nožem ze strany obviněného, jak to uzavřely ve
svých rozsudcích oba soudy, když zejména odvolací soud zdůraznil, že zranění
poškozeného bylo způsobeno aktivním jednáním, a to útokem vedeným kuchyňským
nožem, kdy toto jednání směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, kdy na
minimálně eventuální úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na
zdraví lze usuzovat jednak z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení,
zejména pak z toho, proti které části těla poškozeného útok směřoval a z povahy
použité zbraně. Je třeba souhlasit s tím, že při útoku vedeném předmětným nožem
do oblasti břicha hrozí vznik těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr.
zák. Z hlediska úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 222
odst. 1 tr. zák., je však třeba zvažovat i jiné okolnosti a to zejména
intenzitu útoku, způsob jeho provedení a pohnutku činu (srov. č. II/1965 Sb.
rozh. tr.). V tomto směru jsou však závěry obou soudů nedostatečné a
nepřezkoumatelné, neboť pokud odvolací soud zvažoval intenzitu útoku a způsob
provedení útoku, není z jeho rozsudku, ale ani z rozsudku soudu prvního stupně
zřejmé, z jaké konkrétní intenzity a způsobu útoku oba soudy vycházely, přičemž
se náležitě oba soudy nevyjádřily ani k tomu, z čeho dovozovaly aktivní jednání
obviněného, když ten sám takové aktivní jednání popírá a z žádného jiného
důkazu takové aktivní jednání zatím nevyplývá. Pokud jde o intenzitu útoku z
písemného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství,
se podává, že se nelze jednoznačně vyjádřit k intenzitě vedeného útoku, a to
vzhledem k tomu, že nedošlo k zasažení skeletu poškozeného (č. l. 66 spisu).
Ohledně způsobu provedení útoku oba soudy vycházejí z toho, že k němu došlo v
průběhu napadání obviněného (byť s menší intenzitou, než popisuje obviněný) ze
strany poškozeného P. Ch. V té souvislosti je třeba se blíže zabývat také
skutečností, že bodný kanál, jehož hloubka vyplynula ze znaleckých posudků,
nesvědčí o razantním útoku, jeho délka jen lehce přesahuje polovinu délky
čepele nože. Z toho se tedy jednoznačně podává, že útok, byť byl veden proti
břichu, kde jsou uloženy životně důležité orgány, nebyl nijak brachiální a
zřejmě nebyl veden ani plnou silou, kterou mohl obviněný použít při údajném
aktivním útoku tvrzeném oběma soudy, zvláště když nůž nezasáhl skelet
poškozeného. Tuto okolnost, ač má pro posouzení těchto otázek zásadní význam
oba soudy vůbec z těchto naznačených hledisek nehodnotily. Podobně je tomu i s
pohnutkou obviněného, na kterou obviněný poukazuje ve svém dovolání, když zde
uvedl, že bez náležitého vyhodnocení zůstalo i to, že neměl vůbec žádný motiv,
aby P. Ch. napadl.
Vzhledem ke všem těmto uvedeným okolnostem se oba soudy
zatím dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení
jednání obviněného z hlediska nutné obrany podle § 13 tr. zák. V té souvislosti
považuje Nejvyšší soud za nutné ještě zdůraznit, že primárním účelem nutné
obrany je dát možnost občanům k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob,
zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné
zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že
riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce. Útočník svým
jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné
obrany, a proto by se ustanovení § 13 tr. zák. mělo uplatňovat ve prospěch
obránce, a to co nejvýrazněji a co možná nejšířeji. Z těchto hledisek je třeba
hodnotit shora uvedená skutková zjištění, která byla vyjádřena především v
odůvodnění obou napadených rozhodnutí (k jejich rozporu se skutkovou větou
výroku o vině viz shora), přičemž je třeba náležitě zvažovat, že na rozdíl od
poškozeného je obviněný člověkem, který se spory vždy snažil vyřešit bez
násilí, v klidu a z brachiálního násilí má strach. Toto vyplynulo jak z
výpovědí svědků, tak z již citovaných závěrů znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Z hlediska zvažování
konkrétních okolností rozhodných pro závěr o nutné obraně nelze opomenout, že
obrana sice nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, avšak tato zcela
zjevná nepřiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou
akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí
být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Jinak řečeno
obrana nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení
útoku. Požadavky na obránce však nesmí být v tomto směru přehnané, nelze tedy
po něm žádat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. V závislosti
na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné
obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele
použitím zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka (srov. přiměřeně č. 14/1999
Sb. rozh. tr.). Pojem zcela zjevně je tu nutno dále vykládat tak, že podmínky
se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránící se osobě, poněvadž zcela
zjevné je to, co je jasné, očividné a nepochybné, a proto musí jít o vzájemný
výrazně hrubý nepoměr. Tyto rozhodné okolnosti pro posouzení případného
překročení mezí nutné obrany je třeba posuzovat ve vztahu k psychickému stavu
obviněného v dané situaci, o kterém hovoří znalci ve svém posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ze kterého nakonec
soud nalézací i odvolací vycházely, přičemž si nutnost takového posuzování i
uvědomovaly, nicméně ji do značné míry odsunuly do pozadí.
Toto subjektivní
pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s
určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z
hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba
hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. č. 3/1983-15 Bulletinu NS, dále i č. 41/1980 a č. 18/1982 Sb. rozh. tr.). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k
ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení
situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by
bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s
jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup
založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci
posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na
konkrétním místě.
Ve zbytku svého mimořádného opravného prostředku dovolatel
již jen polemizuje se závěry soudů ohledně přiměřenosti jemu uloženého trestu,
tyto námitky spojil s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. a uplatnil pomocí nich dovolací důvod uvedený v § 2365b odst. 1 písm. h) tr.
ř., v rámci něhož lze namítat, že dovolateli byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší
soud musí odkázat na svou ustálenou judikaturu s tím, že jednak v rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu nelze namítat nepřiměřenost uloženého trestu, a
jednak by v současnosti bylo značně předčasné, vzhledem k důvodům, jež vedly
dovolací soud ke zrušení napadených rozhodnutí, obviněnému uložený trest
jakkoli komentovat či hodnotit. Případné zbývající námitky obviněného mají
výhradně skutkový charakter a vzhledem k vymezení dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jimi Nejvyšší soud nemůže zabývat, poněvadž na
základě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat samotná skutková
zjištění, neboť Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném
opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe
způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.,
popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Ze shora zmíněných důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř.
podané dovolání obviněného J. M. důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byl naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z podnětu tohoto
dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007, a rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49 T 1/2007, zrušil, přičemž podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit ve
veřejném zasedání.
V novém řízení Krajský soud v Ostravě znovu posoudí otázku
naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. z hledisek,
která zdůraznil Nejvyšší soud ve svém usnesení, přičemž ohledně subjektivního
pociťování ohrožení obviněným opětovně vyslechne příslušné znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. R. B. a zejména
Mgr. M. M. B. Při jejich výslechu se zaměří na zjištění, zda obviněný J. M.
vzhledem k zjištěným rysům jeho osobnosti mohl shora podrobně popisovanou
situaci, v rámci níž byl napaden poškozeným P. Ch. s přihlédnutím ke všem
rozhodným okolnostem pociťovat jako životní či jiné ohrožení spojené se silným
stresem, které u něho mohlo vést k impulzivnímu chování a produkovat i
agresivní chování, zejména když u něho byl zjištěn strach z projevů primitivní
agrese (viz č. l. 93 až 94 spisu). Dále se vyvaruje shora uvedených pochybení
vytknutých Nejvyšším soudem a zaměří se na všechny okolnosti zmíněné v tomto
usnesení, přičemž po jejich náležitém zákonu odpovídajícím zhodnocení (§ 2
odst. 6 tr. ř.) znovu posoudí zcela zjevnou nepřiměřenost případné nutné obrany
obviněného proti násilí ze strany poškozeného za pomocí nože.
Pokud nalézací
soud po novém odpovědném posouzení všech rozhodných skutečností dospěje znovu k
závěru, že obviněný J. M. svým jednáním skutečně přestoupil podmínky nutné
obrany ve smyslu § 13 tr. zák., přičemž Nejvyšší soud považuje za nutné
zdůraznit, že s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem a okolnostem, které
je třeba vzít v úvahu, zatím nelze skutečně s jistotou říci, zda tyto podmínky
splněny byly či nikoli, bude se nalézací soud znovu zabývat možnou aplikací
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a to nikoli jen z obecného hlediska, jak to
dosud oba soudy učinily (srov. č. l. 444 a 519 spisu), ale posoudí všechny
konkrétní okolnosti, které jsou pro takové materiální posouzení okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 222 odst. 3 tr. zák. ve smyslu
§ 3 odst. 4 tr. zák. rozhodné. Z tohoto hlediska zváží také možnost aplikovat
na jednání obviněného J. M. pouze ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák., s
přihlédnutím zejména k okolnosti, že obviněný podle dosavadních skutkových
zjištění a závěrů obou soudů spáchal trestný čin ublížení na zdraví odvraceje
útok poškozeného P. Ch., aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany ve formě
překročení míry obranného zákroku (tzv. exces intenzivní), což může s
přihlédnutím k ostatním rozhodným okolnostem, zvláště znalecky zjištěného
duševního stavu obviněného J. M., pokud u něho byla zjištěna nevyzrálost, která
může u obviněného vést k impulzivnímu chování obzvláště v situacích, které
posuzovaný vnímá jako ohrožující, přičemž má strach z projevů primitivní
agrese, snižovat nebezpečnost činu pro společnost až do té míry, že okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezená v § 222 odst. 3 tr. zák.
nebude pro svou závažnost zvyšovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost až
na úroveň potřebnou z hlediska § 88 odst. 1 tr. zák. V té souvislosti považuje
Nejvyšší soud za nutné oba soudy upozornit na to, že pokud poukazují ve svých
rozsudcích na trestní minulost, resp. předchozí odsouzení obviněného J. M.
zejména rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 1991, sp. zn. 2 T
19/91, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., další
dva trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., nelze přehlédnout, že
obviněný byl z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a ve zkušební době se
osvědčil, přičemž toto odsouzení bylo podle opisu z evidence Rejstříku trestů
posléze usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 15. 9.
2006, sp. zn. 101 Nt 212/2006, zahlazeno, a proto k němu nelze v neprospěch
obviněného přihlížet, stejně jako k předchozím odsouzením z let 1982 a 1986
ohledně nichž platí fikce zahlazení (viz č. l. 206 spisu). I tato okolnost je
významná z hlediska posuzování materiální podmínky vymezené v § 88 odst. 1 tr.
zák., neboť mu nelze přičítat k tíži přitěžující okolnost recidivy podle § 34
písm. k) tr. zák.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr.
ř. je Krajský soud v Ostravě, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a
rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny,
a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Přitom bude Krajský soud v Ostravě, při odůvodňování svého rozsudku postupovat
důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v
odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, a to včetně
obhajoby uplatněné v rámci dovolacího i následného dalšího řízení, dále proč
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
v otázce viny a trestu. V neposlední řadě odvolací soud neopomene respektovat
zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť
právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení rozsudku soudu druhé instance
(§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o
dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V
Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 1447/2007
Datum rozhodnutí: 23.01.2008
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 1447/2007-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
ledna 2008 v řízení o dovolání podaném obviněným J. M. proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49
T 1/2007, o vazbě obviněného, takto :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. M. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný J. M. v současné době vykonává ve věznici s ostrahou trest odnětí
svobody v trvání deseti let, který mu byl uložen za trestný čin ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49 T 1/2007.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) projednal v neveřejném
zasedání konaném dne 23. 1. 2008 dovolání obviněného J. M. podané proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 75/2007,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 49 T 1/2007, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To
75/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 49 T
1/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. současně přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Při zkoumání okolností významných pro takové
rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že obviněný J. M. ode dne 5. 12. 2006
vykonává trest odnětí svobody v trvání deseti let, který mu byl uložen v této
trestní věci a nařízen po zápočtu vazby od 5. 12. 2006 (20.40 hodin) do 30. 8.
2007, přičemž nyní se nachází ve výkonu tohoto trestu ve Věznici P.
Nejvyšší soud v tomto stadiu trestního řízení nezjistil takové konkrétní
skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby ve smyslu § 67 písm.
a), b) nebo c) tr. ř. Obviněný se v průběhu incidentu, který je mu kladen za
vinu, i podle dosavadních zjištění soudů spíše bránil napadení ze strany
poškozeného P. Ch., byť přitom měl překročit meze nutné obrany ve smyslu § 13
TrZ. Své jednání v zásadě nepopíral, neprojevoval tendenci z místa činu utéct,
přičemž se naopak snažil poškozenému pomoci a zavolal záchrannou službu.
Obviněný byl naposledy odsouzen v roce 1991 sice pro velmi závažné trestné
činy, a to trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., další
dva trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání osmi roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního
soudu v Chomutově ze dne 17. 6. 1996, sp. zn. Pp 182/96, se zkušební dobou v
trvání sedmi roků, v níž se osvědčil, a následně mu bylo toto odsouzení podle
opisu rejstříku trestů zahlazeno usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočka
Havířov ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 101 Nt 212/2006, k čemuž však soudy obou
stupňů nedostatečně přihlédly a nesprávně s důrazem na toto předchozí odsouzení
hodnotily trestní minulost obviněného.
Vzhledem k těmto okolnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za současné
situace, když byl z podnětu dovolání obviněného v jeho prospěch podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušen napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8.
2007, sp. zn. 6 To 75/2007, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6.
2007, sp. zn. 49 T 1/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, nejsou dány podmínky pro vzetí obviněného J. M. do vazby.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný J. M. ve smyslu § 265l
odst. 4 tr. ř. do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.