5 Tdo 1454/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12.
2008 o dovolání obviněné H. V., roz. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 16/2007, t a k t
o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc obviněné H. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 16/2007, byla
obviněná H. V. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v současném
postavení jednoho ze společníků a jediného jednatele společnosti S. M. P., s.
r. o., a jediné společnice a jednatelky společnosti C. S. M., s. r. o., kdy
předmětem podnikání obou společností bylo mimo jiné poskytování reklamních
služeb, jako jednatelka společnosti C. S. M., s. r. o., uzavřela ve dnech 27.
5. a 30. 5. 2003 v P. nejméně dvě dále uvedené smlouvy o zajištění reklamy při
příležitosti konání fotbalového utkání Č. r. – M. dne 11. 6. 2003 v O., a to
dne 27. 5. 2003 se společností S. L., s. r. o., sídlem O.,
dne 30. 5. 2003 se společností S., s. r. o., sídlem O.,
přesto, že v době uzavření obou smluv věděla, že na jejich podkladě může získat
společnost C. S. M., s. r. o., finanční prospěch v přesně nezjištěné výši a
může dojít k utlumení podnikatelských aktivit a ztrátě zákazníků a zakázek
společnosti S. M. P., s. r. o.
Za tento trestný čin byla obviněná H. V. odsouzena podle § 128 odst. 2 tr. zák.
za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitého trestu ve výši
100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v
trvání 6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byla obviněná dále
odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání 4 roků. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byli poškozená společnost S. M. P., s. r. o., a R. L., odkázáni se
svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl
rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, tak, že z podnětu odvolání
obviněné H. V. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil napadený
rozsudek v celém rozsahu a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou H. V. vinnou trestným činem zneužívání
informací (správně zneužívání informací v obchodním styku) podle § 128 odst. 2
tr. zák., který spáchala tím, že v současném postavení jednoho ze společníků a
jediného jednatele společnosti S. M. P., s. r. o., a jediné společnice a
jednatelky společnosti C. S. M., s. r. o., kdy předmětem podnikání obou
společností bylo mimo jiné poskytování reklamních služeb, při příležitosti
konání fotbalového utkání Č. r. – M. v O. dne 11. června 2003, jako jednatelka
společnosti C. S. M., s. r. o., uzavřela v P. dne 22. května 2003 smlouvu mezi
společnostmi P., s. r. o., a C. S. M., s. r. o., o zajištění umístění
reklamních bannerů, dne 27. května 2003 smlouvu mezi společnostmi C. S. M., s.
r. o., a S. L., s. r. o., o zajištění reklamy, a dne 30. května 2003 smlouvu
mezi společnostmi C. S. M., s. r. o., a S., spol. s r. o., o zajištění reklamy,
ačkoliv věděla že uzavřením těchto smluv zhorší pozici společnosti S. M. P., s.
r. o., na reklamním trhu a způsobí úbytek jejích smluvních partnerů.
V návaznosti na tento výrok o vině odvolací soud rozhodl tak, že podle § 24 tr.
zák. upustil od potrestání obviněné H. V. a podle § 229 odst. 1 tr. ř.
poškozenou společnost S. M. P., s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 16/2007, podala obviněná H. V.
prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve
stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení proti její osobě a poté
uvedla, že Vrchní soud v Praze stejně jako Krajský soud v Praze nesprávně
vyhodnotil skutkový stav věci. V souzeném případu nebyly shledány žádné důkazy,
které by bez pochybností svědčily o naplnění skutkové stránky trestného činu
popsaného v § 128 odst. 2 tr. zák. Jednak nebyla prokázána u odsouzené
subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu
nebo prospěch. V této souvislosti pak dovolatelka poukázala na to, že reklama,
která je předmětem uzavřených smluv, proběhla shodně a finanční plnění za tuto
reklamu bylo realizováno v době, kdy obviněná nedisponovala účtem, ke kterému
měl přístup nový vlastník společnosti, který uvedené potvrdil. Rovněž reklamní
akce byla uskutečněna s nulovým ziskem.
Dále je dovolatelka přesvědčena, že její jednání nedosahuje takového stupně
nebezpečnosti, jaký předpokládá § 3 odst. 4 tr. zák. a není tím naplněn ani
materiální znak souzeného trestného činu. O tom, že míra společenské
nebezpečnosti nedosahuje stupně odpovídajícímu trestněprávnímu jednání, svědčí
i to, že Vrchní soud v Praze, aniž by se podrobně zabýval provedenými důkazy,
ve věci sám dospěl k názoru, že stupeň společenské nebezpečnosti je menší.
V závěru svého dovolání obviněná H. V. navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, v plném rozsahu a aby sám rozhodl, že
obviněná H. V. se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněné H. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v
tom smyslu, že již odvolací soud naznal, že samotným založením společnosti C.
S. M., s. r. o., obviněná porušila zákaz konkurence stanovený v § 65 odst. 1 a
§ 136 obchodního zákoníku i společenskou smlouvu, jíž byla založena společnost
S. M. P., s. r. o. V době jejího jednatelství v obou společnostech byly
uzavřeny a realizovány obě předmětné smlouvy o zajištění reklamy. Pokud
obviněná obhajovala toto své jednání tím, že společnost C. S. M., s. r. o., na
uvedeném obchodním případě finančně neprofitovala, pak takové její tvrzení není
způsobilé negovat výrok o vině, a to ani pokud jde o posouzení materiálního
znaku, neboť za nevýhodnou se ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák.
považuje taková smlouva, která jakýmkoliv způsobem znevýhodňuje jednu
organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jen o finanční prospěch, avšak
čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch,
což bylo v posuzované trestní věci jednoznačně prokázáno. Naopak dumpingová
cena poskytované zakázky zvýhodnila společnost C. S. M., s. r. o., oproti
společnosti S. M. P., s. r. o., neboť šlo o to nově začínající společnost C. S.
M., s. r. o., uvést v uvedeném předmětu podnikání na trh a zprostředkovat jí
obchody. Příhodně Vrchní soud v Praze uvedl, že pro společnost C. S. M., s. r.
o., která od svého vzniku až do května 2003 žádnou činnost nevyvíjela,
znamenala realizace shora uvedených smluv zahájení vlastní činnosti firmy. Tím,
že došlo k převedení obchodování se společností P., s. r. o., ze společností S.
M. P., s. r. o., na společnost C. S. M., s. r. o., došlo k odstranění budoucí
konkurence před plánovaným zahájením činnosti. Smlouvy, jejichž důsledkem bylo
ukončení dlouhodobé spolupráce znevýhodněné organizace se stálým smluvním
partnerem, tak byly uzavřeny na úkor společnosti S. M. P., s. r. o., přestože
se jí výslovně nedotýkaly. Obviněná si všech těchto skutečností musela být
vědoma, což koresponduje se závěrem, že se trestného činu dopustila v úmyslu
přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. Pokud jde o posuzování
společenské nebezpečnosti trestného činu obviněné, v její prospěch nehovoří ani
skutečnost, že se uvedeným způsobem snažila řešit neshody s obchodním
společníkem ve společnosti S. M. P., s. r. o., R. L., neboť takové řešení
odporuje ustanovením obchodního zákoníku i společenské smlouvě, kterou byla
založena společnost S. M. P., s. r. o. Obviněná samotným založením konkurenční
společnosti na velmi omezeném trhu reklamních služeb porušila základní zásady
řádného podnikání. Podstatným ve zvažovaných souvislostech není ani fakt, že ke
spáchání trestného činu došlo na popud a ku prospěchu jiné fyzické osoby.
Odvolací soud správně uzavřel, že společenská nebezpečnost jednání obviněné
dosahuje stupně předpokládaného trestním zákonem, tedy že je vyšší než
nepatrná. Je proto naprosto zřejmé, že materiální podmínka trestnosti činu byla
splněna.
Vzhledem k uvedeným zjištěním má státní zástupkyně za to, že napadené
rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou
dovolání, a že dovolání obviněné H. V. je zjevně neopodstatněné. Proto navrhla,
aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále vyjádřila souhlas s tím, aby
navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §
265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud
shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i jiným než shora navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále
zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný
dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl
zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání
zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro
odmítnutí dovolání obviněné, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející.
Obviněná H. V. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného
hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany
obviněné.
První právně relevantní námitka dovolatelky spočívala v tom, že nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle
§ 128 odst. 2 tr. zák., konkrétně v jednání obviněné nebyl přítomen úmysl
opatřit sobě nebo jinému výhodu či prospěch.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel
nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným
nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z
nich. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, a proto se k jeho spáchání
vyžaduje zavinění ve formě úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 tr. zák. Podle
tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl
způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následkem porušení
zákonem chráněného zájmu je v tomto případě opatření výhody či prospěchu sobě
či jinému, přičemž z hlediska subjektivní stránky pachatel musí jednat ve
zvláštním úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i
prospěch mohou mít materiální i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoli
podobu.
Jak zjistil Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu, nalézací soud
podle stručného odůvodnění na straně 11 svého rozsudku ze dne 13. 2. 2008, sp.
zn. 7 T 16/2007, spatřoval úmysl obviněné v tom, že chtěla připravit společnost
S. M. P., s. r. o., o zákazníky a zakázky a chtěla, aby tato společnost
utlumila svoji činnost. Blíže však již tyto své závěry žádným způsobem
nerozvedl a neodůvodnil.
Soud druhého stupně, který k odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu nalézacího
v celém rozsahu, se k naplnění subjektivní stránky velmi stručně vyjádřil na
straně 6 odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, a
to pouze ve vztahu k ostatním zde rozvedeným znakům předmětné skutkové
podstaty, přičemž konstatoval, že obviněná si musela být všech rozhodných
skutečností vědoma a závěr soudu první instance o úmyslné formě zavinění je
proto zcela podložený.
Jak je zřejmé z výše uvedeného, ani jeden ze soudů rozhodujících ve věci se
náležitě a konkrétně nevyjádřil, v čem spočíval uvedený zvláštní úmysl obviněné
ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., neboť jak je patrno, soud nalézací sice
citoval výpověď obviněné, jak chtěla znevýhodnit poškozenou společnost, avšak
zvláštním úmyslem, zejména ve vztahu k jaké konkrétní potenciální výhodě či
prospěchu obviněná svým jednáním směřovala, se dostatečně nezabýval ani ve
skutkové větě výroku o vině, ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud,
který sice rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, avšak ze zcela jiných důvodů než
v dovolání obviněnou vytýkaných, se již naplněním subjektivní stránky trestného
činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. také
podrobněji nezabýval. Ve skutkové větě odsuzujícího výroku o vině napadeného
rozsudku odvolacího soudu zcela chybí skutkový popis úmyslu opatřit sobě nebo
jinému výhodu nebo prospěch, když se zde jen zcela nekonkrétně uvádí, že
obviněná věděla, že „uzavřením těchto smluv zhorší pozici společnosti S. M. P.,
s. r. o., na reklamním trhu a způsobí úbytek jejích smluvních partnerů“. V
odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud pouze zopakoval závěry soudu první
instance s tím, že obviněná si musela být vědoma všech skutečností, které byly
v řízení zjištěny, a proto je závěr soudu prvního stupně o úmyslné formě
zavinění zcela podložený. Dále se však soud druhého stupně již nezabýval tím,
jak k tomuto závěru soud prvního stupně dospěl, a proto je odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu v tomto směru prakticky nepřezkoumatelné, a to zejména
vzhledem k tomu, že se závěry soudů obou stupňů diametrálně liší, zda úmysl
obviněné H. V. směřoval k výhodě či prospěchu. Nalézací soud ve skutkové větě
výroku o vině svého rozsudku uvedl, že obviněná věděla, že v důsledku jejího
jednání „... může získat společnosti C. S. M., s. r. o., finanční prospěch v
přesně nezjištěné výši ...“. Tomu pak odpovídá i právní věta, kde se uvádí, že
obviněná uzavřela jako společník ve dvou organizacích se stejným předmětem
činnosti smlouvu na úkor jedné z nich v úmyslu opatřit jinému prospěch. Přes
uvedenou nekonkrétnost skutkové věty výroku o vině, kterou je třeba považovat
za zásadní vadu, neobsahovalo ani odůvodnění žádnou konkretizaci uvedeného
závěru, který nalézací soud v žádném směru nerozvedl ani neupřesnil.
Odvolací soud, jehož závěr je podstatný zvláště s přihlédnutím k tomu, že v
celém rozsahu zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a sám nově rozhodl, se pak ve
skutkové větě výroku o vině vůbec nezmínil o uvedeném zvláštním úmyslu obviněné
s výjimkou již citované části, že obviněná věděla, že „uzavřením těchto smluv
zhorší pozici společnosti S. M. P., s. r. o., na reklamním trhu a způsobí
úbytek jejích smluvních partnerů,“ což však dostatečně nevyjadřuje ani úmysl
opatřit jinému prospěch ani úmysl opatřit jinému výhodu, když se zde hovoří jen
o zhoršení pozice poškozené společnosti. V právní větě odvolací soud uvedl, že
obviněná jednala v úmyslu opatřit jinému prospěch, avšak v odůvodnění svého
rozsudku na straně 5 a 6 překvapivě bez ohledu na výrok o vině konstatoval, že
s názorem soudu prvního stupně ohledně toho, že výhodnost smluv spočívala v
možném finančním prospěchu, nelze souhlasit. Veškerá finanční plnění fakticky
proběhla za ceny smluvené, nebylo tedy možné čekat plnění další. Smlouva
uzavřená se společností S., spol. s r. o., byla pro společnost C. S. M., s. r.
o., finančně dokonce prodělečná, neboť za výrobu a instalaci reklamy obdržela
stejnou částku, jakou sama vydala na zakoupení reklamní plochy, přičemž jí
musely vzniknout náklady na tvorbu a instalaci reklamy. Vzhledem k tomu, že
tyto náklady nebyly zjišťovány, nelze stanovit míru zisku u společnosti S. L.,
s. r. o. Při navýšení ceny o 25.000,- Kč za jeden banner nepochybně tento zisk
nemohl být zásadní. Dále odvolací soud uvedl, že snahou obviněné bylo utlumit
podnikatelské aktivity společnosti S. M. P., s. r. o., a převést její zákazníky
a zakázky na společnost C. S. M., s. r. o., o čemž svědčí výpověď svědka Ing.
J. L., který uvedl, že společnost S., s. r. o., v minulosti opakovaně prováděla
reklamu přes společnost S. M. P., s. r. o., a poté, co ji pro ní přestala
nabízet, přijala nabídku společnosti C. S. M., s. r. o., která ji oslovila. Pro
společnost C. S. M., s. r. o., znamenala realizace výše uvedených smluv
prakticky zahájení vlastní činnosti. Okruh zprostředkovatelských firem pro
zajištění reklamních ploch při sportovních akcích je velmi úzký a tím, že došlo
k převedení obchodování se společností P., s. r. o., ze společnosti S. M. P.,
s. r. o., na společnost C. S. M., s. r. o., došlo k odstranění budoucí
konkurence před plánovaným zahájením činnosti. Smlouvy, jejichž důsledkem bylo
ukončení dlouhodobé spolupráce znevýhodněné společnosti se stálým smluvním
partnerem, tak byly uzavřeny na úkor společnosti S. M. P., s. r. o., přestože
se jí výslovně netýkaly. Výhoda – tedy získání výhodnějšího postavení na trhu –
byla opatřena pro společnost C. S. M., s. r. o., a to bez ohledu na to, kdo byl
v době spáchání skutku jejím společníkem a jednatelem (srov. list č. 5 a 6
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud ve vztahu k výše uvedenému zejména poukazuje na zmíněný rozpor
mezi právní větou výroku o vině v napadeném rozsudku, kde je obviněné kladeno
za vinu to, že získala pro jiného prospěch, aniž by tento prospěch byl ve
skutkové větě dostatečně upřesněn, a posléze odůvodněním tohoto rozsudku, kde
oproti uvedené právní větě odvolací soud shledal, že dovolatelka nezískala
prospěch, nýbrž výhodu pro společnost C. S. M., s. r. o., byť vymezenou ve
velmi obecné poloze a také bez náležité konkretizace. Za tohoto stavu a zároveň
při absenci náležitého skutkového vymezení úmyslu obviněné v souvislosti se
způsobením zákonem předvídaného následku pak nelze než konstatovat, že zejména
soud odvolací pochybil, když obviněnou uznal vinnou trestným činem zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., aniž by byly podle
uvedených závěrů odvolacího soudu bez pochybností naplněny všechny znaky
skutkové podstaty souzeného trestného činu, zejména když nebylo nikterak
objasněno, v čem konkrétně měla spočívat subjektivní stránka, a dále odvolací
soud uvedl ve výroku a v odůvodnění téhož napadeného rozsudku rozporná zjištění
o tom, zda obviněná získala svým jednání výhodu či prospěch. Za tohoto stavu
věci pak Nejvyšší soud považuje za přinejmenším předčasné, zabývat se z podnětu
dovolání naplněním materiálního znaku.
Nejvyšší soud proto shledal podané dovolání z hlediska uplatněného důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněné H. V. důvodným, a proto podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7.
2008, sp. zn. 5 To 31/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru
vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude odvolací soud znovu zabývat odvoláním obviněné a zejména
se v souvislosti s naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. obviněnou
H. V. zaměří na zjištění, zda vůbec obviněná měla úmysl svým jednáním získat
zákonem předpokládanou výhodu či prospěch, a pokud dospěje k závěru, že tomu
tak bylo, vyjasní své rozporné závěry v tom, zda se jednalo o výhodu anebo o
prospěch společnosti C. S. M., s. r. o., přičemž je třeba takový prospěch nebo
výhodu náležitě konkretizovat, aby pak bylo možno posoudit i materiální stránku
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. ve smyslu § 3 odst. 2, 4 tr. zák. Zásadně totiž nestačí uvést, že výhodou
bylo získání výhodnějšího postavení na trhu, ale takové výhodnější postavení je
třeba i určitým způsobem kvantifikovat, což je možné založit na porovnání
obchodních aktivit obou společností při poskytování reklamních služeb v období
předcházejícím uzavření předmětných smluv v roce 2003, které jsou obviněné
kladeny za vinu, a v dalším období v letech 2004 až 2008, a to nejenom ve
vztahu k společnostem P., s. r. o., S. L., s. r. o., a S., s. r. o., ale i
dalším společnostem, se kterými byly tyto společnosti v obchodních vztazích,
zejména když společnost C. S. M., s. r. o., v této oblasti teprve začínala a
naopak společnost S. M. P., s. r. o., měla utlumit dosavadní podnikatelské
aktivity. Tato svá zjištění a závěry musí soud náležitě vyjádřit ve skutkové
větě výroku o vině odsuzujícího či případně zprošťujícího rozsudku. V
odůvodnění svého rozhodnutí pak je třeba pečlivě takové závěry odůvodnit a
podrobně rozvést, na základě čeho k nim dospěl. Pokud pak dospěje k závěru, že
jsou naplněny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle
§ 128 odst. 2 tr. zák. po formální stránce, neopomene věnovat svou pozornost
také naplnění materiálního znaku, a tedy tomu, zda v daném případě byl stupeň
společenské nebezpečnosti jednání obviněné minimálně na úrovni, vyžadované
zákonem v ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák.
Přitom Nejvyšší soud v zásadě nepředjímá, jakým způsobem bude odvolací soud
postupovat při rozhodování o odvolání obviněné H. V., tedy zda sám ve věci v
souladu se shora vyslovenými názory rozhodne rozsudkem či věc po případném
zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T
16/2007, vrátí Krajskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Současně však Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že při
posuzování trestní odpovědnosti obviněné H. V. za trestný čin zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. nelze opomenout
základní zásadu použití trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným
trestným činem dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního
státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že
ochrana právních vztahů, které mají původ v oblasti soukromého práva, má být v
prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam,
kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení civilněprávních vztahů naplňuje
znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje
předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní
odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v právním státě je zásadně
nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování
subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny
předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady
zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří
jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých
ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i
subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní
represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována
obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp.
zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž
vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená
především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud
v Praze, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí (ale
případně i Krajský soud v Praze), vázán právními názory, které byly shora v
tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění,
jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno
shora, je nutno také zdůraznit, že ve výroku o vině je třeba označení trestného
činu uvádět mimo příslušného zákonného ustanovení i přesným jeho zákonným
pojmenováním. Při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu
s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku
soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují (v tomto směru je třeba ještě do
odůvodnění rozhodnutí doplnit z hlediska uplatňované obhajoby obviněnou
podrobnější úvahy, proč vedle výpovědi obviněné nebylo věřeno svědkům Mgr. B.
M., Ing. J. L., z jehož výpovědi je jinak v neprospěch obviněné vycházeno – viz
list č. 6 rozsudku odvolacího soudu, a Ing. K. H.), poněvadž z odůvodnění musí
být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.