U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
20. 12. 2011 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 26/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně
pod sp. zn. 61 T 7/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.
Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne
11. 1. 2011, sp. zn. 61 T 7/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr.
zákoník“), jehož se dopustil společně s dalšími obviněnými skutky
konkretizovanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedený zločin byl obviněný M. K. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1
a 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev a
funkce prokuristy na dobu 7 let. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a
trestu spoluobviněných R. V. a R. N.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. K. a R. V. a v
jejich neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně –
pobočka ve Zlíně odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem
ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 26/2011. Z podnětu odvolání státního zástupce
odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil
napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3
tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obviněnému M. K. při
nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil kromě stejných trestů odnětí
svobody a zákazu činnosti, jaké uložil i soud prvního stupně, podle § 67 odst.
1 a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 300 denních sazeb s
výší jedné denní sazby 500,- Kč, tedy v celkové výši 150 000,- Kč. Pro případ,
že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil soud obviněnému
náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 256 tr. řádu pak
odvolací soud zamítl odvolání obviněných M. K. a R. V.
Obviněný M. K. podal dne 26. 9. 2011 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v jeho
trestní věci byly opomenuty některé důkazy, a to zejména když nebyl vyžádán
znalecký posudek z oboru stavebnictví a ekonomiky, jehož vypracováním měla být
prokázána jeho nevina. Dále obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly
výslechy navržených svědků, jejichž výpovědi jsou pro objasnění věci „zcela
zásadního významu“. Jak dále obviněný zdůraznil, nebylo prokázáno, že by
materiál fakturovaný spoluobviněným R. V. nebyl dodán a práce fakturovaná
dalším spoluobviněným R. N. nebyla vykonána. Podle obviněného se mělo
dokazování zaměřit na posouzení otázky, zda předmětné náklady musely být
vynaloženy, a teprve následně mělo být zjišťováno, kdo je vynaložil. Obviněný
také namítl existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěnými a
provedenými důkazy a zpochybnil nestrannost rozhodování soudů, což se podle
jeho názoru promítlo do hodnocení některých důkazů. Přitom obviněný nesouhlasí
s argumentací odvolacího soudu k otázce fiktivnosti vystavených faktur, stavu
účetnictví obchodní společnosti Energo Trading Zlín, s. r. o., či hodnocení
spolupráce se spoluobviněným R. N. Obviněný je přesvědčen, že soudy nižších
stupňů postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a s pravidlem „in
dubio pro reo“ a porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Závěrem svého dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 13. 7. 2011, sp. zn. 3 To 26/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského
soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 61 T 7/2010, včetně
dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu
soudu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o
odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. K.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněný nevznesl žádnou námitku, která by se týkala
nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění
napadených rozhodnutí se zákonnými znaky posuzovaného zločinu. Pokud jde o tzv.
opomenuté důkazy, odvolací soud podle státního zástupce dostatečným způsobem
vysvětlil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné, resp. v případě
znaleckého posudku za neproveditelné. Státní zástupce dospěl ve svém vyjádření
k dovolání obviněného k závěru, že uplatnil výlučně takové námitky, které
neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a z nichž ani nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu
mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.
Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. K. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. K. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná,
že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. K. však nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci
učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, resp. vytýká neprovedení
tzv. opomenutých důkazů. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování
a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v
chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní
posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace
odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších)
skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka
vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné
dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za
další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání
ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze
úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění,
resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá
možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval
tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy
odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence
je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale
tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení
provedených důkazů a vytýkajících neúplné dokazování, resp. neprovedení dalších
navrhovaných důkazů, přičemž vycházel z odlišné verze skutkového stavu, pak
nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž
porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu],
které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení
důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o
existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená, že pro
Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl
Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho
obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná
skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od
těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani
přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy obviněný M. K. ve skutečnosti nevytýká
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
takže obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému
jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil
hmotně právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své
výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která
se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení
provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani
provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat,
resp. měnit.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani
námitka obviněného M. K., v níž soudům obou stupňů vytkl, že použily právní
kvalifikaci skutků podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aniž by provedly
některé stěžejní důkazy ve věci. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z
nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž
zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z důkazů.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k těm dovolacím námitkám
obviněného M. K., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení zásady
presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v těchto případech jde o
instituty trestního práva procesního, takže jejich případné porušení (resp.
nedodržení) není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Pokud jde o tvrzení obviněného M. K., podle něhož mezi skutkovými
zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně
existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou
argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani
zmíněná námitka obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího
důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na
dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci uplatněného
dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb.
rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006,
sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí
Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04,
uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v
nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při
interpretaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže
zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení
o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci
které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných
soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého
procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.
zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle § 265b tr.
řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
K námitce tzv. opomenutého důkazu Nejvyšší soud uvádí, že Vrchní soud v
Olomouci odůvodnil (viz str. 18 a 19 jeho rozsudku), proč považoval zpracování
znaleckého posudku ke zjištění dodávky stavebního materiálu za neproveditelný
důkaz. Podle vyjádření odvolacího soudu byly totiž některé skutečně dodané
součásti již pevně zabudovány v provedených stavebních dílech. Z tohoto důvodu
tak nebylo možné blíže specifikovat, které věci byly fakticky dodány
spoluobviněným R. V. Jak je tedy zřejmé z uvedeného vyjádření odvolacího soudu,
zabýval se i otázkou nutnosti opatření navrhovaného důkazu k prokázání zmíněné
okolnosti, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu dospěl ke správnému závěru o
neproveditelnosti tohoto důkazu. Proto i tvrzení obviněného, podle něhož by
zpracováním znaleckého posudku byly prokázány dodávky předmětného materiálu, je
v kontextu s dalšími důkazy (zejména pokud jde o výpovědi některých svědků,
zajištěné fiktivní faktury a zprávy příslušného správce daně) bez významu.
Přitom za stavu, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru o fiktivnosti
faktur vystavených spoluobviněnými R. V. a R. N., by vypracování navrhovaného
znaleckého posudku nemělo potřebnou vypovídací hodnotu, neboť by musel být
posouzen celý dodaný materiál v rámci všech zakázek provedených obchodní
společností Energo Trading Zlín, a. s. Z hlediska podané obžaloby by však
takové dokazování již překročilo rozsah potřebný pro rozhodnutí soudu v této
věci, protože obviněnému M. K. nebylo kladeno za vinu zkrácení daně u všech
zakázek, které provedla jmenovaná obchodní společnost, ale byl uznán vinným
zločinem podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku jen ve vztahu k některým z nich.
Ostatně již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 20)
uvedl, že zde není podstatný rozsah veškerého materiálu u všech stavebních
prací, ale rozhodující je zjištění, podle něhož spoluobvinění R. V. a R. N.
vůbec nedodali předmětný materiál. Požadavek obviněného na zpracování
příslušného znaleckého posudku tedy není důvodný, neboť opatřením zmíněného
důkazu by nemohla být ověřena ani vyvrácená tvrzená skutečnost, takže v tomto
směru rozhodně nešlo o tzv. opomenutý důkaz.
Navíc tvrzení o opomenutých důkazech není důvodné v případě procesního postupu
soudů nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci, neboť v trestním řízení,
podobně jako v jiných typech soudního řízení, závisí pouze na úvaze soudu,
který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr
ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavního zákona č.
1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip
nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v
každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit
dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na
doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp.
zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli
důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z
napadeného rozsudku (viz č. l. 4189 trestního spisu vedeného u Krajského soudu
v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 7/2010), s návrhem obviněného
ohledně provedení důkazu znaleckým posudkem se odvolací soud vypořádal a uvedl,
z jakých důvodů ho neshledal opodstatněným. Pokud jde o návrh obhajoby učiněný
při veřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2011 ohledně výslechu některých
dalších svědků, odvolací soud se ve svém rozsudku (viz jeho str. 19) k tomuto
návrhu obviněného rovněž vyjádřil a Nejvyšší soud považuje tento závěr pro
posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování za dostatečný, neboť z
kontextu odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, proč odvolací soud považoval
vinu obviněného za prokázanou na základě jiných důkazů. V posuzované věci tak
nenastal případ, že by se soud k návrhu na doplnění dokazování vůbec
nevyjádřil, čímž by zcela opomněl některé důkazy.
Nad rámec výše uvedené argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k námitkám obviněného M. K., jimiž zpochybňuje
spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, doplňuje následující.
Z příslušných výroků o vině v rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně
patrné, jak soudy nižších stupňů dospěly k výsledné výši zkrácení daně z příjmů
právnických osob, daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na této dani, jejímž
plátcem byla obchodní společnost Energo Trading Zlín, a. s., jménem které
jednal obviněný M. K., a to na podkladě závěrů o tom, jakou výši daně z příjmů
právnických osob a daně z přidané hodnoty měl zmíněný subjekt zaplatit, jakou
výši daně příjmů právnických osob skutečně přiznal, v jaké výši obviněný v
přiznáních k dani z přidané hodnoty neoprávněně uplatnil tuto daň na vstupu a v
jakém rozsahu požadoval vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
Přitom soudy nižších stupňů popsaly i mechanizmus, jímž došlo ke zkrácení daně
z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty a k vylákání výhody na této
dani, a jak dospěly k rozsahu zkrácené daně a vylákané výhody na dani. Tyto
závěry považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající zákonu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný M. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného M. K., aby předseda senátu Nejvyššího soudu
rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je
třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu
§ 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném
dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle
§ 265o odst. 1 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 12. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Púry
\