5 Tdo 1472/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 321/2005, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 116/2003, t a
k t o :
Z podnětu dovolání obviněného J. P. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u
š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To
321/2005, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3.
11. 2004, sp. zn. 3 T 116/2003.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 11. 2004, sp.
zn. 3 T 116/2003, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako předseda
V. d. i. K. (správně K., v. d. i.), se sídlem K., (dále ve zkratce „d. K.“)
přestože byl obeznámen s usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 3.
1999, sp. zn. E 2576/98, které nabylo právní moci dne 15. 10. 1999, ve věci
oprávněného A. A. A. L., se sídlem ve V. B., proti povinnému d. K. o nařízení
výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek z titulu nájmu mezi
povinným a nájemci D. s. a ř., se sídlem K., ul. J., jímž bylo povinnému d. K.
zakázáno jakkoli nakládat se svými pohledávkami vůči těmto nájemcům, obviněný
informoval dopisem ze dne 25. 3. 1999 nájemce o zřízení depozitního účtu u I.,
a. s., pobočka K., na který mají zasílat nájemné; dalším dopisem ze dne 4. 2.
2000 obviněný sdělil nájemcům, že pohledávka obchodní společnosti A. A. A. L.
byla dne 3. 2. 2000 uhrazena jednostranným zápočtem na základě faktury
vystavené téhož dne, kterou d. K. vyúčtovalo obchodní společnosti A. A. A. L.
částku 9 624 600,- Kč jako náhradu způsobené škody. Dále obviněný dopisem ze
dne 3. 7. 2000 informoval nájemce o založení obchodní společnosti S. ob. D. K.,
spol. s r. o., se sídlem K., ul. J., jejímž jediným společníkem bylo d. K.,
které na ni smlouvou ze dne 3. 7. 2000 o postoupení práv a povinností z
uzavřených smluv bezúplatně převedlo práva a povinnosti vyplývající ze smluv o
nájmu nebytových prostor v D. s. a ř. v K. Popsaného jednání se obviněný
dopustil v úmyslu, aby nájemci zasílali nájemné plynoucí z užívání nebytových
prostor v D. s. a ř. na bankovní účty d. K., případně obchodní společnosti S.
o. D. K., spol. s r. o., odkud byly finanční prostředky převáděny na d. K.,
čímž způsobil, že d. K. získalo do 30. 3. 2001, kdy na jeho majetek prohlásil
Krajský soud v Brně konkurs, od nájemců částku nejméně 3 558 210,90 Kč.
Obviněný tímto jednáním tedy zmařil plnění ve prospěch věřitele A. A. A. L.,
neboť z výše uvedené částky, která byla užita k zajištění podnikatelských
aktivit d. K., nebylo tomuto věřiteli nic poukázáno.
Za tento trestný čin byl obviněnému J. P. uložen podle § 256 odst. 3 tr. zák.
trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.
zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
roky. Současně bylo citovaným rozsudkem podle § 229 odst. 1 tr. řádu
rozhodnuto, že se poškozená společnost A. A. A. L. odkazuje se svým nárokem na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně napadl obviněný J. P. odvoláním,
které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 321/2005,
zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Opis usnesení odvolacího soudu byl
obviněnému doručen dne 11. 9. 2006, obhájci obviněného dne 4. 9. 2006 a
příslušnému státnímu zastupitelství dne 20. 4. 2006.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. P.
prostřednictvím svého obhájce dne 2. 11. 2006 dovolání, které opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného v popisu skutku,
který je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nejsou
zahrnuty zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný vytýká soudům nižších
stupňů, že nedostatečně posoudily jeho rozhodovací pravomoci v d. K., o čemž má
svědčit i nesprávné označení funkce obviněného ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně. Jak dále uvádí obviněný ve svém dovolání, s pohledávkami,
které podléhaly výkonu rozhodnutí, žádným způsobem nenakládal a ani nic
nezatajoval či neodstraňoval z majetku d. K., v němž vykonával v inkriminované
době funkci předsedy představenstva. Skutečnost, že sdělil nájemcům číslo
depozitního účtu, kam mohou zasílat své platby nájemného, považuje obviněný za
nedostatečnou k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty citovaného
trestného činu. Pokud jde o znak spočívající v zatajení nebo odstranění části
majetku, podle obviněného v popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně není tento znak vůbec zahrnut. Obviněný
zpochybňuje též naplnění subjektivní stránky trestného činu, jehož spácháním
byl uznán vinným, neboť podle jeho názoru zjištěný skutkový stav takový závěr
neumožňuje, protože v době, kdy informoval nájemce o zániku pohledávky
poškozené obchodní společnosti A. A. A. L. vůči d. K., byl obviněný skutečně
přesvědčen o zániku závazku.
Neexistenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování
věřitele dovozuje obviněný J. P. i s ohledem na jednání, které vedlo k založení
obchodní společnosti S. o. D. K., spol. s r. o., v jejíž prospěch byly zasílány
platby nájemného. V této souvislosti obviněný uvádí, že založení uvedené
obchodní společnosti bylo dlouhodobě plánováno ještě před vznikem vykonatelné
pohledávky poškozeného a před vydáním usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
přikázáním jiných peněžitých pohledávek ve prospěch tohoto poškozeného a navíc
veškerá rozhodnutí vzešla z kolektivního rozhodování statutárního orgánu d. K.
Jestliže se soudy nižších stupňů nezabývaly výsledky exekučního řízení, měl
takový postup podle obviněného vliv na správné posouzení jeho jednání. S
poukazem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu obviněný dále namítá, že
pohledávka poškozené obchodní společnosti mohla být uspokojena i z jiného
majetku d. K., jehož hodnota v době spáchání stíhaného skutku přesahovala
částku 50 000 000 Kč. Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož
majetek d. K. byl prakticky nepoužitelný k uspokojení pohledávky poškozeného z
důvodu zatížení majetku zástavním právem, považuje obviněný takovou argumentaci
za nesprávnou, neboť zejména na technologickém zařízení ve vlastnictví d. K.
nevázlo žádné zástavní právo a hodnota pohledávek zajištěných zástavním právem
na ostatním majetku d. K. byla podstatně nižší než hodnota majetku zatíženého
zástavním právem. Obviněný ve svém dovolání nesouhlasí také s výší škody, k níž
dospěly soudy obou stupňů, protože podle obviněného nevyčkaly na skončení
konkurzního řízení a nezohlednily jeho výsledek, což obviněný považuje za
postup, který je v rozporu s respektovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěrem svého dovolání obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 321/2005, i
předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3
T 116/2003, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. P.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru je právně relevantní jen námitka obviněného, podle které z
popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit
naplnění všech zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Státní zástupkyně ji však považuje za
neopodstatněnou, přičemž podrobně rozvedla svou argumentaci opřenou o rozhodné
skutkové okolnosti vyplývající z trestního spisu i z dalších souvisejících
civilních řízení. Dále státní zástupkyně popsala jednotlivé fáze jednání
obviněného, z nichž dovodila jeho trestní odpovědnost za uvedený trestný čin.
Podle názoru státní zástupkyně se na posuzovaný případ nevztahují ani judikáty,
jimiž obviněný argumentuje ve svém dovolání. Proto závěrem svého vyjádření
státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. P. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný J. P. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože
dovolací námitky obviněného zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu,
Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i
řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání obviněného je částečně důvodné.
Obviněný J. P. zpochybňuje právní posouzení skutku jako trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť
podle jeho přesvědčení žádným způsobem nenakládal s vykonatelnou pohledávkou
poškozené obchodní společnosti A. A. A. L. ani neučinil nic, co by vedlo k
alespoň částečnému zmaření uspokojení tohoto věřitele. Jak vyplývá z popisu
skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný
měl mimo jiné – zkráceně řečeno – písemně informovat nájemce d. K. o zřízení
depozitního účtu, na který mají tito nájemníci zasílat platby nájemného, a dále
je měl vyrozumět o uhrazení pohledávky poškozené obchodní společnosti
jednostranným započtením pohledávky d. K., přestože věděl o existenci usnesení
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 3. 1999, sp. zn. E 2576/98, kterým byl
nařízen výkon rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek proti
povinnému d. K. Tím měl obviněný dosáhnout, že d. K., jehož jménem jednal,
získalo neoprávněně peněžní částku ve výši 3 558 210,90 Kč, kterou použilo k
zajištění svých podnikatelských aktivit, aniž bylo cokoli poukázáno na úhradu
pohledávky obchodní společnosti A. A. A. L. Popis skutku v rozsudku soudu
prvního stupně je však poměrně složitý a málo srozumitelný a navíc je zatížen
řadou nepřesností a překlepů.
K použité právní kvalifikaci Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání trestného
činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se zejména
vyžaduje, aby pachatel jako dlužník zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého
věřitele mimo jiné tím, že zcizil část svého majetku. Konstrukce této skutkové
podstaty počítá jednak s částečným zmařením uspokojení věřitele dlužníka,
jednak se zmařením úplným. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může
dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva
na uspokojení pohledávky. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá
ve vyvolání takového stavu, za kterého věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout
uspokojení své pohledávky za dlužníkem. Jestliže se pachatel dopustí
protiprávního jednání ještě před splatností věřitelovy pohledávky, může se
jednat o přípravu k trestnému činu poškozování věřitele (§ 7 odst. 1 k § 256
odst. 1, 4 tr. zák.), nebo o pokus tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 k § 256
tr. zák.), je-li zde úmysl pachatele znemožnit věřiteli, aby byla uspokojena
jeho pohledávka i poté, co se stane splatnou.
Z hlediska jednotlivých alternativ uvedených v § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
soudy nižších stupňů spatřovaly v jednání obviněného J. P. naplnění znaků
spočívajících v „zatajení“ a „odstranění“ majetku dlužníka. K tomu Nejvyšší
soud připomíná, že o zatajení majetku nebo jeho části se jedná zejména v
případě, pokud dlužník předstírá neexistenci majetku použitelného k uspokojení
pohledávky svého věřitele. Odstraněním takového majetku nebo jeho části se pak
rozumí jednání pachatele, které vede k ukrytí majetku nebo jeho části. Pachatel
si však současně ponechává reálnou možnost s ukrytým majetkem i nadále
disponovat. Ukrytí majetku také vyžaduje, aby věřitel nevěděl, kde se tento
majetek momentálně nachází.
Nejvyšší soud s poukazem na skutková zjištění, která v posuzované věci učinily
soudy obou stupňů, uvádí, že obviněný J. P. bezpochyby věděl o existenci
splatné pohledávky obchodní společnosti A. A. A. L., pro jejíž uspokojení
Okresní soud v Hodoníně nařídil výkon rozhodnutí, a to přikázáním jiných
peněžitých pohledávek d. K. z titulu nájemního vztahu mezi ním a nájemci D. s.
a ř. Proto obviněný mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. písm. a), odst. 3 tr. zák., jak byla výše vyložena,
jednáním, jehož podstata spočívala – zjednodušeně vyjádřeno – v tom, že dne 3.
7. 2000 informoval nájemce o založení obchodní společnosti S. o. D. K., spol. s
r. o., na kterou bezúplatně postoupil smlouvou ze dne 3. 7. 2000 práva a
povinnosti ze smluv o nájmu nebytových prostor uzavřených mezi d. K. a jeho
nájemci, přičemž platby nájemného inkasovala uvedená obchodní společnost, a
tímto způsobem do dne 30. 3. 2001, kdy byl na majetek d. K. prohlášen konkurs,
získalo toto družstvo částku nejméně 3 558 210,90 Kč, aniž by bylo z ní cokoli
poukázáno ve prospěch věřitele uvedeného družstva – obchodní společnosti A. A.
A. L. Jak již uvedl soud prvního stupně v tzv. právní větě ve výroku o vině
svého rozsudku, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, v popsaném jednání
obviněného lze podle názoru dovolacího soudu spatřovat za splnění dalších
podmínek naplnění znaku objektivní stránky citovaného trestného činu, který
spočívá v odstranění části majetku dlužníka, tj. d. K.
Podle názoru Nejvyššího soudu však lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda byly
naplněny ostatní znaky trestného činu poškozování věřitele, na něž obviněný J.
P. upozorňuje ve svém dovolání. Pokud jde o jeho námitku, podle níž pohledávka
poškozené obchodní společnosti mohla být uspokojena i z jiného majetku d. K.,
Nejvyšší soud poznamenává následující. V obecné rovině platí, že trestní
odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. je
vyloučena, pokud měl věřitel reálnou možnost uspokojit svou pohledávku z jiného
dlužníkova majetku a bez jeho zavinění této možnosti nevyužil (srov. rozhodnutí
pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Jak je zřejmé z trestního spisu v posuzované
věci (č. l. 1631), odvolací soud doplnil dokazování za účelem zjištění obsahu
konkursního spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 37 K 37/98. Z
tohoto spisu pak odvolací soud zjistil, že na nemovitostech ve vlastnictví d.
K. vázne zástavní právo a že jeho finanční situace je nepříznivá. Z takto
zjištěného skutkového stavu ovšem nevyplývá, zda bylo možno pohledávku věřitele
– poškozené obchodní společnosti A. A. A. L. reálně uspokojit též z jiného
majetku dlužníka – d. K., jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Stejně tak se
soudy obou stupňů důsledně nevypořádaly s tím, zda by i po případné realizaci
zástavního práva existoval zůstatek majetku použitelný k uspokojení pohledávky
poškozené obchodní společnosti. Dosud zjištěné skutkové okolnosti tedy Nejvyšší
soud nepovažuje za dostatečný podklad pro právní závěr o trestní odpovědnosti
obviněného J. P. za spáchání trestného činu, kterým byl uznán vinným.
Nejvyšší soud přisvědčil i námitce obviněného J. P., kterou zpochybnil
správnost zjištěné výše škody. Podstatou trestného činu poškozování věřitele,
jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, jsou totiž skutečné nebo fiktivní
dispozice s majetkem dlužníka, jejichž důsledkem je zmaření uspokojení
pohledávky věřitele. Proto i škoda způsobená tímto trestným činem spočívá právě
v tom, že poškozenému věřiteli se nedostane takového plnění, na které má nárok
vůči dlužníkovi. Byla-li však pohledávka věřitele i navzdory mařícímu jednání
pachatele – dlužníka uspokojena z jeho majetku, byť i dodatečně v rámci
konkursního či vyrovnacího řízení, musí být tato skutečnost zohledněna i při
úvahách o tom, zda a do jaké míry skutečně došlo ke zmaření uspokojení
pohledávky věřitele, resp. zda a do jaké míry se podařilo eliminovat jednání
dlužníka a dosáhnout uspokojení pohledávky z jeho majetku. Jde totiž o
okolnost, která má význam z hlediska dokonání trestného činu poškozování
věřitele, resp. způsobení jeho škodlivého následku. Proto byl v soudní praxi
zaujat právní názor, podle něhož probíhá-li vedle trestního stíhání dlužníka
pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. též konkursní
řízení týkající se majetku téhož dlužníka, je třeba pro účely trestní
odpovědnosti zjistit výsledky konkursního řízení v tom smyslu, zda majetek
dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a
určen, resp. použit k uspokojení věřitelů (např. podle § 16 odst. 4 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a v jakém
rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni, a byli tedy jednáním dlužníka skutečně
poškozeni. To může mít význam zejména z hlediska posouzení rozsahu, v jakém byl
uvedený trestný čin dokonán a v jakém zůstal ve stadiu pokusu ve smyslu § 8
odst. 1 tr. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4
Tz 49/2000, publikovaný pod č. 90 v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000, s. 90).
Soudy nižších stupňů sice provedly dokazování (viz č. l. 1544 trestního spisu),
které spočívalo ve zjišťování výsledků konkursního řízení vedeného ve věci
úpadce – d. K., avšak aniž by vyčkaly ukončení tohoto řízení a jeho výsledku,
určily výši škody v celé částce odpovídající získanému nájemnému až do 30. 3.
2001 (tj. ve výši 3 558 210,90 Kč). Takový postup by byl možný, jen kdyby již
bylo zřejmé, že pohledávka poškozené obchodní společnosti A. A. A. L. nebude v
konkursu uspokojena vůbec.
K subjektivní stránce trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák., jejíž existenci obviněný J. P. rovněž zpochybnil, Nejvyšší
soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin nebo
jeho pokus je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem
vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí
určité dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že
jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím
srozuměn. V posuzované věci je však závěr o existenci úmyslného zavinění
obviněného podmíněn vyřešením výše uvedené otázky, v jakém rozsahu by byl
případný výtěžek zpeněžení zástavy a majetku v konkursní podstatě úpadce – d.
K. použitelný k alespoň částečnému uspokojení pohledávky poškozené obchodní
společnosti A. A. A. L. a zda vůbec bylo možné pro uspokojení pohledávky této
poškozené obchodní společnosti použít i majetek uvedeného dlužníka. Kdyby tomu
tak bylo, musely by soudy obou stupňů učinit jednoznačný závěr, že obviněný
věděl o nemožnosti použít jakýkoli jiný movitý i nemovitý majetek k uspokojení
pohledávky poškozené obchodní společnosti a že byl alespoň srozuměn [§ 4 písm.
b) tr. zák.] s možností zmaření tohoto uspokojení.
Pokud jde o námitku obviněného J. P., podle níž soudy nižších stupňů
nedostatečně posoudily jeho pravomoci jako předsedy představenstva výrobního
družstva a navíc soud prvního stupně tuto funkci i nesprávně označil v popisu
skutku ve výroku o vině svého rozsudku, nemohl se dovolací soud s touto
námitkou ztotožnit. Pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle § 256
tr. zák. může být jen dlužník. Pokud je dlužníkem právnická osoba, může být
pachatelem i její statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením
omezeným), resp. člen kolektivního statutárního orgánu (např. předseda
představenstva družstva) nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu
navenek (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). V tomto
směru je nezbytné odkázat na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., které připouští
trestní postih jednání fyzické osoby za předpokladu, že znaky tzv. konkrétního
nebo speciálního subjektu jsou dány toliko u právnické osoby, jejímž jménem
(nebo za ni) tato fyzická osoba jednala. Přitom za konkrétní subjekt se v
teorii trestního práva i v soudní praxi považuje pachatel se zvláštní
vlastností, např. právě dlužník u trestného činu poškozování věřitele, kterým
byl obviněný J. P. uznán vinným. V posuzované věci je patrné, že obviněný byl
členem statutárního orgánu právnické osoby, tj. předsedou představenstva
družstva (§ 243 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů), a v tomto postavení se dopustil jednání, v němž je spatřován trestný
čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. V
souladu se zásadou individuální trestní odpovědnosti tedy v posuzované věci
nebyl žádný důvod vyloučit trestní odpovědnost obviněného za uvedený trestný
čin, pro který byl odsouzen, a to jen s poukazem na kolektivní rozhodování
statutárního orgánu d. K., jak ve svém dovolání naznačuje obviněný. Tento závěr
ostatně odpovídá i dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí pod č.
23/1999-II. Sb. rozh. tr.) a nemůže na něm nic změnit ani dovolací námitka
obviněného, který vytýká soudu prvního stupně, že označil obviněného v popisu
skutku ve výroku o vině údajně nesprávně jako „předsedu družstva“. Vždyť i
samotný obchodní zákoník označuje tuto funkci pojmem „předseda družstva
(představenstva)“ – viz § 243 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku. Zmíněné námitky
obviněného jsou proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného J. P., podle níž se
údajně soudy nižších stupňů nezabývaly výsledky exekučního řízení vedeného o
pohledávce poškozené obchodní společnosti A. A. A. L. Jak je zřejmé ze
spisových podkladů (viz č. l. 1631 trestního spisu), usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 37 K 37/98, které nabylo právní moci dne 9.
4. 2001, byl na majetek d. K. prohlášen konkurs. V této době sice již
existovalo vykonatelné exekuční rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5.
3. 1999, sp. zn. E 2576/98, na majetek uvedeného družstva, které nabylo právní
moci dne 15. 10. 1999, avšak do dne 30. 3. 2001, kdy nabylo právní účinky
rozhodnutí o prohlášení konkursu, nebylo toto rozhodnutí fakticky vykonáno. K
tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o
konkursu a vyrovnání), po prohlášení konkursu nelze provést výkon rozhodnutí
postihující majetek, který patří do konkursní podstaty, a k tomuto majetku
nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení. Smyslem citovaného ustanovení je
zabránit jednotlivým věřitelům úpadce, aby se mohli uspokojovat z jeho majetku
cestou výkonu rozhodnutí, a tím zmenšovat konkursní podstatu. Výkon rozhodnutí
lze však provést do okamžiku vzniku účinků prohlášení konkursu, tedy ve smyslu
§ 13 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání do okamžiku vyvěšení usnesení o
prohlášení konkursu na úřední desce soudu. To však současně neznamená, že by
řízení o výkon rozhodnutí nemohlo nadále pokračovat, neboť ustanovení § 14
odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání výslovně zapovídá možnost
přerušení řízení o výkon rozhodnutí. Soudy rozhodující v trestní věci
obviněného J. P. tedy nepochybily, pokud nevyčkaly skončení exekučního řízení a
jeho výsledků. Navíc, jak jednoznačně vyplývá z odůvodnění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (viz č. l. 1635 trestního spisu), tento soud se
zabýval zmíněným exekučním řízením, přičemž zjistil, že v době rozhodování
posuzované věci neexistovalo žádné rozhodnutí stran návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí. Pokud by exekuční řízení bylo nakonec zastaveno, podle názoru
Nejvyššího soudu by nemohlo takové procesní rozhodnutí ovlivnit výsledky
probíhajícího konkursního řízení. V opačném případě, tedy pokud by návrhu
povinného na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí nebylo vyhověno, bránilo by
citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v dalším provedení exekuce.
Exekuční řízení tudíž nemohlo mít význam pro posouzení trestní odpovědnosti
obviněného.
Po zjištění, že dovolání obviněného J. P. je ve výše uvedeném směru částečně
důvodné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 321/2005, a jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3
T 116/2003, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší
soud přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresní soud v Hodoníně tak v rozsahu, který vyplývá z tohoto rozhodnutí
dovolacího soudu, opětovně projedná věc obviněného J. P. a odstraní vady
důvodně vytknuté v dovolání obviněného a zjištěné v dovolacím řízení. Přitom
zejména znovu posoudí jednání obviněného z hlediska všech zákonných znaků
trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr.
zák. a výsledky tohoto posouzení promítne do popisu skutku tak, aby byl v
souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu. Soud prvního stupně se rovněž
důsledně vypořádá s výsledky konkursního řízení vedeného ohledně majetku d. K.
a zohlední je při určování výše škody, kterou měl obviněný svým jednáním
způsobit. V neposlední řadě je na soudu prvního stupně, aby se znovu důkladně
zabýval i rozsahem majetku dlužníka – d. K., z něhož by mohla být eventuelně
uspokojena pohledávka věřitele – poškozené obchodní společnosti A. A. A. L., a
vyvodí z toho závěry významné z hlediska trestní odpovědnosti obviněného.
Konečně na základě výsledků původního a případně doplněného dokazování potom
soud prvního stupně opětovně právně kvalifikuje posuzovaný skutek a učiní nové
rozhodnutí ve věci včetně srozumitelnějšího popisu skutku nezatíženého
nepřesnostmi a překlepy.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou
povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného J. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y