5 Tdo 1500/2014-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2014 o
dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 5 To 156/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 291/2013, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného se podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu
z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 5
To 156/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne
14. 3. 2014, sp. zn. 66 T 291/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 3. 2014, sp.
zn. 66 T 291/2013, uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve
zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem blíže konkretizovaným ve
výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
korporacích na dobu 3 roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 5 To 156/2014, podle § 256 tr. řádu jako
nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. S.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího
soudu přesvědčen, že skutkové okolnosti neumožňují učinit závěr o spáchání
přečinu, jímž byl uznán vinným. Podle názoru obviněného by se posuzovaným
skutkem mohl spíše dopustit přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr.
zákoníku za předpokladu, kdyby byla naplněna i jeho subjektivní stránka.
Obviněný přitom poukazuje na závěry znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že
obchodní společnost UNIFLEX Moravia, s. r. o., byla v úpadku. Proto podle
obviněného za úpadkového stavu jmenované obchodní společnosti nemohl spáchat
přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné
platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále a aby věc přikázal
tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného M. S. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají dovolací námitky obviněného, jimiž
zpochybnil některé důkazy (zejména závěry znaleckého posudku). Pokud obviněný
vytkl nesprávné posouzení skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, je státní zástupce přesvědčen, že skutková zjištění uvedená v popisu
skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně svědčí o
naplnění všech zákonných znaků tohoto přečinu. Tvrzení obviněného, podle něhož
spoléhal na obrat ve finanční situaci obchodní společnosti UNIFLEX Moravia, s.
r. o., nepovažuje státní zástupce za významné pro naplnění znaků zmíněného
přečinu, ale mohlo nanejvýš ovlivnit míru společenské škodlivosti činu
obviněného a výši uloženého trestu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, pokud
obviněný za uvedeného nepříznivého stavu obchodní společnosti, o kterém
jednoznačně věděl, srazil z mezd jejích zaměstnanců povinné platby, které
následně neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům, naplnil
skutkovou podstatu přečinu podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle názoru
státního zástupce nelze takový skutek posoudit jako přečin zvýhodnění věřitele
ve smyslu § 223 tr. zákoníku, jak se obviněný domáhá ve svém dovolání, protože
nebyl zjištěn a prokázán úpadek ve formě insolvence. Závěrem svého vyjádření
proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. S. opírá své přesvědčení o jeho
naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že
dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek,
pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu,
než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti,
že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů,
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
Námitky obviněného, jimiž s poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu
zpochybnil právní posouzení skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, pak nejenže odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je shledal i opodstatněnými.
Jak totiž vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný M. S. se měl
dopustit posuzovaného přečinu v době od měsíce března 2011 do 12. 4. 2013,
přičemž teprve poté bylo na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. 6. 2013, sp. zn. KSOS 31 INS 30720/2012, které nabylo právní moci dne 10.
7. 2013, rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka – obchodní
společnosti UNIFLEX Moravia, s. r. o. Při posuzování hospodářského stavu
jmenované obchodní společnosti soudy nižších stupňů vycházely ze závěrů
znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, znalce z oboru ekonomika, odvětví
účetní evidence, který je zařazen na č. l. 274 trestního spisu. Jak je zřejmé z
tohoto znaleckého posudku, v období do roku 2009 obchodní společnost UNIFLEX
Moravia, s. r. o., nevykazovala typické znaky úpadku ve formě insolvence či
předlužení. K tomuto znaleckému posudku se postupem podle § 108 tr. řádu
vyjádřil znalec také před soudem prvního stupně, který ho vyslechl v hlavním
líčení konaném dne 14. 3. 2014. Z jeho výpovědi vyplynulo, že v účetním období
roku 2011 uvedená obchodní společnost již vykazovala zřetelné znaky úpadku ve
formě předlužení. Soudy obou stupňů však tuto výpověď znalce nijak nepromítly
do skutkových závěrů a ani nevysvětlily, proč ji nepokládají za podstatnou z
hlediska trestní odpovědnosti obviněného za posuzovaný přečin. Nejvyšší soud
však považuje zmíněnou výpověď znalce za zcela zásadní pro právní posouzení
skutku spáchaného obviněným. Jestliže by totiž obviněný popsaným způsobem
jednal za stavu, kdy byla obchodní společnost UNIFLEX Moravia, s. r. o., jejímž
jednatelem byl v rozhodné době, předlužena, mohla by být skutečně vyloučena
právní kvalifikace skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jak
důvodně namítl obviněný ve svém dovolání. Přitom ze závěrů vyjádřených v
judikatuře Nejvyššího soudu (viz přiměřeně jeho rozhodnutí uveřejněné pod č.
30/2001 Sb. rozh. tr.), na kterou rovněž odkázal obviněný ve svém dovolání a
která je použitelná na posuzovaný případ, je patrné, že pokud by byl
zaměstnavatel insolventní (od 1. 1. 2010 postačí, když je pachatel dlužníkem v
úpadku buď ve formě insolvence, nebo ve formě předlužení) a zvýhodnil by jiného
věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek
spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů,
pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pak by se mohlo jeho jednání
posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku,
a nikoli jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a
podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku.
V trestní věci obviněného M. S. to tedy znamená, že pokud by obviněný použil
zálohy sražené z mezd zaměstnanců obchodní společnosti UNIFLEX Moravia, s. r.
o., nebo jejich část k platbám ve prospěch věřitelů této obchodní společnosti a
kdyby úhrada takových závazků odporovala zásadám poměrného a rovnoměrného
uspokojení všech věřitelů ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebylo
by možné obviněného činit trestně odpovědným za žalovaný přečin. Soudy nižších
stupňů však k uvedené otázce neprovedly žádné dokazování a v tomto směru pouze
konstatovaly, že obviněný použil sražené peněžní prostředky pro své podnikání,
aniž by takové zjištění blíže rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom
podle názoru Nejvyššího soudu za uvedeného stavu není vyloučeno, aby po
náležitém objasnění věci soudy setrvaly na původní právní kvalifikaci skutku
jako přečinu podle § 241 tr. zákoníku, jestliže by se v novém řízení prokázalo,
že obviněný neuhradil žádnému z věřitelů jeho pohledávku nebo její část. V nyní
posuzované věci obviněného se však soud prvního stupně ani soud odvolací vůbec
nezabývaly zmíněnou otázkou, takže právní posouzení je zde nesprávné a neúplné.
Pokud jde o námitky obviněného, vytýkající nedostatek jeho úmyslného zavinění u
spáchaného činu, nemohl je nyní Nejvyšší soud přezkoumávat. S ohledem na
zjištěné pochybnosti o tom, zda obviněný naplnil všechny znaky objektivní
stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné
povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je totiž předčasné
vyjadřovat se k naplnění jeho subjektivní stránky, tj. k otázce, jestli jednal
v požadovaném úmyslu neodvádět za zaměstnance příslušné platby sražené z jejich
mezd.
Protože soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním
posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný M. S. uznán vinným ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je
v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 5
To 156/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne
14. 3. 2014, sp. zn. 66 T 291/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud
zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Bruntále tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc
obviněného M. S. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Přitom především náležitě objasní zejména otázku, zda obviněný popsaným
způsobem jednal za úpadkového stavu obchodní společnosti UNIFLEX Moravia, s. r.
o., a jak použil sražené zálohy z mezd zaměstnanců v rámci jejího podnikání. V
souvislosti s tím zejména učiní zjištění, zda jmenovaná obchodní společnost
měla nějaké věřitele a zda obviněný těmto věřitelům nebo alespoň jen některým z
nich uhradil jejich pohledávky přednostně a zda je tím neoprávněně zvýhodnil.
Teprve na podkladě těchto zjištění bude možné znovu rozhodnout o vině
obviněného a o případném trestu.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a
podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§
265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y