5 Tdo 1508/2012-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12.
2012 o dovolání, které podal obviněný R. V. proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 3 To 322/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 74/2011, t a
k t o :
Z podnětu dovolání obviněného R. V. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu
částečně z r u š u j í ohledně tohoto obviněného a podle § 265k odst. 1, 2
tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu i ohledně obviněných
M. L. a K. P., usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 3
To 322/2012, kterým byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta odvolání obviněných R.
V. a K. P. v části týkající se výroků o náhradě škody, a jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 15 T 74/2011, ve
výrocích o náhradě škody.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím § 265 tr. řádu se poškozená
obchodní společnost BE Group Logistics CZ, s. r. o., o d k a z u j e s
uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, sp.
zn. 15 T 74/2011, uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm.
d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se společně s dalšími obviněnými
dopustil skutkem podrobně popsaným pod body 1. a 2. ve výroku o vině v
citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 4 roků. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku
na náhradu škody, který uplatnila poškozená obchodní společnost BE Group
Logistics CZ, s. r. o. Dále bylo rozhodnuto o vině, trestu a o náhradě škody ve
vztahu ke spoluobviněným M. L. a K. P.
O odvoláních obviněných R. V. a K. P. podaných proti uvedenému rozsudku
Okresního soudu v Ostravě rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 8.
2012, sp. zn. 3 To 322/2012, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako
nedůvodná.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. V.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v
§ 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného existuje mezi
skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy extrémní
nesoulad, přičemž soudy nesprávně posoudily některé důkazy, zejména výpovědi
některých svědků a spoluobviněného M. L., a odmítly provést důkaz výslechem
svědka D. S. Obviněný pak uvádí vlastní verzi skutkového děje a další námitky
vznesl i proti výroku o náhradě škody, protože podle jeho názoru soudy nižších
stupňů nesprávně vyhodnotily okolnosti, za kterých došlo ke způsobení škody.
Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, ustanovení § 257 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník
práce“), vychází z principu dělené odpovědnosti zaměstnance za způsobenou
škodu, takže nebylo možné, aby soud prvního stupně uložil povinnost všem
obviněným nahradit škodu společně a nerozdílně. Závěrem svého dovolání proto
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě a „jemu předcházející řízení“, aniž by navrhl další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. V.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru většina námitek obviněného neodpovídá uplatněným dovolacím
důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a není opodstatněná
ani jeho námitka, v níž vytýká soudu prvního stupně, že při rozhodování o
náhradě škody nevzal v úvahu ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce. Obviněný
totiž nebyl v pracovněprávním vztahu k vlastníkovi odcizené věci (tj. k
obchodní společnosti NYPRO hutní prodej, a. s.). Za bezvýznamný pak v této
souvislosti považuje státní zástupce i přechod nároku na náhradu způsobené
škody na zaměstnavatele obviněného ve formě regresního nároku. Podle státního
zástupce rozhodné skutkové okolnosti svědčí o spáchání zločinu krádeže ve
smyslu § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, a nikoli zločinu zpronevěry
podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný se totiž společně s
dalšími pachateli zmocnil cizí věci, která nepatřila jeho zaměstnavateli a
nebyla mu ani svěřena, přičemž z popisu skutku také nevyplývá, že by mezi oběma
dotčenými obchodními společnostmi existovala nějaká zvláštní právní úprava
týkající se uskladnění předmětného materiálu, a to zejména taková, jež by
zakládala objektivní odpovědnost obchodní společnosti BE Group Logistics CZ, s.
r. o., za škodu způsobenou vlastními zaměstnanci. Státní zástupce tedy shledal
v napadeném usnesení odvolacího soudu vadu ve smyslu druhé alternativy
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť odvolací soud
zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože za oba zločiny [tj. jak zločin
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tak zločin krádeže
podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku] je stanovena stejná trestní sazba
a nesprávnost v právním posouzení skutku se nijak nedotýká postavení obviněného
a dalších obviněných v této věci, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože jeho
projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má
být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. V. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný R. V. opírá své přesvědčení o jejich
naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný R. V. zpochybnil převážně
správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah
provedeného dokazování. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé
skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru náležitě
nezabývaly, a namítl vady v provedeném dokazování.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není
možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a
dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě
korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a
z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost
samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající
nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené
důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací
soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či
opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud
ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené
rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný R. V., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je
nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval
ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného
hodnocení opatřených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při
použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při
provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
nižších stupňů. V trestní věci obviněného R. V. to pak znamená, že pro Nejvyšší
soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku
tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se
ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní
posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel
by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou
stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí
o spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani
přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a
hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného R. V., v nichž soudům
nižších stupňů vytkl nesprávné posouzení otázky společné odpovědnosti za škodu
a v důsledku tohoto učiněný chybný výrok o náhradě škody. Ke zmíněným výhradám
obviněného Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že dovolání lze podat s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také tehdy, jestliže se
jiné nesprávné hmotně právní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené
trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal porušení hmotného
práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho
hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení
o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody, o společné
odpovědnosti více škůdců apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající
porušení procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004,
publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Pokud tedy
obviněný namítal nesprávné použití ustanovení § 257 odst. 5 zákoníku práce o
odpovědnosti více zaměstnanců (škůdců) za způsobenou škodu, pak lze tuto
námitku podřadit pod citovaný dovolací důvod, přičemž Nejvyšší soud ji zároveň
považuje za opodstatněnou z níže rozvedených důvodů.
Z ustanovení § 257 odst. 5 zákoníku práce totiž vyplývá, že pokud za škodu
způsobenou zaměstnavateli odpovídá více zaměstnanců, hradí každý z nich
poměrnou část škody podle míry svého zavinění. V této souvislosti lze odkázat
též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012,
podle něhož odpovědnost za škodu, kterou způsobili pachatelé jako zaměstnanci
úmyslným společným jednáním svému zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, má povahu dělené odpovědnosti ve smyslu
citovaného ustanovení zákoníku práce, neboť každý z nich hradí poměrnou část
škody podle míry svého zavinění. Proto i výrok o náhradě škody, jímž soud
ukládá obviněným povinnost, aby poškozenému nahradili škodu způsobenou trestným
činem (§ 228 odst. 1 tr. řádu), musí odpovídat zásadám dělené odpovědnosti za
škodu. V nyní posuzované trestní věci to znamená, že pokud obviněný R. V. jako
zaměstnanec společně s dalším zaměstnancem (obviněným M. L.) způsobil trestným
činem, jímž byl uznán vinným, škodu svému zaměstnavateli, tj. obchodní
společnosti BE Group Logistics CZ, s. r. o., musel výrok o náhradě škody
vycházet z výše uvedené zásady o dělené odpovědnosti zaměstnanců (škůdců) a
soud byl povinen zkoumat míru zavinění jednotlivých obviněných. To platí i ve
vztahu k dalšímu obviněnému K. P., který nebyl zaměstnancem jmenované obchodní
společnosti, neboť jak vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 56/1986 Sb. rozh. tr.), jestliže jeden ze
spolupachatelů odpovídá za škodu způsobenou společně spáchaným trestným činem
podle zákoníku práce (§ 172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů, § 257 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů) a druhý podle občanského zákoníku (§ 420
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů), není jejich odpovědnost solidární, ale každý z nich odpovídá za
škodu samostatně podle míry svého zavinění. Výroky o náhradě škody obsažené v
rozsudku soudu prvního stupně, kterými byli obviněný R. V. a další
spoluobvinění v této trestní věci podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázáni
společně a nerozdílně k náhradě škody způsobené trestným činem zpronevěry, jsou
proto nesprávné a neodpovídají zákonu.
Pokud jde o vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k
otázce právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, Nejvyšší
soud považuje za správné závěry soudů nižších stupňů, které posoudily tento
skutek jako pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových okolností, obvinění R. V. a M. L. jako zaměstnanci obchodní společnosti BE Group Logistics CZ, s. r. o.,
se v souvislosti s výkonem svých pracovních povinností společně podíleli na
naložení a vyvezení skladovaného hutního materiálu, který byl ve vlastnictví
obchodní společnosti NYPRO hutní prodej, a. s., a tím způsobili této
společnosti škodu v celkové výši 835 951,- Kč. Nárok na náhradu této škody pak
v trestním řízení uplatnila jen obchodní společnost BE Group Logistics CZ, s. r. o., na kterou přešel nárok přímo poškozené obchodní společnosti NYPRO hutní
prodej, a. s. Pro právní posouzení věci je podle názoru Nejvyššího soudu
podstatné, že obchodní společnost BE Group Logistics CZ, s. r. o., byla
oprávněna a povinna nakládat s uskladněným hutním materiálem podle podmínek
obsažených ve smlouvě o skladování ze dne 13. 1. 2009. Práva a povinnosti
vyplývající z této smlouvy se přitom týkaly i obviněných R. V. a M. L. jako
zaměstnanců obchodní společnost BE Group Logistics CZ, s. r. o., pro které v
době spáchání činu platila obecně uložená povinnost podle § 301 zákoníku práce. Proto obviněný R. V. (a spoluobviněný M. L.) jako zaměstnanec posledně
jmenované obchodní společnosti, která měla na podkladě zmíněné smlouvy o
skladování svěřenu předmětnou betonářskou ocel, jež byla ve vlastnictví
obchodní společnosti NYPRO hutní prodej, a. s., byl povinen pečovat o tento
materiál svěřený zaměstnavateli obviněného a též odpovídal za škodu způsobenou
porušením svých pracovních povinností. Jestliže tedy obviněný jednal způsobem
popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít žádné
pochybnosti o použité právní kvalifikaci, když navíc odpovědnost obchodní
společnosti BE Group Logistics CZ, s. r. o., za škodu způsobenou na skladovaném
materiálu vůči obchodní společnosti NYPRO hutní prodej, a. s., vyplývá z
ustanovení § 533 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého se rovněž řídil závazkový vztah mezi oběma
jmenovanými obchodními společnostmi. Ostatně listinný důkaz v podobě smlouvy o
skladování, kterou uzavřela obchodní společnost NYPRO hutní prodej, a. s., s
tehdejší obchodní společností Ferram Steel, s. r. o. (nyní BE Group Logistics
CZ, s. r. o.), je zařazen na č. l. 314 až 316 trestního spisu, přičemž soud
prvního stupně z něj vycházel při posuzování trestní odpovědnosti obviněného. Stejně tak je součástí trestního spisu dohoda o vzájemném započtení pohledávek
a závazků, podle níž obchodní společnost BE Group Logistics CZ, s. r. o.,
uhradila obchodní společnosti NYPRO hutní prodej, a. s., způsobenou škodu (viz
s. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem k těmto skutečnostem
bylo důvodné a v souladu se zákonem, že obchodní společnost BE Group Logistics
CZ, s. r. o., uplatnila vůči obviněným nárok na náhradu škody způsobené
trestným činem, a to ve smyslu § 45 odst. 3 tr. řádu jako právní nástupce
původně poškozené obchodní společnosti NYPRO hutní prodej, a. s.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu, který ve svém dovolání rovněž uplatnil obviněný R. V. K tomuto
dovolacímu důvodu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že ho lze naplnit ve dvou
alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod
procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní
instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. K takové situaci však
v posuzované věci nedošlo, neboť odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem
a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a
za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud postupem podle § 256 tr.
řádu rozhodl o jeho zamítnutí, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť
nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo
dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný R. V. ve svém dovolání namítl
existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se
Nejvyšší soud podrobně vyjádřil už výše a shledal ho částečně opodstatněným,
neboť soudy nižších stupňů rozhodly nesprávně ve výrocích o náhradě škody.
Protože soudy nižších stupňů učinily nesprávné právní posouzení ohledně
povinnosti obviněného R. V. k náhradě škody, byl naplněn jím uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání
obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. řádu částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8.
2012, sp. zn. 3 To 322/2012, kterým byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta
odvolání obviněných R. V. a K. P. v části týkající se výroků o náhradě škody, a
dále zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3.
2012, sp. zn. 15 T 74/2011, ve výrocích o náhradě škody učiněných podle § 228
odst. 1 tr. řádu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaných rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m
odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím § 265 tr. řádu pak Nejvyšší soud odkázal
poškozenou obchodní společnost BE Group Logistics CZ, s. r. o., s jejím nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Přitom postupoval v
souladu s dosavadní judikaturou (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č.
36/1980-II. Sb. rozh. tr.).
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 15 T 74/2011,
byli uznáni vinnými rovněž obvinění M. L. a K. P., přičemž obviněný M. L.
spáchal zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a
obviněný K. P. poskytl pomoc k přečinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) a
§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Protože i ve vztahu k těmto obviněným platí výše
uvedené závěry Nejvyššího soudu, pokud jde o nesprávné výroky o náhradě škody,
pak tytéž důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů z
podnětu dovolání obviněného R. V., prospívají též obviněným M. L. a K. P.
Nejvyšší soud tedy uplatnil pravidlo „beneficium cohaesionis“ a podle § 265k
odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu zrušil
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 3 To 322/2012,
kterým byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta odvolání obviněných R. V. a K. P. v
části týkající se výroků o náhradě škody, a jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 15 T 74/2011, ve výrocích
o náhradě škody též ve vztahu k obviněným M. L. a K. P.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení
zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. V. bylo možno
odstranit i v neveřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud tímto
způsobem o dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§
265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 12. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y