5 Tdo 151/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2.
2007 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T
24/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e
, aby věc obviněného M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T
24/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s Ing. J. R. v období od
listopadu 2000 do května 2002 v M. B. po předchozí vzájemné dohodě obviněný
Ing. J. R. , jako zaměstnanec Č. s., uzavíral smlouvy o poskytnutí úvěru na
sporožirovém účtu, ze kterého bylo možno čerpat finanční prostředky až do
debetu, tzv. kontokorent, a to na jména osob, jejichž osobní údaje mu převážně
opatřoval obviněný M. V. , bez vědomí těchto osob, případně s jejich vědomím s
tím, že si od nich obviněný M. V. v převážné většině případů peníze následně
půjčoval, kdy údaje o zaměstnání a příjmech těchto osob a osobní údaje byly
obžalovaným Ing. J. R. do databáze peněžního ústavu nepravdivě zaváděny tak,
aby bylo možno na tyto osoby smlouvy uzavírat a úvěry zřizovat, vše v úmyslu
odčerpat a použít tyto finanční prostředky pro vlastní potřebu, přičemž
nezjištěnou část peněz si obvinění ponechali pro sebe a použili ji pro vlastní
potřebu, a obviněný M. V. ji zčásti použil na splátky pohledávek, které byly
předmětem jeho vydírání P. H. a L. P. v trestní věci vedené P. ČR, O. ř.
M. B. , a následně projednávané u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn. 2 T 31/2002, ačkoli si přitom byli vědomi, že takto získané finanční
prostředky nejsou schopni splatit, a takto oba obvinění společně uzavřeli tyto
smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu:
- č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 27. 11. 2000,
- č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 30. 11. 2000,
- č. . na jméno A. K. , na částku 65.000,- Kč, ze dne 07. 12. 2000,
- č. . na jméno J. L. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 12. 2000,
dne 22. 2. 2002 navýšený o částku 30.000,- Kč,
- č. . na jméno L. P. , na částku 60.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001,
dne 29. 01. 2002 navýšené o částku 40.000,- Kč,
- č. . na jméno L. V. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001,
- č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 01. 2001,
- č. . na jméno M. T. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 08. 02. 2001,
- č. . na jméno J. K. , na částku 62.000,- Kč, ze dne 16. 02. 2001,
- č. . na jméno Ing. V. P. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 31. 07.
2001,
- č. . na jméno M. Š. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 30. 01. 2001,
- č. . na jméno M. Š. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 01. 2001,
- č. . na jméno P. M. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 25. 04. 2001,
- č. . na jméno J. H. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 10. 05. 2001,
- č. . na jméno J. Š. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 10. 05. 2001,
- č. . na jméno L. N. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 08. 02. 2001,
- č. . na jméno M. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 31. 05. 2001,
- č. . na jméno M. B. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 4. 7. 2001,
- č. . na jméno O. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 13. 07. 2001,
- č. . na jméno S. S. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 29. 08. 2001 a
navýšené dne 22. 02. 2002 o částku 30.000,- Kč,
- č. . na jméno J. Č. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 01. 02. 2002,
- č. . na jméno M. Č. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 01. 02. 2002,
- č. . na jméno T. I. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 11. 05. 2001,
- č. . na jméno J. H. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 11. 07. 2001,
- č. . na jméno J. R. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 23. 07. 2001,
- č. . na jméno J. Z. na částku 70.000,- Kč, ze dne 09. 01. 2002,
- č. . na jméno M. M. , na částku 67.000,- Kč, ze dne 24. 07. 2001,
- č. . na jméno J. P. , na částku 70.000,- Kč, účet založen 15. 3.
2002,
- č. . na jméno J. B. , na částku 70.000,- Kč, účet založen 19. 03.
2002,
- č. . na jméno J. S. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002,
- č. . na jméno J. Š. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002,
- č. . na jméno Z. B. , na částku 30.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002,
- č. . na jméno D. A. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 21. 3. 2002,
- č. . na jméno MUDr. J. Ř. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 03.
2002,
- č. . na jméno R. T. , na částku 35.000,- Kč, ze dne 08. 03. 2001 a
dne 18. 03. 2002 navýšenou na částku 100.000,- Kč,
- č. . na jméno T. R. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 07. 01. 2002,
- č. . na jméno L. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 12. 2001,
- č. . na jméno A. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 12. 2001,
- č. . na jméno H. J. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 12. 2001,
- č. . na jméno J. H. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 08. 04. 2001,
- č. . na jméno B. U. , na částku 55.000,- Kč, ze dne 30. 03. 2001,
- č. . na jméno V. L. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 09. 03. 2001,
- č. . na jméno P. V. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 01. 2001,
- č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 12. 2000,
- č. . na jméno E. K. , na částku 40.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001,
- č. . na jméno J. K. , na částku 88.000,- Kč, ze dne 22. 10. 2001,
- č. . na jméno J. Ř. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 26. 09. 2001.
Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle § 250b odst. 4 tr.
zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Tento rozsudek napadli obviněný M. V. a poškozená Č. s. , odvoláními, o
nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To
184/2006, tak, že k odvolání poškozené Č. s. , a. s., v neprospěch obviněného
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku
o náhradě škody a podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nově obviněnému povinnost
zaplatit Č. s. , se sídlem P., částku 1.896.600 Kč. Odvolání obviněného,
které směřovalo pouze do výroku o trestu, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V.
prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl,
že dovolání podává proto, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
Toto tvrzení dále odůvodnil tím, že nemohl být pachatelem úvěrového podvodu,
když nebyl účastníkem úvěrové smlouvy, a odkázal v této souvislosti na judikát
č. . Dovolatel se dále domnívá, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš
podle § 250 tr. zák., nicméně ani před soudem prvního stupně ani před soudem
druhého stupně nebylo k tomuto prováděno žádné dokazování. V tomto ohledu se
dovolatel opřel též o názor odvolacího soudu na straně 3 jeho rozsudku, kde
tento soud tuto právní kvalifikaci dovodil, nicméně nikterak toto pochybení
nenapravil. Navíc je obviněný přesvědčen, že v mnoha případech jeho jednání by
mohl být uznán vinným pouze případným účastenstvím na trestném činu podvodu,
nikoli však hlavním pachatelem. Tato skutečnost pak ovlivňuje podstatně míru
společenské nebezpečnosti jeho jednání a také i případný druh a výši trestu.
Dále obviněný požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
V závěru svého dovolání obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, případně aby
zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného M. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že z
obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále státní zástupce
poukázal na skutečnost, že obviněný své odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně podal výslovně jen do výroku o trestu, jak vyplynulo z písemného
odůvodnění jeho řádného opravného prostředku, dále bylo odvolání podáno
poškozenou Č. s. , do výroku o náhradě škody. Státní zástupce zmínil, že
odvolací soud se držel vymezení daného obviněným a poškozenou společností a
nezkoumal výrok o vině, i když v odůvodnění svého rozsudku se zabýval též tím,
že právní kvalifikace jednání obviněného není správná, avšak posléze výslovně
konstatoval, že neshledal důvody pro postup podle § 254 odst. 2 tr. ř. Státní
zástupce souhlasil s názorem odvolacího soudu ohledně nesprávné právní
kvalifikace jednání obviněného, avšak dodává, že pokud dovolatel v dovolání
napadl výrok o vině, pak je třeba jeho dovolání považovat za nepřípustné,
protože své dovolání mohl směřovat jen proti výroku o trestu či o náhradě
škody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
je podala osoba oprávněná. Shledal přitom na rozdíl od názoru státního
zástupce, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h)
tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr.
ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že
dovolání obviněného M. V. je důvodné. Vycházel přitom z následujících
skutečností:
Především se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obviněný M. V. , který rozsudek
soudu prvního stupně napadl odvoláním jen ve výroku o trestu, byl oprávněn v
dovolání napadnout i výrok o vině z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jak prostřednictvím svého obhájce učinil. Z tohoto hlediska je
podstatné, zda odvolací soud na podkladě odvolání obviněného směřujícího pouze
do výroku o trestu přezkoumal i výrok o vině jak mu umožňuje ustanovení § 254
odst. 2 tr. ř. Krajský soud v Praze sice nejprve na straně 2 svého rozsudku
výslovně uvedl, že neshledal důvod k postupu podle § 254 odst. 2 tr. ř., avšak
přesto, že bylo odvolání obviněného omezeno pouze na výrok o trestu, který
obviněný považoval za nepřiměřeně přísný, fakticky přezkoumal i výrok o vině.
Nelze totiž přehlédnout tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém
na straně 3 uvedl, že „ … výhradu lze mít k použité právní kvalifikaci skutku
jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr.
zák., neboť jeho pachatelem může být pouze účastník úvěrové smlouvy (ať už
dlužník nebo věřitel), který jedná v zákoně popsaným způsobem na úkor druhého
účastníka, tedy jestliže jedna smluvní strana podvádí druhou. V daném případě
však všichni obvinění včetně obviněného J. R. jako zástupce spořitelny
jednali svorně se stejným cílem a společně uvedli v omyl Č. s. se záměrem
obohatit se. Z jejich strany tak šlo o prostý podvod ve smyslu § 250 tr. zák.,
nikoliv o podvod úvěrový. Navzdory tomu odvolací soud neměl důvod použitou
právní kvalifikaci skutku u obviněného M. V. měnit, neboť jeho odvolání
směřovalo výhradně proti výroku o trestu, v němž žádné vady shledány nebyly a
nebyl zjištěn ani důvod k postupu podle § 254 odst. 2 tr. ř. za situace,
jestliže zákonná trestní sazba je v případě obou trestných činů [podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a korespondujícího úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.] naprosto stejná a obviněný M. V. tak
použitou právní kvalifikací poškozen není.“
Nejvyšší soud shledal názor odvolacího soudu ohledně nedůvodnosti postupu podle
§ 254 odst. 2 tr. ř. nesprávným. Je totiž nutno vycházet z odůvodnění
předmětného rozhodnutí, ze kterého jasně vyplynulo, že odvolací soud, ač
deklaroval na počátku i na závěr svého rozhodnutí opak, ve skutečnosti výrok o
vině přezkoumal a zabýval se jeho správností, neboť by jinak nemohl učinit
shora uvedený právní závěr ohledně posouzení skutku spáchaného obviněným (a
nejenom jím) jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. Dokonce shledal v tomto směru i zásadní pochybení, avšak dále tyto své
závěry nevyjádřil z hlediska svého dalšího postupu, čímž nedostál své přezkumné
povinnosti, zvláště když ani svůj právní závěr ohledně naplnění znaků trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák. náležitě neodůvodnil a navíc jej nelze s
ohledem na výsledky dokazování provedeného před soudem prvního stupně a
navazující skutková zjištění tohoto soudu považovat za zcela správný.
Ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. stanoví, že pokud nezamítne nebo neodmítne
odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost
jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i
správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných
vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen
pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Na
ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. bezprostředně navazuje § 254 odst. 2 tr. ř.,
podle kterého, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti
němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového
výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba
proti němu mohla podat odvolání. Odvolací soud se tedy měl správně zabývat i
výrokem o vině i přes omezení odvolání obviněného M. V. na výrok o trestu
právě z toho důvodu, že právní kvalifikace skutku vymezeného ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, mohla mít a zřejmě i měla vliv na správnost
výroku o trestu. Nejde totiž jen o rozpětí trestních sazeb, nýbrž zejména o
skutkové okolnosti spáchaného trestného činu, popsané v tomto konkrétním
případě v tzv. skutkové větě výroku o vině, které mají význam jak z hlediska
použité právní kvalifikace, tak i z hlediska nebezpečnosti trestného činu pro
společnost, od které se pak také odvíjejí úvahy o uložení určitého trestu
odnětí svobody ve výměře v rámci dané trestní sazby.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny tyto rozhodné skutečnosti dospěl k závěru,
že pokud odvolací soud v návaznosti na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř.
přezkoumal také výrok o vině, přičemž navíc s ohledem na jeho vady tak měl i
učinit, založil tím obviněnému M. V. možnost napadat v rámci dovolacího
řízení rozhodnutí soudu druhého stupně nejen ve výroku o trestu, ale právě také
ve výroku o vině, a jeho dovolání je proto nutno považovat za přípustné ve
smyslu § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl nesprávnou
právní kvalifikaci jeho jednání, a to ohledně aplikace § 250b tr. zák o
úvěrovém podvodu ze strany soudu prvního stupně. Konkrétně namítl, že jeho
jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., protože obviněný nebyl
smluvní stranou předmětných úvěrových smluv. Svým jednáním tak mohl naplnit
maximálně skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., avšak
nikoli jako hlavní pachatel, nýbrž jen jako pomocník. Dovolatel poukázal na to,
že tímto směrem však vůbec nebylo v rámci trestního řízení vedeno dokazování.
Jak vyplynulo z výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne
23. 11. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, obviněný M. V. se měl uvedeného trestného
činu dopustit společně s Ing. J. R. tím, že „… po předchozí vzájemné dohodě
obžalovaný Ing. J. R., jako zaměstnanec Č. s. , Oblastní pobočky M. B. ,
uzavíral smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, ze kterého bylo možno
čerpat finanční prostředky až do debetu, tzv. kontokorent, a to na jména osob,
jejichž osobní údaje mu převážně opatřoval obžalovaný M. V. , bez vědomí
těchto osob, případně s jejich vědomím s tím, že si od nich obžalovaný M. V.
v převážné většině případů peníze následně půjčoval, kdy údaje o zaměstnání a
příjmech těchto osob a osobní údaje byly obžalovaným Ing. J. R. do databáze
peněžního ústavu nepravdivě zaváděny tak, aby bylo možno na tyto osoby smlouvy
uzavírat a úvěry zřizovat, vše v úmyslu odčerpat a použít tyto finanční
prostředky pro vlastní potřebu, přičemž nezjištěnou část peněz si obžalovaní
ponechali pro sebe a použili ji pro vlastní potřebu, a obžalovaný M. V. ji
zčásti použil na splátky pohledávek, které byly předmětem jeho vydírání P. H.
a L. P. v trestní věci vedené P. ČR, O. ř. M. B. , a následně
projednávané u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 31/2002,
ačkoli si přitom byli vědomi, že takto získané finanční prostředky nejsou
schopni splatit …“
Již z této skutkové věty výroku o vině, která ne zcela odpovídá skutkovým
zjištěním obsaženým v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu navazujícím na
připojený trestní spis, vyplývá, že jednání obviněného spočívalo v tom, že
druhému spoluobviněnému J. R. předával informace o osobních údajích osob,
které pak následně (ať již s jejich vědomím či bez jejich vědomí) byly uvedeny
jako žadatelé o úvěr a posléze i jako dlužníci ve smlouvě o úvěru. Jeho další
prokázaná činnost pak spočívala v tom, že si „… v převážné většině případů
peníze následně půjčoval …“ od dlužníků.
Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo při
sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Naproti tomu
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který
ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou.
V dané věci byl obviněný Ing. J. R. sice oprávněn k uzavírání smluv o
poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (tzv. kontokorentu), ale osobou, která
byla uvedena v omyl a k jejíž škodě byly shora uvedené peněžní částky později
vybírány, byla Č. s. Čin byl dokonán, a to na rozdíl od podvodu podle § 250
tr. zák., vzhledem k dikci § 250b odst. 1 tr. zák. již okamžikem zavedení
nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů do databáze této banky, popř.
zavedení jinak pravdivých údajů do ní při zamlčení podstatných údajů. V tomto
případě je třeba takové jednání učiněné i ve spolupráci se zaměstnancem Č. s. ,
považovat za jednání naplňující znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §
250b tr. zák., které je speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému
činu podvodu podle § 250 tr. zák. Správnost tohoto názoru vyplývá i z toho, že
další úkony jsou zpracovávány automaticky systémem banky, který vytvořily a
následně jej obhospodařují jiné osoby než obviněný Ing. J. R. (srov. i § 89
odst. 18 tr. zák.). Nakonec i majetková dispozice – výplata peněz ze
sporožirového účtu na základě tzv. kontokorentu bývá zpravidla prováděna dalším
úkonem osoby oprávněné s účtem nakládat, a to buď opět na základě
elektronického pokynu (např. při výběru z bankomatu), anebo úkonu oprávněné
osoby (např. pokladníka banky), přičemž jde opět o osobu rozdílnou od osoby
uzavírající jménem banky smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (tzv.
kontokorentu).
Podle ustálené judikatury pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové
smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická
osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové
smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem,
přičemž o pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě,
jestliže jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stadia pokusu
nebo dokonaného trestného činu (srov. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Zváží-li se
popis jednání obviněného M. V. ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, z něhož vyplývá, že jeho účast na spáchaném trestném činu měla
spočívat jen v opatřování jmen a osobních údajů osob, na které byly uzavírány
spoluobviněným Ing. J. R. smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, z
něhož bylo možno poté čerpat finanční prostředky do debetu (tzv. kontokorent),
a v následném půjčování takto získaných peněz od dlužníků, pak tato skutková
zjištění nesvědčí o spolupachatelství, ale mohlo by se jednat jen o účastenství
ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Odvolací soud se však z
těchto hledisek právní kvalifikací jednání obviněného M. V. vůbec nezabýval,
přestože jinak výrok o vině v návaznosti na § 254 odst. 2 tr. ř. jak vyplývá z
napadeného rozhodnutí přezkoumal.
Navíc vzbuzuje značné pochybnosti i jednoznačný závěr odvolacího soudu, že se v
celém rozsahu poměrně rozsáhlé shora uvedené trestné činnosti jedná o trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Odvolací soud při tomto
svém závěru zcela zjevně nevzal v úvahu, že hned na počátku trestné činnosti
jak vyplývá z výroku o vině i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu to byl sám
obviněný M. V. , kdo uzavřel uvěrovou smlouvu o poskytnutí úvěru na
sporožirovém účtu č. . na částku 70.000,- Kč. S přihlédnutím k tomu je třeba
uzavřít, že byl tedy on sám účastníkem úvěrové smlouvy, a proto v tomto případě
je třeba ve smyslu shora uvedené judikatury, pokud jím byly při jejím
sjednávání uváděny nepravdivé údaje, resp. podstatné údaje zamlčeny, dospět k
závěru, že se jedná o úvěrový podvod podle § 250b odst. 1 tr. zák. Další velmi
zásadní pochybnosti o správnosti právního závěru odvolacího soudu, že se mělo v
celém rozsahu jednat o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., vznikají i v dalších případech úvěrových smluv, a to zejména v těch
případech, kdy žadatelé skutečně při sjednávání úvěrové smlouvy uváděli
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčeli a na
základě toho ve spolupráci s obviněným J. R. úvěrovou smlouvu sami podepsali
(např. J. L. , J. S. , J. Š. , Z. B., D. A. , MUDr. J. Ř. a P. V. ),
přičemž dokonce někteří sami peníze inkasovali (např. J. R. , M. M. , R. T.
, H. J. , J. K. a buď zcela nebo zčásti si je pak také ponechali (např. J.
Ř. si na základě smlouvy k účtu č. . ponechal celou inkasovanou částku
100.000,- Kč, stejně jako M. V. , který si na základě smlouvy k účtu č. .
ponechal celých 70.000,- Kč, navíc sám vybral a ponechal si i částku 50.000,-
Kč za svou manželku P. V. , podobně i B. U. si na základě smlouvy k účtu
č. . ponechala celých 55.000,- Kč, které navíc řádně splácí, P. M. si na
základě smlouvy k účtu č. . ponechal ze 70.000,- Kč částku 40.000,- Kč, T.
R. si na základě smlouvy k účtu č. . ponechala z 99.000,- Kč částku
44.000,-Kč, dále drobnější částky si ponechali i M. Č. , T. I. a J . Z. ).
Na druhé straně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v dalších
případech, zejména pokud obviněný Ing. J. R. s přispěním obviněného M. V. ,
příp. i dalších spoluobviněných zaváděl do systému jména a osobní údaje osob,
které o tom samy ani nevěděly, žádné úvěrové smlouvy neuzavíraly a nešlo tedy o
jednání, které by souviselo se sjednáváním úvěrové smlouvy, přichází v úvahu
posouzení těchto případů jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
Na základě všech těchto úvah je třeba uzavřít, že při správném právním
posouzení jednání obviněného M. V. přichází v úvahu právní posouzení ve
výroku soudu prvního stupně popsaných dílčích útoků pokračování ve smyslu § 89
odst. 3 tr. zák. jednak jako trestného činu uvěrového podvodu podle § 250b tr.
zák. a jednak jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a to zčásti
jako spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a zčásti jako účastenství
ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., příp. jako návodu podle §
10 odst. 1 písm. b) tr. zák. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že
v pokračování mohou být jen ty konkrétní dílčí útoky, které jsou vedeny při
objektivní souvislosti jednotným záměrem a naplňují stejnou skutkovou podstatu
trestného činu. Pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé
útoky jinak pokračující trestné činnosti jsou spáchány ve formě pachatelství,
popř. spolupachatelství a jiné ve formě účastenství, byť k téže skutkové
podstatě trestného činu, a proto škody, způsobené těmito různými formami
trestné činnosti nelze sčítat. Základní podmínkou pokračování v trestné
činnosti je opětovné uskutečňování jedné a téže skutkové podstaty trestného
činu, přičemž jenom za splnění této podmínky je možno způsobené škody sčítat.
Podle naší zákonné úpravy je pachatelství (stejně i spolupachatelství) výslovně
odlišeno od účastenství, které rozšiřuje trestní odpovědnost nad dosah
pachatelství. Účastenství rozšiřuje dosah skutkových podstat trestných činů.
Pachatelem je ten, kdo svým jednáním uskutečnil všechny znaky trestného činu,
anebo v případě spolupachatelství je naplnil úmyslným společným jednáním se
spolupachatelem či spolupachateli. Účastníkem je naproti tomu ten, kdo trestný
čin pachatele úmyslně zosnoval nebo řídil, vyvolal nebo takový čin usnadnil.
Nejde tedy u pachatelství (spolupachatelství) a účastenství o jedno a totéž
jednání uvedené ve skutkové podstatě trestného činu, a proto útok naplňující
znaky účastenství na trestném činu nemůže být dílčím útokem pokračujícího
dokonaného nebo nedokonaného trestného činu. Ani další znak pokračování
spočívající ve stejnorodém způsobu provedení jednotlivých útoků není v tomto
případě naplněn. Jestliže v daném případě bylo obsahem jednání obohacovat se na
úkor cizího majetku jednak pachatelstvím podvodů a úvěrových podvodů a jednak
účastí na těchto trestných činech páchaných jinou osobou či jinými osobami, pak
tyto dva způsoby provedení, tj. jednak vlastní činnost, jednak účastenství na
trestné činnosti jiné osoby či osob, nesplňují požadovaný stejný nebo podobný
způsob provedení (srov. č. .).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř.
podané dovolání obviněného M. V. důvodným, a proto z podnětu tohoto dovolání
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc obviněného
M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání,
neboť vzhledem k charakteru vytknutých a Nejvyšším soudem zjištěných vad je
zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení je odvolací soud povinen respektovat ustanovení § 254 odst. 1, 2
tr. ř. a proto přezkoumá opětovně k odvolání obviněného a poškozené vedle
výroku o trestu a o náhradě škody i výrok o vině, neboť již v předchozím řízení
tak učinil, avšak dále nepostupoval podle předmětného ustanovení a vady, jimiž
výrok o vině trpěl nenapravil. V dalším řízení tedy napraví též vady, které při
přezkoumání zjistil a které mohou mít vliv na správnost výroku o trestu, jak
již výše naznačil Nejvyšší soud.
Odvolací soud zejména vezme v úvahu dovolatelem i odvolacím soudem zmiňovanou
právní kvalifikaci podle § 250 tr. zák. a dále se bude zabývat též možností, že
obviněný se přinejmenším na části trestné činnosti podílel jen jako účastník a
nikoli jako spolupachatel. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v jistém smyslu je
třeba přisvědčit dovolateli v tom, že k této možné právní kvalifikaci
dokazování zatím nesměřovalo a v tomto směru mu nebyla také dána možnost se
adekvátně hájit.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle § 10 odst. 1
tr. zák. ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil
(organizátor), nebo navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), poskytl
jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,
odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po
trestném činu (pomocník). Z těchto forem účastenství přichází v posuzovaném
případě v úvahu návod nebo pomoc. Návodce v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí
spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Pomocník
úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného
činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v
době činu, jestliže došlo také alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci
uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a
psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků,
odstranění překážek apod., naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada,
utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. (srov. k tomu i
č. 45/1963 Sb. rozh. tr.). K tomu Nejvyšší soud jen podotýká, že posouzení
jednání obviněného M. V. jako některé z forem účastenství připadá v úvahu jak
u některých útoků ve vztahu k § 250b odst. 1 tr. zák., tak i u jiných jeho
útoků ve vztahu k § 250 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Praze přitom ale
neopomene upřesnit, v jaké části případně naplnil obviněný svým jednáním
skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, v jaké části pak naplnil
skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., dále též
odvolací soud specifikuje, kdy jednal obviněný jako případný pachatel a kdy
jako pomocník či návodce.
Přitom bude Krajský soud v Praze postupovat v souladu se shora vyslovenými
právními názory Nejvyššího soudu (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), při
odůvodňování rozsudku pak bude postupovat důsledně v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě
odvolací soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného
(reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení
rozsudku soudu druhé instance (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D