5 Tdo 1535/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání, které podal obviněný S. K., proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 To 192/2005, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 4 T 36/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný S. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.
12. 2004, sp. zn. 4 T 36/2003, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 24. 11. 2001 v obci
R., okres Č. B., u domu jako osoba podnikající pod obchodním názvem P. p. z. t.
a s., Š., převzal na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 22. 11. 2001
uzavřené se společností K., s. r. o., R., okres Č. B., celkem 228 ks ojetých
pneumatik různých značek a 19 disků, které uskladnil za účelem dalšího prodeje
ve svém skladu v areálu podniku M. D. s tím, že je na základě smlouvy může
prodávat s hotovostní platbou nebo jmenovitě stanoveným subjektům na fakturu,
přičemž v přesně nezjištěné době v měsíci prosinci 2001 předal celkem 118 ks
těchto pneumatik F. K., zástupci společnosti K. A. L. T. pneu, s. r. o., K.,
O., aniž by po něm požadoval finanční úhradu, když později v dosud nezjištěné
době byly tyto pneumatiky bez vědomí majitele zničeny jako odpad, čímž
společnosti K., s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 176 047,40 Kč.
Za to byl obviněnému S. K. uložen podle § 248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. (v rozsudku, jakož i v protokolu o hlavním líčení je uvedeno podle §
49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.) podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
2 roky. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o
nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný S. K.
odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 5.
2005, sp. zn. 3 To 192/2005, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení
odvolacího soudu byl obviněnému S. K. doručen dne 1. 7. 2005, jeho obhájkyni
dne 22. 6. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 22. 6. 2005.
Dne 1. 9. 2005 napadl obviněný S. K. prostřednictvím své obhájkyně usnesení
odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy činné dříve ve věci nesprávně
právně posoudily jeho jednání, neboť popis skutku, který je uveden ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, postrádá skutečnosti relevantní pro
naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2
tr. zák. Obviněný má za to, že přisvojení si cizí věci je taková dispozice s
věcí, která vylučuje dosavadního vlastníka z dispozice s ní, přičemž každá
dispozice se svěřenou věcí proti příkazu vlastníka nemůže být považována za
zpronevěru. Smlouva o obchodním zastoupení založila mezi dodavatelem pneumatik
a obviněným podle jeho vyjádření soukromoprávní vztah, takže obviněný pokládá
za nepřijatelné, aby ochranu poškozeného přebíraly orgány činné v trestním
řízení. Podle přesvědčení obviněného Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“), resp. Ústavní soud opakovaně judikovaly, že není na místě
trestní stíhání, jestliže se jednání pachatele pohybovalo výhradně v rovině
vztahů občanskoprávních, popřípadě obchodněprávních, přičemž určité selhání
zákonných nástrojů určených k jejich ochraně nemůže být nahrazováno prostředky
práva trestního. Jak dále obviněný připomíná, v právním státě je nepřípustné,
aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv
soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku
trestní odpovědnosti. Podle názoru obviněného skutkový stav, jak ho zjistily
soudy obou stupňů, nedovoluje učinit závěr o protiprávnosti jeho jednání z
hlediska trestněprávního, neboť nebylo zjištěno, a tedy prokázáno, že by dal
příkaz k likvidaci pneumatik, takže nebyla naplněna subjektivní stránka
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. pro nedostatek jeho
úmyslu. Obviněný rovněž neshledává v posuzovaném jednání znaky objektivní
stránky zmíněného trestného činu, protože neopatřil sobě ani jinému jakýkoli
prospěch. Pokud svědek F. K. zlikvidoval pneumatiky či s nimi jinak naložil,
obviněný za to podle svého mínění nemůže nést trestněprávní odpovědnost, ale
pouze odpovědnost obchodněprávní.
Obviněný S. K. dále namítá, že nebyla zjištěna skutečná škoda ve smyslu § 89
odst. 12 tr. zák., neboť znalecký posudek vypracovaný za účelem zjištění
obvyklé ceny 118 ks pneumatik podle účetních dokladů je vytvořen za
předpokladu, že technický stav pneumatik umožňoval jejich použití pro
technologii protektorování. Obviněný přitom klade otázku, jaký by byl závěr
znaleckého posudku, kdyby pneumatiky nebyly vhodné pro protektorování. Obviněný
podle svého přesvědčení neodpovídá za škodu v takovém rozsahu, jak stanovil
soud prvního stupně, přičemž učiněná zjištění nelze zahrnout pod zákonný znak
škody nikoli malé či nikoli nepatrné podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný S. K. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl tak, že se obviněný
podle § 226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby, protože stíhaný skutek není
trestným činem.
Obviněný S. K. současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §
265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí, neboť zejména v
otázce náhrady škody by mu mohla být nařízením exekuce způsobena újma.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného S. K. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu nemůže být
samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není,
což znamená, že Nejvyšší soud se zásadně nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních. Státní zástupce se
proto domnívá, že některé námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za námitky právně
relevantní považuje státní zástupce jednak tvrzení obviněného, podle kterého
popis skutku postrádá skutečnosti potřebné pro naplnění všech zákonných znaků
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., a dále tvrzení obviněného, jímž
shledává posuzovanou záležitost jako soukromoprávní, do které by neměly
vstupovat orgány činné v trestním řízení. Státní zástupce poukazuje na popis
skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a na
dikci ustanovení § 248 tr. zák. a dovozuje, že předmětem útoku v případě
trestného činu zpronevěry je cizí věc, která byla pachateli svěřena, přičemž o
přisvojení se jedná, pokud s ní pachatel nakládá jako s vlastním majetkem.
Svěřenou věcí může být podle mínění státního zástupce i zboží svěřené pachateli
jeho majitelem na základě smlouvy o obchodním zastoupení za tím účelem, aby je
jeho jménem a na jeho účet prodal; s takovou věcí potom ten, komu byla svěřena,
není oprávněn nakládat jako s vlastní a užít ji pro vlastní potřebu. Státní
zástupce doplňuje, že škoda vzniká na majetku vlastníka věci její přisvojením.
V posuzovaném případě státní zástupce považuje za zřejmé, že obviněný na
základě smlouvy o obchodním zastoupení převzal od poškozené obchodní
společnosti pneumatiky za účelem prodeje a následně s nimi naložil výše
popsaným způsobem a současně jiným způsobem než smluvně zakotveným, tedy
naplnil zákonem požadované znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1,
2 tr. zák., včetně znaků objektivní a subjektivní stránky. Podle státního
zástupce se tudíž nejednalo o pouhé porušení ustanovení smlouvy, ale o jednání
vyloženě defraudační povahy, takže nedošlo k porušení principu subsidiarity
trestní represe. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný S. K. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§
265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst.
1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný S. K. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K
tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy,
pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje
znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i
v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o
tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin
se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které
lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých námitek obviněný však S. K. především uvedl, že podle jeho názoru
nebylo zjištěno, že by došlo k likvidaci předmětných pneumatik na základě jeho
pokynu. Dále shledává pochybení ve znaleckém posudku, resp. v jeho hodnocení, a
z toho dovozuje nesprávně stanovenou výši škody, kterou měl způsobit. Existenci
dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obviněný shledává v tom, že soudy
nižších stupňů dospěly k chybným skutkovým zjištěním, popřípadě že nesprávně
hodnotily provedené důkazy. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání
tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující
odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, ale z jiných (a pro obviněného příznivějších) skutečností, než
jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není.
Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný
prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a
hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací
důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti, popřípadě úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování
je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn
doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může
provádět, resp. doplňovat dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat
jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad.
Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného
dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně
právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn
bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a
odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak
je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný S. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
S. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor
dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z
odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného S. K. to pak znamená, že pro dovolací
soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil
jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Podle nich obviněný zjednodušeně řečeno převzal na základě smlouvy o obchodním
zastoupení od společnosti K., s. r. o., za účelem dalšího prodeje celkem 228
kusů ojetých pneumatik, z nichž v rozporu s uvedenou smlouvou předal 118 kusů
F. K., aniž by po něm požadoval finanční úhradu, přičemž následně obviněný
nechal zmíněné pneumatiky prostřednictvím F. K. zlikvidovat, čímž způsobil
společnosti K., s. r. o., škodu ve výši 176 047,40 Kč. Pokud obviněný zmíněnými
dovolacími námitkami zpochybňuje existenci těchto rozhodných skutkových
zjištění, a tím i správnost provedeného dokazování, jsou jeho výhrady mimo
rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud
k nim nemohl nijak přihlížet.
V rámci dalších svých námitek obsažených v dovolání obviněný S. K. v obecném
smyslu tvrdí, že popis skutku uvedený v rozsudku soudu prvního stupně postrádá
skutečnosti relevantní pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný zpochybňuje především
existenci znaků spočívajících v subjektivní stránce trestného činu a ve
způsobení škody, ale činí tak jen na podkladě odlišných skutkových okolností,
resp. odlišného hodnocení některých důkazů, zejména znaleckého posudku. Taková
argumentace ovšem nemůže založit uplatněný dovolací důvod, jak již bylo
podrobně vyloženo výše.
Dále obviněný S. K. připomíná, že přisvojení si cizí věci je taková dispozice s
věcí, která vylučuje dosavadního vlastníka z dispozice s ní, přičemž každá
dispozice se svěřenou věcí proti příkazu vlastníka nemůže být považována za
zpronevěru. S tímto tvrzením lze bezpochyby souhlasit, neboť každá dispozice se
svěřenou věcí skutečně nemusí mařit základní účel svěření, např. znemožňovat
trvale nebo po dohlednou dobu navrátit věc jejímu původnímu určení. Za
dispozici se svěřenou cizí věcí, která obvykle zásadním způsobem naruší
majetková práva vlastníka věci, a která tudíž bude zpravidla za splnění dalších
podmínek zpronevěrou ve smyslu trestního zákona, je však nutné považovat
svévolné předání svěřené věci jiné osobě a její následné zničení, k němuž došlo
právě v posuzovaném případě. Předání svěřené cizí věci jiné osobě v rozporu s
pokyny danými vlastníkem věci pachateli, resp. svévolná likvidace této věci
provedená v rozporu s účelem svěření, totiž podstatně a definitivně narušuje
objekt trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., tedy vlastnictví věci,
takže je jednáním, které lze považovat za zpronevěru. Zmíněná námitka
obviněného je tudíž zjevně neopodstatněná.
Obviněný S. K. shledává pochybení při hodnocení objektivní stránky uvedeného
trestného činu rovněž v tom, že jeho jednání neobsahuje znak spočívající v
opatření prospěchu sobě nebo jinému. Jak je však zřejmé z dikce ustanovení §
248 odst. 1 tr. zák., opatření prospěchu není zákonným znakem skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry. Proto pokud popis stíhaného skutku nevyjadřuje
skutečnost, že přisvojením cizí svěřené věci pachatel obohatil sebe nebo
jiného, nemá to význam pro závěr o spáchání trestného činu zpronevěry. Případné
obohacení pachatele nebo jiné osoby může mít vliv pouze na posouzení stupně
nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), např. jako okolnost
dokreslující způsob provedení činu, jeho následky nebo pohnutky pachatele. I
tuto námitku je nutné vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Posledním souborem námitek, které obviněný S. K. uplatnil ve svém dovolání, je
v podstatě tvrzení, že jeho vztah s poškozenou společností K., s. r. o., byl
vztahem soukromoprávním, do kterého by neměly zasahovat prostředky trestní
represe, a proto i případná odpovědnost obviněného za zlikvidování svěřených
pneumatik měla být pouze soukromoprávní (obchodněprávní). K tomu Nejvyšší soud
uvádí, že lze bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není na místě trestní
stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva)
pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp.
že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly
jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity,
nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V
posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněným
S. K., tak jak ho zjistily soudy obou stupňů, se zcela jednoznačně nepohyboval
jen v rovině občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, ale dostal se již
do oblasti trestněprávní regulace. Obviněný totiž svým jednáním naplnil všechny
znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku, když naložil s
cizími svěřenými věcmi zjevně v rozporu s účelem svěření, neboť je v rozporu s
pokyny vlastníka předal jiné osobě bez finanční protihodnoty, čímž způsobil
vlastníkovi svěřených věcí škodu nikoli malou. Přitom není překážkou vzniku
trestní odpovědnosti, že původní právní vztah mezi obviněným a poškozeným byl
založen smlouvou uzavřenou podle obchodního práva, kterou obviněný také
porušil. Podstatné je, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených
trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný
čin, za který lze uložit trest podle zákona. Navíc pokud obviněný zpochybňuje
možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování
subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s
jeho výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v
ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též
ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných
zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost
i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. I
poslední část argumentace obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Obviněný S. K. tedy skutkem, pro nějž byl trestně stíhán a odsouzen, naplnil
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1,
2 tr. zák., jak správně rozhodly soudy obou stupňů. Podané dovolání je proto
zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný S. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v
neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného S. K. učiněný předsedovi senátu Nejvyššího soudu
k rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba
zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h
odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v
dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem
napadeného rozhodnutí včetně jeho výroku o náhradě škody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y