5 Tdo 1555/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. Š., proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 5 To 516/2004, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T
136/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Ing. P. Š. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 6.
2004, sp. zn. 3 T 136/2002, uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele
podle § 256a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (správně mělo být podle § 256a odst.
1, 2 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti
M.-C., spol. s r. o., se sídlem v P., R., v době od 15. 1. 1996, kdy nabyla
splatnosti první faktura, kterou této společnosti vystavila společnost
T.M.P.-T.m.P,, a. s., do 23. 4. 1999, kdy byl na společnost M.-C., spol. s r.
o., prohlášen konkurs, neuhradil společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., žádnou
částku na splatné faktury v celkové výši 4 697 574,- Kč, ačkoli v této době
uspokojoval všechny další dodavatele, v roce 1997 uhradil částku 9 006 083,66
Kč na faktury dodavatelů přijaté v tomto období a v roce 1998 uhradil částku 3
477 000,- Kč na faktury přijaté v tomto roce, přičemž společnost M.-C., spol. s
r. o., se již od roku 1996 nacházela v silném předlužení ve výši 5 620 000,-
Kč, takže zmařil uspokojení pohledávky společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., v celé
částce 4 697 574,- Kč.
Za to byl obviněnému Ing. P. Š. uložen podle § 256a odst. 2 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem
podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu
škody.
Citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 napadl obviněný Ing. P. Š.
odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 5
To 516/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl
obviněnému Ing. P. Š. doručen dne 20. 1. 2005, jeho obhájci dne 13. 1. 2005 a
příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 1. 2005.
Dne 14. 3. 2005 napadl obviněný Ing. P. Š. prostřednictvím svého obhájce
usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítá, že skutkovou podstatu
trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. nenaplňuje jednání
dlužníka, který sice plně uspokojil pohledávku jenom jednoho z více věřitelů,
jestliže tak učinil s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků
(peněz, jiného majetku) na uspokojení ostatních věřitelů, tedy např. pokud by
podnikatel uhradil dlužnou částku za dodávku elektrické energie v plné výši jen
proto, aby nebyla její dodávka přerušena a aby tak udržel v provozu výrobní
halu, a tím i možnost produkce výrobků, z jejichž následného prodeje důvodně
očekává zisk k úhradě dalších dluhů, nemohl by být v takovém jednání spatřován
trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. Obviněný opírá tento
názor o publikaci Trestní zákon, komentář, 5. vydání, vydanou v Nakladatelství
C. H. Beck. Obviněný dále uvádí, že pracoval v oboru dodávek počítačových sítí
do velkých institucí, což byly časově náročné záležitosti, u nichž mezi
sjednáním záměru se zákazníkem a faktickou realizací byl interval pohybující se
v řádu měsíců a roků. Proto v momentě, kdy v jeho společnosti došlo k
ekonomickému propadu, byla podle obviněného celá řada projektů tzv. na cestě,
zejména pokud jde o zákazníka P. , u níž však později došlo k ekonomickému
krachu, který nebylo možno předvídat. Obviněný tak má za to, že s reálnou
nadějí dostát svým závazkům ke společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., se rozhodl
nikoli k prohlášení konkursu na svou společnost, ale k útlumu jejího chodu s
tím, že pokračoval v přípravě rozpracovaných zakázek, a to v podstatě jako
předběžný správce konkursní podstaty. Podle obviněného se proto jednalo o
udržení existence společnosti, která upokojuje věřitele, na nichž je existenčně
závislá, s předpokladem získání prostředků, jimiž by došlo k umoření všech
závazků. Obviněný se proto domnívá, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný
čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák.
Obviněný Ing. P. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že se obviněný
zprošťuje obžaloby pro výše uvedený trestný čin.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. P. Š. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru dovolací námitky obviněného již byly hodnoceny v odvolacím
řízení, přičemž odvolací soud se s nimi naprosto vyčerpávajícím způsobem
vypořádal, takže lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. V reakci na
stěžejní výtku obviněného státní zástupkyně uvádí, že Městský soud v Praze při
posuzování účelnosti způsobu, který obviněný zvolil k „udržení“ dlouhodobě
předlužené společnosti, důsledně vycházel z povahy jeho podnikání a s ní
spojeného charakteru a rozsahu nákladů, nezbytných k jejímu tzv.
neproduktivnímu chodu, přičemž z výpisu z podnikatelského účtu obviněného
vyplynulo, že v rozhodném období v poměru k celkově uskutečněným platbám
vynakládal na tzv. neproduktivní provoz své společnosti zcela minimální
náklady. Za stavu, když obviněný převažující většinu finančních prostředků
inkasovaných v té době poukazoval na různá platební místa, s výjimkou úhrady
nejstarší pohledávky společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., a postupně tak uhrazoval
svoje dluhy plynoucí z realizace předchozích zakázek, bylo podle mínění státní
zástupkyně nepochybně na místě, aby postupoval v souladu se zásadou poměrného
uspokojení všech splatných závazků. Státní zástupkyně má tudíž za to, že odkaz
obviněného na komentář k trestnímu zákonu nemůže v jeho případě obstát. Státní
zástupkyně se dále domnívá, že pokud obviněný očekával hospodářský růst při své
naprosté insolvenci a při zvážení údajných budoucích zisků v tržně nejistém
konkurenčním prostředí, postrádalo to jakékoli reálné opodstatnění. Při
hodnocení důvodnosti dovolání přitom podle státní zástupkyně nelze přehlédnout,
že se částečně vymyká učiněným skutkovým zjištěním a vybočuje tak z rámce
dovolacího řízení. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. P. Š. podal dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§
265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti
(§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. P. Š. opírá jeho existenci o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je
naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace,
jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých námitek obviněný Ing. P. Š. především předkládá své mínění o
situaci, v níž se nacházela jeho společnost M.-C., spol. s r. o., v posuzovaném
období. Obviněný má zejména za to, že svým jednáním udržoval v chodu
společnost, která uspokojovala ty věřitele, na nichž byla existenčně závislá, a
to s předpokladem získání prostředků, jimiž by došlo k umoření všech závazků,
tudíž měl reálnou naději dostát svým závazkům i ke společnosti T.M.P.-T.m.P,,
a. s. Existenci dovolacího důvodu tedy v uvedeném rozsahu obviněný shledává v
tom, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, čímž dospěly
k chybným skutkovým zjištěním. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého
jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace
odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (a pro obviněného příznivějších)
skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není.
Dovolání nelze pokládat za další odvolání, ale jde o mimořádný opravný
prostředek určený k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a
hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací
důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn
doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může
provádět, resp. doplňovat dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat
jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad.
Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. správnost provedeného
dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně
právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn
bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a
odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak
je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Ing. P. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný
Ing. P. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor
dovozoval ve zmíněném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z
odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud
vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. P. Š. to pak znamená, že pro
dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný
dopustil jednání tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů. Podle jejich závěrů obviněný zjednodušeně řečeno jako jednatel
společnosti M.-C., spol. s r. o., v době od 15. 1. 1996, kdy nabyla splatnosti
první fakturovaná částka, do 23. 4. 1999, kdy byl na majetek této společnosti
prohlášen konkurs, neuhradil společnosti T.M.P.-T.m.P, a. s., žádnou částku na
splatné faktury v celkové výši 4 697 574,- Kč, ačkoli ve zmíněné době
uspokojoval ostatní dodavatele, kterým v roce 1997 uhradil částku 9 006 083,66
Kč a v roce 1998 uhradil další částku 3 477 000,- Kč, přičemž společnost M.-C.,
spol. s r. o., neměla žádné budoucí lukrativní zakázky, z jejichž výnosů by
mohl být uhrazen dluh vůči společnosti T.M.P.-T.m.P,, a. s., nacházela se v
nikoli zcela předvídatelném podnikatelském prostředí, navíc s konkurenčním
znevýhodněním v podobě dluhu v řádu milionů korun, který mnohonásobně
převyšoval majetek společnosti, takže nebyla schopna splnit všechny splatné
závazky, přičemž zde nebyla žádná záruka, na niž by se obviněný mohl důvodně
spolehnout v očekávání údajných budoucích zisků. Popsaný skutkový stav věci
tedy zjevně neodpovídá situaci, kterou obviněný zmiňuje v dovolání a jejíž
právní hodnocení opírá o názor publikovaný ve shora citovaném komentáři, tudíž
jeho aplikace nepřipadá v této věci v úvahu. Dovolací námitky obviněného, které
se týkají rozhodných skutkových zjištění a správnosti provedeného dokazování,
jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení
a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný Ing. P. Š. v dovolání rovněž uvedl, byť do jisté míry v návaznosti na
výše popsané odlišné skutkové závěry, že své jednání nesměřoval ke zvýhodnění
některých věřitelů na úkor věřitele jiného, ale k udržení chodu společnosti a v
konečném důsledku k uhrazení všech závazků. Takovou argumentaci lze posoudit
jako námitku nesprávné právní kvalifikace subjektivní stránky trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák.
K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z výše popsaných skutkových
zjištění, splatnost první faktury vystavené společností T.M.P.-T.m.P, a. s.,
nastala dne 15. 1. 1996, společnost M.-C., spol. s r. o., měla v následném
období dluh v řádu milionů korun, který mnohonásobně převyšoval majetek
společnosti, takže byla i v platební neschopnosti. Přitom zde neexistovaly ani
reálné důvody, aby obviněný Ing. P. Š. mohl očekávat pozitivní změnu v
budoucnu, přičemž dne 23. 4. 1999 byl naopak na majetek společnosti M.-C.,
spol. s r. o., prohlášen konkurs. Přes existenci dluhu vůči společnosti
T.M.P.-T.m.P,, a. s., v celkové výši 4 697 574 Kč společnost M.-C., spol. s r.
o., v průběhu roku 1997 uhradila jiným věřitelům částku 9 006 083,66 Kč a v
roce 1998 potom další částku 3 477 000,- Kč.
Z toho je zřejmé, že ač byla společnost M.-C., spol. s r. o., ve špatné
finanční situaci a již od roku 1996 byly dány důvody k podání návrhu na
prohlášení konkursu (viz závěr na s. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně),
obviněný Ing. P. Š. po delší dobu trvající v podstatě 3 roky udržoval v provozu
hospodářsky nefunkční obchodní společnost, která nebyla schopna plnit všechny
své splatné závazky. V takovém případě ovšem měl obviněný přizpůsobit její chod
a hospodaření tomu, aby dostál svým povinnostem, tedy zejména při splácení
dluhů vůči věřitelům bylo jeho povinností učinit tak poměrně a rovnoměrně,
resp. po uplynutí delší doby trvání insolvence společnosti měl povinnost podat
návrh na prohlášení konkursu na její majetek (§ 1 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Názor obviněného
převzatý z citovaného komentáře k trestnímu zákonu, který, jak již bylo
uvedeno, navíc vychází z poněkud odlišných skutkových okolností, lze totiž
aplikovat především na jednání krátkodobějšího charakteru a je podmíněn
důvodností očekávaných změn. Pokud však obviněný po dobu 3 roků udržoval v
určitém chodu špatně hospodařící obchodní společnost, která nebyla schopna
splácet všechny své dluhy, byly u ní splněny podmínky k podání návrhu na
prohlášení konkursu a současně bylo zřejmé, že se zmíněná ekonomická situace
nevylepšuje ani není žádná záruka pro takovou změnu v budoucnu, nemohlo být
očekávání obviněného v tomto směru důvodné a nebylo podloženo žádnými reálnými
předpoklady. Naopak, jak vyplývá z vyjádření samotného obviněného, situaci
hodlal řešit postupným útlumem podnikatelských aktivit. Přitom z rozhodných
skutkových okolností je zřejmé, že zde nebyl stav, jímž je podmíněn zmíněný
závěr z komentáře k trestnímu zákonu, tj. že by alespoň poměrným uspokojením
pohledávek společnosti T.M.P.-T.m.P, a. s., hrozilo úplné zastavení
podnikatelské činnosti společnosti M.-C., spol. s r. o., a tím zmaření možnosti
uspokojit i ostatní věřitele (např. přerušením dodávky energie nutné k udržení
výroby).
Za uvedených okolností tedy obviněný Ing. P. Š. musel být alespoň srozuměn se
skutečností, že věřitelé, jimž plnil, byli zvýhodněni na úkor věřitele dalšího,
kterému plněno nebylo a ani v budoucnu nebude z čeho plnit právě vzhledem ke
genezi finanční situace a hospodářských výsledků, tudíž jednal alespoň v úmyslu
nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Jednání obviněného bylo proto včetně
subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele
podle § 256a tr. zák. právně posouzeno správně, takže jeho dovolací námitka
tvrdící opak je zjevně neopodstatněná.
Obviněný Ing. P. Š. tak skutkem, pro nějž byl stíhán a odsouzen, naplnil
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 1, 2 tr. zák., jak správně rozhodly soudy obou stupňů. Podané
dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Ing. P. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností
mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto
námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými,
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně
neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se s obdobnými námitkami vypořádal již odvolací
soud. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y