5 Tdo 1593/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1.
2006 o dovolání obviněného J. C., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 13 To 215/2005,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 28/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 T
28/2005, byl obviněný J. C. uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle
§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., které se dopustil tím,
že dne 19. 1. 2005 v době přibližně od 10.00 hod. v H. B. na S. n. v baru Ž.
při společném požívání alkoholu s F. B., jmenovanému opakovaně zmiňoval, že „by
bylo dobré udělat benzínku, ta je dobrá ve S., neboť tam to dobře zná“,
přemlouval jej ke spáchání činu, radil mu jakým způsobem čin provést a rovněž
mu nabídl, že mu před činem sežene „něco na posilněnou“, a prostřednictvím V.
N., mu opatřil psaníčko pervitinu, kolem 13.30 hod. pak F. B. k dopravě na
místo a z místa loupežného přepadení čerpací stanice ve S., které téhož dne F.
B. skutečně provedl, zapůjčil osobní automobil tov. zn. Škoda 105 L, který v té
době užíval, téhož dne kolem 14.45 hod v H. B., na S. náměstí, na WC baru Ž.
krátce poté, co F. B. provedl loupežné přepadení obsluhy čerpací stanice ve S.
G. S., a za pomoci násilí na ní vykonaného se zmocnil z majetku poškozeného Z.
H., L., Ž. n. S., finanční hotovosti ve výši nejméně 15.500,- Kč, od F. B. z
odcizených peněz převzal dosud přesně nezjištěnou částku ve výši nejméně
10.000,- Kč, z té si část peněz ponechal a dílem použil pro vlastní potřebu,
část z těchto peněz pak následně předal J. B. a R. D. (bod II. výroku o vině).
Za tento trestný čin byl obviněný J. C. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. C. odvoláním, které
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. 6.
2005, sp. zn. 13 To 215/2005, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 13 To
215/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19.
4. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, podal obviněný J. C. prostřednictvím obhájkyně
Mgr. J. D. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci
odůvodnění dovolání uvedl, že považuje zejména za nutné zopakovat, že je
nevinný, což tvrdil po celou dobu trestního řízení a trvá na tom. Podle názoru
dovolatele skutkový stav zjištěný soudy v průběhu předchozího řízení neodpovídá
provedeným důkazům, navíc došlo k pochybení při provádění dokazování, když
nebyla vyslechnuta svědkyně, kterou obviněný navrhoval a která měla potvrdit
jím tvrzené skutečnosti. Také nebyl v odvolacím řízení vyslechnut opakovaně
obviněný F. B., a to přesto, že to v odvolání navrhoval a že tento obviněný sám
zaslal soudu dopis, kde žádal, aby byl vyslechnut a mohl uvést vše na pravou
míru, neboť jeho předchozí výpověď nebyla pravdivá. Ani soud prvního stupně ani
soud druhé instance se nezabývaly rozpory ve výpovědích ostatních obviněných,
přestože tito vypovídali odchylně v přípravném řízení a v řízení před soudem
prvního stupně a soudy v těchto případech vyšly vždy z výpovědí pro něj méně
příznivých. Soudy obou instancí také pochybily, když vzaly za prokázané, že
pomohl obviněnému F. B. spáchat trestný čin loupeže tak, že mu opatřil
prostředky a radil mu, jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že zapůjčil
osobní automobil obviněnému V. N., čímž nemohl pomoci obviněnému F. B. Pokud by
i přes všechna doposud namítaná pochybení vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, pak musí dospět k závěru, že v jeho jednání popsaném ve
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze shledat
naplněnou subjektivní stránku ve vztahu ke spáchanému trestnému činu. Pomine-li
fakt, že vůbec nevěděl, že se obviněný B. chystá spáchat nějaký trestný čin, v
průběhu trestního řízení nebylo zaměřeno dokazování na existenci jeho zavinění,
tedy že věděl či byl srozuměn s použitím násilí vůči jiné osobě. Vzhledem k
tomu, že ani jeden z příslušných soudů jednajících v této trestní věci
nedovodil z nějakého z provedených důkazů jeho vědomost či srozumění s použitím
násilí, nelze v žádném případě uzavřít, že pomohl k trestnému činu loupeže, a
proto oba soudy zjištěný skutek nesprávně právně posoudily.
V závěru svého dovolání obviněný prostřednictvím své obhájkyně vzhledem ke
shora uvedenému navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného J. C. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom
smyslu, že v převážné části svého dovolání obviněný namítá pouze neúplnost
dokazování a zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky
napadá soudem učiněná skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že státní zástupce po
přezkoumání nezjistil žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z
nich vyvozenými právními závěry, zdůraznil, že v této části dovolání nenaplňuje
žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Uplatněnému dovolacímu
důvodu odpovídá pouze námitka, že skutek, tak jak je popsaný ve skutkové větě,
není v souladu s větou právní, protože z něj nevyplývá úmysl dovolatele
poskytnout pomoc ke spáchání loupeže, tedy ke zmocnění se cizí věci za použití
násilí. K tomuto státní zástupce konstatoval, že formulace skutkové věty pod
bodem II. rozsudku nalézacího soudu není sice zcela výstižná, avšak úmysl
dovolatele poskytnout obviněnému F. B. pomoc je z ní zřejmý, a tento závěr
navíc vyplývá jak z obsahu odůvodnění rozsudku, tak i z výroku o vině pod bodem
I., vztahujícímu se k obviněným B. a N. Státní zástupce dokonce shledal jednání
dovolatele jako naplňující znaky návodu a nikoli pomoci k trestnému činu,
nicméně sám dále rozvedl, že tato změna nepřichází vzhledem k zásadě zákazu
změny v neprospěch obviněného v úvahu. Jelikož jednání však nadále naplňuje
zároveň i všechny znaky pomoci podle § 10 odst. 1 písm c) tr. zák., má státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obviněného J. C.
je zjevně neopodstatněné a navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR toto dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§ 265f odst.
1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného
hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu tak, jak
se stal podle obviněného.
V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových
zjištění a závěrů soudů obou instancí, dovolatel zpochybnil správnou právní
kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že
ze skutku, popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozhodnutí nalézacího
soudu, nevyplývá, že by dovolatel měl úmysl poskytnout pomoc obžalovanému B. ke
spáchání loupeže, neboť nevěděl, že dojde k použití násilí.
K této námitce dovolatele je nutno především uvést, že účastníkem na trestném
činu v užším smyslu formou pomoci je podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ten,
kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením
prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem
přispět po trestném činu. Trestná činnost účastníka v tomto případě musí
bezprostředně přispět k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové
podstaty trestného činu, i když pomocník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Pomoc
je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž
konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pomoc, podobně jako ostatní
formy účastenství, stojí na zásadě akcesority účastenství, což znamená
závislost trestní odpovědnosti pomocníka na trestní odpovědnosti hlavního
pachatele. Pomoc předpokládá úmysl směřující k této formě účasti na konkrétním
úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli
jen znaky skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě
úmyslu alternativního. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje spáchání
trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním
činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy
pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a
psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků,
odstranění překážek apod., naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada,
utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod.
Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, námitkou uvedenou
odvolatelem se, ač to sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku
popírá, již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť ji dovolatel
uplatňoval v průběhu celého předchozího řízení. Nalézací soud k tomu na straně
8 až 9 svého rozsudku uvedl, že v trestním řízení provedené a v rozsudku
podrobně specifikované důkazy jednoznačně prokázaly, že obviněný J. C. byl do
celé akce detailně zasvěcen a byl jejím organizátorem. Obviněného F. B.
přemluvil k tomu, aby loupežné přepadení provedl, navedl jej k místu i ke
způsobu spáchání, když mu říkal, aby provedl loupež na benzínce ve S., neboť to
tam zná. Tímto mu radil a dále zapůjčením vozidla mu opatřil prostředky k
usnadnění spáchání trestné činnosti. Taktéž to byl obviněný J. C., kdo zajistil
k ovlivnění psychického stavu obviněnému F. B. drogu, přičemž bylo dále
prokázáno, že byl s obviněným F. B. předem domluven, jak bude naloženo s
finančními prostředky. Odvolací soud pak tato skutková zjištění a právní závěry
na nich založené shledal správnými a k námitkám obviněného J. C. uvedeným v
odvolání soud druhého stupně na straně 2 svého rozhodnutí shrnul, že pokud
obviněný popírá, že by se dopustil trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu,
pak jej usvědčuje několik důkazů, zejména výpověď spoluobviněného F. B. a
spoluobviněného V. N., a dále spoluobviněných R. D. a J. B., kteří popisují
způsob rozdělení finančních prostředků obviněným J. C.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu první instance a v návaznosti na ně i
závěry odvolacího soudu, který plně potvrdil správnost rozsudku nalézacího
soudu ohledně výroku o vině i trestu, zcela ztotožňuje. Ze shora uvedených
skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný byl iniciátorem celé akce a
prakticky zajišťoval obviněnému F. B. psychickou a i jinou podporu, když mu „na
posilněnou“ opatřil jisté množství drogy, v jeho jednání ho utvrzoval a k
dopravě na místo činu mu poskytl svůj osobní automobil, který zpočátku řídil
obviněný V. N., který ovšem před spácháním trestného činu obviněným F. B.,
poté, co se dozvěděl pravý účel jejich cesty, z auta vystoupil a dále už
pokračoval F. B. s dotyčným vozidlem v jízdě sám.
Dovolatel v rámci své námitky kromě toho, že popřel, že by vůbec věděl o tom,
že se obviněný F. B. chystá spáchat trestný čin, připustil, že pokud by o tom
věděl, pak neměl úmysl pomoci tomuto spoluobviněnému ve spáchání loupeže, tedy
násilného trestného činu. Tímto tedy dovolatel namítl tzv. exces neboli
vybočení ze strany hlavního pachatele ke spáchání těžšího trestného činu, než k
jakému směřovala jeho pomoc.
K tomu je nutné zdůraznit, že při účastenství ve formě pomoci musí, jak již
ostatně bylo zmíněno výše, úmysl pomocníka směřovat k takovému trestnému činu,
který hlavní pachatel skutečně spáchá či se alespoň o něj pokusí. O účastenství
platí po subjektivní stránce tolik, co platí o úmyslných trestných činech
vůbec.
Po přezkoumání spisového materiálu Nejvyšší soud musí k uvedené námitce
dovolatele uvést, že i přes určité nepřesnosti ve skutkové větě pod bodem II.
rozsudku je nutno vzít v úvahu to, že je z ní patrno, že obviněný J. C.
přemlouval obviněného F. B., aby „udělal benzínku ve S. a radil mu, jak má
skutek provést“. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je pak zjevné, že
skutková zjištění vypovídají o úmyslu dovolatele minimálně v tom směru, že
přemlouval k loupežnému přepadení obviněného F. B. a přesvědčoval ho dále i
tím, že pro usnadnění spáchání tohoto činu mu opatřil drogu a zajistil dopravu.
Mimo toho, co k subjektivní stránce jednání obviněného J. C. zdůraznil nalézací
soud v odůvodnění svého rozsudku a co bylo již shora citováno, je třeba dodat,
že slangový výraz „udělat“ sice nemusí vždy nutně zahrnovat použití násilí ke
zmocnění se cizí věci, avšak tato skutečnost nepochybně vyplývá z konkrétních
okolností tohoto případu, zejména z toho, že se mělo jednat o přepadení
benzínové stanice, dále z denní doby, kdy měl být skutek podle jeho návodu
spáchán, a z místa, kde byla loupež provedena, které bylo v této době střeženo
obsluhujícím personálem, což bylo známo jak obviněnému J. C., tak i obviněnému
F. B. Ze všech těchto skutečností muselo být obviněnému J. C. jasné již v době,
kdy přemlouval F. B. k přepadení benzínové stanice, že při takovém loupežném
přepadení dojde k použití násilí obviněným B., neboť se při něm bude muset
vypořádat s obsluhou předmětné čerpací stanice, která mu dobrovolně peníze
nevydá. Přímý úmysl obviněného J. C. směřující k loupežnému přepadení vyplývá i
z výpovědi spoluobviněného F. B. ze dne 20. 1. 2005, kde výslovně uvedl, že
„Cvik mu doslova řekl, že by bylo dobrý udělat benzinu ve S.ě, tím mu bylo
jasné, že myslel jako přepadnout z toho důvodu, že to tam dobře znám, to říkal
on“ (č. l. 115 spisu), což zopakoval i v hlavním líčení dne 19. 4. 2005, kde
ještě dodal, že byli domluveni, že když tím získá nějaké peníze, tak mu je poté
předá, což se také stalo, avšak tak, že mu je nedal, ale on si je od něho vzal
sám (č. l. 250 p. v. spisu). S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší soud
právní posouzení otázky existence zavinění u obviněného J. C. ve formě přímého
úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. nalézacím soudem a v návaznosti na to i
odvolacím soudem za zcela správné.
Vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s kterými se
ztotožnil i odvolací soud, se měl obviněný J. C. při společném požívání
alkoholu s F. B., tomuto nejen opakovaně zmiňovat, že „by bylo dobré udělat
benzínku … ve S.“, ale měl ho i „přemlouvat ke spáchání činu,“ měl být skutek
zřejmě správně posouzen jako návod k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1
písm. b), § 234 odst. 1 tr. zák. a nikoli jen jako pomoc podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Taková změna však s ohledem na
ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. není možná, neboť by se jednalo o změnu
napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného J. C., poněvadž návod k trestnému
činu je vždy přísnější právní kvalifikace než pomoc k trestnému činu. V
neprospěch obviněného může Nejvyšší soud podle uvedeného ustanovení § 265p
odst. 1 tr. ř. změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího
státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Takové dovolání
však v této věci podáno nebylo.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28.
6. 2005, sp. zn. 13 To 215/2005, jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §
10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., spáchané obviněným J.
C., je odpovídající zákonu, neboť jednání obviněného naplňuje všechny znaky
pomoci k trestnému činu loupeže, a pokud by přicházelo v úvahu posouzení jeho
jednání jako návodu k uvedenému trestnému činu, brání takovému posouzení
ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací
objasnil a vyčerpávajícím způsobem posoudil všechny otázky a skutečnosti pro
daný skutkový stav podstatné. Se závěry nalézacího soudu ohledně výroku o vině
se pak plně ztotožnil i odvolací soud, a to po řádném a důkladném přezkoumání
jeho rozsudku, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s
námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými obviněným J. C. v průběhu řízení před nalézacím soudem a posléze v
odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal nejprve nalézací soud a
poté i odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu
předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené
byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci celého předcházejícího
řízení. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě
dovolání obviněného J. C. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě
jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a
správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.