5 Tdo 160/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. března
2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného T.
M., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11.
2004, sp. zn. 6 To 224/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 77/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, a rozsudek
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Kroměříži p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004,
byl obviněný T. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, podle níž měl
spáchat skutek posouzený jako trestný čin porušování autorského práva, práv
souvisejících s autorským právem a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák.
Podle § 229 odst. 3 tr. zák. byli poškození OSA - O. s. a. p d. h., se sídlem
P., a I. - n. s. v. u. a v. z. o. z. se sídlem v B., odkázáni s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný měl spáchat trestný čin tím, že v Kroměříži na ulici F. v období od
měsíce února roku 2003 do 16. 12. 2003 jako provozovatel restaurace S-B.,
neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k rozhlasovému a televiznímu
vysílání a porušil tak zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)
tím, že prováděl za pomoci čtyř televizních přijímačů umístěných na konzolách
uprostřed provozovny, jednoho technického zařízení sloužícího k projekci
obrazu na zdi provozovny a reproduktorů umístěných v prostorách provozovny
napojených na technické zařízení Hi - Fi věž, produkci zvukově obrazového
záznamu a hudebních děl, aniž by měl uzavřenou smlouvu s OSA - O. s. a. p d. h
. podle zák. č. 121/2000 Sb., se sídlem P., a smlouvu s I. - n. s. v. u. a v.
z l z. se sídlem v B., čímž měl organizaci OSA způsobit škodu ve výši 3.024,-
Kč a společnosti I. škodu ve výši 21.460,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T
77/2004, podali odvolání státní zástupce proti zprošťujícímu výroku napadeného
rozsudku a poškozený OSA - O s. a. p. d. h. se sídlem P. proti výroku o náhradě
škody. Krajský soud v Brně ? pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 25. 11. 2004,
sp. zn. 6 To 224/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce a
odvolání poškozeného OSA - O. s. a. p d. h. se sídlem P. , zamítl podle § 253
odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného T. M. dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně -
pobočka ve Zlíně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší
státní zástupkyně uvedla, že soud druhého stupně opřel své právní závěry o
stanovisko, že hosté přítomní v S-b. neměli k dílům šířeným televizí a
rozhlasem přístup podle vlastní volby podle § 18 odst. 2 zák. č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen:
\"autorský zákon\"), neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí,
neměli návštěvníci možnost zasahovat do volby televizních programů a
rozhlasových stanic, neboť to mohla provádět jen obsluha restaurace.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že podle ustanovení autorského
zákona má autor díla, výkonný umělec, výrobce zvukových, či zvukově obrazových
záznamů, jakož i majitel dalších souvisejících práv, mimo jiné zákonné
majetkové právo své dílo užít (§ 12 odst. 1, § 71 odst. 1. § 76 odst. 1, § 80
odst. 1, § 84 odst. 1 autorského zákona). Dále uvedla, že právo dílo užít je
vymezeno v ustanovení § 12 odst. 4 autorského zákona a jeho součástí je pod
písm. f) také právo na sdělování díla veřejnosti, přičemž jedním ze způsobů je
provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 23 autorského zákona).
Při výkladu pojmu zpřístupňování podle § 23 autorského zákona, je rozhodující
účel, který je na straně uživatele sledován. Sleduje-li uživatel zpřístupnění
chráněného předmětu veřejnosti tím, že veřejnosti nabídne k použití rozhlasový
nebo televizní přijímač nebo hrací přístroj, tak již k této své nabídce musí
získat smluvní licenci, protože již samotnou nabídkou lze sledovat vlastní
hospodářský prospěch z cizích práv. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně
pouhé provozování znamená poskytování služby formou technického zabezpečení
pomocí uvedeného technického zařízení jinému, je proto podle ní nesprávný
poukaz na ustanovení § 18 odst. 3 autorského zákona, neboť toto ustanovení se
vztahuje na provozovatele zařízení, např. internetu, televizního a rozhlasového
vysílání, a nikoliv na uživatele. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že
provozovatel restaurace si je při umístění přijímačů do vnitřních prostor
restaurace vědom toho, že budou používány, a proto jako uživatel díla či jiného
ideálního statku je povinen uzavřít s příslušnými kolektivními správci práv
licenční smlouvu pro jednotlivé předměty ochrany. Pokud tak neučiní, a přesto
začne provozovat restauraci vybavenou televizními nebo rozhlasovými přijímači,
dopouští se tím podle jejího názoru jednání, které je nejen v rozporu s
autorským zákonem, ale v závislosti na intenzitě porušení konkrétních
autorských a jiných obdobných práv se může dopustit i trestného činu.
Pochybení spatřuje nejvyšší státní zástupkyně také v tom, že ve skutkové větě
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou citována konkrétní zákonná
ustanovení autorského zákona, která měla být jednáním obviněného porušena a na
tato zákonná ustanovení není podle ní odkazováno ani v odůvodnění rozhodnutí.
Další pochybení lze podle nejvyšší státní zástupkyně spatřovat v té části
skutkové věty, v níž je obviněnému kladeno za vinu neuhrazování autorských
odměn Ochrannému svazu autorskému a společnosti I.. Poukázala na to, že pokud
provozovatel restaurace nemá podepsánu s příslušným kolektivním správcem práv
licenční smlouvu, nelze mu podle jejího názoru klást za vinu neplacení
autorských odměn či honorářů, ale získání bezdůvodného obohacení.
Za nesprávný považuje nejvyšší státní zástupkyně také výrok o náhradě škody,
neboť má za to, že neoprávněným užitím díla na straně neoprávněného uživatele
vzniká bezdůvodné obohacení, které je neoprávněný uživatel povinen vydat. O
povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení nelze podle nejvyšší státní
zástupkyně rozhodovat v adhezním řízení.
Pokud jde o zavinění nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že trestný čin podle §
152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění, a z výpovědi obviněného
je podle ní zřejmé, že věděl o tom, že by mohl jednat v rozporu s autorským
zákonem, avšak celou situaci si nesprávně vyhodnotil tak, že se nedopouští
jednání, které by bylo v rozporu s ustanovením autorského zákona. Při
posouzení stupně společenské nebezpečnosti je podle nejvyšší státní zástupkyně
nutné zohlednit, že k páchání skutku docházelo po poměrně dlouhou dobu téměř
jednoho roku a obviněný uplatněnou nabídkou sledoval vlastní hospodářský
prospěch z cizích práv.
Podle nejvyšší státní zástupkyně je tedy třeba skutek popsaný ve výroku o vině
rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004,
právně kvalifikovat jako trestný čin porušování autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr.
zák., s tím, že popis skutku je podle ní nutné opravit tak, aby obsahoval
veškeré skutečnosti, tedy i odkaz na porušené blanketní dispozice, z nichž je
možno usuzovat na naplnění objektivní i subjektivní stránky obou trestných
činů, včetně společenské nebezpečnosti činu.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2004,
sp. zn. 6 To 224/2004, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9.
2004, sp. zn. 2 T 77/2004, a přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především
zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u
příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě
podle § 265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené
v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných
ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení
přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí
ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže
změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí
přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu
prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které
jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů
nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal,
že podané dovolání je důvodné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským
a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně
zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu,
zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání
nebo databázi. Ustanovení § 152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která
odkazuje na předpisy o právu autorském. Z hlediska posuzování subjektivní
stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost
autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele
proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.).
Trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění,
přičemž úmysl se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o dílo jako
výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v
individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného
umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní
vysílání či databázi. Přitom postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých
rysech vědom toho, že nakládá s výše uvedenými statky. Zavinění musí zahrnovat
skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se musí vztahovat i na
neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv. Tímto neoprávněným zásahem je
mimo jiné i zásah do zákonem chráněných práv rozhlasových a televizních
vysílatelů. Jde o práva majetková k nehmotným statkům. Předmětem těchto práv
jsou jejich vlastní vysílané pořady bez ohledu na to, zda jejich obsahem jsou
díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona nebo nikoli (např. přenosy
sportovních utkání, zpravodajské relace apod.). Jde o samostatné právo
související s autorským právem. Obsahem práva vysílatele je převoditelné
výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k
výkonu tohoto práva (§ 84 autorského zákona) - (srov. Šámal P., Púry F., Rizman
S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 899 až 900).
Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obviněný T. M.
svým jednáním neporušil ustanovení autorského zákona, a proto jeho jednání není
trestným činem. Podle jeho názoru nešlo o sdělování díla veřejnosti podle § 18
odst. 1 autorského zákona, protože hosté restaurace S-B., kterou měl obviněný v
pronájmu, neměli možnost zasahovat do volby televizních programů a rozhlasových
stanic a neměli tak ve smyslu § 18 odst. 2 autorského zákona přístup podle své
vlastní volby k dílům šířeným televizí a rozhlasem. Tento názor je nesprávný,
neboť citované ustanovení autorského zákona se vztahuje na provozovatele a
nikoliv uživatele zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.
Provozování rozhlasového či televizního vysílání díla se podle § 23 autorského
zákona rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí
přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.
Podle § 84 odst. 1 autorského zákona má vysílatel (rozhlasový nebo televizní)
výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k
výkonu tohoto práva; jiný může vysílání užít bez udělení takového oprávnění
pouze v případech stanovených tímto zákonem. Podle § 84 odst. 2 písm. d)
autorského zákona právem vysílání užít je právo na sdělování vysílání
veřejnosti. Podle § 46 odst. 1 autorského zákona licenční smlouvou autor
poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým
způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a
nabyvatel se zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b) autorského zákona
sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.
Dovolání je třeba přisvědčit v tom, že zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem
nebo televizí podle § 23 autorského zákona veřejnosti vyžaduje uzavření
licenční smlouvy, protože uživatel již samotnou nabídkou provozování
rozhlasového či televizního díla sleduje dosažení majetkového prospěchu, což je
jeden ze způsobů neoprávněných zásahů do autorského práva (§ 43 odst. 1
autorského zákona). Stejně tak je správný i právní názor, že provozovatel
restaurace si je již při umisťování televizních nebo rozhlasových přijímačů do
vnitřních prostor restaurace vědom toho, že přijímače budou používány (jinak by
jejich instalace neměla smysl), a proto je povinen uzavřít licenční smlouvy pro
jednotlivé předměty ochrany práv podle autorského zákona. Pokud tak neučiní a
zpřístupňuje veřejnosti, tj. hostům a personálu restaurace, díla vysílaná
rozhlasem či televizí, dopouští se jednání, které je v rozporu nejen s
autorským zákonem, ale s přihlédnutím ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu
pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.) se může dopustit trestného činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 152 tr. zák.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je zcela zřejmé, že obviněný
svým jednáním naplnil znaky trestného činu podle § 152 odst. 1 tr. zák. po
stránce formální i materiální. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně pochybil,
když dospěl k názoru, že obviněný svým jednáním neporušil ustanovení autorského
zákona a že proto nespáchal trestný čin. Nejvyšší soud po přezkoumání věci
zjistil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem
trestního stíhání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto
naplněn, stejně tak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny pro
takové rozhodnutí zákonné podmínky, když v řízení předcházejícím rozhodnutí
odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je důvodné, a proto podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve
Zlíně ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004. Podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí
věci je tento soud vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně při novém projednání
věci si ujasní formy možného neoprávněného zásahu obviněného do práv chráněných
ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. a v tzv. skutkové větě uvede, která
ustanovení autorského zákona obviněný porušil a jakým jednáním (§ 120 odst. 3
tr. ř.), neboť nestačí jen poukaz na porušení zák. č. 121/2000 Sb., autorského
zákona, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu že obviněný neměl podle
skutkových zjištění soudů obou stupňů uzavřeny licenční smlouvy s OSA ? O. s.
a. p. d. h se sídlem v P., ani s občanským sdružením I., n. s. v. u. v. z. a.
z. o. z. se sídlem v P., nelze v popisu skutku uvádět, že těmto organizacím
vznikla jednáním obviněného škoda. Neoprávněným nakládáním s dílem, aniž by k
tomu získal potřebnou licenci, vzniklo na straně obviněného bezdůvodné
obohacení, které je povinen vydat (§ 40 odst. 3 autorského zákona). O
povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nelze rozhodovat v adhezním řízení
výrokem o náhradě škody, přestože bezdůvodné obohacení bylo důsledkem trestného
činu (§ 43 odst. 3, § 228, § 229 tr. ř., § 451 a násl. obč. zák., srov. též č.
30/1983 Sb. rozh. tr. a č. 7/1978 - III Sb. rozh. tr.). Nebylo proto možné
učinit v rozsudku soudu prvního stupně výrok podle § 229 odst. 3 tr. ř. Správně
měl soud rozhodnout usnesením podle § 206 odst. 3 tr. ř., že se oba výše
uvedení správci práv nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení. Nové
rozhodnutí soud prvního stupně odůvodní v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř.,
zejména uvede, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, neboť
původní rozhodnutí postrádalo zákonné náležitosti odůvodnění rozsudku
vyplývající z § 125 odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek