5 Tdo 167/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2003 o dovolání, které podal obviněný G. M. K., proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 4 To 353/2002, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 147/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný G. M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 1 T 147/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 4 To 353/2002, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil třemi útoky popsanými pod body 1. až 3. výroku o vině zmíněného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Za to byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání 4 a ½ roku, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. ochranné opatření zabrání věci, a to atrapy pistole. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu a § 229 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Současně byl obviněný G. M. K. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro další skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem,
v němž byl obžalobou shledáván dílčí útok trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání obviněného G. M. K. a státního zástupce, podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž druhostupňový soud podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2
tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu vyhoštění a v části výroku
o ochranném opatření zabrání věci a sám podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl.
Opis uvedeného rozsudku byl obviněnému doručen dne 1. 10. 2002, jeho obhájci dne
11. 10. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 10. 10. 2002.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný G. M. K. dne 6. 12. 2002 prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný poukazuje na svědecké výpovědi související s předmětnými třemi dílčími útoky a zejména tvrdí, že svědci neuvedli popis pachatele, který by bylo možné bez pochybností ztotožnit s popisem jeho osoby, určité rozpory se vyskytly v barvě auta, kterým měl pachatel v jednom případě přijet na místo činu, a dále jeden ze svědků obviněného neoznačil při rekognici. Obviněný G. M. K. se tak domnívá, že nebyl na základě zjištěných důkazů spolehlivě označen jako pachatel popsané trestné činnosti. Je proto toho názoru, že jeho vina nebyla prokázána a že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a obviněného zprostit obžaloby.
Závěrem podaného dovolání obviněný G. M. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2002, sp. zn.
4 To 353/2002, a všechna rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 4. 2. 2003 potom obviněný své dovolání prostřednictvím dalšího obhájce doplnil, přičemž však uvedl v podstatě tytéž námitky opřené o stejný dovolací důvod jako
v původním podání a učinil i stejný závěrečný návrh.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného G. M. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních obviněného G. M. K. a státního zástupce podaných proti rozsudku, kterým byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, přičemž odvolací soud se s podanými odvoláními ztotožnil toliko stran napadení části výroku o trestu a o ochranném opatření [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájců JUDr. V. N. a JUDr. J. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu.
K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 6. 12. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný G. M. K. v dovolání uvedl, že podle jeho názoru nebyl na základě zjištěných důkazů spolehlivě označen jako pachatel popsané trestné činnosti a tudíž jeho vina nebyla prokázána. Existenci zmíněného dovolacího důvodu tak obviněný spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování
v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného G. M. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal útoky tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení dílčích útoků jako pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného G. M. K. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje proti správnosti skutkových zjištění, která se
stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný G. M. K. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y