5 Tdo 198/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7.
dubna 2005 o dovolání podaném obviněnou M. V., proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 175/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 1 T 175/2003,
byla obviněná M. V.uznána vinnou trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2
tr. zák., za které jí byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák.
uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon
byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byly současně zrušeny výroky o trestu z trestních
příkazů Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 T 338/2002 a
Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 3 T 7/2003, jakož i
všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. zák., §
229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 11.
2004, sp. zn. 8 To 323/2004, kterým z podnětu odvolání obviněné napadený
rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku,
kterým byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou
a v části výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněnou pro výkon uloženého trestu podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle 229 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl tak,
že se poškozený H. s., s.r.o., J. se sídlem J., H., odkazuje s nárokem náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Jihlavě napadla obviněná M. V.dovoláním podaným prostřednictvím obhájce
ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení
skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná v mimořádném opravném prostředku zpochybnila naplnění subjektivní
stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslného zavinění. Z popisu jednání
obviněné v rozhodnutích soudů obou stupňů podle názoru dovolatelky vyplývá, že
maximálně bez přiměřených důvodů spoléhala, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem. Je tedy zřejmá absence úmyslu sebe nebo
jiného obohatit. Dále poukázala na nedostatečné zjištění způsobené škody, když
škoda byla stanovena v rozporu s § 89 odst. 12 tr. zák. nikoli ze skutečné
hodnoty věcí, ale z dohodnuté částky v kupní smlouvě. Z rozhodnutí nevyplývá, z
jakých důkazů dospěly soudy obou stupňů k závěru o výši škody. Ve vztahu k
trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu dovolatelka namítla, že
závěr o spáchání tohoto trestného činu neobstojí vedle závěru o současném
spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr.
zák., kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze
dne 31. 10. 2002, sp. zn. 2 T 338/2002. Předpokladem naplnění znaků tohoto
trestného činu je totiž dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných
částek v plné výši, kdy je vyloučen stav předpokládaný § 126 tr. zák. Byl
proto vyloučen úmysl obviněné nesplnit povinnost podat návrh na prohlášení
konkursu, když závěr o prokázání subjektivní stránky trestného činu z
odůvodnění obou rozsudků opětovně nevyplývá. Obviněná navíc podání návrhu na
konkurs začala připravovat v okamžiku, kdy se o své povinnosti dozvěděla. Výrok
o náhradě škody poškozeným ani výrok o výši škody podmiňující použití vyšší
trestní sazby nejsou v rozhodnutích odůvodněny a jsou tudíž nepřezkoumatelné. Z
těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva
podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání a uvedla, že dovolací
argumentace věcně uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak není
opodstatněná. Trestného činu podvodu se dovolatelka dopustila v podvodném
úmyslu a tedy v předepsané formě zavinění. Nebyly zjištěny skutečnosti
zpochybňující výši sjednané ceny a dovolatelka naplnila také subjektivní
stránku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu. Státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) shledal, že dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v
zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1
tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
V dovolání musí být tvrzen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. a musí
být odůvodněn konkrétními vadami, které jej z hlediska jejich obsahu naplňují.
Jako další bylo proto třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za
důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, a posoudit opodstatněnost
dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §
2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje učiněné
hmotně právní posouzení.
Jak bylo shora uvedeno, obviněná ve vztahu k trestnému činu podvodu zpochybnila
existenci úmyslného zavinění a poukázala na zjištění způsobené škody v
rozporu s § 89 odst. 12 tr. zák. Ve vztahu k trestnému činu porušení
povinnosti v řízení o konkursu taktéž vyslovila nesouhlas se závěrem o jejím
úmyslném zavinění, neboť nemohla naplnit znaky tohoto trestného činu a současně
znaky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž již byla pravomocně
uznána vinnou. Ohledně těchto dovolacích námitek Nejvyšší soud shledal, že
napadají právní posouzení skutku resp. jeho jiné hmotně právní posouzení a z
hlediska jejich obsahu je lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá z následujících odstavců, po věcném
přezkumu bylo nutno některým námitkám dovolání přisvědčit.
Jako první se dovolací soud zabýval námitkou, podle které soudy obou stupňů
pochybily při závěru o úmyslném zavinění obviněné ve vztahu k trestnému činu
podvodu. Bylo třeba ověřit, zda skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů
k tomuto trestnému činu zahrnují okolnosti, ze kterých je možno jednoznačně
usuzovat na vnitřní (psychický) stav obviněné ve vztahu k jednání, které jí
bylo kladeno za vinu. Pro daný trestný čin je přitom předpokladem naplnění jeho
skutkové podstaty zavinění ve formě úmyslu. Soudy ve věci rozhodující
vyhodnotily subjektivní stránku trestného činu podvodu tak, že obviněná jednala
v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Podle jejich závěru obviněná
věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo
ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede jiného v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím
majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle tzv. skutkové
věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se dovolatelka jako soukromá
podnikatelka – fyzická osoba podnikající pod jménem M. V.& V tohoto trestného
činu dopustila tím, že ačkoli věděla, že již od počátku roku 2001 není schopná
s ohledem na nedostatek finančních prostředků odvádět povinné platby na
sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a daň z příjmů fyzických osob ze
závislé činnosti svých zaměstnanců, že finanční situace a hospodaření její
firmy je již nejméně od května 2001 ve velmi nevyhovujícím stavu, když ke konci
května 2001 její firma již měla nesplacené závazky vůči pojišťovně J. a svým
dalším dodavatelům zboží a služeb ve výši přes 800.000,- Kč, že s ohledem na
tíživou finanční situaci firmy byla srozuměna s tím, že nebude moci řádně
dostát svým budoucím závazkům, přičemž tyto skutečnosti, které jsou důležité
pro řádné obchodní vztahy svým obchodním partnerům zamlčela, a v období od
června 2001 do srpna 2002 sama, či prostřednictvím svého syna T. V. s nevážně
míněným příslibem úhrady peněz, s nevážně míněným příslibem dodání zboží příp.
s nevážně míněným příslibem opravy zboží si nechala poskytnout plnění popsaná
ve výroku rozhodnutí okresního soudu, čímž způsobila jednotlivým poškozeným
celkovou škodu ve výši 3.943.565,30 Kč. Podle odůvodnění rozsudku okresního
soudu (str. 9) obviněná zcela nedůvodně a nepřiměřeně spoléhala na nejasné
okolnosti, které by podle jejího názoru mohly vést ke zlepšení finanční bilance
jejího podnikání. Žádný takový vývoj se však nedal očekávat a obviněná dlužila
již celé řadě státních institucí, průběžně nebyla schopna dostát svým finančním
závazkům a to i v případech, kdy šlo o poměrně nízké částky. Bylo zřejmé, že
své závazky nebyla schopna dodržet a přesto pokračovala v podnikatelské
činnosti. Obviněná byla srozuměna s tím, že části smluvních partnerů nezaplatí
včas a nepodaří-li se hospodaření zlepšit, také s tím, že části z nich
nezaplatí vůbec. Podle dalšího zjištění soudu prvního stupně (odůvodnění
rozsudku str. 10) obviněná poškozeným opakovaně na dotvrzení vážnosti svého
záměru předložila platební příkaz ke svému účtu, o němž však musela být
informována v tom směru, že není krytý finanční hotovostí. Také odvolací soud
konstatoval (str. 3 rozhodnutí), že s ohledem na tíživou finanční situaci
firmy (resp. svého podnikání jako fyzické osoby) byla obviněná srozuměna s
tím, že nebude moci řádně dostát svým budoucím závazkům. Přesto odebírala zboží
od jednotlivých poškozených a prováděla obchodní transakce, ačkoliv věděla, že
přijatým závazkům nemůže dostát.
Po zhodnocení skutkových zjištění soudů nižších stupňů citovaných v předchozím
odstavci je evidentní, že nelze přisvědčit argumentům dovolání, podle kterých
obviněná toliko bez přiměřených důvodů spoléhala, že nezpůsobí škodlivý
následek a neměla v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Posuzovaná věc patří k
typickým případům podvodných jednání, ve kterých podnikatel od různých výrobců
či dodavatelů získá plnění s tím, že za ně bude následně zaplaceno, přičemž je
zřejmé, že od počátku neměl v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponoval
potřebnými finančními prostředky. Je skutečností, že obviněná věděla, že v
důsledku špatné finanční situace jejího podnikání již od počátku roku 2001
nebyla schopná odvádět povinné platby orgánům státní správy a musela být
srozuměna s tím, že nebude moci řádně dostát převzatým závazkům. Znak uvedení
jiného v omyl trestného činu podvodu naplnila tím, že tyto závažné skutečnosti
svým obchodním partnerům zamlčela a přesto si nechala poskytnout plnění popsaná
ve výroku rozhodnutí okresního soudu. Jak správně uvedl soud prvního stupně, za
této situace musel být příslib úhrady peněz a dodání či opravy zboží nevážně
míněný, neboť obviněná věděla že k úhradě za poskytnuté plnění z její strany v
celkové výši nemůže dojít, když v inkriminované době nebyla schopna dostát
mnohým finančním závazkům byť jen minimálního rozsahu. O úmyslném zavinění
obviněné ve vztahu k uvádění jiných osob v omyl nemůže být pochyb také s
ohledem na skutková zjištění, podle kterých obviněná poškozeným předkládala
nekrytý platební příkaz ke svému účtu. Lze uzavřít, že skutkový stav posuzované
věci zahrnuje skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá úmyslné zavinění obviněné
obohatit se uvedením jiných osob v omyl v podobě nepřímého úmyslu podle § 4
písm. b) tr. zák., neboť v důsledku nemožnosti dostát závazkům věděla, že
jejich převzetím může poškozeným způsobit majetkovou škodu. Pro případ vzniku
této újmy byla s touto možností srozuměna. Námitku vytýkající nedostatek
zavinění obviněné u trestného činu podvodu je tak nutno odmítnout jako zjevně
neopodstatněnou.
Obviněná dále ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o
konkursu namítla, že závěr o spáchání tohoto trestného činu neobstojí vedle
závěru o současném spáchání trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterým
byla uznána vinnou pravomocným trestním příkazem v jiné trestní věci (výše
citovaným), a je tak vyloučeno její úmyslné zavinění. Této námitce taktéž
nemohl dovolací soud přisvědčit.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr.
zák. se dopustí, kdo nesplní svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení
konkursu. Ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění pozdějších předpisů, je právnická osoba nebo fyzická
osoba-podnikatel, která je v úpadku, povinna bez zbytečného odkladu podat
návrh na prohlášení konkursu. Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se
obviněná tohoto trestného činu dopustila tím, že „ačkoli nejméně od 11. 3.
2002, kdy podala přiznání k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
své firmy za zdaňovací období roku 2001, věděla, že její firma má více věřitelů
a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek a je tedy předlužená a v
úpadku s tím, že tento ekonomický stav její firmy nastal v průběhu roku 2001,
nepodala na svoji firmu návrh na prohlášení konkursu, jak jí to ukládá
ustanovení 3 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, a až do konce měsíce srpna r. 2002 vyvíjela podnikatelskou
činnost ke škodě subjektů uvedených v rozhodnutí“. Podle odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně (str. 9) se obviněná o hospodaření společnosti musela
dozvídat v průběhu roku 2001, nejpozději však v březnu 2002, kdy podepsala
daňové přiznání. Z těchto skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněná
nesplnila svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu a Nejvyšší
soud shledal, že zjištěný skutek zahrnuje veškeré znaky trestného činu porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák. Obviněná svým
jednáním skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnila a v daném případě
tak nelze konstatovat existenci vady odpovídající § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Pokud dovolatelka namítá neslučitelnost tohoto závěru s existencí jiného
pravomocného rozhodnutí, nelze zákonnost tohoto rozhodnutí, které bylo vydáno v
jiné trestní věci, přezkoumat v daném řízení o dovolání, jehož předmětem není
obvinění ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. Existence namítané vady by však mohla být
důvodem pro obnovu řízení v této trestní věci. Podle § 278 odst. 1 tr. ř. se
povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním
příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které
by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve
odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
V další části dovolání obviněná namítla, že soudy při zjištění způsobené škody
v rozporu s § 89 odst. 12 tr. zák. vycházely z dohodnuté částky v kupní smlouvě
a nikoli ze skutečné hodnoty věcí. Nejvyšší soud shledal určité opodstatnění
této námitky, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit způsob, kterým
byla vyčíslena způsobená škoda a nelze tudíž učinit závěr o naplnění jednoho ze
zákonných znaků trestného činu podvodu.
Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se zásadně při stanovení výše škody vychází z
ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu
obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně
vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v
předešlý stav. Škoda je u trestného činu podvodu jedním z jeho zákonných znaků,
proto bylo při jejím vyčíslení třeba se důsledně řídit citovaným ustanovením. Z
výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že plněním, které obviněná od
poškozených převzala a o které podvodným jednáním snížila výši majetku
poškozených, byly v převážné většině dřevěné palety, paletové přířezy a
Europalety, dále se jednalo také o provedení opravy vrat resp. automobilu,
poskytnutí pronájmu, dopravních služeb apod. Při určení výše způsobené škody je
v tomto případě nutné vyjít z prvního (zákonem preferovaného) kritéria § 89
odst. 12 tr. zák. – tedy z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku,
v době a v místě činu obvykle prodávala resp. za kterou se v době a v místě
činu obvykle poskytovala služba, která byla podvodným jednáním získána. Tuto
cenu, jakožto nezbytný předpoklad závěru o naplnění zákonného znaku trestného
činu – škody, byly orgány činné v trestním řízení povinny v trestním řízení
zjistit, a to způsobem umožňujícím přezkum orgánem vyššího stupně. Dovolací
soud však zjistil, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit, jakým
způsobem byla výše škody určena, a to přesto, že ve veřejném zasedání před
odvolacím soudem obhájce obviněné výslovně zpochybnil způsob určení výše škody
v řízení před soudem prvního stupně a rovněž zpochybnil respektování
ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. tímto soudem. Námitkou obhajoby se Krajský
soud v Brně ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Není proto možné přezkoumat
správnost aplikace § 89 odst. 12. tr. zák. a ověřit naplnění zákonného znaku
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je nutno
přisvědčit námitce dovolání a napadenému rozhodnutí vytknout vadu, která
naplňuje důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004 a podle § 265k odst. 2
tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, ve kterém bude Krajský soud v
Brně muset odstranit výše popsanou vadu – bude muset reagovat na odvolací
námitku obviněné a provést zjištění škody způsobené trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v souladu s § 89 odst. 12 tr. zák. a
svůj postup náležitě odůvodnit tak, aby mohl být přezkoumán v případných
dalších stadiích trestního řízení v dané věci. Vrácení věci soudu druhého
stupně je odůvodněno ohledem na očekávaný rozsah doplnění dokazování - v úvahu
připadá vyžádání odborného vyjádření či znaleckého posudku k ocenění věcí a
služeb podvodně získaných obviněnou. Přikázání věci soudu II. stupně je
odůvodněno také posunem hranic (povinnosti) zjištění a doplnění skutkového
stavu věci odvolacím soudem po novele trestního řádu provedené zákonem č.
265/2001 Sb., vyplývajícím z § 259 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení může
odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu
odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak
nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a
obtížně proveditelné doplnění dokazování. Podle § 263 odst. 6 tr. ř. provádí
odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a
obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost
soudu prvního stupně. Takto rozsáhlé doplnění dokazování odvolacím soudem
nepřipadá v dané věci v úvahu a je v možnostech tohoto soudu odstranit zjištěné
vady.
Vydaným rozhodnutím přitom není určeno, zda k posouzení výše škody musí být v
posuzovaném případě vyžádáno odborné vyjádření či přibrán znalec z příslušného
oboru. K zjištění škody způsobené trestným činem proti majetku tento postup
nelze obecně vyžadovat pro každý případ. Podle § 105 odst. 1 tr. ř. vyžádá
orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, je-li k objasnění skutečnosti
důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí. Jestliže pro složitost
posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v
trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu znalce. Znalce obvykle
není třeba přibírat, jestliže k objasnění skutečnosti důležité pro trestní
řízení postačí odborné vyjádření nebo běžné znalosti a praktické zkušenosti
získané vzděláním a výchovou, které z určité odborné oblasti má každý kulturní
člověk. Přibrání znalce v takovém případě (tj. není-li odborných znalostí
třeba) vede zpravidla k neúčelnému a nežádoucímu prodlužování trestního řízení,
které má za následek oslabování ochrany společnosti a nehospodárnost trestního
řízení. Zda v konkrétním případě jde o skutečnost důležitou pro trestní řízení,
k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí, posoudí příslušný orgán činný
v trestním řízení, který koná řízení v daném stadiu. Závěr určitého orgánu, že
není třeba odborného vyjádření nebo znaleckého posudku, není na překážku
rozhodnutí jiného orgánu v dalším stadiu řízení o vyžádání odborného vyjádření
nebo přibrání znalce, jestliže tento postup považuje za důvodný. Strany řízení
mohou provedení takového důkazu kdykoli v trestním řízení navrhnout a ve smyslu
§ 89 odst. 2 tr. ř. a § 106 věty za středníkem i.f. mohou také samy předložit
znalecký posudek.
Za cenu v místě obvyklou ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák. je třeba považovat
cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro
legální maloobchodní prodej. Praxe typicky vychází z prodejní ceny stanovené v
prodejně, která byla trestným činem pachatele napadena, za podmínky, že je to
cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Dovolatelkou
citované rozhodnutí č. 42/1990/I Sb. rozh. tr., podle jehož právní věty při
závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem
zaplacení dohodnuté částky, je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí, a
nikoli z výše dohodnuté částky, není možné přísně aplikovat na veškeré případy
jednání, při nichž dochází k převzetí věcí či služeb za smluvenou cenu. V
konkrétní věci, ve vztahu k níž byla citovaná právní věta vyslovena, se jednalo
o podvodné vylákání staršího, tedy opotřebovaného nábytku obviněným od
soukromých osob. Nelze totiž vyloučit, že kupní cena za zboží či cena služeb
sjednaná v daném případě mezi obviněnou a smluvními stranami mohla být shodná
s cenou stanovenou důsledně podle § 89 odst. 12 tr. zák. Cena věcí resp.
služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi osobami
podnikajícími v příslušném oboru při dodržení pravidel smluvní svobody
zpravidla odpovídá ceně, za kterou se věc (služba) v době a místě činu obvykle
prodává, a (není-li z jiných okolností zřejmý opak) není nutno její výši
zpochybňovat (viz též § 1 odst. 2 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
pozdějších předpisů, podle kterého je cenou peněžní částka sjednaná při nákupu
a prodeji zboží podle § 2 až § 13 tohoto zákona nebo zjištěná podle
zvláštního předpisu k jiným účelům než k prodeji). Dospěje-li Krajský soud v
Brně na základě vlastních znalostí a zkušeností k závěru, že cena sjednaná v
daných smluvních vztazích mezi obviněnou a poškozenými odpovídá hlediskům § 89
odst. 12 tr. zák. a neshledá jiné okolnosti tento závěr zpochybňující, nebude
nutno k jejímu stanovení vyžadovat odborné vyjádření ani přibírat znalce. Tento
závěr však bude muset krajský soud patřičně odůvodnit.
Obdobně bude muset odvolací soud odstranit dovoláním vytýkané nedostatky
rozhodnutí stran absence odůvodnění výroku o náhradě škody a existence
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Těmto námitkám dovolací soud
přisvědčil, byť podle stávající právní úpravy lze dovoláním napadnout toliko
výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění, a tyto vady samy o sobě nebyly
důvodem vydání rozhodnutí dovolacího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 198/2005
Datum rozhodnutí: 07.04.2005
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 198/2005 – I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7.
dubna 2005 v trestní věci obviněné M. V., vedené u Okresního soudu v Jihlavě
pod sp. zn. 1 T 175/2003, v řízení o dovolání obviněné proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná M. V. n e b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í
Obviněná M. V. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004, jímž
byl z podnětu odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr.
ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 1 T
175/2003, ve výroku, kterým byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena
do věznice s ostrahou a v části výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3
písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla pro výkon uloženého
trestu podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Usnesením ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, rozhodl Nejvyšší soud o
podaném dovolání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 8 To 323/2004. Současně byla
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Brně
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněná vykonává trest odnětí svobody v trvání tří a půl
roku, uložený jí rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 7. 2004, sp.
zn. 1 T 175/2003 ve spojení s výše citovaným rozsudkem Krajského soudu
v Brně, bylo nutné po zrušení napadeného rozhodnutí rozhodnout o vazbě obviněné
ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.).
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v současném stadiu trestního řízení
nejsou dány konkrétní skutečnosti vzbuzující důvodnou obavu ve smyslu § 67
písm. a) až c) tr. ř., tedy že obviněná uprchne nebo se bude skrývat, aby se
trestnímu stíhání nebo trestu vyhnula, že bude působit na dosud nevyslechnuté
svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných
pro trestní stíhání, nebo že by opakovala trestnou činnost, pro níž je stíhána.
Obviněná byla před nástupem výkonu trestu zaměstnána jako zubní laborantka a z
podkladů obsažených ve spisovém materiálu (zpráva z místa bydliště, zpráva
přestupkové komise, pracovní hodnocení - vše na č. l. 1554 a násl.) nevyplývají
skutečnosti vyžadující postup podle § 67 a násl. tr. ř. Ani v dosavadním
průběhu posuzované trestní věci nebyla obviněná vzata do vazby.
Nejvyšší soud přihlédl též k povaze institutu vazby, který je výjimečným
zásahem do osobní svobody zaručené Listinou základních práv a svobod, zejména
jejího čl. 8. Po zhodnocení všech relevantních skutečností neshledal Nejvyšší
soud u obviněné M. V.žádný z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. a rozhodl proto ve
smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněná do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová