5 Tdo 214/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4.
2006 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 8/2004, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, byl
obviněný P. P. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne
10. 11. 2000 v Brně na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 21. 4.
1998 postupoval v rozporu s čl. II. této smlouvy a podal bez souhlasu a vědomí
klienta B. K. pokyn k přímému obchodu na R. – S., a to pokyn k převodu 6000
kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč
za jednu akcii z klientského účtu B. K., přičemž cenné papíry bez finančního
vyrovnání převedl na účet R. K., čímž poškozenému B. K. způsobil škodu ve výši
8.400.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. P. podle § 255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 49 odst. 1
a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu zaměstnání ve společnostech zabývajících se obchodováním s cennými
papíry a správou cenných papírů na dobu 7 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl
poškozený B. K., bytem R., S, E., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. P. a poškozený B. K.
odvoláními, o kterých Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4.
2005, sp. zn. 5 To 12/2005, tak, že z podnětu odvolání poškozeného B. K.
napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve
výroku o náhradě škody a znovu za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl
tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. P. povinen nahradit
poškozenému B. K., bytem R., S., E., škodu zaplacením částky 5.190.000,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B. K. odkázán se zbytkem svého nároku
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného pak
bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti uvedenému rozsudku
odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, podal
obviněný P. P. prostřednictvím obhájce Mgr. P. K. dovolání do všech výroků
napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o
kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že z jeho podnětu usnesením ze dne 27. 7.
2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci projednal opětovně shora uvedená odvolání ve veřejném
zasedání konaném dne 5. října 2005, ve kterém vyslechl obviněného P. P. a
svědka poškozeného B. K. a při respektování právních názorů obsažených v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I.,
rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, tak, že z podnětu
odvolání poškozeného B. K. napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu za splnění
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je
obviněný P. P. povinen nahradit poškozenému B. K., bytem R., S., E., škodu
zaplacením částky 5.030.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B.
K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To
93/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp.
zn. 50 T 8/2004, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K.
opět dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací
důvod dále odůvodnil tím, že nesprávné je právní posouzení skutku popsaného ve
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud kvalifikoval
jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv skutek znaky
tohoto trestného činu nemá, když v posuzovaném případě dne 10. 11. 2000
obviněný nepostupoval v rozporu s komisionářskou smlouvou a nepodal bez
souhlasu a vědomí poškozeného B. K. pokyn k přímému prodeji (obchodu) na R. –
S., jinak řečeno, svévolně a neoprávněně nemanipuloval s 6000 kusy cenných
papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., poškozeného B. K. bez jeho souhlasu
a vědomí, nenakládal s těmito cennými papíry jako s vlastními a nezjednal sobě
možnost s těmito cennými papíry trvale disponovat. V důsledku uvedeného tak
nemohl obviněný naplnit ani objektivní, ani subjektivní stránku předmětného
trestného činu podle § 247 tr. zák. K objektivní stránce daného trestného činu
v tomto konkrétním případě dovolatel uvedl, že v posuzovaném případě vznikl
obchodní závazkový vztah mezi obchodníkem s cennými papíry, společností K., b. d. K., a. s., a poškozeným B. K. na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne
21. 4. 1998, kterou se vztah mezi těmito dvěma subjekty řídil. Na stavovém
výpise z účtu majitele B. K. pro účetní datum 8. 11. 2000, jehož opis je
založen na č. l. 110 – 111 spisu, je vyznačena tzv. „blokace“ 7115 kusů cenných
papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., ve Středisku cenných papírů pro
obchodníka s cennými papíry, společnost K. Tzv. „blokaci cenných papírů“ ve
Středisku neboli „příkaz k registraci pozastavení výkonu práva majitele
cenného papíru nakládat se zaknihovaným cenným papírem“ ve Středisku mohl dát
jedině obchodník s cennými papíry a to pouze na základě pokynu majitele
zaknihovaného cenného papíru k obstarání prodeje tohoto cenného papíru
obchodníkem s cennými papíry, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 27 odst. 3
písm. b) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke dni
jednání obviněného (dále jen „zákona o cenných papírech“), tedy ke dni 10. 11. 2000. To podle dovolatele znamená, že poškozený B. K. musel dát společnosti K. pokyn k obstarání prodeje 7115 kusů cenných papírů a jmenovaná společnost
musela dát na základě takto uděleného pokynu příkaz k jeho registraci Středisku
ještě před datem 8. 11. 2000. V opačném případě by totiž nemohla být na
stavovém výpisu z účtu majitele B. K. pro účetní datum 8. 11. 2000 vyznačena
Střediskem tzv. „blokace“ pro společnost K. Pokud tedy poškozený B. K. před
výše uvedeným datem dobrovolně sám sobě pozastavil výkon práva nakládat s
předmětnými cennými papíry ve prospěch obchodníka s cennými papíry, společnosti
K., o čemž svědčí shora zmiňovaná „blokace“ registrovaná ve Středisku a
vyznačená na stavovém výpise pro účetní datum 8. 11. 2000, potom poškozený
nebyl k datu 10. 11. 2000 oprávněn s těmito cennými papíry nakládat, aniž by
předtím zrušil pokyn k obstarání prodeje těchto cenných papírů. Naopak
obchodník s cennými papíry byl na základě komisionářské smlouvy a na základě
pokynu k prodeji předmětných akcií, uděleného poškozeným B.
K., oprávněn k datu
10. 11. 2000 cenné papíry prodat. Jiným způsobem nelze shora citované
ustanovení zákona o cenných papírech chápat a vykládat. Faktickým držitelem
7115 kusů cenných papírů, oprávněným je k datu 10. 11. 2000 prodat, tak byl
pouze a výlučně obchodník s cennými papíry, společnost K. Popis skutku ve
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak dále zdůraznil obviněný v
dovolání, v té části, týkající se jednání obviněného „… bez souhlasu a vědomí
poškozeného … dát pokyn k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti
W. C. p., a. s., …“ je tak v rozporu se skutkovými zjištěními. Navíc obviněný
svým jednáním nemohl naplnit znaky trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák.,
neboť s uvedenými cennými papíry nemohl s přihlédnutím k pokynu poškozeného
nakládat svévolně a v úmyslu zjednat si možnost nakládat s nimi jako s
vlastními. Blokace svědčí o tom, že poškozený totiž dal k obstarání prodeje
předmětných akcií pokyn. Svým jednáním obviněný neodejmul předmětné cenné
papíry z dispozice poškozeného ani z dispozice jejich faktického držitele,
společnosti K., neboť jak vyplývá z obsahu spisu, společnost S. C., a. s., a R. K., na jejichž účty byly cenné papíry převedeny, měli s obchodníkem uzavřeny
smlouvy o správě portfolia podle hlavy III. zákona o cenných papírech, což
znamená, že s nimi nemohli nakládat stejně, jako to nemohl učinit dovolatel. Jedinou osobou, která tak mohla činit, byl makléř, prostřednictvím kterého
společnost K. prováděla odborné obchodní činnosti.
S poukazem na povinnost obchodníka s cennými papíry vést deník o přijatých
pokynech k obstarání koupě a prodeje cenných papírů, kde záznamy musely mimo
jiné obsahovat i jméno makléře, provádějícího odborné obchodní činnosti
související s uzavřeným obchodem, obviněný namítl, že doposud nebylo zjištěno,
která konkrétní osoba dala před datem 8. 11. 2000 na Středisko cenných papírů
za obchodníka s cennými papíry příkaz k registraci pozastavení výkonu práva
poškozeného B. K. nakládat s 7115 kusy cenných papírů – akcií výše
specifikované společnosti, a vykonala tak pro obchodníka s cennými papíry jako
makléř dne 10. 11. 2000 odbornou obchodní činnost – prodej 6000 kusů cenných
papírů. Obviněný dále s odkazem na § 47 odst. 1 zákona o cenných papírech
zdůraznil, že z obsahu spisu nevyplynulo, že by on sám byl makléřem, pouze pro
výše zmiňovanou odbornou obchodní činnost připravoval podklady a samotnou ji
neprováděl, a to právě proto, že ji smí provádět jen a pouze makléř. Přitom
možnost převést povolení provádět odborné obchodní činnosti na jinou osobu byla
vyloučena § 49 odst. 6 zákona o cenných papírech. Rozhodnutí odvolacího soudu
tak zcela pomíjí existenci zákona o cenných papírech a dalších souvisejících
předpisů a v nich upravenou dotčenou problematiku. V této souvislosti dovolatel
také zmínil, že před veřejným zasedáním dne 5. 10. 2005 navrhl k doplnění
dokazování vyžádání deníku obchodníka s cennými papíry společnosti K. a seznamu
makléřů provádějících pro tohoto obchodníka odborné obchodní činnosti, což však
odvolací soud neprovedl, a to i přesto, že změna právní kvalifikace přináší
potenciální nutnost doplnit dokazování, a to i v tom směru, aby případně mohlo
dojít ke zpochybnění aplikace nové právní kvalifikace. Z výše uvedeného
obviněný dále dovozuje, že mu tak byla přisouzena odpovědnost za odbornou
obchodní činnost – prodej 6000 kusů cenných papírů, pro kterou ovšem pouze
připravil podklady a dále ji nerealizoval, a odvolací soud se tudíž neřídil
právním názorem, vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7.
2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005. Důsledkem tohoto postupu je jednak zmíněná
nesprávná právní kvalifikace, a jednak porušení článku 39 Listiny základních
práv a svobod. Dovolatelem uváděné skutečnosti odvolací soud ve svém rozhodnutí
naprosto ignoroval a odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru nemůže obstát,
nehledě na to, že navíc z obsahu spisu nevyplynulo, že by obviněný byl
obeznámen s přihlašovacím heslem na terminál R. – S., žádný dokument,
stvrzující převzetí přihlašovacího hesla obviněným, tento nepodepsal, a proto
nelze vzít za prokázané, že dne 10. 11. 2000 se na terminál R. – S. přihlásil
skutečně obviněný.
Dále podle dovolatele odvolací soud pochybil, když sice konstatoval, že
jednáním obviněného došlo ke způsobení škody, kterou tento způsobil úmyslně
mimo rámec plnění svých pracovních povinností, které měly být tímto jednáním
evidentním způsobem porušeny, nicméně však dále soud druhého stupně neuvedl,
které konkrétní pracovní povinnosti a jakým způsobem měl obviněný takto
porušit. Z pracovní smlouvy ani z uzavřeného dodatku k ní nevyplývaly žádné
povinnosti týkající se provádění odborných obchodních činností nebo činností
souvisejících s obchodováním s cennými papíry, a odvolací soud tak zaměnil
osoby odpovědné za daný obchod, když zcela pominul funkci makléře,
prostřednictvím něhož jedině mohl obchodník s cennými papíry provést předmětnou
činnost. Takto tedy došlo k jednostranné kriminalizaci jednání pracovně právní
povahy podřazením pod příslušné ustanovení trestního zákona, protože pokud by
měla být argumentace odvolacího soudu správná, pak by obviněný musel být de
facto odpovědný za veškeré obchody, na jejichž přípravě se podílel, i když
realizovat je mohl jedině makléř.
Následně dovolatel poukázal na to, že základním znakem skutkové podstaty
trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu, a
tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z
provedeného dokazování. Smyslem rozhodnutí dovolacího soudu mělo být podle
názoru obviněného mimo jiné i to, aby bylo obviněnému umožněno pokračovat v
trestním řízení a docílit i jiného než odsuzujícího rozhodnutí a své plné
rehabilitace. Jestliže princip odpovědnosti za zavinění představuje jeden ze
základních znaků definice trestného činu, jinými slovy bez zavinění není
trestný čin, je pak nutné konstatovat, že nerespektování a opomíjení všech
uvedených momentů nutně vedlo k nesprávné právní kvalifikaci, ale i k porušení
práva na nestranný a spravedlivý proces garantovaný článkem 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (viz též rozhodnutí Ústavního soudu
pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). Nad rámec předchozí argumentace týkající se
vymezeného důvodu dovolání obviněný v závěru odůvodnění svého dovolání poukázal
na nesprávné vyčíslení škody způsobené trestným činem ve výši 5.030.000,- Kč.
Zejména odvolacímu soudu v tomto směru vytknul, že se nevypořádal s jeho
námitkou, že skutečná škoda má být 2.702.754,90 Kč navíc po odpočtu částek
1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč, neboť v připojení se poškozeného k trestnímu
řízení s nárokem na náhradu škody, ve vyčíslení výše tohoto nároku je uvedena
skutečná škoda částkou 2.702.754,90 Kč, protože se mělo jednat o cenu, kterou
musel poškozený zaplatit, aby získal 4850 kusů cenných papírů zpět z titulu
narovnání se společností S. C., a. s. Rozdíl mezi soudem vyčíslenou škodou v
částce 5.030.000,- Kč a skutečnou škodou 942.754,90 Kč (2.702.754,90 –
1.760.000,- Kč), zjištěnou na základě vyčíslení zmocněnkyní poškozeného
představuje částku 4.087.245,10 Kč, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu není
zřejmé, z jakého titulu byla tato částka poškozenému přiznána. Částka
4.087.245,10 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení poškozeného B. K.
V závěru dovolání obviněný P. P. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005,
sp. zn. 5 To 93/2005, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v
Olomouci věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného P. P. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze
dne 7. 2. 2006 uvedla, že z odůvodnění dovolání obviněného je zcela zřejmé, že
dovolatel takto cestou dovolacího řízení opětovně prosazuje svoji setrvalou
obhajobu, že při uskutečnění předmětné obchodní transakce s cennými papíry
poškozeného B. K. jednal na základě jeho pokynu. Přitom však přehlíží, že
uvedená obhajoba zcela odporuje ve věci opatřeným skutkovým zjištěním, která
jsou v rámci řízení o dovolání zásadně nezměnitelná. V této souvislosti státní
zástupkyně připomněla, že pozornosti dovolatele také unikla skutečnost, že ani
dovolací soud ve svých předchozích přezkumných závěrech nedospěl k nezbytnosti
výjimečného zásahu do této rozhodné skutečnosti pro posouzení jeho jednání,
neboť z jeho usnesení vyplynulo, že se přiklonil jak k právnímu závěru
odvolacího soudu o tom, že souzené jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., tak i ke
způsobu jeho odůvodnění, jestliže konstatoval, že obchodování s cennými papíry
poškozeného bez jeho pokynu není porušením smluvní ani zákonné povinnosti
dovolatele spravovat majetek poškozeného. Za tohoto stavu není pochyb, že
dovolací argumentace na tomto základě uplatněná byla použita bez povinného
respektu k nezměnitelnosti rozhodnutí o dovolání a potažmo i jeho skutkových a
právních závěrů, závazných pro způsob rozhodování tímto dovoláním napadeného
navazujícího rozhodnutí. Proto je zřejmé, že takový způsob odůvodnění dovolání
nemůže uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově odpovídat a nemůže být ani
předmětem věcného projednání v řízení o dovolání. Pouze nad jeho rámec státní
zástupkyně konstatovala, že z důvodu chybějícího souhlasu poškozeného k přímému
obchodu na R. – S., a tedy chybějící podmínky ve smyslu § 27 odst. 3 písm. b)
zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 362/2000 Sb.,
nemohl být příkaz k registraci pozastavení výkonu práva majitele zaknihovaných
cenných papírů nakládat s nimi platný. V daném případě tak vůbec nedošlo k
naplnění komisionářské smlouvy mezi komitentem a dovolatelem jako
komisionářovým pracovníkem a tím ani k uskutečnění obchodu s cennými papíry ve
smyslu § 8 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech. Proto byl převod
uskutečněn pouze z dovolatelovy strany a tedy naprosto svévolně. Ohledně
námitky dovolatele, že nebyl vybaven oprávněním ve smyslu § 49 odst. 6 zákona o
cenných papírech, pak tato námitka byla uplatněna opět zcela bez respektu ke
zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť z obsahu zprávy R. – S. vyplynulo, že
přímý pokyn k obchodování s akciemi poškozeného dal za firmu K. dne 10. 11. 2000 jmenovitě dovolatel, který byl také seznámen s přihlašovacím právem, resp. s heslem pro tento typ přímého obchodování, a proto nemůže obstát odkaz na
nezastupitelnost role makléře a nepřevoditelnost jeho oprávnění. Dále státní
zástupkyně akceptovala úvahy odvolacího soudu ohledně nemožnosti aplikace § 248
a 249 tr. zák.
a následně uvedla, že z okolností případu tedy jasně vyplynulo,
že obviněný jednal bez ohledu na vůli vlastníka cenných papírů, když při
využití svého právního postavení a z toho plynoucí příležitosti zbavit jej
možnosti svobodného nakládání s jeho majetkem se zmocnil ve vztahu k němu
cizích věcí ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. a není přitom pochyb, že tak
učinil jen ve svůj prospěch, neboť takto zobchodované cenné papíry převedl sice
do vlastnictví jiných subjektů, avšak za stavu, že měl zajištěnou dispozici s
těmito účty. Taktéž není sporu o tom, že se tak stalo nikoli na dobu pouze
přechodnou, neboť jejich vrácení či hrazení jejich hodnoty tomu odpovídajícím
finančním ekvivalentem nebylo v jeho reálných možnostech, když se v uvedeném
směru spoléhal na budoucí nejistou událost. K poslednímu okruhu námitek
dovolatele státní zástupkyně jen ve stručnosti poznamenala, že se netýkají
otázky výše způsobené škody jako znaku shora použitelné právní kvalifikace
dovolatelova jednání, ale pouze způsobu rozhodování v adhezním řízení, který je
však napadán pouze prostřednictvím námitek, vztahujících se k procesnímu
postoji poškozeného. Proto ani tyto výtky nemohou být spojovány s věcným
naplněním použitého důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani
žádného dalšího z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. Z těchto
důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR o dovolání obviněného rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. tak, že se toto dovolání odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený
dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se
Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného
hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu uváděných
obviněným v rozporu se skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Jen pro
úplnost v této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že pokud jde
o námitky týkající se souhlasu poškozeného s tzv. „blokací cenných papírů“ a
tedy existence či neexistence příkazu k registraci pozastavení výkonu práva
majitele cenného papíru nakládat se zaknihovaným cenným papírem, je třeba
vycházet ze skutkového zjištění obou soudů na základě provedených důkazů.
Jestliže obviněný dovozuje na základě zákonných ustanovení, zejména zákona o
cenných papírech, že nemohl jednání kladené mu za vinu provést, neboť k tomu
neměl zákonné oprávnění, které měl jen příslušný makléř, kterým on nebyl, pak
je třeba zdůraznit, že pro spáchání trestného činu není důležité, zda ke svému
jednání, které naplňuje zákonné znaky trestného činu, měl zákonné oprávnění,
ale zda se takového jednání skutečně dopustil. To vyplývá již z toho, že
trestná činnost již z povahy věci zpravidla předpokládá jednání v rozporu se
zákonnými ustanoveními nebo přinejmenším překročení zákonných oprávnění. K
těmto úvahám je třeba zařadit i námitky dovolatele o nepřevoditelnosti povolení
provádět odborné obchodní činnosti pomocí makléře na jinou osobu ve smyslu § 49
odst. 6 zákona o cenných papírech, poněvadž tato námitka byla uplatněna opět
zcela bez respektu ke zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť z obsahu zprávy
R. – S. vyplynulo, že přímý pokyn k obchodování s akciemi poškozeného dal za
firmu K. dne 10. 11. 2000 obviněný P. P., který byl také seznámen s
přihlašovacím právem, resp. s heslem pro tento typ přímého obchodování, a proto
nemůže obstát odkaz na nezastupitelnost role makléře a nepřevoditelnost jeho
oprávnění.
Na základě skutkového stavu správně zjištěného soudy obou stupňů, a to i na
základě doplnění dokazování ve veřejném zasedání před odvolacím soudem po
vrácení věci tomuto soudu Nejvyšším soudem, bylo nepochybně zjištěno, že
dovolatel, byť k pokynu k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti
W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii, z klientského účtu B. K.,
skutečně neměl oprávnění, neboť jednal bez souhlasu a vědomí klienta B. K.,
takový pokyn skutečně učinil, což vyplývá zejména ze svědeckých výpovědí Ing. M. K. a Ing. M. K., a také poškozeného B. K., kterého odvolací soud znovu
vyslechl v řízení o odvolání, přičemž těmito důkazy bylo prokázáno, že
poškozený obviněnému nedal pokyn k přímému obchodu – k obstarání prodeje
předmětných akcií ani k související blokaci cenných papírů – akcií společnosti
W., a obviněný se až následně několikrát pokoušel tento jeho souhlas s již
provedenou operací získat, a to za situace, kdy uvedl v omyl nejen poškozeného
B. K., ale také Ing. M. K., makléřku odpovídající za drobné obchody prováděné
prostřednictvím R. – S. a za vedení deníku obchodníka s cennými papíry. O tom,
že obviněný P. P. provedl uvedenou operaci sám nesvědčí jen svědecké výpovědi
poškozeného B. K. a Ing. M. K., jakož i výpovědi dalších svědků uvedených v
rozsudcích soudů obou stupňů, ale i zpráva společnosti R. – S., a. s., P., ze
dne 15. 9. 2004, z které jednoznačně vyplývá, že pokyn k obchodu s akciemi
zadal za obchodníka – firmu K. dne 10. 11. 2000 obviněný P. P., (č. l. 281
spisu). Nesporné také je, že následně převedl předmětné akcie, které byly ve
vlastnictví poškozeného, na účty R. K. a posléze i společnosti S. C., a. s. Za
situace, kdy se schylovalo k tomu, že se o tomto jeho jednání bez jakéhokoli
oprávnění dozvědí jeho nadřízení, chtěl pokyn k předmětnému jednání dodatečně
opatřit podpisem poškozeného B. K. a tak zastřít neoprávněnost tohoto svého
jednání, což se mu však pro odpor poškozeného nepodařilo (č. l. 81 až 85, 295
až 300 spisu). Obviněný se však v dovolání snaží tyto skutečnosti měnit a v
návaznosti na jím provedené odlišné hodnocení pak namítá nedostatek znaku
skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., vymezeného tak,
že „ … si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“. Tuto námitku totiž
odůvodňuje tím, že svým jednáním neodejmul uvedené cenné papíry z dispozice
poškozeného B. K. ani jejich faktického držitele společnosti K., ani si
nezjednal možnost s nimi trvale disponovat, protože s těmito papíry nenakládal
bez souhlasu a vědomí poškozeného. V této souvislosti Nejvyšší soud může opět
jen konstatovat, že i tato námitka dovolatele je v podstatě skutkového
charakteru, neboť ze skutkových zjištění, zejména z výpovědi samotného
poškozeného B. K., která je v souladu se svědeckými výpověďmi nejen Ing. M. K. (č. l. 150 až 153, 430 až 438 spisu) a Ing. M. K. (č. l. 162 až 165, 438 až 443
spisu), ale i J. B. (č. l. 73, 76 až 77 a 303 až 304 spisu) a zejména JUDr. Ing. D. S. (č. l.
191 až 192 a 443 až 444 spisu), jakož i z nedostatku
jakéhokoli písemného či ústního podkladu pro dovolatelovo tvrzení, vyplynulo,
že poškozený skutečně o jednání obviněného nevěděl a ani později k takovému
jednání nedal souhlas, jak ostatně znovu potvrdil i ve své výpovědi v rámci
veřejného zasedání odvolacího soudu na č. l. 609 spisu. Obviněný P. P. tak
jednal bez souhlasu a vědomí klienta B. K., a proto je jednoznačně prokázáno,
že se zmocnil jeho 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii. Z těchto důvodů obviněný nejednal ve
smyslu komisionářské smlouvy mezi komitentem a dovolatelem jako komisionářovým
pracovníkem, a proto je zcela irelevantní, že na stavovém výpisu z účtu
majitele B. K. pro účetní datum 8. 11. 2000 je vyznačena Střediskem cenných
papírů tzv. „blokace“ pro společnost K., a to z důvodu chybějícího souhlasu
poškozeného k přímému obchodu s předmětnými cennými papíry uskutečněnému
zadáním shora uvedeného pokynu na R. – S.
V rámci své další, a zároveň jediné právně relevantní, námitky dovolatel
zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem
zjištěn, a to svou výtkou, že s poukazem na ustanovení § 47 odst. 1 zákona o
cenných papírech a v něm uvedenou povinnost vést deník o přijatých pokynech o
obstarání koupě a prodeje cenných papírů mohl předmětnou odbornou obchodní
činnost obchodníka s cennými papíry vykonávat pouze makléř, kterým však
obviněný nebyl, přičemž v souvislosti s tím poukázal na obsah spisu, ze kterého
tato skutečnost vyplývá. Obviněný vzhledem k tomu, že se podílel pouze na
přípravě podkladů k takovýmto činnostem, by tak podle závěru odvolacího soudu
měl být odpovědným de facto za všechny obchody, na jejichž přípravě se podílel,
což považuje za nesprávné, neboť odvolací soud v tomto směru zaměnil osobu,
odpovědnou za realizaci takových obchodů, kterou správně měl být pouze a jenom
makléř, který mohl provádět odborné obchodní činnosti zadáváním jednotlivých
operací do deníku vedeného obchodníkem s cennými papíry, dávat jim konečnou
podobu a postupovat je dále ke zpracování na veřejné trhy. Jinými slovy,
dovolatel namítá, že nesprávné právní posouzení spočívalo v nesprávném právním
posouzení subjektu daného trestného činu.
Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo si
přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou.
Odstavec 4 § 247 tr. zák. pak naplní, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1
škodu velkého rozsahu, kterou je ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. škoda ve výši
5.000.000,- Kč (v době spáchání skutku dne 10. 11. 2000 to byla škoda ve výši
1.000.000,- Kč).
Jak Nejvyšší soud zjistil z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve
spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, jednání obviněného spočívalo v tom,
že „… na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 21. 4. 1998 postupoval v
rozporu s čl. II. této smlouvy a podal bez souhlasu a vědomí klienta
poškozeného B. K. pokyn k přímému obchodu na R. – S., a to pokyn k převodu 6000
kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč
za jednu akcii z klientského účtu B. K., přičemž cenné papíry bez finančního
vyrovnání převedl na účet R. K. …“. Pokud trestní zákon uvádí, že pachatel
„trestný čin spáchal sám“, má nepochybně na mysli toho, kdo bezprostředně
spáchal trestný čin. Obviněný ve svém dovolání v tomto směru tvrdí, že on sám
nemohl spáchat daný trestný čin, neboť neměl příslušná oprávnění, která ze
zákona mohl mít k dané odborné obchodní činnosti jen makléř.
Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, dovolatelem uvedenými
námitkami se již ve značné míře zabýval soud prvního stupně i odvolací soud a
ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci také Nejvyšší soud. Odvolací soud
navíc velmi podrobně tuto otázku rozebral ve svém novém rozhodnutí ze dne 5.
10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, kdy rozhodoval již podruhé o odvolání
obviněného a poškozeného poté, co dovolací soud svým předchozím rozhodnutím ze
dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., jeho předchozí rozsudek zrušil a
věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí o věci. Jak vyplynulo z obsahu spisu
Ing. M. K. měla na starosti deník obchodníka s cennými papíry a byla z právního
hlediska osobou odpovědnou za drobné obchody prostřednictvím společnosti R. –
S., a. s. Obviněný již v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že
příslušný pokyn k přímému prodeji do R. – S. musela zadat makléřka K. paní K.,
neboť on sám neměl oprávnění licencovaného makléře a tyto pokyny nezadával (viz
str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nicméně obviněný zde také uvedl,
že měl oprávnění zadávat příslušný pokyn do vnitřního systému K., tzv. B. Podle
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byla však tato jeho obhajoba
vyvrácena, neboť právě tato svědkyně Ing. M. K. vypověděla, že obviněný měl
nejen oprávnění zadat určité údaje do vnitřního systému B., ale sám měl také i
oprávnění zadat pokyn do R. – S., a to za podmínky, že měl od klienta podepsané
podklady pro tento úkon. Pak tento pokyn nemusel nikdo z ústředí schvalovat a
osoba, která tak činila, nemusela mít oprávnění licencovaného makléře.
Licencovaný makléř odpovídal metodicky za vedení deníku obchodníka s cennými
papíry, za konkrétní pokyn však odpovídal zaměstnanec, který tento pokyn
přijal, popřípadě vedoucí pobočky, kterým byl právě obviněný P. P. Dále tato
svědkyně uvedla, že obviněný byl oprávněnou osobou, která znala příslušné údaje
pro připojení se k terminálu R. – S. (srov. str. 18 až 19 rozsudku nalézacího
soudu). Z výpovědi svědka Ing. M. K. pak nalézací soud vycházel při určení, co
je výše zmiňovaný deník obchodníka s cennými papíry a jakým způsobem se v něm
tvoří zápis. Tento svědek dále uvedl, že v případě poškozeného B. K. byl pokyn
zadán nikoli nejdříve do deníku, ale přímo do R. – S. a v deníku se zobrazil až
jako výsledek poté, co se z R. – S. pokyn vrátil zpět elektronickou poštou a
promítl se do softwaru společnosti K. Při této transakci se nezobrazí jméno
toho, kdo takový pokyn do R. – S. zadával. Takto mohl pokyny zadávat každý
zaměstnanec společnosti K. (viz str. 21 až 22 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud se s těmito zjištěními nalézacího soudu i s jeho právním závěrem
ohledně skutečnosti, že pachatelem takto zjištěného jednání byl obviněný, již
ze shora podrobně uvedených důvodů ztotožnil, neboť Ing. M. K. sice odpovídala
za vedení deníku obchodníka s cennými papíry a za údaje v něm uváděné, tedy i
za převod zmíněných akcií z vlastnictví poškozeného do vlastnictví jiné osoby,
nicméně nelze přehlédnout, že obviněný P. P. ji svým jednáním uvedl v omyl,
neboť jednal tak, jako by měl od poškozeného pokyn k přímému prodeji, přičemž
však tento podepsaný písemný pokyn se snažil od poškozeného obstarat až
dodatečně a v souvislosti s tím také poškozený zjistil nesrovnalosti na svém
účtu. Až v tomto okamžiku se Ing. M. K. dozvěděla, že pokyn k přímému prodeji
byl do R. – S. zadán bez příslušného oprávnění. Nalézací soud proto osobu
pachatele trestného činu – obviněného P. P. – určil správně a jeho závěry v
tomto směru potvrdil i soud odvolací. Ten dále navíc opětovně vyslechl
poškozeného B. K. ohledně pokynu k převodu cenných papírů a s tím související
jejich tzv. „blokace“ a stručně shrnul, že vina obviněného je prokazována
především výpověďmi poškozeného B. K., manželů K., svědka S., právníka, který
byl přítomen prvotnímu jednání poškozeného a obviněného na centrále společnosti
K. v P. po zjištění neoprávněného jednání obviněného, jakož i výpovědí svědkyně
B., která komunikovala s poškozeným v pobočce společnosti v B. při zjištění
prvotního problému. Vedle těchto důkazů je pak třeba zmínit i důkazy listinné,
zejména záznamy a zprávy R. – S., z nichž je zřejmé, kdy a kdo zadával pokyny k
obchodování s příslušnými cennými papíry a jakým způsobem docházelo k jejich
převodu. Na základě jejich zhodnocení odvolací soud znovu dospěl k závěru, že
je zřejmé, že to byl právě obviněný P. P., který svým jednáním zapříčinil
převod cenných papírů poškozeného B. K. z jeho účtu na účet R. K., ač k
takovému postupu neměl pokyn ani souhlas poškozeného a tuto operaci učinil
zcela bez jeho vědomí, když se nelze ztotožnit s obhajobou obviněného v tom
směru, že s poškozeným měla být uzavřena nějaká dohoda o půjčce cenných papírů. Bylo také zjištěno, že cenné papíry byly převedeny na účet R. K. a tento svědek
rovněž potvrdil, že žádný pokyn k nákupu uvedených cenných papírů nedal a ani
dát nemohl, neboť nedisponoval dostatkem finančních prostředků. V tomto směru
odvolací soud správně dodal, že z provedených důkazů vyplývá, že účet R. K. sloužil k operacím obviněného, případně společnosti K., k obchodům s akciemi
jiných vlastníků, nehledě k tomu, že samotná správa tohoto účtu byla mimo
pravomoci obviněného. V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí,
že uvedené závěry obsažené v rozhodnutích soudů obou instancí, jsou podepřeny i
výpovědí svědka R. K., který uvedl, že mu bylo obviněným nabídnuto uzavření
smlouvy se společností K., a tímto způsobem obchodování s cennými papíry. Po
uzavření smlouvy a složení částky 200.000,- Kč v hotovosti se dále svědek K. o
dění na jeho účtu nezajímal a veškeré písemnosti, které mu byly doručeny v této
souvislosti, nosil obviněnému.
Zejména se ale vyjádřil k údajnému svému podpisu
na písemném pokynu k obchodování na R. – S., a to k přímému nákupu cenných
papírů společnosti W. ve výši 6000 kusů, přičemž uvedl, že tento podpis není
jeho, zmíněnou listinu nepodepsal, ani by neměl na zaplacení částky 8,4 milionu
Kč za tyto akcie (viz č. l. 168 a 313 až 314 spisu). Ze spisu také jednoznačně
vyplynulo, že tímto svědkem zmiňovaná smlouva, kterou se společností K. uzavřel, byla smlouva o správě portfolia, a ve světle jeho výpovědi i dalších
skutečností dovolací soud konstatuje, že tímto způsobem si obviněný fakticky,
neboť neměl oprávnění takovou smlouvu za společnost uzavřít (srovnej výpovědi
svědků Ing. M. K. a Ing. M. K.), sjednal možnost disponovat s účtem R. K. podle
svého uvážení a tedy i nakládat s cennými papíry na tomto portfoliovém účtu
doslova, jak se mu zlíbí. Tímto jednáním si vytvořil tedy základ pro operace s
cennými papíry, jako byl minimálně převod shora specifikovaných akcií
poškozeného B. K.
Za tohoto stavu věci se Nejvyšší soud zcela ztotožnil i s právní kvalifikací
jednání obviněného P. P., pokud jeho jednání odvolací soud kvalifikoval jako
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., neboť svým jednáním si
přisvojil cizí věc (ve smyslu § 89 odst. 13 tr. zák. se ustanovení o věcech
vztahuje i na cenné papíry, a to jak listinné, tak i zaknihované) tím, že se jí
zmocnil a dispozicí s ní způsobil poškozenému škodu ve výši 8.400.000,- Kč,
tedy škodu velkého rozsahu, přičemž náležitě vysvětlil, že s ohledem na tzv.
zákaz reformationis in peius vyplývající z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.
nemohl obviněného P. P. tímto trestným činem uznat vinným a sám podle § 259
odst. 3 tr. řádu rozhodnout rozsudkem. Odvolací soud dále v odůvodnění svého
rozhodnutí podrobně uvedl, z jakých důvodů se nemohlo jednat o trestný čin
zpronevěry podle § 248 tr. zák. (předmětné cenné papíry nebyly na základě
uvedené komisionářské smlouvy svěřeny obviněnému nebo společnosti K.), ani o
trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák. (nedošlo při
jejich převodu k tzv. repooperaci, neboť nebyl zároveň zadán pokyn ke zpětnému
převodu, ale naopak pokyn k přímému prodeji těchto cenných papírů na účet R.
K., přičemž následně došlo pak k dalšímu převodu na účet společnosti S.). S
těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně v
podrobnostech odkazuje, když zcela správně odvolací soud z uvedených důvodů
podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Dále odvolací
soud současně rozsudkem z podnětu odvolání poškozeného B. K. napadené
rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve
výroku o náhradě škody a znovu za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl
tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. P. povinen nahradit
poškozenému B. K. škodu ve výši 5.030.000,- Kč a se zbytkem jeho nároku na
náhradu škody tohoto poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení
ve věcech občanskoprávních.
K tomuto posledně uvedenému výroku odvolacího soudu dovolatel nad rámec
předchozí argumentace týkající se vymezeného důvodu dovolání v závěru
odůvodnění svého dovolání poukázal na podle jeho názoru nesprávné vyčíslení
škody způsobené trestným činem ve výši 5.030.000,- Kč, když se odvolací soud
nevypořádal s jeho námitkou, že skutečná škoda má být 2.702.754,90 Kč, přičemž
navíc ještě mají být odečteny částky 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč. Tento závěr
vyplývá z připojení se poškozeného B. K. k trestnímu řízení podle § 43 tr. ř.,
v němž byla zmocněnkyní poškozeného vyčíslena skutečná škoda částkou
2.702.754,90 Kč, když se mělo jednat o cenu, kterou musel poškozený zaplatit,
aby získal 4850 kusů cenných papírů zpět z titulu narovnání se společností S. C., a. s. Rozdíl mezi soudem vyčíslenou škodou v částce 5.030.000,- Kč a
skutečnou škodou 942.754,90 Kč (2.702.754,90 – 1.760.000,- Kč), zjištěnou na
základě vyčíslení zmocněnkyní poškozeného představuje částku 4.087.245,10 Kč,
přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakého titulu byla tato
částka poškozenému přiznána. Odhlédne-li se od toho, že tato námitka i podle
dovolatele, jak výslovně uvedl v dovolání, nespadá pod jím uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud pro úplnost
za nutné zdůraznit, že také tato námitka neodpovídá obsahu spisu, neboť
odvolací soud ve svém rozsudku jednoznačně uvedl, jak dospěl k částce ve výši
5.030.000,- Kč, kterou přiznal poškozenému B. K. jako náhradu škody. Z
odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud vzal za podklad
svého rozhodnutí o náhradě škody výrok o vině, podle něhož bylo neoprávněně
převedeno z účtu poškozeného 6000 ks akcií společnosti W. C. p., a. s., v
hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii. Počet odcizených akcií odvolací soud snížil
o 1150 ks vrácených akcií, a proto hodnotu nevrácených 4850 ks akcií stanovil
částkou 6.790.000,- Kč, od níž pak odečetl částečnou náhradu škody obviněným ve
výši 1.600.000,- Kč a další částky poskytnuté poškozenému garančním fondem ve
výši 160.000,- Kč, v důsledku čehož byla přiznána poškozenému náhrada škody ve
výši 5.030.000,- Kč (viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu). Dovolává-li se
obviněný údajného vyčíslení nároku poškozeného B. K., kterým se připojil k
trestnímu řízení, pak je třeba uvést, že v tomto uplatněném nároku na náhradu
škody v řízení před soudem byla opakovaně vyčíslena a požadována k úhradě škoda
ve výši 6.908.965,- Kč s tím, že na odcizených 4850 ks akcií společnosti W. C. p., a. s., byla vyčíslena škoda ve výši 6.790.000,- Kč, tedy shodně s částkou
uvažovanou odvolacím soudem, přičemž v průběhu odvolacího řízení se zmocněnkyně
poškozeného Mgr. A. S. vyjádřila i k snížení této uplatněné náhrady škody o
částky 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč, tedy celkem o 1.760.000,- Kč (č. l. 287
až 288, 316, 529 až 530 a 606 až 607 spisu; na č. l. 46 až 48 přílohy, na které
poukazuje obviněný byla vyčíslena škoda ve výši 7.451.408,- Kč).
Pokud však
dovolatel poukazuje na částku 2.702.754,90 Kč, která je zmíněna v původním
připojení se poškozeného k trestnímu řízení z přípravného řízení a od které by
měly být odpočítány částky 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč, čímž by škoda, která
by měla být podle jeho názoru nahrazena klesla na 942.754,90 Kč, pak je třeba
přihlédnout i k „návrhu poškozeného na doplnění dokazování v trestním řízení
sp. zn. 50 T 8/2004 – obviněný P. P.“ (č. l. 406 až 408 spisu), v kterém se v
bodě B) 1. uvádí dohoda o narovnání a smlouva o úplatném převodu cenných papírů
uzavřená mezi poškozeným B. K. a společností S. C., a. s., dne 19. 9. 2001,
když na základě této dohody poškozený znovu na vlastní náklad úplatně nabyl
zcizené akcie „W.“ (4850 ks) za cenu 2.702.754,90 Kč, přičemž však současně ve
prospěch prodávajícího přišel o dividendu z těchto akcií ve výši 1.797.254,10
Kč (celkem tak fakticky zaplatil za znovunabytí těchto svých 4850 ks akcií
částku 4.500.000,- Kč). Toto pak odpovídá „Dohodě o narovnání a smlouvě o
úplatném převodu cenných papírů ze dne 19. 9. 2001“ (č. l. 417 až 418 spisu),
uzavřené mezi společností S. C., a. s., (prodávající) a poškozeným B. K., bytem
S., E., R. r. (kupující), zejména ujednání pod článkem 2 – Kupní cena (2.1 a
2.2). Z této dohody však z hlediska rozhodování v adhezním řízení o náhradě
škody nelze vycházet, neboť v tomto případě nabyl poškozený B. K. 4850 ks akcií
„W. C. p., a. s.“ úplatným převodem učiněným i s ohledem na ztrátu, kterou
utrpěl tím, že dividendy v částce 1.797.245,10 Kč byly vyplaceny prodávající
společnosti S. C., a. s., a navíc až s odstupem téměř jednoho roku. Taková
transakce, v rámci níž poškozený, aby získal odcizenou věc (obdobně s ohledem
na § 89 odst. 13 tr. zák. i cenné papíry) zpět musel vydat další finanční
prostředky, byť v nižší částce, než která mu má být obviněným na základě výroku
o náhradě škody nahrazena, jako tomu bylo v posuzovaném případě, se nemůže
projevit ve prospěch obviněného z hlediska náhrady škody, neboť škoda se
stanoví vždy ve vztahu k obvyklé ceně odcizené věci v době a v místě činu
(srov. § 89 odst. 12 tr. zák.), a nikoli k obvyklé ceně v době, kdy se
poškozenému totožnou věc nebo obdobnou věc podařilo získat zpět anebo dokonce k
době rozhodování o náhradě škody. Jinými slovy nemůže se proto z hlediska výše
škody a v důsledku toho i rozhodnutí o její náhradě projevit např. pokles ceny
v mezidobí od odcizení takové věci do jejího úplatného získání zpět, neboť by
to bylo v rozporu s citovaným ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák. z hlediska
stanovení výše škody způsobené trestným činem, od kterého se odvíjí i výše
škody, o které soud rozhoduje podle § 228 odst. 1 tr. ř. v adhezním řízení. Při
opačném, byť výslovně nevyjádřeném, názoru obviněného P. P. v dovolání, by pak
ani nebylo zohledněno, že poškozený nemohl s předmětnými cennými papíry po
jejich odcizení nakládat (např. je prodat v době odcizení za cenu obvyklou v
době a místě činu), získávat výnosy a užitky z ní (např.
u cenných papírů
zmíněné dividendy), a navíc na jejich získání, aniž mu byla náhrada způsobené
škody plně uhrazena musel vynaložit další finanční prostředky, které by nebýt
jejich odcizení vůbec vynaložit nemusel.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004,
nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud
nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska
skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud
druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání
rozhodnutí nalézacího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11.
2004, sp. zn. 50 T 8/2004, částečně ve výroku o náhradě škody z důvodů
uvedených v § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a nově v této části
sám ve věci rozhodl, přičemž se po vrácení trestní věci dovolacím soudem
současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací
důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a
přitom zcela respektoval právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v předchozím
rozhodnutí. V této souvislosti je pak nutno zdůraznit, že námitky uvedené
obviněným v dovolání jsou z velké části shodné s námitkami uplatněnými v tomto
směru již v rámci předchozího řízení před odvolacím soudem, případně i před
soudem prvního stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal
odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu
předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně
dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného P. P. o dovolání zjevně
neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již
v řízení před soudem druhého stupně (případně i v předchozím řízení o
dovolání), s kterými se tento soud již v zásadě dostatečně a správně vypořádal,
a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své
rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.