5 Tdo 215/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
února 2003 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského
soudu
v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 148/2001, t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 6. 2002, sp.
zn. 3 T 148/2001, uznán vinným dvěma trestnými činy vydírání, a to prvním podle
§ 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2001
kolem 15.00 hodin v prostoru bývalých kasáren v katastrálním území města B.
mířil na
JUDr. L. H. dlouhou zbraní s puškohledem, vyhrožoval zastřelením jeho i
přítomného psa, pokud neopustí tento prostor a neodejde z místa, přičemž
vzhledem k agresi obviněného a okolnostem jeho jednání poškozený ze strachu z
místa odešel a podrobil se jeho požadavkům.
Druhého trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se obviněný
dopustil podle citovaného rozsudku jednáním spočívajícím ve dvou útocích.
Jednak tím, že dne 4. 7. 2001 kolem 16.00 hodin v blízkosti lesního porostu
zvaného „J.“ za B. bránil
v průchodu po přístupové komunikaci vedoucí k lesu Č. S. tak, že traktorem
najel na cestu, výhružkami a hrubými výrazy se snažil jej přimět k tomu, aby z
místa odešel zpět směrem na B., s tím, že jinak ho „dokope a roztluče mu hubu“,
přičemž poté, co poškozený odmítl a chtěl kolem obviněného projít dále k lesu,
jej uchopil, násilím obrátil zpět do směru příchodu a opětovně vyhrožoval
fyzickým násilím, takže poškozený se svými dvěma nezletilými vnučkami z místa
odešel a dále v plánované cestě nepokračoval. Další útok téhož trestného činu
spočíval v tom, že v přesně nezjištěný den počátkem měsíce srpna 2001 v
blízkosti B. v lesním porostu směrem na V. obviněný bránil v projití po
přístupové komunikaci K. B. a M. V., vyhrožoval fyzickým napadením, pokud se
nevrátí zpět a prostory neopustí, což jmenovaní ze strachu učinili.
Za to byl obviněný J. K. podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon
mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu
v trvání 2 roků. Současně byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák.
uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky, výrobce Russia, vzor
TOZ-8-01, ráže 22 Long Rifle, výrobní číslo 97/02624.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále napadl obviněný J. K. odvoláním,
které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2002,
sp. zn.
6 To 444/2002, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného
usnesení byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 31. 10. 2002, příslušnému
státnímu zastupitelství dne 29. 10. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě i proti rozsudku soudu
prvního stupně podal obviněný J. K. dne 23. 12. 2002 dovolání, a to z důvodů
uvedených
v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný je především toho názoru, že
stran všech tří útoků byl uznán vinným, aniž by měl takový závěr dostatečnou
oporu
v dokazování. V této souvislosti polemizuje s hodnocením soudů dříve činných ve
věci, které se týká zejména věrohodnosti či nevěrohodnosti jednotlivých důkazů,
především svědeckých výpovědí poškozených, a dovozuje, že učiněná skutková
zjištění jsou nesprávná. Stran druhého z výše citovaných útoků (ve vztahu k
poškozenému
Č. S.) má potom obviněný za to, že jeho jednání je nutné hodnotit jako jednání
v krajní nouzi, neboť hrozilo nebezpečí úniku hovězího dobytka a tím ohrožení
života a zdraví.
Dále obviněný J. K. tvrdí, že v předmětné trestní věci došlo k nesprávné
aplikaci právního předpisu z mimotrestní oblasti, konkrétně ustanovení § 63
zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Obviněný se domnívá, že
vzhledem k tom, že je soukromě hospodařícím zemědělcem, tedy osobou fyzickou,
se na něj toto ustanovení, které za stanovených podmínek umožňuje průchod přes
pozemky ve vlastnictví nebo nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby,
nevztahuje.
Podle názoru obviněného v jeho jednání chybí znak protiprávnosti. Ve svém
dovolání tvrdí, že všechny pozemky, na nichž došlo k popsaným incidentům, má
buď ve vlastnictví, nebo v nájmu, tudíž všichni poškození neměli v takových
místech co pohledávat a on měl právo je z nich vykázat.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To
444/2002, a současně
i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 3 T 148/2001,
a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. K. do dne
vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a
oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v
Ostravě jako odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. K.
podaném proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a
odst. 2
písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně
přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. N., bylo
proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr.
řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Bruntále dne 23. 12. 2002,
tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého
lze podat dovolání
v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu, který podle znění účinného od 24. 5. 2002 umožňuje podání
dovolání
v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Nejvyšší soud se nejprve zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o nesprávnost právního
posouzení skutku a nesprávnost aplikace hmotně právního předpisu, tedy o
námitky obviněného týkající se absence protiprávnosti v jeho jednání, resp.
týkající se pochybení v aplikaci zákona o ochraně přírody a krajiny, mohou být
takové vady úspěšně namítány prostřednictvím dovolacího důvodu podle citovaného
zákonného ustanovení. Protože v této části dovolání obviněného J. K. Nejvyšší
soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr.
řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost
napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu a ze zmíněného
důvodu uvedeného v dovolání, jakož
i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší
soud
k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné. K uvedenému závěru
o důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě následujících
skutečností:
Obviněný J. K. v rámci svých námitek uvedl, že v předmětné trestní věci došlo
k nesprávné aplikaci právního předpisu z mimotrestní oblasti, konkrétně
ustanovení
§ 63 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť vzhledem k tomu, že je soukromě
hospodařícím zemědělcem, tedy osobou fyzickou, se na něj toto ustanovení
nevztahuje. Se zmíněným názorem souvisí i další námitka obviněného spočívající
v tvrzení, že
v jeho jednání chybí znak protiprávnosti, neboť všechny pozemky, na nichž došlo
k popsaným incidentům, má buď ve vlastnictví, nebo v nájmu, tudíž všichni
poškození na takových místech neměli co dělat a on měl právo je z nich vykázat.
Z hlediska správnosti právního posouzení předmětných činů Nejvyšší soud
považuje za nutné především zdůraznit, že skutková podstata trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (nehledě na jeho přísnější alternativy),
jímž byl obviněný J. K. uznán vinným, vyžaduje, aby pachatel jiného násilím,
pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul
nebo trpěl, přičemž musí jít ze strany pachatele o jednání neoprávněné.
Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že
poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co
poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit
k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např.
násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Proto v
posuzovaném případě bylo k závěru o trestnosti a protiprávnosti jednání
nezbytné vyřešit otázku, zda obviněný J. K. byl oprávněn požadovat od všech
poškozených, aby opustili určitá místa, kde došlo k jednotlivým incidentům, a
jestliže k tomu oprávněn byl, na podkladě jakého právního titulu. I kdyby byl
obviněný oprávněn tak učinit, mohl se přesto dopustit trestného činu vydírání,
jestliže nutil poškozené k opuštění uvedených míst prostředky nepřiměřenými
tomuto účelu. Ani jednu ze zmíněných právních otázek, na nichž závisí posouzení
trestní odpovědnosti obviněného J K., však soudy obou stupňů v původním řízení
nevyřešily uspokojivě.
Pokud jde o první problém, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 63 odst. 2
zákona
o ochraně přírody a krajiny má každý (za splnění dalších zákonných podmínek)
právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo
jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby
a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom
povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně
závazné právní předpisy.
K posouzení, zda lze na pozemky, na nichž došlo ke shora popsaným útokům,
vztáhnout citované ustanovení § 63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a
zda tedy byli poškození oprávněni na tyto pozemky vstoupit, bylo nutné nejprve
objasnit vlastnické a nájemní vztahy k nim, resp. zjistit, zda pozemky jsou ve
vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, případně na základě
jakého práva je užíval obviněný J. K. Vzhledem k tomu, že jde zároveň o
důležitou okolnost týkající se skutkového stavu, která má bezprostřední vliv na
hodnocení oprávněnosti chování obviněného a poškozených, bylo třeba ji zahrnout
do popisu skutku, tedy do skutkové věty výroku příslušného rozhodnutí.
V předmětné trestní věci byly výroky o vině obviněného J. K. učiněny v rozsudku
soudu prvního stupně, který se však v rámci skutkových vět specifikací právních
vztahů k pozemkům, na nichž došlo k útokům, nezabýval, protože do popisu
zahrnul toliko obecné určení, kde obviněný své jednání realizoval.
Skutková zjištění byla dále rozvedena v odůvodněních rozsudku soudu prvního
stupně a usnesení soudu odvolacího. K útoku popsanému pod bodem 1. ve výroku o
vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále bylo v jeho odůvodnění uvedeno, že
soud z výpisu
z katastru nemovitostí a z kopie katastrálních map zařazených jako č. l. 71 až
84 trestního spisu zjistil, jaké nemovitosti obviněný vlastní (č. l. 215
trestního spisu), totéž bylo konstatováno i v odůvodnění usnesení odvolacího
soudu (č. l. 243 trestního spisu), konkrétní určení místa útoku z hlediska
právních vztahů k pozemku však žádný ze soudů neučinil. Jak dále vyplývá z
dalších kopií katastrálních map zařazených na č. l. 130 až 134 trestního spisu,
k tomuto útoku došlo zřejmě na pozemcích v katastrálním území S. M. u B. s
parcelními čísly 1526/1 a 1566. Pozemky s takovými parcelními čísly podle
zmíněných výpisů z katastru nemovitostí (č. l. 71 až 84) ve vlastnictví
obviněného nejsou. Součástí trestního spisu je dále sdělení Pozemkového fondu
České republiky, který Policii České republiky zaslal seznam pozemků, ve vztahu
k nimž má obviněný s tímto subjektem uzavřeny nájemní smlouvy (jedná se o
nečíslované listy mezi č. l. 186 a 187 trestního spisu). Ani v tomto přehledu
pozemky s parcelními čísly 1526/1 a 1566 zahrnuty nejsou. Lze tedy uzavřít, že
tato skutková zjištění neposkytují podklad pro určení vlastnického či nájemního
vztahu obviněného k pozemkům, na nichž došlo k útoku popsanému pod bodem 1.
výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud jde o útoky popsané pod bodem 2. písm. a) a b) výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, obdobně jako v případě skutku předchozího neobsahuje
skutková věta konkrétnější vyjádření týkající se vlastnických či nájemních práv
k pozemkům, na nichž se tyto útoky staly, když obsahuje toliko konstatování, že
se jednalo
o přístupové komunikace. Okresní soud v Bruntále potom v odůvodnění svého
rozhodnutí (č. l. 217 trestního spisu) s odkazem na výše zmíněné sdělení
Pozemkového fondu České republiky uvádí, že tento správce pozemků uzavřel s
obviněným J. K. nájemní smlouvu „na podaném pozemku v katastrálním území M. V.
– S. M. u B.“ s tím, že „původní nájemní smlouva byla nahrazena novou …
přístupové komunikace zde nebudou zahrnuty“. V téže části odůvodnění je dále
uvedeno, že „přístupové komunikace … nebývají součástí nájemních smluv“.
Krajský soud v Ostravě k tomu vyslovil
v odůvodnění napadeného usnesení závěr, že obviněný „přístupové komunikace v
nájmu neměl“ a „pokud tvrdil, že uvedenou komunikaci koupil na základě smlouvy,
kterou uzavřel se státním podnikem V. l. a s. ČR, divize L. n. B., aniž uvedl,
kdy se tak stalo, jeho tvrzení, že byla jeho vlastnictvím, z pohledu vyžádané
zprávy Pozemkového fondu ČR je více než problematické“ (č. l. 246 trestního
spisu). Konkrétní určení místa útoku však opět ani jeden ze soudů činných dříve
ve věci neprovedl a místo toho se soudy spokojily s citovanými obecnými a
neurčitými formulacemi, z nichž neplyne žádný jednoznačný právní závěr soudu,
který by vyjadřoval vztah obviněného k příslušnému pozemku.
Jak vyplývá z katastrálních map zařazených na č. l. 130 až 134 trestního spisu,
k útoku popsanému pod bodem 2. písm. a) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně došlo zřejmě na pozemku – přístupové komunikaci v katastrálním území S.
M. u B., parcelní číslo 1279; údaj o tom, kde se konkrétně odehrál útok popsaný
pod týmž bodem pod písm. b), trestní spis neobsahuje vůbec. Pokud jde o pozemek
se zmíněným parcelním číslem 1279, ani ten není podle výpisu z katastru
nemovitostí (č. l. 71 až 84 trestního spisu) ve vlastnictví obviněného.
Současně není ani zahrnut na seznamu pozemků, které má obviněný v nájmu,
předloženém Pozemkovým fondem České republiky. Pouze z listiny zařazené mezi
nečíslovanými stránkami trestního spisu mezi č. l. 186 a 187, z níž však není
patrný ani její původce, vyplývá, že tento pozemek je ve vlastnictví státního
podniku V. l. a s. České republiky. Lze tedy uzavřít, že
i v případě útoků popsaných pod body 2. písm. a) a b) výroku o vině rozsudku
Okresního soudu v Bruntále, neumožňují skutková zjištění učinit právní závěr
o vlastnickém či nájemním vztahu obviněného k pozemkům, na nichž došlo k jeho
jednání, pro které je stíhán.
V předmětné trestní věci proto není možné posoudit ani oprávnění poškozených
pohybovat se v místech, odkud je obviněný svým jednáním přiměl k odchodu.
Především pro uplatnění výše citovaného ustanovení § 63 odst. 2 zákona o
ochraně přírody a krajiny, tak jak jím argumentovaly soudy činné dříve ve věci,
totiž nebyly zjištěny odpovídající skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné
učinit právní závěr, že poškození byli oprávněni pohybovat se na příslušných
pozemcích a že obviněný J. K. si počínal neoprávněně, pokud je nutil, aby
pozemky opustili.
Teprve po náležitém vyřešení výše uvedených otázek by bylo možné posoudit druhý
právní problém podmiňující trestní odpovědnost obviněného J. K., tedy zda
obviněný – byl-li skutečně oprávněn z určitého právního titulu nutit poškozené
k opuštění příslušných míst – tato svá práva vyplývající z vlastnictví či nájmu
pozemků uplatňoval odpovídajícím způsobem či nikoli. Rovněž v tomto směru v
rozhodnutích soudů obou stupňů absentují jakékoli právní závěry. Přiměřenost
způsobu a prostředků, jakými obviněný nutil poškozené k určitému chování, bylo
nezbytné zvlášť pečlivě hodnotit zejména u útoků popsaných pod body 2. písm. a)
a b) výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně, kde se obviněný omezil převážně na slovní
napadení poškozených doprovázené v jednom případě nevýrazným fyzickým útokem.
Případnou neadekvátnost jednání obviněného v tomto smyslu by pak bylo třeba
posuzovat co do charakteru a intenzity i z hlediska stupně nebezpečnosti činu
pro společnost podle
§ 3 odst. 2, 4 tr. zák. Případný exces obviněného, jestliže jinak požadoval
oprávněně, aby poškození opustili příslušné pozemky, totiž sám o sobě nemusí
být trestným činem vydírání.
Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem
na dosavadní skutková zjištění zatím nelze vyslovit závěr, že se obviněný J. K.
dopustil dvou trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
a podle § 235 odst. 1 tr. zák., neboť skutková zjištění obsažená v rozhodnutí
soudu prvního stupně a potvrzená odvolacím soudem takový právní závěr
neumožňují. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To
444/2002, které obviněný napadl dovoláním, proto spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, jak s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu tvrdil obviněný.
Po zjištění, že dovolání je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu i všechna
další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu
pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud tedy opětovně projedná podané
odvolání, přičemž především učiní jednoznačný závěr v otázkách, na jakých
pozemcích došlo k předmětným útokům, komu svědčí vlastnická a nájemní práva k
těmto pozemkům a jaký vztah k nim měl obviněný. V návaznosti na uvedená
zjištění odvolací soud posoudí, zda poškození byli oprávněni pohybovat se na
předmětných pozemcích, a to především s ohledem na ustanovení § 63 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny, a zda obviněný byl oprávněn, popřípadě z
jakého právního důvodu, nutit poškozené k opuštění těchto pozemků. Kdyby
obviněnému takové právo skutečně svědčilo, musí odvolací soud vyřešit otázku,
zda a z jakého důvodu byl způsob, jímž v jednotlivých případech nutil poškozené
k opuštění pozemků, nepřípustný ve vztahu k sledovanému účelu a k povaze
oprávnění uplatňovaného obviněným.
Ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v odvolacím řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je
povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Pokud obviněný J. K. konkretizoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu ve svém dovolání i tím, že podle jeho názoru byl shledán vinným ze
spáchání posuzovaných trestných činů, ačkoli tento závěr nemá oporu v
provedeném dokazování, nemohl Nejvyšší soud tyto jeho námitky akceptovat. Jde
totiž o výhrady týkající se správnosti skutkových zjištěních a hodnocení
provedených důkazů a jako takové se vymykají dovolacímu důvodu podle citovaného
zákonného ustanovení.
Jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být
samo
o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným
skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V
trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je
uvedeno v bodech 1. a
2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se
ztotožnil i soud odvolací. V naznačeném rozsahu svých námitek proto podal
obviněný své dovolání z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.
Obdobně je nutné hodnotit i námitku obviněného spočívající v tom, že v rámci
druhého z výše citovaných útoků lze jeho jednání považovat za jednání v krajní
nouzi, neboť podle jeho tvrzení hrozilo nebezpečí úniku hovězího dobytku a tím
ohrožení života a zdraví.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
totiž obviněný opět spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních a
nesprávnost právního posouzení vyvozuje v podstatě z jiných skutkových
okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínky
krajní nouze jsou dovozovány nikoli z jiného právního posouzení skutku
obsaženého pod bodem 2. písm. a) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v
Bruntále, ale obviněný se domáhá toho, aby soudy přihlédly k jiným
skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu, a to především na podkladě
odchylného hodnocení důkazů a se závěrem o beztrestnosti jeho jednání
v důsledku krajní nouze. Nesprávnost právního posouzení skutku tak obviněný
odvozuje od tvrzených odchylných skutkových okolností, které mají vylučovat
trestní odpovědnost obviněného za jeho jednání a za následek jím způsobený. V
naznačeném rozsahu svých námitek proto podal obviněný své dovolání rovněž z
jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.
Obviněný J. K. dále v dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu, který podle znění účinného od 24. 5. 2002 umožňuje podání
dovolání v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V
rámci odůvodnění svého podání však obviněný neuvádí žádnou konkrétní námitku,
kterou by bylo možné opřít o zmíněné ustanovení, protože se zde omezuje na
pouhé konstatování, že odvolací soud svým rozhodnutím zamítl odvolání proti
rozsudku soudu prvého stupně podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné, ačkoli
rozhodně nedůvodné nebylo. Citovaný názor obviněného přitom zjevně uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu naplnit nemůže, neboť dovolání napadenému rozhodnutí nevytýká
absenci či neúplnost žádného výroku a nedomáhá se ani vyslovení či doplnění
jakéhokoli výroku.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y