USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný S. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 10 To 213/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 19/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 16 T 19/2023, byl obviněný S. K. uznán vinným jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (správně mělo být uvedeno, že jde o přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti). Za tyto přečiny mu byl podle § 147 odst. 2, § 43 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 10 To 213/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podstata trestné činnosti obviněného spočívala ve stručnosti tom, že dne 7. 8. 2022 v 5.23 hodin na dálnici DXY (XY) ve směru jízdy od obce XY k dálnici DXY v katastru obce XY, okres Praha-východ, řídil osobní automobil značky BMW poté, co předtím požil větší, přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, přičemž v jeho krvi bylo následně toxikologickým rozborem krve odebrané téhož dne v 7:00 hodin zjištěno 1,72 ‰ alkoholu a ve 12:00 hodin 0,55 ‰ alkoholu. Obviněný při jízdě nedbal potřebné opatrnosti, nesledoval dostatečně situaci v provozu na pozemních komunikacích, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích a dopravním značením a v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 60 km/h jel rychlostí nejméně 130 km/h, na 76. km sjel na sjezdovou větev nájezdu na dálnici DXY do pravého jízdního pruhu, nerespektoval dopravní značení ukončující jízdu po dálnici DXY a směřující provoz vpravo směrem k dálnici DXY, projel zábrany ze svislého přenosného dopravního značení „Vodící deska“, které srazil pravou přední částí vozidla a následně narazil do napříč ve vozovce postaveného betonového svodidla, které odrazil do vzdálenosti asi 30 m v nárazové rychlosti 130 km/h, kde zůstal uprostřed nedostavěného úseku dálnice s vozidlem stát, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný tím způsobil své spolujezdkyni cestující na zadním sedadle vozidla – poškozené S. S., která nebyla za jízdy připoutána bezpečnostním pásem, různá zranění. Šlo o tržně zhmožděné rány na čele a na levé polovině obličeje zasahující do podkoží, krevní výron v okolí levého oka, otevřenou tříštivou zlomeninu horní části pravé holenní kosti s poraněním a následným úrazovým uzavřením zákolenní tepny (s nezbytným chirurgickým ošetřením tepny a zlomeniny) a tříštivou zlomeninu horní části levé holenní kosti s nezbytným chirurgickým ošetřením, což poškozenou citelně omezovalo v obvyklém způsobu života nezbytnou hospitalizací do 31. 8. 2022 na ortopedicko-traumatologické klinice a další hospitalizací na oddělení následné péče z důvodu nutnosti zachovat po dobu asi 2 měsíců nevyhnutelný klid na lůžku bez možnosti chůze ani za opory francouzských holí. Obviněný zároveň poškozením betonových svodidel způsobil Ředitelství silnic a dálnic České republiky škodu ve výši 73 374 Kč.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 10 To 213/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že je podává „ve vztahu k nesprávnému posouzení ustanovení týkajícího se především zásady in dubio pro reo“ a ve věci spatřuje zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy. Podle obviněného soudy bezdůvodně hodnotily jako nevěrohodné výpovědi poškozené S. S. a svědka I. A., které podporovaly jeho verzi skutkového průběhu děje, a jak dále zdůraznil, soudy přehlédly řadu nevyjasněných skutečností a pochybností, které měly být vykládány v jeho prospěch.
6. Podle názoru obviněného nebyla bez jakýchkoli pochybností objasněna zásadní skutečnost, tedy zda požil alkoholický nápoj před jízdou motorovým vozidlem, či až po jím způsobené dopravní nehodě. Obviněný v této souvislosti poukazuje na svou výpověď, podle které požil alkohol až po dopravní nehodě, přičemž se odvolává i na výpověď svědka I. A., která tuto verzi podporuje. Skutečnost, že další svědci – L. S., R. S., L. H. a M. B. – neviděli, že by se obviněný na místě nehody napil alkoholu, pak obviněný vysvětluje nepřehlednou situací na místě.
7. Jak dále obviněný vytkl, soudy nižších stupňů přecenily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a samotný výslech znalce Ing. Jaroslava Zikmunda. Podle obviněného totiž tento znalec jednoznačně nepotvrdil, že by bylo nemožné, aby obviněný požil alkohol až po dopravní nehodě.
8. Obviněný shrnul, že odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, přičemž i v rozhodnutí odvolacího soudu je řada nejednoznačných skutečností, neodstraněných rozporů a nejasností, stejně jako v rozhodnutí soudu prvního stupně.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby jim vrátil věc k dalšímu projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil také veškerá další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru již soud prvního stupně logicky a přiléhavě vyložil, proč považoval za nevěrohodnou výpověď obviněného, jakož i výpovědi poškozené S. S. a svědka I. A., kteří potvrzovali jeho skutkovou verzi o konzumaci alkoholického nápoje po dopravní nehodě. Zejména ve vztahu ke svědkovi I. A. se důvody nevěrohodnosti jeho výpovědi podrobně zabýval i odvolací soud. Navíc i z laického hlediska se státnímu zástupci jeví jako těžko přijatelné, aby obviněný ve velmi krátkém časovém úseku zkonzumoval více než 4 dcl „tvrdého alkoholu“ (0,402 l až 0,43 l nápoje s obsahem 40 % alkoholu) a následně neprojevoval velmi výrazné známky opilosti, což by odpovídalo tvrzením dovolatele o konzumaci alkoholického nápoje až po nehodě. Jestliže pak soudy za dané důkazní situace opřely závěr o vině obviněného o výpovědi dalších svědků a zejména o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, nebyla jejich skutková zjištění v žádném, natož zjevném rozporu s provedenými důkazy, ale naopak logicky vyplývala z těchto důkazů. Žádné „nejednoznačné skutečnosti, neodstraněné rozpory a nejasnosti“, jak uvádí obviněný ve svém dovolání, podle státního zástupce ve věci neexistují, přičemž dovolatel ani nespecifikuje, v čem by tyto mezery ve skutkových zjištěních měly spočívat. Obviněný ve skutečnosti nevytýká existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, ale domáhá se pouze jiného způsobu hodnocení provedených důkazů. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného.
11. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze úspěšně uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy vyžaduje významné narušení procesu dokazování, jež má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, o jejichž spáchání v daném případě šlo. Citovanému dovolacímu důvodu proto neodpovídají námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by z nich byly zřejmé konkrétní a evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. b) K uplatněným námitkám obviněného
14. Námitky obviněného obsažené v jeho dovolání (svým obsahem se vztahující toliko k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky) však s ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením, která uplatnil i v podaném dovolání a jimiž se snažil prokazovat svoji nevinu. Zároveň soudy přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o vině obviněného jak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak i přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
16. Obviněný s odkazem na uplatněný dovolací důvod dovozuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním pouze na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů a s tím, jaká skutková zjištění učinily tyto soudy z provedených důkazů. Podle názoru obviněného soudy nesprávně hodnotily některé svědecké výpovědi, zejména svědka I. A. a poškozené S. S., a závěry vyplývající ze znaleckého posudku oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vypracovaného znalcem Ing. Jaroslavem Zikmundem, když tyto důkazy údajně svědčily ve prospěch obhajoby. Oba soudy nižších stupňů se však s těmito argumenty obviněného dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a přesvědčivě je vyvrátily. Soud prvního stupně pod body 6. a násl. odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč považoval výpovědi samotného obviněného, poškozené S. S. a svědka I. A. za nevěrohodné, a dále zcela dostatečným způsobem odůvodnil skutkové zjištění, podle kterého obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, jelikož jej požil již před jízdou, a nikoliv až po způsobené nehodě, jak sám tvrdí. Odvolací soud se pak zabýval výhradami obviněného stran těchto závěrů v odvolacím řízení, přičemž ve svém rozhodnutí se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (viz body 9. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud pak ani na podkladě dovolání obviněného neshledal jakýkoli důvod ke zpochybnění uvedených skutkových a právních závěrů soudů nižších stupňů, s nimiž zcela souhlasí a považuje je za přesvědčivě odůvodněné v souladu s požadavky obsaženými v § 125 odst. 1 tr. ř.
17. Nejvyšší soud nad rámec možného dovolacího přezkumu dodává, že všechny důkazy provedené v této trestní věci, zejména výpovědi svědků, znalecké posudky a listinné důkazy, představují spolehlivou soustavu důkazů, které jednoznačně svědčí o vině obviněného nejen přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale také přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož spáchání obviněný ostatně ve svém dovolání ani nezpochybňoval.
18. Obviněný pak vytkl i porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Tyto námitky však založil pouze na svém nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů, přičemž zároveň v rámci vlastní obhajoby opětovně polemizoval s jinými možnými skutkovými okolnostmi, které ovšem nebyly v předchozím trestním řízení prokázány. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že v řízení před soudem má hodnotit důkazy výlučně soud a nezáleží na tom, zda s výsledkem tohoto hodnocení obviněný souhlasí nebo nesouhlasí. Navíc, jak již bylo výše zdůrazněno, v trestní věci obviněného byl opatřen dostatek důkazů, které ho usvědčovaly ze spáchání obou trestných činů, jež mu byly kladeny za vinu, takže soudy nižších stupňů neměly důvod k pochybnostem o žalovaném skutku a o jeho pachateli, ani o právní kvalifikaci skutku, proto nemohly postupovat ve prospěch obviněného.
IV. Závěrečné shrnutí
19. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný S. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. O dovolání obviněného mohlo být rozhodnuto tímto způsobem v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu