5 Tdo 218/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1.
března 2005 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 14
To 274/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 172/2002, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného Z. Š. s e podle § 265k odst. 1 tr.
řádu z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 14 To 274/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný Z. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 4. 2004,
sp. zn. 7 T 172/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 14 To 274/2004,
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, tedy tím, že v období od 22. 7. 1999 do 3. 8. 1999 v K. okres
P., jako soukromý podnikatel a jednatel společnosti M.-Š. a s., s. r. o., P. -
B. O. od A. K., odebral na faktury vystavené dne 22. 7. 1999, ze dne 3. 8. 1999
jatečná zvířata v celkové hodnotě 562 149,- Kč, když uhradil pouze částku 40
000,- Kč, zbytek ani po urgencích nezaplatil a způsobil tak A. K. se sídlem K.
škodu ve výši 522 149,- Kč s vědomím toho, že tyto vůbec nezaplatí či nezaplatí
ve lhůtě splatnosti.
Dále byl obviněný Z. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem II.
výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že jako soukromý
podnikatel a jednatel společnosti M. – Š. a s., s. r. o., P. – B., O, v období
od 21. 3. 2000 do 8. 11. 2000 na okrese P. a v návaznosti na to od 13. 12. 2000
do 27. 4. 2001 na okrese P., pod stejnou firmou, případně i na základě plné
moci, v níže uvedených případech vylákal na faktury odběry jatečných zvířat s
vědomím toho, že tyto vůbec nezaplatí či nezaplatí ve lhůtě splatnosti,
konkrétně:
1. dne 21. 3. 2000 odebral na fakturu v Z. d. V. Š., okres P., jatečná zvířata
v celkové hodnotě 72 337,70 Kč, fakturu ze dne 22. 3. 2000 ani po urgencích
neuhradil a způsobil tak škodu Z. d. V., Ž., ve výši nejméně 72 337,70 Kč,
2. v období od 18. 4. 2000 do 25. 4. 2000 v K. n. L., okres P., odebral na
faktury jatečná zvířata v celkové hodnotě 159 987,90 Kč, tyto ani po urgencích
neuhradil a způsobil tak Z. d. K., K. n. L., M., okres P., škodu ve výši 159
987,90 Kč,
3. dne 14. 6. 2000 odebral na fakturu v Č. Ř., okres P., od společnosti A., s.
r. o., Č. Ř., jatečná zvířata v celkové hodnotě 84 074,- Kč, z této faktury
uhradil pouze 35 000,- Kč, zbývající část ani po urgencích neuhradil a způsobil
tak společnosti A., s. r. o., Č. Ř., okres P., škodu ve výši 49 074,- Kč.
4. v období od 20. 9. do 8. 11. 2000 v P., okres P., odebral na faktury v A.
P., jatečná zvířata v celkové hodnotě 512 155,40 Kč, když z této uhradil 274
000,- Kč a zbývající částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak A. P.,
okres P., škodu ve výši 238 155,40 Kč,
5. dne 10. 10. 2000 v obci M., okres P., odebral na dodací list od fyzické
osoby P. H., trvale bytem M., okres P., jatečná zvířata v hodně 48 080,- Kč,
částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak škodu P. H. ve výši 48 080,-
Kč.
6. ve dnech 13. 12. 2000 a 19. 12. 2000 v obci V., okres P., vylákal na
faktury od Z. d. V., se sídlem v D. V. u P., odběr jatečných zvířat v celkové
hodnotě 398 991,60 Kč, uhradil pouze 162 000,- zbývající částku ani po
urgencích dosud neuhradil a způsobil tak Z. d. V. se sídlem v D. V. u P. škodu
ve výši 236 991,60 Kč,
7. dne 6. 1. 2001 vylákal na fakturu č. 220011 od společnosti S. S., okres P.,
jatečná zvířata v celkové hodnotě 163 515,- Kč, částku ani po urgencích
neuhradil a způsobil tak společnosti S. S., škodu ve výši nejméně 163 515,- Kč,
8. v období od 26. 3. 2001 do 27. 4. 2001 vylákal od společnosti V. k., s. r.
o., P., H., na faktury odběry jatečných zvířat v celkové hodnotě 477 217,10 Kč,
tuto částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak společnosti V. k., s. r.
o., škodu ve výši nejméně 477 217,10 Kč,
celkem tak způsobil škodu ve výši nejméně 1 445 358,70 Kč.
Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. popsaný ve výše
zmíněném bodě I. ve výroku o vině napadeného rozhodnutí a za sbíhající se
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2000, sp. zn.
2 T 166/2000, byl obviněnému Z. Š. uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, k
jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z
citovaného rozsudku Okresního soudu v Příbrami, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) popsaný pod bodem II. ve
výroku o vině napadeného rozhodnutí byl potom obviněnému Z. Š. uložen trest
odnětí svobody v trvání 30 měsíců, k jehož výkonu byl taktéž podle § 39a odst.
3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu
bylo rozhodnuto i o nárocích poškozených na náhradu škody.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 4. 11. 2004, jeho
obhájci dne 2. 11. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 10. 2004.
Dne 19. 11. 2004 napadl obviněný Z. Š. prostřednictvím svého obhájce rozsudek
odvolacího soudu dovoláním, které opřel především o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného je právní kvalifikace skutku
jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. v extrémním nesouladu se
skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, s nimiž se odvolací soud
ztotožnil. Závěr odvolacího soudu o tom, podle něhož se obviněný vždy vlastním
jménem zavazoval subjektům, s nimž obchodoval, k platebním závazkům, není podle
názoru obviněného podpořen žádným konkrétním důkazem, což platí i o dalším
závěru tohoto soudu, podle kterého nešlo na straně obviněného o prodlení nebo
nehrazení jeho závazků z různých příčin, ale o jednání očividně podvodné. Soud
podle mínění obviněného zcela pominul, že se nejednalo o závazky samotného
obviněného, ale o závazky společnosti M. - Š. a s., s. r. o. Skutečný
finanční stav společnosti ani jiné rozhodující okolnosti obviněný nezamlčoval,
protože se na ně nikdo ze zástupců poškozených výslovně nedotazoval. Obviněný
považuje rovněž některé závěry soudů za nepodložené spekulace, které se
neopírají o jednoznačné důkazy, když nebylo ani prokázáno, že by došlo k
obohacení obviněného.
Obviněný Z. Š. podle svého vyjádření v dovolání po převodu obchodního podílu na
svědka J. K. přestal být ve vedoucím postavení a nemohl tak nést odpovědnost za
to, co se událo, takže poškození uplatnili své nároky proti němu evidentně
nesprávně, protože dlužníkem byla a je obchodní společnost.
Návrh na výslech svědka S. byl, jak uvádí v rámci dalších námitek obviněný,
podán z důvodu jeho pochybení při prostudování spisu na závěr vyšetřování,
když s takovou námitkou se žádný ze soudů dříve činných ve věci nevypořádal.
Obviněný rovněž považuje za nedůstojnou argumentaci soudů týkající se svědka J.
K.
Pokud jde o jeho vědomost o dluzích společnosti, má obviněný Z. Š. za to, že
zmíněná skutečnost neprokazuje podvodný úmysl, přičemž poškození měli možnost
se při neuhrazení faktury v termínu obrátit na obchodní soud, avšak tak
neučinili, protože postup, který zvolili, je pro ně daleko snazší. Závěr o vině
nelze podle mínění obviněného odůvodnit ani tím, že mu odběratelé masa platili,
neboť tyto platby byly učiněny ve prospěch společnosti, když o způsobu a
rozsahu placení rozhodoval jednatel.
Za zásadní nedostatek a vadu řízení považuje obviněný Z. Š. skutečnost, že
odvolací soud při rozhodování o druhu a výši trestu přihlédl k trestním
stíháním obviněného u jiných soudů, která byla pravomocně zastavena nebo
nebyla dosud pravomocně ukončena. Podle mínění obviněného rovněž nebylo dosud
rozhodnuto o jeho odůvodněné stížnosti podané do protokolu při veřejném
zasedání odvolacího soudu proti usnesení o vznesené námitce podjatosti, když v
této souvislosti obviněný poukazuje na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr.
řádu. Obviněný dále dodává, že odvolací soud podle jeho názoru zrušil rozsudek
soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy pro nejasnost
nebo neúplnost skutkových zjištění, a za zcela shodného nedostatečně zjištěného
stavu věci bez nezbytného doplnění dokazování (s výjimkou výslechu obviněného)
rozhodl znovu o vině a trestu.
Obviněný Z. Š. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a aby tomuto soudu
podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat
a rozhodnout nebo aby sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl ve věci
rozsudkem v naznačeném směru.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Z. Š. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího zastupitelství. Podle
jeho mínění podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm b) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich státní zástupce uvádí, že je
naplněn, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž se musí jednat o orgán,
který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tudíž
nepostačuje, byl-li za podjatého označen státní zástupce. Dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je potom podle státního zástupce naplněn,
pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, což vyjadřuje, že dovolání je v dané
souvislosti určeno k nápravě právních vad, které spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska
procesních předpisů. S poukazem na zmíněný důvod tedy nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu a prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Výhrady obviněného Z. Š.,
které směřují proti úplnosti zjištění skutkového stavu, případně proti
procesnímu postupu soudů obou stupňů, zvláště pak postupu soudu odvolacího, tak
nelze subsumovat pod uplatněný důvod ani pod žádný z jiných dovolacích důvodů.
Jiné hmotně právní posouzení spadající pod rámec dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu zahrnuje dále podle názoru státního zástupce i otázky
ukládání trestu, avšak v této souvislosti považuje za nutné brát na zřetel také
vztah k dalším zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §
265b tr. řádu. Státní zástupce tak má za to, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu lze uplatnit jen prostřednictvím speciálního zákonného důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pokud je namítáno uložení
nepřípustného druhu trestu nebo trestu uloženého mimo zákonnou trestní sazbu.
Obviněný přitom podle státního zástupce napadl výrok o trestu ve vztahu k druhu
a výměře trestu, avšak na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
neodkázal a jeho podmínky ani nejsou naplněny, tudíž ani v tomto rozsahu není
naplněn žádný z dovolacích důvodů.
Z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje
státní zástupce dovolání za právně relevantní pouze v části, v níž obviněný Z.
Š. vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že se nejednalo o
závazky samotného obviněného, ale o závazky společnosti, a dále že obviněný po
převodu svého obchodního podílu ve společnosti na svědka J. K. přestal zastávat
vedoucí postavení a nemohl nést odpovědnost za to, co se událo. Podle názoru
státního zástupce sice obviněný do završení posledního dílčího útoku podle
notářského zápisu, nikoli podle zápisu v obchodním rejstříku, přestal vykonávat
funkci jednatele společnosti M. - Š. a s., s. r. o., avšak svědek J. K. ho
zmocnil zastupováním společnosti, a to v rozsahu všech úkonů, které byl
obviněný do té doby oprávněn činit jako jednatel. Státní zástupce v této
souvislosti rovněž odkazuje na skutkovou větu výroku o vině a na odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu a také uvádí některé skutečnosti týkající se
charakteru zápisu v obchodním rejstříku a jeho následků, zejména pokud jde o
důvěru třetích osob ve skutečnost zapsanou v obchodním rejstříku. Státní
zástupce má dále za to, že v případě společnosti s ručením omezeným je
statutárním orgánem jeden nebo více jednatelů, přičemž trestně právní důsledky
určitého jednání snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť v rámci
zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty některého
trestného činu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak závěrem
dovozuje, že právní posouzení skutku je správné a odpovídající zákonu, takže
navrhuje podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Z. Š. jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1
tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci především o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Dále zmiňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu, který je naplněn, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod
nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v
původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta.
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v T., a to v rozsahu odpovídajícím těm námitkám, které jsou relevantní
pro uplatněný dovolací důvod, jakož i řízení předcházející napadenému
rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
obviněného Z. Š. je částečně důvodné.
V rámci svých námitek týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu obviněný Z. Š. především uplatnil názor, podle něhož některé
závěry soudů dříve činných ve věci nejsou podloženy žádnými konkrétními důkazy,
resp. podle mínění obviněného jde o čiré spekulace, dále shledává pochybení při
postupu týkajícím se výslechu svědků a rovněž také v postupu odvolacího soudu
po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a následném vydání napadeného
rozsudku. Existenci dovolacího důvodu a předpoklady pro jiné právní posouzení
svého jednání tedy obviněný dovozuje v naznačeném rozsahu nikoli z argumentace
odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu, ale z jiných skutečností, než jaké soudy obou stupňů
vzaly v úvahu a z odlišného hodnocení důkazů, než jaké tyto soudy provedly,
resp. z tvrzení o jejich nesprávném procesním postupu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst.
1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění
či nesprávné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání
není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které
naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není
možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním
se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného
dokazování, resp. procesního postupu. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě
korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. opakovat
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu
druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost
skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či
jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že
není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu
prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či
opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení
podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů pak nelze
dospět k jejich odlišnému hodnocení.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný Z. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže
tedy obviněný Z. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento
svůj názor opíral o odlišnou verzi skutkového stavu a dovozoval ho z toho, jak
soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z jejich procesního
postupu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména
podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného Z. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak
je uvedeno v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného,
které se týkají správnosti těchto skutkových zjištění a zpochybňují hodnocení
provedených důkazů, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle
citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného Z. Š., v jejímž
rámci tvrdí, že posuzované závazky nebyly jeho závazky, ale jednalo se o
závazky obchodní společnosti M. - Š. a s., s. r. o., když navíc převedl svůj
obchodní podíl v této společnosti na svědka J. K., takže již nemohl nést
odpovědnost za to, co se událo.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že posouzení skutku jako trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák. nebrání, pokud pachatel jedná v zastoupení právnické
osoby, a to ať již jako její statutární orgán, např. jednatel, nebo jako
smluvní zástupce. Podstatné je, zda pachatel naplní svým jednáním všechny znaky
příslušné skutkové podstaty, tzn. musí především někoho uvést v omyl, využít
něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti, dále musí sebe nebo jiného
obohatit a způsobit škodu na cizím majetku, když tyto znaky musí být pokryty
zaviněním pachatele. Zmíněné znaky totiž může naplnit i osoba jednající v
zastoupení jiné osoby (lhostejno zda fyzické či právnické), neboť trestní zákon
nic takového nevylučuje, ale stanoví znaky trestného činu podvodu obecně, takže
jejich existence může být shledána v zásadě při jakékoli činnosti.
Pokud proto obviněný Z. Š. jednal tím způsobem, že uzavřel v zastoupení
obchodní společnosti M. - Š. a s., s. r. o., s dalšími subjekty smluvní vztahy,
na jejichž základě zmíněná společnost odebrala zboží a měla uhradit faktury, a
přitom věděl, že vystavené faktury uhrazeny nebudou, zamlčel ke škodě jiného
podstatné skutečnosti, tedy naplnil právě výše uvedené znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v průběhu posuzovaného jednání
obviněný Z. Š. převedl svůj obchodní podíl na svědka J. K., neboť tato změna
nebyla bezprostředně poté zapsána do obchodního rejstříku a ani nebyla okamžitě
sdělena poškozeným, kteří tak jednali v důvěře ve správnost údajů v obchodním
rejstříku (srov. § 27 odst. 2 obch. zák.). Navíc v tomto období obviněný
zastupoval společnost M. - Š. a s., s. r. o., na základě zmocnění od nového
jednatele. Rovněž je nutné podotknout, že i kdyby obviněný nebyl oprávněn k
zastupování uvedené společnosti, bez dalšího by to spáchání trestného činu
podvodu nevylučovalo, protože k němu může dojít i při toliko fiktivním
zastupování jiného subjektu. Rozhodující totiž je, že obviněný jednal s dalšími
subjekty, kterým zamlčel podstatné skutečnosti spočívající zejména v tom, že
jejich faktury nebudou uhrazeny (resp. zcela uhrazeny), na základě čehož tyto
subjekty za neznalosti skutečného stavu věci (úmyslně způsobené obviněným)
vstoupily se společností M. - Š. a s., s. r. o., do smluvního vztahu, v kterém
jim byla dodávkou zboží a neuhrazením faktur za něj způsobena škoda.
V rozsahu zmíněné námitky obviněného je proto jeho dovolání zjevně
neopodstatněné.
K odlišnému závěru však Nejvyšší soud dospěl při posouzení námitky obviněného
Z. Š., podle níž nebylo prokázáno jeho obohacení. Jak totiž vyplývá z výše
popsané skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný
zjevně jednal vůči poškozeným podvodně a způsobil jim tak škodu konkretizovanou
v rozsudku. Z právní věty téhož výroku potom vyplývá, že podle odvolacího soudu
obviněný v případě jednání popsaného pod body I. i II. ke škodě cizího majetku
sebe obohatil. Součástí skutkového zjištění však není žádná okolnost, která by
se dala jako obohacení obviněného posoudit. Ze zmíněných zjištění totiž
vyplývá, že odebrané zboží (jatečná zvířata) užila, popřípadě dále zpracovala
společnost M. - Š. a s., s. r. o., avšak již není zřejmé, že by např. zisk z
dalšího prodeje dosáhl sám obviněný, aby tak sebe obohatil. K obohacení tudíž
mohlo dojít i na straně obchodní společnosti; v takovém případě by však právní
posouzení bylo učiněno vadně. V tomto rozsahu je proto dovolání obviněného
důvodné.
V rámci dalších námitek směřujících proti výroku o vině rozsudku odvolacího
soudu má obviněný Z. Š. za to, že i když věděl o dluzích společnosti,
neprokazuje to jeho podvodný úmysl. Při posuzování úmyslu obviněného však podle
názoru Nejvyššího soudu nelze vycházet toliko z vědomosti obviněného o těchto
dluzích, ale je třeba přihlížet k souhrnnému zjištění odvolacího soudu
obsaženému v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož „obviněný jednal očividně
podvodně, neboť vždy tvrdil něco, co nebylo pravdivé, neinformoval své partnery
při probíhajících jednáních o podstatných skutečnostech, zamlčoval skutečný
finanční stav společnosti, případně i další okolnosti, které na to měly
rozhodující vliv, věděl, že svým závazkům nedostojí a fakticky ani nemínil své
závazky hradit, přičemž ve své činnosti pokračoval“ (č. l. 477 trestního
spisu). Takové jednání lze bezpochyby hodnotit jako učiněné v nepřímém úmyslu
ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť obviněný věděl o možném porušení zájmu
na ochraně cizího majetku, které může způsobit dodavatelům zboží, a pro případ,
že se tak stane, s tím musel být srozuměn. Ve vztahu k této námitce obviněného
je tudíž jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
V podstatě irelevantní je námitka obviněného Z. Š., podle níž se měli poškození
obrátit na příslušný obchodní soud, ale údajně tak neučinili proto, že postup,
který zvolili, je pro ně daleko snazší. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že
spácháním trestného činu v obecném smyslu mohou vzniknout dva vztahy, jichž se
účastní pachatel, a to jednak vztah trestněprávní, který ho váže se státem a
jehož podstatou je – zjednodušeně řečeno – spravedlivé stíhání pachatele a jeho
potrestání, a dále případně vztah občanskoprávní, jehož podstatou může být
náhrada škody způsobené trestným činem. Každý z nich má přitom svoje podmínky
vzniku a existence, tudíž nelze tvrdit, že pokud by bylo pro poškozeného
dostatečné k náhradě jeho škody iniciovat řízení civilní, nemá již iniciovat
řízení trestní. Navíc zmíněná námitka nemůže svojí podstatou naplnit uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, proto je v tomto rozsahu
dovolání obviněného podáno z důvodu jiného, než jaký je uveden v § 265b tr.
řádu.
Obviněný Z. Š. rovněž napadl výrok o trestu, protože podle jeho názoru odvolací
soud při rozhodování o druhu a výměře trestu přihlédl ke skutečnostem, k nimž
přihlédnout neměl. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o dovolací
řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně
právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při
ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §
35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za
pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované
věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti
uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný
dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán
vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného Z. Š. nejde a ten
se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho
výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §
31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo
naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Poslední námitkou obviněného Z. Š. je tvrzení, podle něhož dosud nebylo
rozhodnuto o jeho stížnosti podané proti usnesení státního zástupce o jeho
důvodné námitce podjatosti, když v závorce obviněný poukazuje na ustanovení §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Z této části dovolání není zřejmé, zda obviněný
spatřuje pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení v tom smyslu, že
doposud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti [s odkazem na dříve uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], nebo zda ve smyslu §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu tvrdí, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán.
Ohledně první varianty Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedený výklad dovozující
nemožnost uplatnit v dovolání námitky procesního charakteru, pokud jimi má být
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I kdyby tedy
nebylo doposud rozhodnuto o stížnosti obviněného, jak ve svém dovolání tvrdí,
nenaplňovalo by to dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení ani žádným
jiným dovolacím důvodem.
Pro případ druhé varianty potom Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán.
To znamená, že by vyloučený orgán musel rozhodnout meritorně. Pokud ovšem
obviněný spatřuje okolnosti zakládající podjatost a vyloučení z rozhodování u
státního zástupce, nemohou být tyto námitky dovolacím důvodem podle citovaného
ustanovení. Rozhodnutí napadené dovoláním totiž učinil soud, a proto také jen
případná podjatost tohoto soudu, resp. soudu prvního stupně může naplnit
zmíněný dovolací důvod. Takže i v tomto případě podal obviněný Z. Š. dovolání z
jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud tak má vzhledem ke všem výše popsaným závěrům za to, že na
základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit právní závěr, zda se
obviněný Z. Š. jednáním popsaným pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu dopustil dvou trestných činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. Z napadeného rozhodnutí totiž není beze všech pochybností
zřejmé, že lze v jednání obviněného dovodit všechny znaky jeho skutkové
podstaty, konkrétně znak obohacení obviněného či jiné osoby. Ostatní námitky
obviněného přitom byly posouzeny buď jako nenaplňující žádný ze zákonem
stanovených dovolacích důvodů, anebo jako zjevně neopodstatněné.
Po zjištění, že dovolání obviněného Z. Š. je v uvedeném směru částečně
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Podle §
265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal
Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tak v naznačeném rozsahu
opětovně projedná odvolání obviněného Z. Š. směřující proti celému výroku o
vině a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom
především opětovně posoudí, zda a na straně kterého subjektu došlo v
souvislosti s předmětným jednáním obviněného k obohacení, opětovně posoudí vinu
obviněného a vysloví tomu odpovídající právní větu v rámci výroku o vině.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen
respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného Z. Š. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 1. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y