5 Tdo 23/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 o
dovolání obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.
10. 2009, sp. zn. 61 To 306/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 34/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 1 T 34/2006,
byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního zákona (dále jen
tr. zák.), kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva
společnosti S. G., a. s., namísto uhrazení splatných závazků vůči společnosti
R. CZ, s. r. o., ve výši 995.139,44 Kč převedl z jejího majetku na společnost
A., s. r. o., nemovitosti za celkovou cenu 17.700.000,- Kč, jež však nebyla
fakticky zaplacena, čímž znemožnil splacení pohledávek společnosti R. CZ, s. r.
o., jíž tak způsobil škodu ve výši 995.139,44 Kč. Za to byl obviněný odsouzen
podle § 256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s
podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. na
zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Současně soud obviněnému stanovil
přiměřené omezení podle § 59 odst. 2 tr. zák., a to povinnost ve zkušební době
uhradit podle svých sil a možností způsobenou škodu. Dále podle § 49 odst. 1
tr. zák. byl obviněnému P. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu čtyř
roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit
škodu společnosti R. P., s. r. o., (20. 11. 2006 provedena v obchodním
rejstříku změna sídla na ulici T.), B., ve výši 995.139,44 Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný P. K. odvolání, jež Městský soud v
Praze usnesením ze dne 1. 10. 2009, sp. zn 61 To 306/2009, zamítl jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř.
Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím
obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovoláním napadl obviněný P. K. usnesení městského soudu v celém rozsahu.
Úvodem dovolatel stroze konstatoval, že v popisu skutku odsuzujícícho rozsudku
není obsaženo zjištění odpovídající zákonnému znaku „zmaření uspokojení
věřitele“. Popřel, že by se vědomě dopustil skutku, jímž byl uznán vinným a za
nějž mu byl uložen trest. Zasedání představenstva společnosti konaného v J. se
nezúčastnil, nebyl seznámen s ekonomickým stavem společnosti S. G., a. s., ani
nemohl, pokud se účetnictví nacházelo mimo jeho dosah, a zdůraznil, že jménem
společnosti žádné dokumenty nepodepisoval. Dovolatel nesouhlasil s tou částí
odůvodnění rozhodnutí městského soudu, v níž soud vyslovil závěr o
nepravdivosti dovolatelových tvrzení ohledně jeho nečinnosti v záležitostech
týkajících se společnosti S. G., a. s. Soud vycházel ze skutečnosti, že
obviněný byl soudem jmenován likvidátorem společnosti. Obviněný však namítl, že
se tak stalo proti jeho vůli ve smyslu § 71 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku. Dále se dovolatel hájil s odkazem na svědectví účetní
společnosti S. G., a. s., podle které společnost v roce 2000 vykazovala zisk, z
čehož dovodil, že i kdyby převedl část majetku společnosti na jiný subjekt,
nemohl spáchat trestný čin, za který byl odsouzen. Uvedenými námitkami tedy
obviněný P. K. zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty podle § 256
odst. 1 písm. a) tr. zák. Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadená rozhodnutí soudů obou stupňů. Nespecifikoval však již další postup
dovolacího soudu v této trestní věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se jí bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], a
obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž opřel obviněný svůj mimořádný
opravný prostředek, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a
jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení
hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Tento dovolací důvod
je tedy naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Otázka dodržení
procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování
nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se obviněný ocitl mimo dosah tohoto dovolacího
důvodu námitkami, jimiž vytýkal soudům vady v provedeném důkazním řízení.
Uplatněnému dovolacímu důvodu tak obviněný nesprávně podřadil způsob, jakým
soud hodnotil svědecké výpovědi a znalecký posudek, a nedostatky v rozsahu
dokazování, jež spatřoval v tom, že „nebylo prokázáno“, že byl obeznámen s
ekonomickým stavem společnosti. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Z hlediska dotčeného důvodu dovolání tak nebylo relevantní ani tvrzení
obviněného o jeho absolutní nečinnosti v rámci fungování společnosti S. G., a.
s., jež bylo v přímém rozporu se skutkovými závěry soudů prvního a druhého
stupně.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolání není dalším odvoláním,
ale mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých
nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež
naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto nelze podat
dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání (jako se stalo v
této věci, když většinu odvolacích námitek obviněný zopakoval i ve svém
dovolání) a ani není možno se prostřednictvím tohoto mimořádného opravného
prostředku úspěšně domáhat revize skutkových zjištění soudy nižších stupňů či
přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry
je oprávněn doplňovat a korigovat soud odvolací, který za tím účelem může
provádět dokazování.
Námitky obviněného P. K. tak byly převážně skutkového charakteru a deklarovaný
dovolací důvod nenaplnily. Co se týče právně relevantních, avšak výrazně
strohých výhrad proti naplnění znaku zmaření uspokojení věřitele a subjektivní
stránky trestného činu poškozování věřitele, Nejvyšší soud je posoudil jako
neopodstatněné.
K námitce nedostatku skutkových okolností ve vztahu ke znaku zmaření uspokojení
věřitele společnosti S. G., a. s., je třeba především uvést, že obviněný ji v
podstatě formuloval tak, že v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně nejsou tyto okolnosti nezbytné pro spáchání trestného činu
vůbec vyjádřeny, resp. že nebyly v průběhu trestního řízení zjištěny. Nejvyšší
soud však dospěl ke zcela opačnému závěru.
Podle § 256 odst. 1 tr. zák. dojde ke zmaření uspokojení věřitele tím, že
dlužník jednáním vůči svému majetku některou z forem uvedených v citovaném
ustanovení (v posuzované věci zcizením) způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani
částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Podstatou zcizení majetku v
dotčeném smyslu je zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by se mohl
věřitel uspokojit. Jde o snížení skutečné hodnoty majetku, tedy o reálné
zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout
uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem
apod. I když zákon zde předpokládá zničení, poškození, zatajení, zcizení atd.
jen části svého majetku, logickým výkladem (argumentum a minori ad maius) lze
dospět k závěru, že tím spíše bude dlužník trestně odpovědný, pokud se jednáním
zde uvedeným zbaví veškerého svého majetku použitelného k uspokojení věřitele,
jako tomu bylo v trestní věci obviněného P. K.
Soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku zcela jasně vyjádřil mimo
jiné i okolnost, že zcizením nemovitostí z majetku společnosti S. G., a. s.,
bylo fakticky znemožněno splnění závazků vůči věřiteli – společnosti R. CZ, s.
r. o., které existovaly již od roku 1998. Dlužník – obchodní společnost S. G.,
a. s., totiž za převáděné nemovitosti nic neobdržel do svého majetku, což je
mj. vyjádřeno i slovy „cena nebyla fakticky nikdy uhrazena … a tímto ve
skutečnosti bezúplatným převodem nemovitého majetku … znemožnil úhradu
pohledávek společnosti R., s. r. o., … ve výši 995.139,44 Kč“. Namísto
zaplacení kupní ceny, jež činila ve svém souhrnu za obě nemovitosti
17.700.000,- Kč, společnost A., s. r. o., provedla ke dni 4. 7. 2002
jednostranný zápočet vzájemných pohledávek a závazků (viz č. l. 43 – 44).
Výsledkem těchto transakcí tak byla situace, kdy jediný majetek, z něhož by
mohl být věřitel R. CZ, s. r. o., uspokojen, byl ze společnosti S. G., a. s.,
vyveden. Tomuto skutkovému závěru odpovídá také zpráva nezávislého auditora
Ing. Jaromíra Kláska za rok 2001, podle něhož bylo obratu společnosti S. G., a.
s., za rok 2001 ve výši 22.180.000,- Kč dosaženo především prodejem majetku.
Zásadním pro naplnění znaku zmaření uspokojení věřitele je pak skutkové
zjištění ohledně ekonomického stavu společnosti po prodeji nemovitostí, neboť
společnost po této majetkové transakci již dosahovala záporných čísel, a to
téměř deseti milionů korun (srov. č. l. 742). Díky protiprávnímu jednání
obviněného tak již věřitel – společnost R., s. r. o., neměla možnost uspokojit
svou pohledávku ze závazkového vztahu se společností S. G., a. s., z jiného
jejího majetku.
Významné okolnosti vyjadřující formální znak zmaření uspokojení věřitele tak
byly v popisu skutku obsaženy, obvodní soud je zasadil do úvodní i finální
části tzv. skutkové věty („... místo toho, aby uhradil již splatné
závazky ...“, resp. „... a tímto ve skutečnosti bezúplatným převodem nemovitého
majetku své společnosti znemožnil úhradu pohledávek společnosti R., s. r. o.“).
Nejvyšší soud proto nemá ke způsobu formulace skutkových okolností
charakterizujících trestný čin podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
žádné výhrady. Pouze podotýká, že odvolací soud nesprávně považoval za
nepodstatnou okolnost, že cena za nemovitosti nakonec nebyla uhrazena, důraz
soud kladl výhradně na zcizení majetku. Jednalo se však o nevýznamnou vadu v
odůvodnění správného závěru o naplnění všech znaků trestného činu poškozování
věřitele.
Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit výše uvedené úvahy o stručnou poznámku
k eventuální trestní odpovědnosti také jiných fyzických osob nežli pouze
obviněného. Z trestního spisu je totiž evidentní, že prvotní přímý úmysl vyvést
ze společnosti S. G., a. s., její majetek a převést jej na další obchodní
společnosti, pojaly osoby činné do počátku roku 2001 v orgánech této
společnosti. Jak zjistil dovolací soud z veřejně dostupných webových stránek
katastru nemovitostí a elektronického výpisu z obchodního rejstříku, většinu
zcizených nemovitostí určených podle jednotlivých parcelních čísel, v
současnosti vlastní společnost R., a. s., (celkem jedenáct a pět jich pak bylo
převedeno na odlišné subjekty). Předsedou představenstva zmíněné společnosti
byl od konce roku 1999 do října 2003 V. Z., který vykonával funkci statutárního
orgánu společnosti S. G., a. s., před obviněným P. K. Jedním z členů dozorčí
rady společnosti R., a. s., byl od roku 1997 do prosince roku 2002 Ing. M. P.,
jenž po dobu dvou roků působil současně také ve společnosti S. G., a. s., a to
jako člen představenstva. Existuje tedy důvodné podezření, že celý skutek
zosnovali někteří z bývalých členů orgánů společnosti S. G., a. s., jejichž
cílem bylo zbavit tuto společnost jejího majetku a převést jej na subjekty s
nimi spřízněné, čehož však dosáhli díky součinnosti obviněného P. K. Ten
podepsal jmenovací dekret, jímž byl uveden do funkce provozního ředitele
společnosti S. G., a. s., Z. O., který vypovídal během hlavního líčení. Uvedl,
že ve společnosti S. G., a. s., působil od ledna 2001 asi dva roky jako
provozní ředitel, jmenovací dekret sice nesl podpis obviněného P. K., ale
postupoval podle pokynů V. Z. mladšího, který měl jako ředitel společnosti J.,
s. r. o., se sídlem v O., udělenou plnou moc od obviněného P. K. Z. O. tedy
podepsal se společností J., s. r. o., mandátní smlouvu, že bude na omezenou
dobu vykonávat funkci provozního ředitele S. G., a. s. Součástí mandátní
smlouvy byla klauzule zakazující mu uzavírat nové smlouvy jménem společnosti,
která již pouze dodělávala staré zakázky a jejíž zaměstnanci postupně odcházeli
(viz výpověď svědka na č. l. 625 a násl.).
Obviněný P. K. tak zjevně nese výrazně nižší míru zavinění nežli strůjci celého
protiprávního jednání včetně jeho škodlivých následků, aktivně participoval na
skutku rovněž nesrovnatelně méně a i jeho zisk z trestné činnosti nedosahoval
ani zdaleka výše profitu ostatních zúčastněných osob, v jejichž prospěch
dispozice s majetkem S. G., a. s., proběhla. Ostatně obdobný postoj zaujaly
některé orgány činné v tomto trestním řízení již v jeho předcházejících
stadiích, zejména sám dozorující státní zástupce, který ve svém usnesení ze dne
7. 10. 2005 (č. l. 397), mj. konstatoval, že obviněný P. K. byl jen tzv. „bílým
koněm“ a že je třeba provést úkony ke zjištění skutečných pachatelů, jež měli z
předmětného jednání značný majetkový prospěch a věc připravili a umožnili.
Pokud však k naplnění pokynů státního zástupce obvodního státního
zastupitelství nedošlo, soudy v tomto směru nemohou účinně zasáhnout, neboť
jsou vázány zásadou obžalovací (srov. § 2 odst. 8 tr. ř.).
Přes uvedené skutečnosti není možné vyvinit obviněného ze skutku, za nějž byl
odsouzen a potrestán. Sám ve své výpovědi připustil, že byl osloven P. H. a
„panem Š.“, zda by nechtěl „být činný ve společnosti S. G., a. s., jako člen
představenstva“ (srov. protokol o výpovědi obviněného na č. l. 10 a násl. a
výpověď u hlavního líčení, č. l. 443 a násl.). Dovolatel na tento návrh
přistoupil, a to z nezastíraných důvodů – slíbené peněžní odměny. O další
záležitosti spojené s tímto úkonem se podle svého vyjádření již nezajímal,
přestože je oprávněné od něho v této pozici požadovat alespoň minimální znalost
skutečností, jež s sebou výkon funkce statutárního orgánu v obchodní
společnosti přináší. Každému průměrně vzdělanému a zdravě uvažujícímu jedinci
musí být zřejmé, že osoba vykonávající vrcholnou pozici v obchodní společnosti
bude vázána zákonem určenými povinnostmi a to jak vůči jednotlivým akcionářům a
dalším statutárním orgánům tak i navenek vůči třetím osobám. Znalost obsahu a
rozsahu povinností statutárního zástupce je vždy důležitá i proto, aby se
taková osoba vyhnula případné odpovědnosti za jejich porušení. Pokud tak
obviněný neučinil, jednal v evidentním srozumění s případnými negativními
důsledky nerespektování zákonných povinností statutárního zástupce právnické
osoby. Platí totiž, že neznalost zákona v takovém případě neomlouvá. Nutno
dodat, že naopak okolnosti, za nichž mu byla funkce nabídnuta, měly obviněného
od celé věci spíše odradit, neboť se doslova nabízela možnost, že funkce
předsedy představenstva akciové společnosti, po němž se vlastně za úplatu žádá
nečinnost, bude cíleně zneužita.
Příslušná právní úprava, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, jednoznačně stanoví, že představenstvo je statutárním
orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, rozhoduje o všech
záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny
do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady, a nevyplývá-li ze stanov něco
jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen
představenstva (§ 191 odst. 1 citovaného zákona). Dovolatel se v hlavním líčení
před soudem prvního stupně hájil, že nevěděl předem o tom, že bude předsedou
představenstva. To ovšem neznamená, že by jako „pouhý“ člen nemohl nést jistou
míru odpovědnosti za právní úkony společnosti, zvláště když i jednotliví
členové představenstva ji mohou navenek zastupovat, pokud stanovy neurčují
jinak. Další povinnosti vyplývající ze zákona členům představenstva jsou
uvedeny v ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle něhož členové
představenstva jsou mimo jiné povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech,
jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li
sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní
břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva.
Podobně ani o majetkové záležitosti společnosti S. G., a. s., nejevil obviněný
zájem. V souladu s ustanovením § 192 odst. 1, 2 obchodního zákoníku,
zabezpečuje představenstvo obchodní vedení společnosti včetně řádného vedení
účetnictví a nejméně jednou za účetní období předkládá valné hromadě zprávu o
podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku. Bylo tudíž další
jeho povinností informovat se o hospodaření společnosti, zejména seznámit se s
jejím účetnictvím. Namítal, že neměl přístup k účetním dokumentům uloženým v
O., což jej však nijak neomlouvá. Nesporně existují i jiné způsoby nahlédnutí
do účetnictví, např. V. Z. uvedl, že účetnictví společnosti S. G., a. s., bylo
k dispozici v elektronické podobě (viz č. l. 468 a násl.).
Dovolatel tedy zcela zásadním způsobem zanedbal základní předpoklady k řádnému
výkonu funkce člena statutárního orgánu akciové společnosti. Ve svém vlastním
zájmu se měl s podmínkami účasti v tomto orgánu seznámit, z kontextu celé věci
však plyne, že se o to ani nesnažil. Spokojil se s tím, že mu z propůjčení jeho
jména a identifikačních údajů plynuly finančními prostředky, a naprosto
neoprávněně spoléhal na to, že z jeho účasti v představenstvu nevzejde žádný
protiprávní následek.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, pokud obviněný chtěl
způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem [tzv. úmysl přímý, viz § 4 písm. a) tr. zák.], nebo pokud ve smyslu § 4
písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Podle obvodního soudu, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, spáchal
dovolatel trestný čin poškozování věřitele v úmyslu nepřímém. Podle názoru
Nejvyššího soudu nelze soudům nižších stupňů ve vztahu k naplnění subjektivní
stránky trestného činu ničeho vytknout.
Přestože prokazování subjektivní stránky, zejména potom u úmyslu nepřímého,
není jednoduchou záležitostí, v případě dotčeného skutku o jejím naplnění nemá
ani Nejvyšší soud jakékoli pochyby. Soudy nižších stupňů nevycházely při
posuzování srozumění obviněného s možnými nepříznivými následky z pouhých
presumpcí, ale založily své závěry na objektivních skutečnostech. Jak bylo již
uvedeno výše, především skutečnost, že obviněnému byla nabídnuta finanční
odměna za to, že bude pouze formálně vykonávat funkci člena představenstva, již
mělo dovolatele varovat. Osoby, jež ho kontaktovaly, obviněnému nesdělily žádné
bližší informace týkající se činnosti a ekonomického stavu společnosti, na což
si dovolatel stěžoval a současně se tím hájil v průběhu celého trestního
řízení, ale v inkriminované době mu to divné nepřišlo a na nic bližšího se ani
neptal. Rovněž z osobních vlastností pachatele lze vyvozovat zavinění (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/2010) a proto má v tomto
smyslu význam i dřívější odsouzení obviněného P. K. za obdobnou trestnou
činnost Okresním soudem v Kladně v roce 2004, jak příhodně konstatoval městský
soud (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a opis z
evidence rejstříku trestů založený na č. l. 816). V neposlední řadě třeba
zmínit i motiv poskytnutí součinnosti, a to majetkový prospěch, byť v porovnání
se ziskem, jaký měly ze stíhaného skutku další osoby, dovolatel z vyvedení
majetku ze společnosti S. G., a. s., profitoval nepochybně v minimálním rozsahu.
Lze tedy shrnout, že zjištěné okolnosti svědčí o tom, že volní složka úmyslu
nepřímého, tj. srozumění na straně obviněného s možností porušení či ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, byla dána. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává,
že ustálená soudní praxe řadí mezi případy naplnění subjektivní stránky ve
formě nepřímého úmyslu i ty situace, kdy pachatel se svým jednáním snaží
primárně dosáhnout jiného, pro trestní právo bezvýznamného, výsledku, a
případný následek předvídaný trestním zákonem mu byl třeba i nepříjemný (viz č.
3/2006 Sb. rozh. tr.). Podmínkou je, aby pachateli byla známa rizika jeho
jednání, na jejichž eliminaci nemohl s určitostí spoléhat, právě tak jako
obviněný P. K. nemohl důvodně spoléhat, že jeho formální členství v
představenstvu nebude zneužito, vše napovídalo spíše tomu, že se tak bezesporu
stane.
Pokud se obviněný P. K. ohradil proti tomu, jak odvolací soud vysvětlil závěr o
činnosti obviněného jakožto statutárního zástupce společnosti S. G., a. s.,
jednalo se o námitku důvodnou. Ačkoli městský soud založil své úvahy na výkonu
funkce likvidátora společnosti, Nejvyšší soud musí dát za pravdu dovolateli, že
soud skutečně může jmenovat do funkce likvidátora společnosti některého ze
společníků nebo statutární orgán anebo člena statutárního orgánu i bez jeho
souhlasu, jak tvrdí obviněný P. K. Byť se však jednalo o výtku důvodnou,
nemohla mít vliv na otázku trestní odpovědnosti obviněného. Jak konstatoval
dovolací soud již shora, obviněný P. K. nebyl očividně hlavním strůjcem a
vykonavatelem protiprávního jednání, avšak z hlediska jeho pachatelství je mimo
jiné podstatnou ta část skutkových zjištění, podle níž to byl on, kdo podepsal
příslušné smlouvy o převodu obou nemovitostí. Na tomto skutkovém základě musí
být i posuzována otázka subjektivní stránky trestného činu, a za těchto
okolností Nejvyšší soud nemá jakýchkoli pochybností o správnosti právního
posouzení skutku soudy ve věci rozhodujícími.
Konečně se dovolací soud stručně vyjádří i k námitce, že společnost S. G., a.
s., ještě v roce 2000 vykazovala zisk, a tudíž i kdyby obviněný nemovitosti
převedl na jiný subjekt, nemohl tušit, že tím znemožní uspokojení některého z
jejích věřitelů. Tato úvaha postrádá opodstatnění. Je totiž zcela jistě reálné,
aby se společnost, jež v jednom účetním období dosahovala kladných čísel,
dostala v krátké době do záporných čísel, a to nejpravděpodobněji právě v
důsledku vyvedení téměř veškerého jejího majetku. To byl právě případ
společnosti S. G., a. s., která po prodeji svého majetku v roce 2001 jiná stálá
aktiva neměla a v podstatě utlumila i svou vlastní výrobní činnost (viz již
výše citovaná zpráva auditora Ing. Jaromíra Kláska, č. l. 742). Z celého
kontextu poznatků, jež byly v této věci opatřeny totiž vyplývá, že změna ve
vedení společnosti byla uskutečněna osobami s firmou dosud spjatými právě za
účelem ukončení podnikání, jemuž mělo předcházet vyvedení veškerého majetku
mimo společnost a jeho převzetí těmi, kdo celou transakci vymysleli. Obviněný
byl tím, kdo uvedený cíl fakticky zrealizoval.
Nejvyšší soud tedy posoudil tu část dovolacích námitek, jež naplnily
deklarovaný důvod dovolání, jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými
obviněným v jeho dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly
zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková zjištění tak,
že obviněný P. K. naplnil zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. tak, jak jsou popsány ve výroku
odsuzujícího rozsudku. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tak
nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a to v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová