5 Tdo 242/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. dubna
2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného
Ing. V. D., a dovolání obviněného Ing. V. D., proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To
300/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 522/2003, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To
300/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2
T 522/2003.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í i další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu ve Svitavách p ř i k a z u
j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T
522/2003, byl obviněný Ing. V. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu
tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na
náhradu škody. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro
skutek, který byl posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 2 tr.
zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na
náhradu škody.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině i trestu.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 10.
2004, sp. zn. 13 To 300/2004, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o
vině, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody na tento výrok o vině
navazujícím a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. Za
tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem
Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 T 23/2002-18, který
nabyl právní moci dne 30. 1. 2002, a obviněnému byl doručen dne 22. 1. 2002, ho
odsoudil podle § 256c odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §
58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil
na zkušební dobu tří let. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. uložil
obviněnému peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu
pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil
náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně zrušil výrok o
trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 1. 2002, č.
j. 2 T 23/2002-18, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro dílčí skutky
popsané ve zprošťujícím výroku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodl o nárocích
poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti
I.M., s. r. o., S., ul., provozující stavební a pomocné činnosti na území
České republiky s vědomím, že nejpozději od 22. 2. 2000, kdy se na základě
notářského zápisu stal jednatelem společnosti, nemá společnost I.M., s. r. o.,
S. dostatek finančních prostředků pro další podnikání a není tak schopna dostát
svým obchodním závazkům a je předlužená, nejméně do 23. 6. 2001 odebral od
různých podnikatelských subjektů se sídlem na území České republiky zboží a
služby, přičemž vystavené faktury a platby z uzavřených smluv v době jejich
splatnosti neuhradil, a takto se dopustil celkem 42 dílčích útoků
specifikovaných ve výroku o vině.
Proti tomuto rozsudku podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch
obviněného. Obviněný podal dovolání proti témuž rozsudku prostřednictvím svého
obhájce Mgr. P. C.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. proti všem výrokům napadeného rozsudku, neboť je přesvědčena,
že skutek spáchaný obviněným Ing. V. D., tak jak byl vymezen v tzv. skutkových
větách a v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vykazuje všechny znaky trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a rozhodnutí soudu
druhého stupně podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s právními názory soudu druhého
stupně, který odmítl závěr soudu prvního stupně o existenci subjektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.,
neučinil však podle ní žádná vlastní skutková zjištění, ze kterých by
vyplývalo, že obviněný mohl reálně předpokládat, že za odebrané zboží a služby
řádně zaplatí. Soud druhého stupně přitom převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně, ze kterých lze podle jejího názoru dovodit u obviněného
minimálně existenci eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Jestliže
soud druhého stupně poukázal na tvrzení obviněného, že \"jeho úmyslem byla
záchrana společnosti od úpadku,\" pak podle jejího názoru odvolací soud zaměnil
úmysl s pohnutkou trestného činu. Motivace obviněného, který se snažil odvrátit
nutnost ukončení dlouhodobě ekonomicky neúspěšné podnikatelské činnosti,
nevylučuje existenci úmyslu vztahujícího se k nezaplacení odebraného zboží a
služeb. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že ze skutkových zjištění
jednoznačně vyplývá právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve formě nepřímého
úmyslu (§ 4 písm. b) tr. zák.).
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10.
2004, sp. zn. 13 To 300/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud
rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. V. D. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku. Namítal, že se soud druhého stupně
nedostatečně zabýval otázkou předlužení, které je znakem skutkové podstaty
trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. Poukázal
přitom na vymezení předlužení v ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se za
určitých podmínek do ocenění dlužníkova majetku zahrne i očekávaný výnos z
pokračující podnikatelské činnosti. Podle obviněného bylo údajně zkráceno jeho
právo náležitě se hájit, neboť nebyl upozorněn na možnost odlišné právní
kvalifikace a v popisu skutku v obžalobě i v rozhodnutí soudu prvního stupně
nebylo uvedeno, že společnost I.M., s. r. o., S. byla předlužena. Obviněný
poukázal na to, že znalecký posudek z oboru ekonomika - odvětví účetní evidence
znalkyně Ing. J. J. neuvádí, že společnost I.M., s. r. o., S. byla předlužena.
Obviněný dovozuje, že společnost byla v tzv. prvotní platební neschopnosti.
Soud druhého stupně se podle obviněného věcí nezabýval z hlediska ustanovení §
3 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, podle kterého je možné mimo návrhu na konkurs podat návrh na
vyrovnání. Toto ustanovení podle obviněného umožňuje přihlédnout k očekávaným
výnosům a společnost zachránit. Záležitost platební neschopnosti byla podle
jeho názoru sledována a posléze bylo rozhodnuto o podání návrhu na vyrovnání.
Obviněný dále namítl, že se o skutečné finanční situaci společnosti dozvěděl až
při podání daňového přiznání za rok 1999 v červnu 2000, nikoliv již v době, kdy
se stal jednatelem společnosti, tj. v únoru 2000.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To
300/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Obviněný v písemném vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně odkázal na
své dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, a na odvolání, které
podal proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2
T 522/2003. Zdůraznil, že v obchodních vztazích je běžným způsobem podnikání,
že odběratel v době uzavření smlouvy nebo odběru zboží nemá k dispozici
prostředky na zaplacení a vychází z toho, že je získá z činnosti společnosti.
Při posuzování subjektivní stránky trestného činu je podle obviněného nutno
přihlížet též k tomu, že obviněný údajně neměl z trestné činnosti v
podstatě žádný prospěch. Obviněný je přesvědčen, že kvalifikace jeho jednání
jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
neodpovídá důkazům, které byly v trestním řízení provedeny. Obviněný proto
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla,
že právní kvalifikaci skutku zvolenou soudem druhého stupně považuje za
nepřiléhavou, avšak z jiných důvodů, než uvedl obviněný. Skutek měl být podle
ní kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., přičemž odkázala
na obsah dovolání, které podala v neprospěch obviněného proti rozhodnutí soudu
druhého stupně. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že námitky
obviněného uplatněné v dovolání jsou námitkami skutkovými, neboť obviněný
namítal neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění ve vztahu k majetkové
situaci společnosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky v
neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b
tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především
zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. Přitom zjistil, že obě dovolání jsou přípustná a byla podána u
příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě
podle § 265e odst. 1 tr. ř., byla podána proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti
uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. uplatněné oběma dovolateli lze považovat za důvody dovolání podle
citovaného ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí
ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních
předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže
změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí
přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu
prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které
jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů
nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud shledal, že v této věci nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání
podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání
podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání zjistil, že podaná dovolání jsou
důvodná. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Okresní soud ve Svitavách uvedl v odůvodnění odsuzující části rozsudku ze
dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 522/2003, že obviněný jako jednatel
společnosti I.M., s. r. o., S. objednával a odebíral za společnost zboží a
služby s vědomím, že nemá dostatek finančních prostředků na jejich zaplacení a
pouze spoléhal na nejistou okolnost spočívající ve vymožení vlastních
pohledávek od svých dlužníků a tím uváděl jiného v omyl, když žádného z
poškozených neupozornil na špatnou finanční situaci společnosti. Proto jednání
obviněného posoudil vzhledem ke způsobu provedení činu a výši způsobené škody
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poukázal v odůvodnění
svého rozsudku ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004, na to, že obviněný
byl nejméně v době, kdy se stal jednatelem společnosti, srozuměn s tím, že
společnost je předlužena, a to od konce roku 1999, neboť na chodu společnosti
se podílel od r. 1998 a byl obeznámen s její ekonomickou stránkou. V tomto
směru poukázal nejen na výpověď obviněného a závěry znaleckého posudku z
oboru ekonomiky - odvětví účetní evidence, ale i na notářský zápis o předání
účetních dokladů. Odvolací soud však nepovažoval za vyvrácené tvrzení
obviněného, že jeho úmyslem byla záchrana společnosti od úpadku a že by k ní
mohlo dojít, pokud by společnost uzavřela lukrativní zakázky. Soud druhého
stupně se ztotožnil s obhajobou obviněného ohledně absence jeho úmyslu, byť
nepřímého, ve vztahu k obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu či zamlčí podstatné skutečnosti a
způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle názoru odvolacího soudu
nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by obviněný od prvopočátku jednal s
úmyslem vylákat zboží nebo práce od jednotlivých dodavatelů v úmyslu je
nezaplatit, když minimálně tzv. strategické platby byly hrazeny a obviněný také
činil ve vztahu k jednotlivým dodavatelům kroky k dodatečné úhradě plateb i
formou započtení. Protože obviněný jako jednatel společnosti přijal z vědomé
nedbalosti řadu nových závazků v době, kdy společnost I.M., S., s. r. o., byla
předlužena, přičemž svým jednáním způsobil značnou škodu, dospěl odvolací soud
k závěru, že obviněný tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. Proto jej
uznal vinným tímto trestným činem ohledně části jednání obviněného, vzhledem k
tomu, že uvedené ustanovení trestního zákona je účinné od 1. 5. 2000, a pro
jednání, která měla být spáchána do 30. dubna 2000, jej zprostil obžaloby podle
§ 226 písm. b) tr. ř., neboť tyto skutky, nejsou trestnými činy.
Trestný čin předlužení podle § 256c tr. zák. byl zařazen do trestního
zákona s účinností od 1. 5. 2000 v souvislosti s novelizací zákona o
konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. V ustanovení § 256c tr.
zák. jsou zakotveny dvě samostatné skutkové podstaty, pro něž je
charakteristický stav předlužení, který trestní zákon nedefinuje, a proto je
třeba vycházet z § 1 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů. Tento zákon je základní normou tzv. úpadkového
práva, přičemž trestný čin předlužení patří mezi tzv. úpadkové delikty. O
předlužení podle § 1 odst. 3 citovaného zákona jde tehdy, jestliže dlužník má
více věřitelů a jestliže jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek, do
ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z
pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při
pokračování podnikatelské činnosti důvodně očekávat. Stav předlužení může být
trestně postižitelným pouze ve spojení s určitým jednáním dlužníka, které
vedlo k takovému stavu nebo jehož se v tomto stavu předlužení dále
dopouští. U trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. je
podstatné, že pachatel jedná za již existujícího stavu předlužení, bez ohledu
na to, jakým způsobem si ho přivodil. Přijetím nového závazku se rozumí, že
pachatel na sebe vezme povinnost k plnění, kterou dosud neměl, a to na podkladě
určitého závazkového právního vztahu. Přijatý závazek musí být právně bezvadný
a pachatel má v úmyslu tento závazek plnit. Pachatelem trestného činu
předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. může být jen dlužník, který je
předlužen ve výše uvedeném smyslu. Jde o konkrétní subjekt podle § 90 odst. 1
tr. zák. Z hlediska zavinění lze tento trestný čin spáchat buď úmyslně podle §
4 tr. zák., nebo z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák. K naplnění
zákonných znaků trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák. se nevyžaduje
obohacení pachatele nebo jiného subjektu. Znakem trestného činu předlužení
podle § 256c odst. 1, odst. 3 tr. zák. je značná škoda, kterou se s účiností
od 1. 1. 2002 rozumí podle § 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky
nejméně 500 000,- Kč. Z hlediska zavinění postačí k trestní odpovědnosti za
tento těžší následek jeho způsobení z nedbalosti (srov. Šámal, P., Púry, F.,
Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1442
až 1449).
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně lze přisvědčit v tom, že odvolací soud
nesprávně právně posoudil skutek jako trestný čin předlužení podle § 256c odst.
2, odst. 3 tr. zák., přestože skutek ke popsán v tzv. skutkové větě rozsudku,
ale i v jeho odůvodnění jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr.
zák. Tuto právní kvalifikaci skutku odůvodnil především tím, že obviněný byl
již nejméně v době, kdy se stal jednatelem společnosti, srozuměn s jejím
předlužením, přičemž ekonomický stav společnosti I.M., s. r. o., S. byl podle
znaleckého posudku z oboru ekonomiky - odvětví účetní evidence nepříznivý již v
roce 1999.
Nejvyšší soud k tomu podotýká, že jestliže pachatel uzavírá formálně
občanskoprávní, případně obchodněprávní smlouvy, avšak od počátku jedná v
úmyslu, že za zboží či služby nezaplatí, jsou tyto právní úkony pachatele
neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Pro postih takového
jednání je určeno ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu, jehož
typová společenská nebezpečnost je podstatně vyšší než u trestného činu
předlužení podle § 256c tr. zák. Dále Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud
nijak nehodnotil skutková zjištění týkající se doby páchání trestné činnosti a
počtu útoků, které svědčí o tom, že neplacení faktur za odebrané zboží a
služby se stalo běžnou součástí podnikatelské činnosti obviněného jako
jednatele společnosti. Neexistenci subjektivní stránky trestného činu nelze
dovozovat z toho, že obviněný podle odvolacího soudu činil určité kroky k
dodatečné úhradě faktur některým dodavatelům formou započtení, ani z toho, že
prováděl za společnost úhradu některých tzv. strategických plateb (platby za
energie, telekomunikační služby apod.). Odvolací soud v tzv. skutkové větě
rozsudku převzal část skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
obviněný odebíral zboží a služby s vědomím, že společnost, jejímž byl
jednatelem, nemá dostatek prostředků pro další podnikání a není schopna dostát
svým obchodním závazkům. Již z této formulace skutkové věty napadeného rozsudku
je zřejmé, že obviněný jednal nejméně v úmyslu eventuálním podle § 4 písm. b)
tr. zák. Odvolací soud sice odmítl závěr soudu prvního stupně o existenci
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr.
zák., avšak neučinil žádné vlastní skutkové zjištění, z něhož by vyplývalo, že
obviněný mohl skutečně předpokládat, že za odebrané služby a zboží bude schopen
zaplatit. Pokud odvolací soud dále poukázal ve svém odůvodnění na obhajobu
obviněného, že ,,jeho úmyslem bylo zachránit společnost od úpadku\'\', je třeba
připomenout, že tím zaměňuje úmysl s pohnutkou trestného činu.
Judikatura vychází z toho, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu
trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a 5 tr. zák), je závěrem právním. Tento
právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na
skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako
závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního
(psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké
formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti
naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam
pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému
důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech
konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech důkazů
významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje (srov.
č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný
výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 - II Sb.
rozh. tr.). Odvolací soud však podle těchto zásad nepostupoval, neučinil žádná
skutková zjištění a vzhledem k odlišnému posouzení subjektivní stránky
trestného činu oproti jejímu posouzení soudem prvního stupně dospěl k jiné
právní kvalifikaci skutku.
Obviněný Ing. V. D. v dovolání rovněž namítal na základě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soud druhého stupně skutek
nesprávně právně posoudil, když se údajně nedostatečně zabýval otázkou
předlužení společnosti, zákonným vymezením pojmu předlužení, dále, že nebyl
soudem upozorněn na možnost jiné právní kvalifikace a tím bylo údajně zkráceno
jeho právo na obhajobu, a zejména namítal, že se dozvěděl o skutečné finanční
situaci společnosti až v červnu 2000. Ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší
státní zástupkyně označil za nesprávnou kvalifikaci jeho jednání podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o právní kvalifikaci skutku odkazuje Nejvyšší soud na příslušné části
odůvodnění tohoto rozhodnutí. Žádný z důvodů dovolání uvedených v 265b odst. 1
tr. ř., a tedy ani důvod dovolání uplatněný obviněným, nenaplňuje jeho námitka,
že nebyl upozorněn na možnost odlišné právní kvalifikace a že tím byl zkrácen
na svém právu se náležitě hájit. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že předmětem
trestního stíhání je skutek a že soud může rozhodovat jen o skutku, který je
uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr. ř.), přičemž právním posouzením
skutku v obžalobě není soud vázán (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Odvolací soud neměl
povinnost upozorňovat obviněného na možnost přísnějšího posuzování skutku,
protože skutek posoudil oproti obžalobě mírněji. V obžalobě byl totiž skutek
kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let,
zatímco u trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák.,
kterým byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, mu hrozil trest odnětí
svobody až na tři roky. Podle § 225 odst. 2 tr. ř. uznat obžalovaného vinným
trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého
posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost
tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2 tr. ř.
Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před
vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě
obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani další
námitka obviněného, že v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nebylo
uvedeno, že společnost byla předlužena, protože tento rozsudek byl rozsudkem
odvolacího soudu zrušen ve výroku o vině, výrocích o trestech a náhradě škody.
Takový rozsudek soudu prvního stupně jednak nelze napadnout dovoláním (§ 265a
odst. 1 tr. ř.) a jednak neúplný popis skutku není zákonným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud vzhledem k obsahu obou dovolání, která vytýkala nesprávné právní
posouzení skutku, byť každé z jiných důvodů, po přezkoumání podle § 265i odst.
3 tr. ř., s přihlédnutím k dosud zjištěnému skutkovému stavu věci shledal
dovolání důvodnými, neboť zatím nebyly provedeny veškeré důkazy svědčící pro
právní závěr o tom, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., či zda v jednání
obviněného lze spatřovat naplnění formálních i materiálních znaků trestného
činu předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. či jiného trestného činu.
Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 13 To 300/2004,
i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T
522/2003. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté Nejvyšší
soud přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu
projednal a rozhodl. Věc přikázal soudu prvního stupně, protože ani tento soud
dostatečně neodůvodnil svůj právní závěr týkající se naplnění subjektivní
stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., kterým uznal obviněného vinným.
Při novém projednání věci tento znovu rozhodne o skutku, který je v obžalobě
kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák. Bude přitom vycházet z právních názorů uvedených v tomto rozhodnutí,
zejména pokud jde o zjištění subjektivní stránky žalovaného trestného činu,
přičemž s přihlédnutím k již vyžádanému znaleckému posudku z oboru
ekonomiky-odvětví účetní evidence, obsahu zápisů z jednání valných hromad
společnosti I. M., s. r. o, se sídlem ve S., ul. (č. l. 179 až 186 spisu), i
okolnosti, že obviněný činil kroky k zaplacení některých dluhů dodavatelům
společnosti, zváží, zda je naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., či zda se jedná o jednání, které
vzhledem k doplnění skutkových okolností lze posoudit jako trestný čin
předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 tr. zák. či jiný trestný čin.
K objasnění těchto okolností znovu vyslechne obviněného Ing. V. D. i svědka M.
H., tehdejšího předsedu představenstva společnosti, které vyslechne též k tomu,
jaká byla ekonomická aktivita společnosti v době od nástupu obviněného do
funkce jednatele, tj. od 22. 2. 2000 do 30. 6. 200l, zejména jaké měla
společnost při klesajícím počtu pracovníků zakázky, zda zakázky společnost
plnila a jak byly zakázky společnosti placeny. Po výslechu obviněného a
uvedeného svědka soud prvního stupně v případě potřeby vyžádá doplnění
znaleckého posudku z oboru ekonomiky-odvětví účetní evidence znalkyně Ing. J. J.
Soud prvního stupně je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem,
který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony
a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek