5 Tdo 265/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
března 2003 o dovolání, které podal obviněný L. Š., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 4 To 262/2002, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 133/99, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný L. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 2. 2002,
sp. zn. 3 T 133/1999, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 26. 5. 1995 v P. jako
jednatel společnosti T., spol. s r. o., se sídlem Š. č. 16, P., při podání
žádosti o eskont směnky vystavené dne 26. 5. 1995 společností T., spol. s r.
o., na částku 982 000,- Kč a splatné dne 24. 11. 1995, se směnečníkem L. P.
podnikajícím pod názvem M.-F., Ř. č. 1369, D., a při podpisu smlouvy o eskontu
této směnky, registrační číslo smlouvy 8038/0-5/4-95, dne 6. 6. 1995 v K. b.,
a. s., pobočka P., na základě které byl K. b., a. s., poskytnut společnosti T.,
spol. s r. o., téhož dne eskontní úvěr ve výši 924 699,24 Kč, v úmyslu ke škodě
K. b., a. s., obohatit společnost T., spol. s r. o., a úvěr nesplatit předložil
fiktivní fakturu č. 260595/1 ze dne 26. 5. 1995, vystavenou společností T.,
spol. s r. o., L. P. – M.-F. na částku 926 407,- Kč za zboží dodané dne 24. 5.
1995, přičemž k dodání tohoto zboží v uvedený den ani později nedošlo a dojít
nemělo, ačkoli věděl, že K. b., a. s., přijímá k eskontu pouze směnky obchodní
podložené dodávkou zboží či služeb, a pokud by ke zdanitelnému plnění nedošlo,
nebyl by úvěr společnosti T., spol. s r. o., K. b., a. s., poskytnut, čímž
způsobil K. b., a. s., škodu ve výši nejméně 924 699,24 Kč.
Za to byl obviněný L. Š. podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 3 roky.
Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku na
náhradu škody poškozené K. b., a. s.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Prostějově napadl obviněný L. Š. odvoláním,
které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 4 To 262/2002,
podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl
obviněnému doručen dne 12. 11. 2002, jeho obhájci a příslušnému státnímu
zastupitelství dne 5. 11. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný L. Š. dne 10. 1.
2003 dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný je toho názoru, že se nedopustil ani trestného činu, který je mu
kladen za vinu, ale ani jiného trestného činu. Nesouhlasí se závěrem, podle
něhož se shora popsaného jednání dopustil v úmyslu sebe či svoji společnost
obohatit, ať již ke škodě K. b., a. s., či kohokoli jiného a úvěr nesplatit.
Obviněný v této souvislosti tvrdí, že jemu ani jeho společnosti majetkový
prospěch nevznikl, a pokládá za pochybné, zda bance vznikla škoda. Obviněný má
dále za to, že odvolací soud nedostatečně vyhodnotil výpověď svědků L. P. a
Ing. T. U. Podle přesvědčení obviněného nebyl v rámci trestního řízení získán a
proveden takový důkaz, který by ho beze všech pochybností usvědčoval ze
spáchání předmětné trestné činnosti. Má za to, že se jednalo o běžnou obchodní
transakci, z níž vyplývají určitá podnikatelská rizika. Odvolací soud proto
podle názoru obviněného nesprávně posoudil výše popsaný skutek, neboť měl ve
smyslu § 226 písm. a) tr. řádu učinit závěr, podle kterého nebylo prokázáno, že
se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Jak dále obviněný tvrdí, odvolací
soud se nedostatečně zabýval subjektivní stránkou trestného činu, který měl
spáchat.
Závěrem svého dovolání obviněný L. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc
tomuto soudu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného L. Š. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství,
který uvedl, že obviněný namítá především vadné hodnocení důkazů a odmítá
některá z učiněných skutkových zjištění, toho se však prostřednictvím dovolání
nelze domáhat. Za relevantní námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
potom státní zástupce považuje toliko tvrzení obviněného, že jeho jednání
nenaplnilo skutkovou podstatu žádného trestného činu, neboť se údajně jednalo o
běžnou obchodní transakci. V tomto rozsahu však státní zástupce považuje
dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhuje je podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a
oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského
soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného
L. Š. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl
mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu
rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. J. A., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle
§ 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního
soudu v Prostějově dne 10. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr.
řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud považuje především za nutné vypořádat se s těmi dovolacími
námitkami obviněného L. Š., v jejichž rámci zpochybňuje vznik majetkového
prospěchu a škody, poukazuje na nedostatečné hodnocení výpovědí svědků a domáhá
se zproštění obžaloby s poukazem na to, že se nestal skutek, pro který je
stíhán, protože podle obviněného nebyl proveden žádný důkaz, který by ho
usvědčoval. V naznačeném rozsahu totiž obviněný namítá pochybení ve skutkových
zjištěních učiněných ve věci dříve činnými soudy a v jimi provedeném hodnocení
důkazů. Přitom se obviněný domáhá tak podstatné změny skutkových závěrů, která
by vedla ke konstatování, že se stíhaný skutek vůbec nestal, ačkoli soudy obou
stupňů dospěly k opačnému závěru, že se skutek stal a že jeho pachatelem je
právě obviněný L. Š.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut
není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného L. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je
uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil
i soud odvolací. Tyto skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku pak poskytují
spolehlivý podklad pro naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný uznán
vinným. V naznačeném rozsahu námitek tedy obviněný i přes svůj odkaz na
konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí
dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu.
Ve zbylém rozsahu svých dovolacích námitek potom obviněný uvedl, že se
nedopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu, ani trestného činu
jiného, neboť podle jeho mínění nebyla naplněna především subjektivní stránka
skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž současně tvrdí, že se jednalo
toliko o běžnou obchodní transakci.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že závěr o tom, zda jsou naplněny všechny
objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty, tedy zda je zde též zavinění
pachatele ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je
závěrem právním. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však
musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného
dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Při
zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, nelze předem
přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho
formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl trestný
čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání
obviněného, pokud existuje. Se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. řádu) zákon nepřikládá apriori žádnému důkazu zvláštní význam.
Proto jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, resp. že popřel své
zavinění na něm, nelze vyvodit, že zjištění jeho úmyslu nepřichází v úvahu.
Tento úmysl, stejně jako jiné formy zavinění, lze zjistit i na podkladě jiných
důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. k tomu rozhodnutí pod č. 60/1972-IV.
Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného L. Š., podle názoru Nejvyššího soudu
takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní
věci soudy obou stupňů a vyjádřených především ve skutkové větě výroku o vině v
rozsudku Okresního soudu v Prostějově, případně v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Podle nich obviněný předložil K. b., a. s., v souvislosti se žádostí o
poskytnutí tzv. eskontního úvěru fiktivní fakturu, a to v úmyslu ke škodě K.
b., a. s., obohatit společnost T., spol. s r. o., a úvěr nesplatit. Přitom
zboží, na něž byla uvedená fiktivní faktura vystavena, nebylo a ani nemělo být
vydáno a obviněný věděl, že K. b., a. s., přijímá k eskontu jen obchodní směnky
podložené dodávkou zboží či služeb a že pokud k ní nedošlo, úvěr by nebyl
poskytnut. Jde o formulace, které spolu s ostatními okolnostmi popsanými ve
skutkových zjištěních soudu prvního stupně i odvolacího soudu dostatečně
vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného a lze z nich spolehlivě usuzovat
na podvodný úmysl obviněného. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného
by tak bylo možno učinit jen na podkladě jiných skutkových zjištění, resp. po
odhlédnutí od citovaných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení důkazů a
za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené usnesení
odvolacího soudu a jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně. Samotná
skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na
jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení
přezkoumávat, jak již bylo výše zdůrazněno.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně potom současně
vyplývá i závěr, že obviněný L. Š. naplnil též všechny ostatní zákonem
požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák. včetně znaku materiálního (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.), a to i
ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst.
1 tr. zák.). Přitom s ohledem na dobu spáchání činu (rok 1995) nepřicházelo v
úvahu jeho posouzení podle speciální skutkové podstaty úvěrového podvodu podle
§ 250b tr. zák., která byla zavedena do trestního zákona s účinností až od 1.
1. 1998 a není pro obviněného příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zák.).
Pokud jde o názor obviněného, podle něhož se nejednalo o trestný čin, ale o
běžnou obchodní transakci, z níž vyplývají určitá rizika, Nejvyšší soud
konstatuje, že pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či
nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda předmětné jednání bylo uskutečněno v
rámci nějaké transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu
podvodu, popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci
jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký
zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což
platí i u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je
určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva.
Navíc navzdory tvrzení obviněného nemohlo jít o běžnou obchodní transakci,
protože ze skutkových zjištění vyplývá, že za okolností zde popsaných by banka
– pokud by věděla o všech rozhodných okolnostech – předmětnou směnku nepřijala
k eskontu a úvěr by společnosti, jejímž jménem obviněný jednal, vůbec
neposkytla. Proto v naznačeném zbývajícím rozsahu námitek bylo dovolání
obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný L. Š.
podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo
částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím
důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud
neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc se
stejnými námitkami obviněného, jaké uvedl ve svém dovolání, se vypořádaly soudy
obou stupňů již v původním řízení.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y