5 Tdo 275/2012-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012
o dovolání, které podala obviněná K. C., proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To 488/2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 22/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. C. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 3 T 22/2011,
byla obviněná K. C. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §
147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, dále jen „tr. zákoník“). Dopustila
se jej tím, že dne 10. 11. 2010, kolem 06.30 hod., v K. na křižovatce ulic Dr.
F. a J. Č. jako řidička osobního automobilu zn. Ford Mondeo, RZ …, se plně
nevěnovala řízení a nesledovala situaci v silničním provozu a při odbočování z
hlavní silnice vlevo na silnici vedlejší přehlédla protijedoucí motocykl zn.
Yamaha FZR 1000, RZ …, který řídil poškozený M. S., nedala mu přednost v jízdě
a na bezprostřední vzdálenost mu vjela do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo
ke střetu, a poškozený utrpěl rozlomení a rozestup stydké spony a odlomení
stříšky kloubní jamky levého kyčelního kloubu, odtržení asi 50 – 80 cm kliček
konečné části tenkého střeva od okruží s následnou odúmrtí stěny střevních
kliček s krvácením do břišní dutiny, pro toto zranění byl v běžném způsobu
života podstatně omezen po dobu nejméně 5 měsíců.
Za tento přečin byl obviněné uložen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud prvního stupně
podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební
dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Zároveň byl obviněné uložen podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků. Soud prvního stupně také
rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu
Metal-Alianze s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 10 To
488/2011, zamítl odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná K. C.
prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že bylo rozhodnuto o
zamítnutí jejího odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenu g) podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněná v úvodu svého dovolání obecně vyložila, v čem spočívá posuzovaný
trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
jak soud prvního stupně odůvodnil použití vyšší trestní sazby. Dále provedla
teoretický výklad příčinné souvislosti, znaku objektivní stránky trestného
činu, s odkazy na judikáty č. 20/1981, 21/1981 a 37/1975 Sb. rozh. tr., a v
nich proklamovanou tzv. gradaci příčinné souvislosti. Poukázala na další
hledisko důležité pro aplikaci trestních norem při dopravních nehodách, podle
něhož „řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů
ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní
situace opak“ (např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.). I v takovém případě
však platí, že řidič je zároveň povinen zachovávat patřičnou pozornost (srov.
rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.), přičemž „je třeba též zkoumat jeho
zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci“. Obviněná shrnula
uvedený výklad zásadních rozhodnutí tak, že v jejím případě nelze dovodit
existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a vzniklým následkem na zdraví
poškozeného. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, označila jej za nesprávný,
a především bez nezbytného podkladu pro výrok o vině, a to znaleckého posudku.
Bez toho, aby byl ve věci opatřen odborný výklad příčiny vzniku dopravní
nehody, neměly podle obviněné soudy k dispozici dostatečnou možnost spravedlivě
rozhodnout o vlivu zejména rychlosti jízdy poškozeného na způsobený následek.
Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí. Současně požádala předsedu senátu Nejvyššího soudu o odložení
výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné K. C. vyjádřil prostřednictvím
státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta s ohledem na
výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že
obviněná svým dovoláním ve skutečnosti napadá rozsah dokazování provedeného v
trestním řízení, což je v rozporu s výkladem uplatněného důvodu dovolání.
Učiněná skutková zjištění považovala za správná, soudy se vypořádaly i s
tvrzením obviněné, že poškozený jel nepřiměřenou rychlostí, kterou odvolací
soud ani nepovažoval za příčinu nehody. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná K. C. podala dovolání
jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinila tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě
(§ 265e tr. ř.), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje k nápravě právních
vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vztahuje se tedy
na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event.
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení
lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena
podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami
procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy
skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy
vázán.
Dovolatelka ve svém podání zpochybnila existenci objektivní stránky, konkrétně
příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem posuzovaného
přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterou
naopak spatřovala v jednání poškozeného. V zásadě však své argumenty pro
nesouhlas s odsuzujícím výrokem soudů opřela o rozsah dokazování a způsob,
jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Setrvala totiž na svém tvrzení, že
poškozený jel v rozhodném okamžiku nepřiměřenou rychlostí, kterou označila za
jedinou příčinu vzniku nehody. Nejvyšší soud ovšem neshledal její výhrady
důvodnými.
Úvodem je možné připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 147
odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí
těžkou újmu na zdraví, a spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou
povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo
uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele – v daném případě v obou
alternativách nedbalostní formy [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] -
zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání,
následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z
nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Na tomto místě je možné připomenout již dovolatelkou zmíněný výklad soudní
praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech tzv.
nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestně právním následkem (účinkem) zakládá
trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. již citované
judikáty č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr., jež spolu s dalšími uvedenými
rozhodnutími jsou použitelná i ve vztahu k nové právní úpravě trestního
zákoníku). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle § 147 tr. zákoníku
spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla
výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého
by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter
příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami
(okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí
ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za
předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k
následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). O takový případ jde
právě v posuzované trestní věci obviněné. Zjištěné skutkové okolnosti totiž
nenasvědčují tomu, že by se poškozený jakkoli podílel na vzniku škodlivého
následku na svém zdraví. Nemůže proto jít o situace, které soudní praxe
souhrnně podřazuje tzv. zásadě gradace příčinné souvislosti. Jednání pachatele
se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další
osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho
jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou
pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, v němž neshledal jakékoli vady ani
soud odvolací, totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná K. C. při řízení osobního
vozidla dne 10. 11. 2010, kolem 06.30 hod., nesledovala dostatečným způsobem
situaci v provozu na pozemní komunikaci a při odbočování z hlavní silnice vlevo
na vedlejší silnici přehlédla poškozeného jedoucího v protisměru na motocyklu
značky Yamaha, kterému nedala přednost v jízdě a na bezprostřední vzdálenost mu
vjela do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu a poškozený utrpěl
četná zranění, která jej podstatně omezila v běžném způsobu života na dobu
nejméně pěti měsíců. Ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by sám
poškozený svou jízdou, tj. podle tvrzení obviněné, nepřiměřeně rychlou, mohl
event. přispět ke střetu jím řízeného motocyklu s vozidlem obviněné a tak
spolupůsobit při vzniku škodlivého následku. Sám poškozený odhadl rychlost své
jízdy v rozpětí od 50 do 60 km v hodině, tj. připustil maximální překročení
povolené rychlosti o 10 km. Nezávislý svědek V. P., který jel za vozidlem
obviněné, potvrdil, že v dostatečném předstihu viděl protijedoucí motocykl
poškozeného, jak se blíží ke křižovatce, sám chtěl stejně jako obviněná
odbočovat vlevo, avšak poškozená vůbec nereagovala na protijedoucí motocykl,
pokračovala v odbočování a pak došlo ke střetu. Bez jakýchkoli pochybností
svědek vypověděl, že motocykl jel „normální“ rychlostí. K tomu je třeba uvést,
že pokud by byl ve věci opatřen znalecký posudek k ověření rychlosti jízdy
poškozeného v rozhodném okamžiku, je z důkazní situace v dané věci zcela
zřejmé, že by znalec neměl jakýkoli podklad pro to, aby mohl tuto rychlost
určit jako „nepřiměřenou“ či dokonce výrazně překračující jak zákonem povolenou
výši tak i situaci na vozovce před nehodou. Navíc v rámci hodnocení důkazů je
vždy třeba mít na zřeteli zásadu „in dubio pro reo“ a proto by soudy musely
akceptovat určenou rychlost jízdy poškozeného podle nejnižší znalcem určené
hranice. I z tohoto důvodu se jeví požadavek obviněné na přibrání znalce k
posouzení rychlosti jízdy poškozeným jako zcela nadbytečný.
Z výpovědí poškozeného i nezaujatého dalšího účastníka silničního provozu, ani
z listinných důkazů – protokolu o nehodě, fotodokumentace, není možné dovodit
natolik výrazné porušení dopravních pravidel poškozeným, aby se jednalo o další
z příčin vzniku nehody. Za takové situace nelze ani uvažovat o tom, že
rychlost, kterou poškozený projížděl křižovatkou a která nijak významně
nepřekročila rychlost povolenou v obci, mohla být natolik významnou příčinou,
jež by mohla založit spoluzavinění poškozeného, na což odvolací soud správně
poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí. Jestliže dovolatelka v této souvislosti
poukazovala na rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr., pominula, že se zabývalo
odpovědností řidiče vozidla, který měl přednost v jízdě (v tomto případě
poškozený) a kterému hrozil střet s vozidlem, za situace, kdy mohl dopravní
nehodě zabránit, což evidentně nebyl daný případ. Naprosto správně pak již soud
prvního stupně odmítl obhajobu obviněné v tomto směru, neboť nebyla podložena
jakýmkoli jiným důkazem a ze zjištěných okolností pak spoluzavinění obviněného
nepřicházelo v dané věci v úvahu. Naopak Nejvyšší soud připomíná naznačenou
hypotézu, kterou zmínil okresní soud v odůvodnění svého rozsudku, že s ohledem
na místo střetu automobilu a motocyklu a charakteru křižovatky není vyloučeno,
že ke vzniku nehody došlo proto, že obviněná, přestože viděla protijedoucí
motocykl, nepřerušila svůj odbočovací manévr, a změnu svého směru jízdy
neprovedla kolmo k jízdě, tj. od středu vozovky, nýbrž šikmo přes levou část
silnice právě proto, aby „stihla“ odbočit než poškozený projede. Přestože
nakonec soudy neurčily tuto hypotézu jako výchozí pro svůj skutkový závěr, je z
provedeného dokazování jasné, že jedinou příčinou vzniklého následku na zdraví
poškozeného bylo jednání obviněné, která hrubým způsobem porušila svou
povinnost dát přednost protijedoucímu vozidlu při odbočování vlevo.
Je proto třeba jednoznačně odmítnout úvahy obviněné ohledně nutnosti opatřit ve
věci „odborné“ zjištění rychlosti jízdy poškozeného při vjezdu do křižovatky.
Přestože v řadě případů, v nichž je předmětem trestního stíhání jednání
účastníků silničního provozu, je skutečně nutné objasnit ty okolnosti, jež mají
vztah k technickým otázkám v souvislosti se vznikem dopravních nehod, ve věci
obviněné taková potřeba odborného posouzení nevyvstala. Pokud tedy soudy obou
stupňů nevyhověly návrhu obviněné k přibrání znalce, nelze odmítnutí doplnění
dokazování považovat za „protiústavní“, jak uvedla obviněná ve svém dovolání.
Oba soudy naprosto srozumitelným a dostatečným způsobem svůj postoj zdůvodnily,
a jejich postup je zcela v souladu s principem nezávislosti soudů vyplývajícím
z článku 81 Ústavy České republiky. Soudy tak mají právo samy posuzovat, zda v
určitém stadiu trestního řízení je potřeba doplnit dokazování, nebo zda je
možné rozhodnout na podkladě důkazů již ve věci opatřených a provedených. V
takových případech nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu –
opomenutých důkazů, ale pouze o výraz práva obhajoby, činit procesní návrhy mj.
i na provedení určitých důkazů. Tomuto oprávnění však na druhé straně
neodpovídá povinnost soudů vyhovět, nýbrž s ohledem na již zmíněnou zásadu
nezávislosti a nestrannosti soudní moci zakotvenou v Ústavě České republiky
postačí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. (Srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, usnesení Ústavního
soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10.)
Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněné K.
C. jako neopodstatněné, a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž
by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud uvedl stručné důvody pro své
rozhodnutí a to ve vztahu k té části dovolacích námitek, jimiž se obviněná
snažila vyvrátit existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem
na zdraví poškozeného, i když její argumenty byly založeny v převážné míře na
vyjádření nesouhlasu se způsobem, jak soudy ve věci činné, zhodnotily provedené
důkazy a že nevyhověly návrhu obviněné na doplnění dokazování. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném
zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně nepodal podle § 265h odst. 3 tr. ř. návrh
na odklad výkonu trestu zákazu činnosti uloženého obviněné K. C. a ani Nejvyšší
soud neshledal důvod k takovému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. s ohledem
na způsob rozhodnutí o podaném dovolání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová