5 Tdo 28/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
ledna 2004 o dovolání, které podala obviněná V. K., proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 14
To 51/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 166/2002, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 14 To
51/2003, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 7
T 166/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná V. K. byla rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 1. 2003,
sp. zn. 7 T 166/2002, uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že ve dnech 20. 12. a 29. 12.
2000, 6. 1., 8. 1., 16. 1. a 23. 1. 2001 v H., okr. P., na Č. p. neoprávněně
postupně vybrala ze svého postžirového účtu č. 158345…, založeného dne 23. 8.
1999 u IPB, a. s., P., částku 6000,- Kč v rozporu s obchodními podmínkami pro
postžirové účty, s kterými byla řádně seznámena, a s vědomím toho, že její
kladný zůstatek na účtu činí 149,- Kč, a způsobila tak škodu nyní ČSOB, a. s.,
ve výši 5851,- Kč.
Za to byla obviněná V. K. podle § 250 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu
odnětí svobody v trvání 1 měsíc, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem
podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu
škody.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově napadla obviněná V. K.
odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
usnesením ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 14 To 51/2003, podle § 256 tr. řádu jako
nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněné V. K. doručen dne 6. 11.
2003, jejímu obhájci dne 12. 5. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne
7. 5. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v
Táboře podala obviněná V. K. dne 4. 8. 2003 prostřednictvím své obhájkyně
dovolání, které dále dne 12. 8. 2003 a dne 15. 12. 2003 doplnila a které opřela
o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. K dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněná uvedla, že nebyla řádně
uvědomena o hlavním líčení konaném dne 15. 1. 2003. Tvrdí, že na doručence
zařazené v trestním spisu je podpis jiné osoby, nikoli její podpis, což lze
podle názoru obviněné jednoznačně zjistit porovnáním s jejími jinými podpisy na
listinách zařazených ve spisu. Dále se obviněná domnívá, že soud prvního stupně
pochybil i při předvolávání k dřívějšímu hlavnímu líčení, zejména pokud jde o
to, na kterou adresu zásilky doručoval, z čehož obviněná dovozuje nesprávnost
tvrzení odvolacího soudu, že se vyhýbala svým povinnostem. Další pochybení
potom spatřuje v postupu soudu, který se dotazoval u odborného lékaře na
zdravotní stav obviněné, neboť měla již jiného ošetřujícího lékaře. Obviněná
současně poukazuje na ustanovení § 202 odst. 2 tr. řádu a uvádí, že nepožádala,
aby se konalo hlavní líčení v její nepřítomnosti, a nebyla k němu řádně a včas
předvolána. Obviněná se vyjadřuje i k veřejnému zasedání odvolacího soudu,
které se konalo dne 10. 4. 2003, a má za to, že ani o tomto úkonu nebyla řádně
a včas uvědomena. Obviněná tvrdí, že jeho konání jí oznámil až v průběhu
veřejného zasedání telefonicky předseda senátu odvolacího soudu, považuje za
postup nestandardní a v rozporu se zákonem. Podle názoru obviněné tímto
postupem došlo k zásahu do jejího práva na projednání věci v její přítomnosti.
K témuž dovolacímu důvodu závěrem obviněná uvádí, že ač trestní stíhání bylo
proti ní zahájeno doručením usnesení dne 27. 2. 2002, dne 19. 3. 2002 byl bez
přítomnosti jejího obhájce proveden úkon spočívající v podání vysvětlení JUDr.
M. K. Obviněná má za to, že zmíněná osoba měla být vyslechnuta při respektování
ustanovení § 165 odst. 2 tr. řádu jako svědek.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná V. K.
uvedla, že nebylo spolehlivě prokázáno, že spáchala posuzovaný skutek, a dále
se domnívá, že tento skutek nedosahuje dolní hranice nebezpečnosti činu pro
společnost. Obviněná dále poukazuje na některé konkrétní okolnosti, o nichž
tvrdí, že se odehrály odlišným způsobem, než jak je zmíněno v popisu skutku,
zejména pokud jde o doručení avíza s informací o debetu na účtu a upomínky.
Podle přesvědčení obviněné nebylo nezvratně prokázáno, která osoba prováděla
výběry peněz. Z předložených argumentů obviněná dovozuje, že nebyl prokázán
zákonem požadovaný úmysl a ani potřebná společenská nebezpečnost činu. Proto
podle ní k posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, měly být
provedeny další důkazy, které zároveň navrhuje.
Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. zák. má potom
obviněná za to, že soud prvního stupně pochybil, jestliže neprovedl všechny
potřebné důkazy, zejména pokud jde o důkazy, které její vinu vyvracejí, přičemž
provedené důkazy hodnotil v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu a
odvolací soud následně toto pochybení neodstranil. Navíc se domnívá, že soud
druhého stupně jednal v její nepřítomnosti a bez řádného a včasného uvědomění o
úkonu. Podle názoru obviněné došlo k porušení zásady, která vyžaduje, aby v
pochybnostech bylo rozhodnuto ve prospěch obviněného.
V doplnění svého dovolání ze dne 12. 8. 2003 obviněná V. K. toliko zkráceným
způsobem opakuje argumentaci uvedenou již v předchozím podání k dovolacím
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a ani další doplnění ze dne
15. 12. 2003 žádné nové konkrétní důvody neobsahuje.
V rámci svého závěrečného návrhu, jak vyplývá z jeho změny provedené doplněním
dovolání, obviněná V. K. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
\"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře, kterým bylo zamítnuto její odvolání podané
proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž současně navrhuje zrušení výroku o
vině i trestu a dalších výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a
dále navrhuje přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí státnímu zástupci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné V. K. vyjádřila
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru obviněná kromě tvrzení, že nebyla prokázána její subjektivní
stránka, k dovolacímu důvodu podle § 265b odst 1 písm. g) tr. řádu nezmínila ve
svém dovolání ani jednu námitku hmotně právní povahy, protože se zabývá pouze
výhradami směřujícími proti dokazování a hodnocení důkazů. Takové námitky nelze
přitom podle státního zástupce podřadit pod tvrzený dovolací důvod ani pod
žádný jiný. Obdobně má státní zástupce za to, že ani k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu obviněná neuvádí takové skutečnosti, které by
ho naplňovaly. Jinou situaci však státní zástupce shledává u dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Nepovažuje za pochybení soudů činných
dříve ve věci doručování na adresu, kterou jim obviněná uvedla, avšak na které
se později v době pracovní neschopnosti nezdržovala. Státní zástupce se však
domnívá, že pokud jsou správné údaje tvrzené obviněnou a týkající se přípravy
a průběhu veřejného zasedání o odvolání, což není schopen posoudit z dostupného
spisového materiálu, je v této části dovolání obviněné důvodné. Došlo totiž
podle názoru státního zástupce ke zkrácení jejích práv a k tomu, že obviněné
bylo znemožněno osobně se účastnit projednání věci a obhajovat se. Státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře a také další rozhodnutí na zrušené
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc
v potřeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněné V. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako odvolacího soudu, kterým
bylo zamítnuto odvolání obviněné V. K. podané proti rozsudku soudu prvního
stupně, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h)
tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné.
Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. U., bylo proto
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K
podání dovolání došlo u Okresního soudu v Pelhřimově dne 4. 8. 2003, tj. v
místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst.
2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který
je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním
líčení nebo ve veřejném zasedání, na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích
důvodu. Pokud jde o námitky obviněné, v jejichž rámci tvrdí, že bylo porušeno
její právo na projednání věci v její přítomnosti, může být taková vada úspěšně
namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
řádu. Protože v této části dovolání obviněné V. K., která vychází z citovaných
výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §
265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a
odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i
řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné.
V rámci svých námitek opírajících se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. řádu obviněná V. K. uvedla, že došlo k porušení ustanovení o
přítomnosti obviněného u hlavního líčení a ve veřejném zasedání. Stran
nepřítomnosti u hlavního líčení obviněná tvrdí, že nepřevzala poštovní zásilku,
jejímž obsahem bylo předvolání k hlavnímu líčení u Okresního soudu v
Pelhřimově, které bylo následně konáno dne 15. 1. 2003. Doručenka, která má
prokazovat zmíněné doručení, je podle obviněné podepsána jinou osobou, což
obviněná považuje za zřejmé již z porovnání tohoto podpisu s jejími skutečnými
podpisy obsaženými v trestním spise. Má tudíž za to, že soud prvního stupně
pochybil, pokud za popsaného stavu jednal v hlavním líčení podle § 202 odst. 2
tr. řádu v její nepřítomnosti.
Jak zjistil Nejvyšší soud ze spisového materiálu, na den 15. 1. 2003 bylo
Okresním soudem v Pelhřimově nařízeno ve věci hlavní líčení. K nařízení došlo
již dříve, avšak žádné hlavní líčení do uvedeného data se nekonalo a vždy bylo
z důvodu nepřítomnosti obviněné odročeno. Vyrozumění o hlavním líčení konaném
dne 15. 1. 2003 převzali podle doručenek zařazených na č. l. 79 trestního
spisu obhájce obviněné, příslušné státní zastupitelství a poškozený. Na stejném
čísle listu je zařazena i doručenka (dodejka) náležející k poštovní zásilce
adresované obviněné V. K., jejímž obsahem bylo její předvolání k hlavnímu
líčení. Zásilka byla podle data zde uvedeného evidentně doručena dne 4. 12.
2002, dále je však opatřena nečitelným podpisem osoby přebírající zásilku.
Zmíněný podpis sice začíná písmenem \"K\", ale je zřetelně odlišný od podpisů
učiněných obviněnou na dalších doručenkách či listinách zařazených v trestním
spise (např. na č. l. 18 až 24, 41, 44, 58 nebo 77 trestního spisu). Jak dále
vyplývá z písemných podkladů, dne 15. 1. 2003 samosoudkyně soudu prvního stupně
zahájila hlavní líčení a konstatovala, že obviněná V. K. se nedostavila, byť v
protokolu o hlavním líčení je obviněná uvedena mezi přítomnými osobami. Její
obhájce ji omluvil a předal soudu potvrzení o pracovní neschopnosti.
Samosoudkyně následně vyhlásila usnesení, podle kterého bylo konáno hlavní
líčení ve smyslu § 202 odst. 2 tr. řádu v nepřítomnosti obviněné (č. l. 81 a 82
trestního spisu). Závěrem hlavního líčení byl vyhlášen výše citovaný rozsudek.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze na základě popsaných skutečností konstatovat,
že není zřejmé, zda obviněná V. K. skutečně převzala předvolání k uvedenému
hlavnímu líčení. Jediným dokladem, který má převzetí této zásilky prokazovat,
je doručenka, která je však opatřena podpisem, jenž se bezpochyby neshoduje s
obvyklým podpisem obviněné. Současně nelze odhlédnout ani od tvrzení samotné
obviněné, podle něhož jí zásilka s vyrozuměním o konání hlavního líčení
doručena nebyla. Pokud tedy za této situace soud prvního stupně postupoval
podle § 202 odst. 2 tr. řádu a konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné,
porušil ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, neboť postup ve
smyslu tohoto ustanovení je možný toliko tehdy, byl-li obviněný k hlavnímu
líčení včas a řádně předvolán [§ 202 odst. 2 písm. b) tr. řádu]. Tím došlo i k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak tvrdila
ve svém podaném mimořádném opravném prostředku obviněná, tudíž ve zmíněném
rozsahu je nutné dovolání hodnotit jako důvodné.
Pokud jde o další dovolací námitku obviněné, která se týká její nepřítomnosti
ve veřejném zasedání, z trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že v řízení o
odvolání podaném obviněnou nařídil soud druhého stupně na den 10. 4. 2003
veřejné zasedání. O jeho konání podle doručenek prokazatelně vyrozuměl všechny
osoby, které měly být vyrozuměny (č. l. 97 trestního spisu), a dále k němu
předvolal obviněnou V. K. Jak vyplývá ze spisového materiálu, obviněná dne 2.
4. 2003 převzala příslušnou zásilku s vyrozuměním o konání veřejného zasedání
odvolacího soudu na den 10. 4. 2003, kterou jí doručil příslušný orgán Policie
České republiky. Odvolací soud však podepsanou doručenku (dodejku) od této
zásilky obdržel až dne 10. 4. 2003 v 10.40 hod. (č. l. 105 trestního spisu).
Proto dne 10. 4. 2003 po zahájení veřejného zasedání v 9.00 hod. předseda
senátu odvolacího soudu konstatoval, že obviněné nebylo doručeno předvolání,
neboť v tomto okamžiku odvolací soud neměl k dispozici zmíněnou doručenku.
Předseda senátu odvolacího soudu se pak s obviněnou spojil telefonicky
prostřednictvím jejího obhájce, přičemž do protokolu o veřejném zasedání bylo
poté uvedeno, že k dotazu předsedy senátu obviněná uvedla, že o konání
veřejného zasedání byla vyrozuměna před více než pěti dny, ale v důsledku
strachu ze soudů se nedostavila, souhlasí však s projednáním odvolání pouze v
přítomnosti svého obhájce. Ve veřejném zasedání odvolacího soudu se tedy
pokračovalo, bylo v něm rozhodnuto shora citovaným způsobem a veřejné zasedání
bylo ukončeno v 9.55 hod. (č. l. 99 trestního spisu). V dovolání potom obviněná
uvedla, že o veřejném zasedání odvolacího soudu nebyla řádně a včas uvědomena,
přičemž o jeho konání ji informoval až dne 10. 4. 2003 telefonicky předseda
senátu, což považuje za postup nestandardní a v rozporu se zákonem.
Z popsaných okolností je tudíž zřejmé, že obviněná V. K. byla řádně a včas
předvolána k veřejnému zasedání, v němž odvolací soud rozhodoval o jejím
odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně. Tuto skutečnost
ovšem odvolací soud v době konání veřejného zasedání neměl dostatečným způsobem
potvrzenu. Její ověření na podkladě telefonátu předsedy senátu odvolacího soudu
již v průběhu veřejného zasedání nepovažuje Nejvyšší soud za vhodný postup,
který by spolehlivě vylučoval pochybnosti o řádném a včasném předvolání
obviněné k veřejnému zasedání, jak o tom ostatně svědčí i její dovolací námitky
v tomto směru. I když sám o sobě by uvedený postup odvolacího soudu nemohl
naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, odvolacímu soudu
je třeba vytknout v této souvislosti další nedůslednost, která již vyvolává
pochybnosti o tom, zda byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné ve
veřejném zasedání. Ustanovení § 233 odst. 1 tr. řádu totiž přikazuje soudu
předvolat k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast je při tomto úkonu nutná. V
posuzované věci dal předseda senátu odvolacího soudu pokyn k tomu, aby obviněná
V. K. byla k veřejnému zasedání konanému dne 10. 4. 2003 o jejím odvolání
předvolána, byť je zde zároveň nelogický dovětek, že se obviněná \"může, ale
nemusí dostavit\" (č. l. 97 trestního spisu). Jestliže byl vydán pokyn k
předvolání obviněné, je z toho zřejmé, že předseda senátu odvolacího soudu
považoval přítomnost obviněné u tohoto veřejného zasedání za nutnou, jinak by
ji o jeho konání jen vyrozuměl, tak jako ostatní osoby. V okamžiku konání
veřejného zasedání však neměl odvolací soud k dispozici doklad, který by
doručení předvolání obviněné prokazoval, proto na základě učiněných zjištění
předseda odvolacího senátu správně konstatoval, že obviněné nebylo předvolání
doručeno. Za těchto okolností tedy nemohlo být veřejné zasedání odvolacího
soudu vůbec konáno, ledaže by odvolací senát rozhodl, že původní rozhodnutí
předsedy senátu o předvolání obviněné k veřejnému zasedání nebylo správné a že
postačovalo ji o jeho konání jen vyrozumět. Takové rozhodnutí i s důvody, které
k němu vedly, by pak muselo být v celém svém obsahu zachyceno v protokolu o
veřejném zasedání ze dne 10. 4. 2003 (viz § 136 tr. řádu). V protokolu o tomto
veřejném zasedání Krajského soudu v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře je
ovšem obsaženo jen rozhodnutí o tom, že veřejné zasedání bude konáno i v
nepřítomnosti obviněné, aniž bylo zároveň rozhodnuto a odůvodněno, že bylo
možné takto postupovat navzdory předvolání obviněné, jejíž účast u veřejného
zasedání odvolacího soudu původně považoval předseda senátu tohoto soudu za
nutnou. Postup odvolacího soudu byl tedy rozporný, protože si neujasnil a
náležitě nevyjádřil, zda a proč účast obviněné u veřejného zasedání považoval
za nutnou či nikoli, a to za situace, kdy obviněnou k veřejnému zasedání
odvolacího soudu nejdříve předvolal jako osobu, jejíž účast je nutná, a pak
navzdory tomu veřejné zasedání konal v její nepřítomnosti.
Přestože obviněná V. K. v rozporu s podklady zařazenými v trestním spisu v
dovolání tvrdí, že předvolání k veřejnému zasedání neobdržela (neboť doručenka
prokazuje opak), odvolací soud vzhledem k učiněným zjištěním nepostupoval
důsledně v souladu s ustanoveními o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání
(zejména s ustanovením § 233 odst. 1 tr. řádu). Námitka obviněné tak byla
shledána důvodnou a zároveň naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. řádu.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud upozorňuje, že v trestním spise
Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 7 T 166/2002 není vůbec založeno písemné
vyhotovení odvolání obviněné V. K., o němž rozhodoval Krajský soud v Českých
Budějovicích usnesením, proti kterému směřuje dovolání obviněné.
Po zjištění, že dovolání obviněné V. K. je ve výše uvedených směrech
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a rozsudek
Okresního soudu v Pelhřimově, podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud
zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu
soudu v Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Pelhřimově tak v naznačeném rozsahu opětovně nařídí hlavní
líčení v posuzované trestní věci, ke kterému řádně a včas předvolá obviněnou.
Hlavní líčení přitom může konat i v její nepřítomnosti, avšak pouze za
naplnění všech materiálních a formálních podmínek stanovených v § 202 odst. 2
tr. řádu, resp. též podle § 202 odst. 3 a 4 tr. řádu. Po provedení hlavního
líčení potom soud prvního stupně ve věci rozhodne. Obdobně bude-li ve věci
rozhodovat soud druhého stupně o podaném odvolání, bude nutné obviněnou ve
smyslu § 233 odst. 1 tr. řádu buď předvolat k veřejnému zasedání odvolacího
soudu, pokud bude předseda senátu osobní účast obviněné považovat za nutnou,
nebo v opačném případě ji o jeho konání jen vyrozumí. Ze spisu však musí být
jednoznačně patrné, kterou z těchto alternativ odvolací soud zvolil. Není
přípustné tzv. předvolání s dovětkem, že se obviněná může, ale nemusí dostavit,
protože takový postup je v rozporu s ustanovením § 233 odst. 1 věty první tr.
řádu a vzbuzuje pochybnosti o tom, zda ve skutečnosti nejde jen o vyrozumění o
konání veřejného zasedání ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení. I veřejné
zasedání odvolacího soudu pak lze provést v nepřítomnosti obviněné, avšak opět
pouze za podmínek stanovených trestním řádem tak, aby případně nedošlo k
porušení práva obviněné podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pokud se týká dalších námitek uplatněných obviněnou V. K. v jejím dovolání,
Nejvyšší soud k nim uvádí následující. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. řádu obviněná dále uvedla, že jeho naplnění shledává i v tom, jak
byla předvolávána k dříve nařízeným hlavním líčením ve věci, která však nebyla
konána, dále v dotazu učiněném vůči lékaři, který již není jejím ošetřujícím
lékařem, a v provedení úkonu spočívajícího podání vysvětlení JUDr. M. K.
Zmíněná tvrzení obviněné se však netýkají dodržení pravidel o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, takže ani případná
oprávněnost těchto námitek nenaplňuje uvedený dovolací důvod.
Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podstatu svých
dovolacích námitek shledává obviněná především v tom, že podle jejího názoru
nebylo prokázáno, že by se dopustila posuzovaného skutku, resp. nebyly
prokázány ani některé další rozhodné okolnosti, jakou je např. výše škody. Dále
obviněná spatřuje pochybení v provádění důkazů, a to ve správnosti a úplnosti
dokazování a v hodnocení důkazů. V tomto rozsahu tak obviněná opírá existenci
citovaného dovolacího důvodu primárně o nesprávná skutková zjištění, z kterých
vycházely soudy dříve činné ve věci, a nesprávné právní posouzení svého jednání
dovozuje především z odlišného hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily
soudy obou stupňů.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut
není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu
druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani
v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením,
nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího
soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti
v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z
omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je Nejvyšší soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněné V. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak,
jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně
ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají
správnosti učiněných skutkových zjištění, resp. správnosti a úplnosti
dokazování, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle
citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud v souvislosti s omluvami neúčasti obviněné V. K. u hlavního
líčení, které dokládala potvrzeními pracovní neschopnosti, v obecném smyslu
doplňuje, že taková omluva neúčasti sama o sobě nepostačuje k tomu, aby mohla
být považována za řádnou omluvu (např. ve smyslu § 202 odst. 3 tr. řádu).
Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se totiž vystavuje především pro
účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z
ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní
neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Potvrzení lékaře, že ve smyslu § 2 této vyhlášky uznal obviněnou práce
neschopnou, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněná současně není schopna
dostavit se k hlavnímu líčení, případně k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby
bylo možné považovat omluvu za řádnou, muselo by příslušné potvrzení obsahovat
dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněné
účast na nařízeném úkonu. Samotné předložení zmíněného potvrzení o pracovní
neschopnosti, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z
něj není patrný charakter onemocnění a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah
omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněnou vyplývají.
Jedinou námitkou opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, která by byla způsobilá ho naplnit, je tak jen tvrzení obviněné,
podle něhož jí nebyl prokázán úmysl vedoucí ke spáchání podvodného jednání a
není zřejmé, jak mohla banku uvést v omyl. Obviněná však zmíněné námitky
neodůvodňuje žádnou konkrétní argumentací dokládající správnost jejího názoru.
Nejvyšší soud - aniž by jakkoli předjímal nové rozhodnutí o vině, které musí
učinit soud prvního stupně - proto poukazuje na skutkové závěry ve věci dříve
činných soudů, podle kterých obviněná neoprávněně vybrala ze svého účtu určitou
částku, přičemž tak činila v rozporu s obchodními podmínkami, s nimiž byla
seznámena, a s vědomím nízkého kladného zůstatku na účtu. Obviněná si tak
bezpochyby musela být vědoma možnosti způsobení negativního následku
předpokládaného zákonem a současně musela být alespoň srozuměna s jeho vznikem.
Podle rozhodných skutkových zjištění, jejichž správnost a úplnost však
Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat, tudíž obviněná jednala přinejmenším v
nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., tedy ve formě zavinění
dostatečné pro spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (§
3 odst. 3 tr. zák.).
Pokud jde o otázku jednání v omylu, podle Nejvyššího soudu úvahy obviněné o
tom, zda svým jednáním mohla či nemohla uvést v omyl banku, nejsou zcela
přesné. Má-li totiž být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo
neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu
(resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci
oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem
právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb.
rozh. tr.). V posuzované věci proto pochopitelně nejednala v omylu poškozená
banka jako celek, ale příslušná přepážková pracovnice banky (resp. pošty),
která prováděla majetkovou dispozici spojenou s výplatou peněz. Na podvodu
přitom mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel (v posuzované
trestní věci obviněná), osoba jednající v omylu (přepážková pracovnice), osoba
poškozená (banka) a osoba obohacená (opět obviněná), jak je zřejmé z již
citovaného judikátu. Přepážková pracovnice pak mohla být uvedena v omyl
jednáním obviněné, která požadovala, resp. prostřednictvím platební karty
uskutečnila neoprávněnou výplatu peněz. Uvedení v omyl není vyloučeno ani
konkludentním jednáním, pokud obviněná podle skutkových zjištění sice aktivně
nepřesvědčovala přepážkovou pracovnici banky o oprávněnosti svého požadavku,
ale jen uplatnila požadavek na výplatu peněžní částky v rozporu se stanovenými
podmínkami. Proto právní posouzení skutku bylo v napadeném usnesení i v
předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně učiněno správně, přestože v popisu
skutku mohly být uvedené rozhodné okolnosti vyjádřeny přesněji a výslovně.
Dovolání obviněné je tedy v rozsahu zmíněných námitek zjevně neopodstatněné.
Posledním dovolacím důvodem uplatněným v dovolání obviněné V. K. byl důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění je možné ve dvou
alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o
dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k
druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného
prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné V.
K. však bylo [s výše zmíněnou výjimkou týkající se přítomnosti obviněné ve
veřejném zasedání, což je však skutečnost naplňující speciální dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu] jinak v souladu se zákonem a v řádně
provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za
dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o
zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené
pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k
omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k
naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí,
byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V této
souvislosti lze za jedinou konkrétní argumentaci obviněné V. K. považovat její
shora citované námitky, které měly naplňovat dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Jak vyplývá již z výše uvedeného, v řízení,
které předcházelo napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, zjistil Nejvyšší soud
okolnosti zakládající jen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
(konání hlavního líčení a veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti
obviněné), zatímco k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu nedošlo (námitky obviněné směřovaly pouze proti správnosti skutkových
zjištění a proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování). Dovolací důvod
podle druhé alternativy ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu tedy byl
shledán jen v tom, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud prvního stupně, případně i odvolací soud
v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto
dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§
265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněné V. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry