5 Tdo 313/2014-57
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2014 o
dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 65/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 137/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 2 T
137/2012, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil společně s dalšími obviněnými
způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině zmíněného rozhodnutí.
Za tyto trestné činy a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 25 T 105/2011, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 5 To 3/2012, byl obviněný
odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a 2 tr.
zákoníku k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena
povinnost k náhradě škody způsobené trestnými činy. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 25 T 105/2011, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 5 To 3/2012, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a
trestu u dalších obviněných.
O odvolání obviněného podaném proti shora citovanému rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 2 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, sp. zn.
9 To 65/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Přitom
rozhodl o podaných odvoláních některých dalších obviněných tak, že podle § 258
odst. 1 písm. d), e) a f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek
soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl v rozsahu
zrušení o vině a trestech, jakož i o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný P. B.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů
nesprávně použily pojem „organizovaná skupina“ ve svých rozhodnutích, ačkoli
tento pojen není v zákoně definován a jeho obsah dovodila jen judikatura.
Obviněný nesouhlasí ani se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly oba nižší
soudy, a má za to, že nejednal společně s ostatními spoluobviněnými po
předchozí domluvě, koordinovaně a plánovitě. Závěrem svého dovolání proto
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v
Praze a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného P. B.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mu neodpovídají. Pokud jde o otázku
organizované skupiny, podle státní zástupkyně z provedených důkazů jednoznačně
vyplynulo, že obviněný měl v této skupině hlavní postavení a že ostatní
spolupachatelé jednali po předchozí domluvě koordinovaně s ním, aby společně
uskutečnili svůj zločinný záměr. Státní zástupkyně tedy považuje posouzení
jednání obviněných jako členů organizované skupiny za správné. Závěrem svého
vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. B. opírá své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Tento dovolací důvod může být dán jen tehdy, jestliže
skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný
podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o
jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková
okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni
dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněného, jimiž
zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění a vyjádřil nesouhlas s
hodnocením některých provedených důkazů.
V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného, jimiž
zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované
skupiny, který použil soud prvního stupně ve výroku o vině v odsuzujícím
rozsudku a s nímž se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. Obviněný
založil své přesvědčení o nesprávnosti tohoto právního posouzení v podstatě jen
na tvrzení, že zákon nijak nevymezuje pojem „organizovaná skupina“, takže o něj
nelze opřít závěr o vině obviněného, jak to učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud nepovažuje uvedenou námitku za opodstatněnou, přičemž k výtkám
obviněného zdůrazňuje následující skutečnosti.
Spáchání trestného činu pachatelem, který je členem organizované
skupiny, je nejen obecnou přitěžující okolností podle § 42 písm. o) tr.
zákoníku, ale u některých trestných činů i okolností, jež podmiňuje použití
vyšší trestní sazby. Pojem „organizovaná skupina“ sice skutečně není v zákoně
blíže definován, jak tvrdí obviněný P. B. ve svém dovolání, takže jeho bližší
vymezení je věcí soudní praxe a judikatury. V této souvislosti však lze odkázat
na dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší
soud důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněné
pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí
sdružení více osob, v kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé
členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a
koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení
sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a
jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v
rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se
nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani
formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel
fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se
podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných
okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného pak zcela odpovídá
všem těmto podmínkám.
Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku
(viz bod II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), obviněný P. B.
společně s obviněnými J. L. a P. S. dne 13. 8. 2011 v 11.49 hod. v P. při jízdě
na eskalátoru z vestibulu stanice metra na nástupiště metra linky „C“ po
předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh obstoupili poškozeného K. Z., a to
tak, že obviněný P. S. stál vedle poškozeného a rozptyloval jeho pozornost
snahou o konverzaci a obvinění J. L. a P. B. stáli těsně za poškozeným, přičemž
obviněný J. L. kryl svým tělem jednání obviněného P. B., který vytáhl
poškozenému z pravé boční kapsy kalhot jeho černou koženou peněženku v hodnotě
300 Kč s osobními doklady, s platební kartou MasterCard vydanou Komerční bankou
a platební kartou VISA vydanou Českou spořitelnou, obě na jméno poškozeného,
dále s 19 ks stravenek Gastropas po 70 Kč a s finanční hotovostí ve výši 2 500
Kč, čímž způsobili poškozenému K. Z. celkovou škodu ve výši nejméně 4 130 Kč. Z
popisu dalšího skutku (viz bod V. výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně) je patrné, že obviněný P. B. společně s obviněnými J. L., P. S. a L. N.
dne 22. 8. 2011 v 19.20 hod. v P., W. ul., při jízdě po eskalátoru z nástupiště
stanice metra „C“ do spodní haly železniční stanice P. – H. n. po předchozí
vzájemné domluvě a rozdělení úloh obstoupili poškozeného K. S., nar. ..., a to
tak, že obvinění J. L. a L. N., která předstírala zdravotní indispozici, stáli
těsně před poškozeným a bránili mu ve výstupu, zatímco obviněný P. S. fyzickým
kontaktem rozptyloval pozornost poškozeného a kryl jednání obviněného P. B.,
který se natlačil na poškozeného, přičemž mu vzal z pravé zadní kapsy kalhot
hnědou koženou peněženku v hodnotě 150 Kč s osobními doklady a s peněžní
hotovostí ve výši 750 Kč. Konečně v rámci posledního ze spáchaných skutků (viz
bod VII. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) obviněný P. B. s
obviněnými J. L. a J. L. dne 26. 9. 2011 ve 13.07 hod. v P. na nástupišti ve
stanici metra „C“ při nastupování do soupravy metra ve směru jízdy do L. po
předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh přistoupili k V. P. tak, že
obviněný J. L. předešel jmenovanou a zahradil cestu ostatním nastupujícím,
zatímco obviněný J. L. za zády jmenované kryl jednání obviněného P. B., který
sahal rukou do kabelky, jež měla V. P. při sobě, a z této jí odcizil světle
hnědou koženou peněženku poškozené L. K. v hodnotě 1 000 Kč s osobními doklady,
s platební kartou Maestro České spořitelny vydanou na jméno L. K.a s finanční
hotovostí ve výši 5 000 Kč.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že výše uvedený popis
skutkových okolností odůvodňuje naplnění všech zákonných znaků zločinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku. To se týká i znaku spočívajícího ve spáchání trestného
činu krádeže obviněným P. B. jako členem organizované skupiny ve smyslu § 205
odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, protože všichni obvinění jednali jako nejméně
tři trestně odpovědné osoby, postupovali při tom po vzájemné dohodě
koordinovaně a s rozdělením úkolů, což jim jednoznačně umožnilo úspěšně spáchat
posuzované trestné činy a zároveň eliminovalo možnost poškozených případně
předejít svému okradení nebo mu účinně zabránit. Námitku obviněného, v níž
vytkl nesprávné posouzení zmíněného znaku, proto Nejvyšší soud považuje za
nedůvodnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný P. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší
soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání obviněného P. B.v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§
265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 4. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y