5 Tdo 313/2024

5 Tdo 313/2024-2746

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný Václav Macke, bytem Králova Výšina 1359/20, Ústí nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 6 To 6/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 50 T 4/2018, byl obviněný Václav Macke uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině). Dále pod bodem 2. výroku o vině byl uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl podle § 43 odst. 1 a § 206 odst. 4 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. V adhezním řízení soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené specifikované ve výroku citovaného rozsudku s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o vině a trestu spoluobviněného Josefa Pechana.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a také poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Ústecký kraj. Z podnětu odvolání poškozené Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 6 To 6/2023, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Ústecký kraj, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále tento soud podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit této poškozené majetkovou škodu ve výši 374 114 Kč a podle téhož ustanovení uložil samostatně dovolateli povinnost zaplatit na náhradu škody téže poškozené částku 406 169 Kč. Ve výroku pod bodem II. svého rozsudku Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř jako nedůvodná.

3. Skutkové závěry soudu prvního stupně týkající se obviněného Václava Mackeho, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jsou všem procesním stranám dobře známy, není nutné je znovu opakovat především s ohledem na výsledek dovolacího řízení, proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na znění popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný Václav Macke podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 6 To 6/2023, a též proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. v němž označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že doslova uvedl, že „1. napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu; 2. napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“. Citovaný dovolací důvod tudíž neodpovídal aktuálnímu znění jeho slovního vyjádření, jak bude vysvětleno níže v bodě 9. tohoto usnesení.

5. Konkrétně obviněný vytkl soudům nedostatky v popisu skutků, který postrádá vymezení úmyslného zavinění, v čemž spatřoval nedostatek subjektivní stránky trestných činů. Konkrétně však obviněný neoznačil, zda tato jeho námitka dopadá na všechny trestné činy, jimiž byl shledán vinným, nebo míří pouze na některý z nich, blíže vytýkanou vadu nespecifikoval. Dále se obviněný ohradil proti tomu, že soudy dospěly k závěru o jeho trestní odpovědnosti za jednání jménem obchodní společnosti Christofer, s. r. o., ačkoli v ní zastával pozici prokuristy, nevykonával funkci statutárního orgánu (nesprávně použil označení „statutárního zástupce“). Pouze ten byl přitom odpovědný za právní jednání činěná jménem obchodní společnosti Christofer, s. r. o. Obviněný tedy odmítl, že by se dopustil protiprávního jednání, nanejvýše vykonával vůli třetí osoby.

6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby ho sám zprostil obžaloby.

7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky. Státní zástupce upozornil na chybnou citaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli slovnímu vyjádření dovolacího důvodu odpovídá důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tuto vadu přičítal tomu, že obhájkyně obviněného dosud nevzala na vědomí legislativní změnu vymezení dovolacích důvodů provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., a to s účinností od 1.

1. 2022. Podle jeho názoru je námitka proti naplnění trestní odpovědnosti obviněného vzhledem k jeho postavení prokuristy v obchodní společnosti Christofer, s. r. o., bezpředmětná a nemá vliv na právní kvalifikaci žádného ze stíhaných skutků. Protože obviněný neuvedl podrobnější argumentaci k této námitce, lze pouze předpokládat, že vycházel z nesprávné představy, podle níž se dotčené trestné činnosti může dopustit pouze fyzická osoba v postavení statutárního orgánu právnické osoby. To však státní zástupce rozhodně odmítl.

Trestného činu zpronevěry se může dopustit každá fyzická osoba, jíž byla svěřena věc z majetku právnické osoby, mezi tyto osoby nepochybně patří i prokurista právnické osoby. Stejně tak pachatelem přečinu poškození věřitele v případech, v nichž je dlužníkem právnická osoba, může být nejen její statutární orgán, ale též každá osoba oprávněná činit za právnickou osobu úkony a hospodařit s jejím majetkem, tudíž i prokurista. Spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby pak může kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena v zákonné míře nebo nebyla vyměřena vůbec.

Proto v případě krácení daňové povinnosti právnické osoby teoreticky může být pachatelem i fyzická osoba, která nemá k právnické osobě žádný formální vztah, samozřejmě tedy rovněž prokurista. V dalších podrobnostech k této otázce státní zástupce odkázal na bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Za bezpředmětnou státní zástupce označil také námitku, podle níž popis skutků nezahrnuje vyjádření úmyslného zavinění obviněného. Tak tomu totiž ve skutečnosti není a tvrzení obviněného vzbuzují dojem, že se s obsahem tzv. skutkových vět náležitě neseznámil.

Státní zástupce stručně upozornil na vadu v postupu soudů, proti níž se obviněný v dovolání neohradil. Soudy opomenuly aplikovat na jednání obou obviněných pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ustanovení o jednání za jiného (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku), v důsledku čehož měl být tento skutek ve vztahu k základní skutkové podstatě právně posouzen nikoli jako maření uspokojení věřitele jiné osoby podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale vlastního, resp. svého věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. Veškeré dovolací námitky obviněného tedy státní zástupce shledal zjevně nedůvodnými, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ve smyslu § 265r odst.

8. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

9. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod, který vymezil jednak zákonnou citací [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a také slovně (napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku). Slovní vyjádření dovolacího důvodu však neodpovídá znění písm. g) citovaného ustanovení, ale formulaci důvodu uvedenému pod písm. h) tamtéž. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podal své dovolání téměř 2 roky po účinnosti změny trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., který s účinností od 1. 1. 2022 zařadil do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nový dovolací důvod pod písm. g). Proto jsou od 1. 1. 2022 důvody původně označené pod písmeny g) až l) nově evidovány pod písmeny h) až m). Byť obviněný zjevně nereflektoval uvedenou novelizaci trestního řádu, je nejen ze slovního vyjádření jím označeného dovolacího důvodu, ale také z konkrétní, byť velmi

kusé, argumentace zřejmé, že vytýká nesprávné právní posouzení skutku, což odpovídá důvodu uvedenému nyní v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě. Uvedená nesprávnost (chybná citace zákonného dovolacího důvodu) však neměla vliv na případné přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě podotýká, že obviněný sice v dovolání citoval na první pohled dvě alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které odlišil číslicemi (1. a 2.), avšak jejich obsah se shodoval a odpovídal výhradně první z nich.

10. V reakci na obviněným zvolenou formu slovního vyjádření důvodu podaného dovolání Nejvyšší soud obecně připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku (1. varianta) nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (2. varianta). Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu v dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo, proti čemuž se však obviněný v dovolání neohradil. Obviněný tedy evidentně směřoval své výhrady proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu 1. alternativy citovaného dovolacího důvodu.

b) K uplatněným námitkám obviněného

11. S ohledem na výše uvedené nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, jimiž brojil proti znění tzv. skutkové věty, byť formálně namítal nedostatek subjektivní stránky trestných činů, ale dále ani ty námitky, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, které akceptoval i odvolací soud. Jimi totiž obviněný primárně zpochybnil hodnocení ve věci opatřených a provedených důkazů soudy obou stupňů ve vztahu k jeho trestní odpovědnosti, přičemž se lze jen domnívat, že je obviněný směřoval ke všem skutkům, resp. trestným činům, za něž byl odsouzen.

12. Mimo rámec dovolacího přezkumu se Nejvyšší soud pouze stručně vyjádří ke kusým a nekonkrétně formulovaným námitkám obviněného, přestože ani jedna z nich obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nemohlo tedy z jejich podnětu dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Rozhodně nelze přisvědčit výtce nedostatečného popisu skutku, resp. skutků, který podle obviněného nevyjadřoval subjektivní stránku (zřejmě) všech trestných činů.

Takové tvrzení obviněného je v přímém rozporu s doslovným zněním tzv. skutkových vět výroku o vině, jak přiléhavě podotkl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. Záměr obviněného u zločinu zpronevěry vystihuje pod bodem 1. výroku o vině výslovně slovní spojení: „…v úmyslu obohatit se…“, zavinění k přečinu poškození věřitele je vyjádřeno slovy: „…jednali s vědomím, že vyvedením finančních prostředků ze společnosti Christofer, s. r. o., způsobí škodu též věřitelům této společnosti…“. Úmysl zkrátit výši daňové povinnosti této obchodní společnosti jako subjektu daně z příjmů i daně z přidané hodnoty zase vyplývá z té části tzv. skutkové věty pod bodem 2.

výroku o vině, v níž je uvedeno, že na základě nepravdivých údajů obviněný nechal (případně oba obvinění nechali) „zpracovat daňová přiznání s nesprávnými údaji, snižujícími daňovou povinnost společnosti Christofer, s. r. o.“, a to „přestože si byli oba vědomi, že výdaje na dokladech deklarované nebyly ve skutečnosti společností Christofer, s. r. o., vynaloženy…“. Kromě toho však na zjevné úmyslné zavinění obviněného poukazuje samotný způsob provedení jednotlivých skutků, finanční transakce specifikované v popisu skutku neměly oprávněný důvod, rozhodně nešlo o omyl, ale právě o sofistikované a předem promyšlené jednání, jehož výsledkem bylo obohacení obviněného, případně spoluobviněného, a to na úkor obchodní společnosti Christofer, s.

r. o., jejích věřitelů a ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem v Ústí nad Labem u skutku pod bodem 2. výroku o vině. Rovněž je vhodné zdůraznit, že obviněný se ve svém dovolání blíže nezmínil, zda podle jeho přesvědčení chybí vědomostní složka úmyslu, tj. není zde znalost všech relevantních skutečností, nebo volní složka úmyslu, tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením, či obě tyto složky zároveň. Nicméně i přesto nelze mít jakékoli pochybnosti o tom, že ohledně zjištěných skutků a jejich právní kvalifikace u něho připadá v úvahu výlučně úmyslná forma zavinění, konkrétně pak ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku.

13. Co se týká námitky zpochybňující trestní odpovědnost obviněného za jednání jménem obchodní společnosti Christofer, s. r. o., jejímž byl prokuristou, ani ta nemohla v dovolacím řízení obstát. Nejvyšší soud v této souvislosti nejprve připomíná, že v době spáchání posuzované trestné činnosti byla prokura upravena v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) a pouze podpůrně bylo možné použít obecnou úpravu zastoupení v tehdy účinném zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

V § 14 obchodního zákoníku byl tento institut ve stručnosti upraven tak, že prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Prokuru bylo možné udělit jen fyzické osobě, omezení prokury vnitřními pokyny nemělo právní následky vůči třetím osobám a udělení prokury bylo účinné od zápisu v obchodním rejstříku. Rozsah prokury tak byl vymezen přímo zákonem, prokurista byl oprávněn jménem podnikatele činit všechny právní úkony, k nimž docházelo při provozu podniku.

V současnosti je prokura jako zvláštní smluvní zastoupení upravena v § 450 až 456 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, přičemž její podstata a základní rysy v podstatě vychází z předcházející zákonné úpravy v obchodním zákoníku (jde o zvláštní smluvní zastoupení, na jehož základě je prokurista zmocněn k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu včetně těch, k nimž se jinak vyžaduje zvláštní plná moc). Soudní praxe se otázkou trestní odpovědnosti prokuristy právnické osoby již zabývala v souvislosti s trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a zneužívání informací v obchodním styku, přičemž vyslovené právní názory k postavení konkrétního obviněného, který zastával pozici prokuristy, lze aplikovat i na posuzovaný případ obviněného.

V první publikované trestní věci bylo zdůrazněno obecné pravidlo, podle něhož ze samotného zákonného postavení prokuristy obchodní společnosti ještě nevyplývá jeho zákonná povinnost, aby za podnikatele zajistil řádné odvedení pojistného a jiných zákonných plateb státu, avšak taková povinnost může vyplývat z jiného jeho postavení v obchodní společnosti (srov. rozhodnutí č. 48/2005 Sb. rozh. tr.). Takovým postavením může být i výkon jakékoli funkce nebo jakýkoli jiný způsob, jímž se fyzická osoba podílí na příslušných činnostech právnické osoby, a proto účastníkem na podnikání právnické osoby může být i prokurista nebo jiný zákonný nebo smluvní zástupce podnikatele (srov. rozhodnutí č. 53/2012 Sb. rozh.

tr.). Tak tomu přitom bylo i v posuzované věci, protože obviněný Václav Macke fakticky zastával pozici odpovídající v podstatě postavení statutárního orgánu obchodní společnosti Christofer, s. r. o., jak bude podrobněji vysvětleno níže.

14. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání, že skutkové podstaty trestných činů zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, poškození věřitele podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku ani zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, podle nichž byly posouzeny žalované a soudy zjištěné skutky, spáchané obviněným dílem samostatně, dílem v součinnosti se spoluobviněným, nevyžadují žádné zvláštní postavení či funkci pachatele (tzv. konkrétní či speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr.

zákoníku). Z tohoto důvodu postačí, jestliže obviněný, resp. pachatel formálně i fakticky činí úkony za právnickou osobu, jedná jejím jménem nebo v jejím zastoupení nebo za ni činí příslušná právní jednání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/2020 Sb. rozh. tr.). S ohledem na výklad pod bodem 15. tohoto usnesení, je vhodné doplnit, že speciální postavení pachatele naopak vyžaduje ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž je-li dlužníkem právnická osoba, pak se takové zvláštní postavení nevyžaduje u fyzické osoby jednající za právnickou osobu (dlužníka) ve smyslu § 114 odst. 2 tr.

zákoníku, nýbrž jen u právnické osoby. Díky svému postavení v rámci obchodní společnosti Christofer, s. r. o., obviněný plnil právě roli výše popsanou ve vztahu k vystupování za jmenovanou obchodní společnost, jak podrobněji vyložil odvolací soud především v bodech 26. a 27. napadeného rozsudku. Skutková zjištění soudů ve vztahu k této otázce vyplývají z provedeného dokazování, jehož předmětem byla celá řada důkazních prostředků, a to zejména listin a svědeckých výpovědí, dokládajících, že obviněný Václav Macke skutečně vystupoval v právních vztazích obchodní společnosti Christofer, s.

r. o., jejím jménem a na její účet jako její oprávněný zástupce. Kromě těch důkazů, které soudy výslovně zmínily ve svých rozhodnutích, Nejvyšší soud namátkou poukazuje na písemné doplnění vyjádření dlužníka Christofer, s. r. o., k insolvenčnímu návrhu podepsané obviněným (srov. č. l. 121 až 123 verte tr. spisu), rozvázání pracovního poměru se zaměstnankyní obchodní společnosti Christofer, s. r. o., podepsané obviněným (srov. č. l. 378 tr. spisu), listinu dokládající účast obviněného za dlužníka Christofer, s.

r. o., na soudním jednání v insolvenčním řízení dlužníka Christofer, s. r. o., (č. l. 66 a násl. tr. spisu), písemná sdělení UniCredit Bank Czech Republic, a. s., GE Money Bank, a. s., podle nichž obviněný měl (stejně jako jednatel Josef Pechan) dispoziční oprávnění k bankovním účtům obchodní společnosti Christofer, s. r. o. (č. l. 481 a 543 tr. spisu) apod. Notářský zápis ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. N 167/2011, NZ 154/2011, založený na č. l. 662 tr. spisu potvrzuje udělení prokury obviněnému rozhodnutím jediného společníka obchodní společnosti Christofer, s.

r. o. Dále lze poukázat i na svědeckou výpověď například J. K., asistentky obviněného Josefa Pechana, jež měla za úkol mj. shromáždit účetní dokumentaci a předávat ji účetní firmě Jupiter Consulting, s. r.

o., avšak předtím jednotlivé účetní podklady museli odsouhlasit oba spoluobvinění, tedy rovněž Václav Macke (srov. č. l. 2201 tr. spisu). Svědkyně A. T., zaměstnankyně účetní firmy Jupiter Consulting, s. r. o., vnímala oba spoluobviněné jako statutární orgány obchodní společnosti Christofer, s. r. o. (srov. č. l. 220 verte tr. spisu). Svědkyně M. R., která byla u obchodní společnosti Christofer, s. r. o., zaměstnána jen krátce od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011 dokonce považovala za jednatele pouze obviněného Václava Mackeho (srov. č. l.

2199 verte tr. spisu). Nelze opomenout ani nezpochybnitelné skutečnosti vyplývající z tzv. skutkových vět výroku o vině, podle nichž obviněný vyváděl finanční prostředky právnické osoby jak výběrem z bankomatů, tak převody z jejích bankovních účtů, vyhotovoval fiktivní faktury se záměrem nechat je zaevidovat do účetnictví obchodní společnosti Christofer, s. r. o., a vyplatit z pokladny, aniž by byly užity ve prospěch obchodní společnosti Christofer, s. r. o. K takovým právním jednáním obviněný musel být zmocněn, což bylo potvrzeno, nemohl být pouze osobou, jíž byla formálně udělena prokura, jak obviněný v dovolání naznačoval.

Stručně shrnuto, skutková zjištění soudů o posuzovaném jednání obviněného v postavení prokuristy obchodní společnosti Christofer, s. r. o., jsou podepřeny důkazy opatřenými a provedenými v hlavním líčení a jejich obsah nevyvolává žádné pochybnosti o vině obviněného, jak správně posoudily soudy prvního i druhého stupně.

15. Na závěr se Nejvyšší soud opět nad rámec dovolacího přezkumu v krátkosti vyjádří k nedostatku, který rovněž nad rámec svého vyjádření zmínil státní zástupce ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině, ačkoli jej obviněný ve svém dovolání nevytkl. Lze přisvědčit státnímu zástupci, že rozhodující soudy v jednočinném souběhu se zločinem zpronevěry nesprávně posoudily skutkové okolnosti pod bodem 1. výroku o vině tak, že spoluobvinění konkretizovanými a zde popsanými úkony zmařili uspokojení věřitele jiné osoby, což odpovídá druhé ze základních skutkových podstat podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku. Správně však v posuzované věci měly soudy aplikovat ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku, které zakotvuje fikci, na jejímž základě fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, ač sama nevykazuje znaky konkrétního nebo speciálního subjektu, bude při spáchání trestného činu, jenž vyžaduje takový subjekt, považována za konkrétní nebo speciální subjekt, pokud zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1647). S využitím tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku pak správně měl být skutek pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně právně posouzen podle první základní skutkové podstaty téhož ustanovení, tedy § 222 odst. 1 tr. zákoníku (bez ohledu na kvalifikovanou trestní sazbu). Uvedené pochybení však kromě toho, že nebylo v dovolání namítáno, nevedlo v žádném ohledu ke zhoršení postavení obou spoluobviněných. Nebyl tedy důvod se jím v dovolacím řízení zabývat a zasáhnout tak do právní moci napadeného rozsudku případným kasačním výrokem Nejvyššího soudu.

IV. Závěrečné shrnutí

16. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že dovolací výhrady obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu uvedenému v ustanovení § 265b tr. ř. Obviněný Václav Macke tedy podal dovolání z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. O dovolání obviněného mohlo být rozhodnuto tímto způsobem v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 4. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu