5 Tdo 324/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24.
července 2002 o dovolání obviněného M. T.,proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 26/2002, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T
135/2001, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 26/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a
z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 T
135/2001, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §
248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák.
a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu dvou let. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest
zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání v oboru zprostředkování,
prodeje a koupě nemovitostí na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. L. škodu ve výši 235.540,-
Kč. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 26/2002, podle § 258 odst. 1 písm. d)
tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M. T. vinným trestným činem vydírání
podle § 235 odst. 1 tr. zák., který obviněný spáchal tím, že dne 19. 10. 2000 v
P., v sídle P. č. r., s. r. o., jako její jednatel, přiměl I. L. k podepsání
dokladu o převzetí finanční hotovosti ve výši 235.540,- Kč, kterou jí však
nepředal pod pohrůžkou, že když uvedený doklad nepodepíše, odstoupí od kupní
smlouvy na byt v P. ulici, který jí prodával, což v ní vzbudilo obavu, že v
případě, když doklad nepodepíše, z bytu ji vystěhuje a ona nebude mít kde
bydlet. Za to byl odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody
v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 59 odst.
2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil
uhradil způsobenou škodu a podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v oboru
zprostředkování, prodeje a koupě nemovitostí na dobu pěti let. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené I. L.
škodu ve výši 235.540,- Kč.
Proti výroku o vině tohoto rozsudku podal obviněný M. T.
prostřednictvím obhájce Mgr. V. C. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že jeho jednání nemohlo ani po stránce
objektivní ani po stránce subjektivní naplnit znaky skutkové podstaty trestného
činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., s čímž se ztotožnil i soud prvního
stupně, když uvedl, že jednání obviněného nemělo charakter pohrůžky jinou
těžkou újmou podle § 235 tr. zák. Soud se však nezabýval možností posouzení
skutku jako trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. a nevěnoval pozornost
tomu, zda obviněný nezneužil tísně nebo závislosti poškozené ve smyslu § 237
tr. zák. Poukázal na to, že ze zásady presumpce neviny vyplývá pravidlo in
dubio pro reo, které znamená, že v případech, kdy jednání pachatele má znaky
více trestných činů, může soud použít přísnější právní kvalifikaci jen tehdy,
jestliže mírnější právní kvalifikaci předtím přesvědčivě vyloučí. Protože v
napadeném rozhodnutí žádná taková úvaha není, rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání
zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně,
popřípadě Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovoláním je zpochybňována právní
kvalifikace jednání obviněného, což je nutno považovat za otázku právního
posouzení skutku. Podle dovolání intenzita jednání obviněného nedosahovala
stupně vyžadovaného u trestného činu vydírání, ale odpovídala posouzení
trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. Státní zástupkyně však považuje
právní úvahy odvolacího soudu za správné a odpovídající právní kvalifikaci
trestným činem vydírání podle § 235 tr. zák., neboť obviněný situaci, která je
popsána ve skutkové větě, vyvolal svým jednáním. Posouzení podle § 237 tr. zák.
by odpovídalo situaci, kdy by obviněný poškozenou do takového stavu nepřivedl a
pouze využil, resp. zneužil její tísně a nutil ji, aby něco konala, opominula
nebo trpěla. Protože právní posouzení skutku v rozsudku odvolacího soudu
odpovídá zákonu, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání v
neveřejném zasedání zamítl podle § 265j tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné
lhůtě. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z
důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 2 tr. ř., přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo
jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud zjistil, že v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. ani zamítnutí dovolání jako nedůvodného
podle § 265j tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, který
namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, je
důvodné.
Podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Nelze se proto z tohoto dovolacího důvodu domáhat přezkoumání
skutkových zjištění. Skutkový stav je v řízení o dovolání posuzován jen z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení, zda je dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rozhodující popis skutku ve výroku o vině
napadeného rozhodnutí.
Dovolatel podal dovolání z výše uvedeného důvodu proti výroku o vině napadeného
rozsudku. Nesouhlasil s tím, že jeho jednání mělo znaky skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., zejména pro absenci znaku
pohrůžky jinou těžkou újmou a domáhal se posouzení skutku jako trestného činu
útisku podle § 237 tr. zák. Je tedy zřejmé, že dovolatel se domáhá nápravy
právních vad pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé. Městský
soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí tím, že kvalifikace skutku jako trestného
činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. lépe vystihuje znaky skutkové
podstaty jednání obviněného. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím,
pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul
nebo trpěl. Trestný čin útisku spáchá ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho
tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem obou
trestných činů je svobodné rozhodování člověka. Pohrůžka jiné těžké újmy podle
§ 235 odst. 1 tr. zák. může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné
újmy na cti, na dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo
rodinného života. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v
důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, nutí ho tak
něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený
trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. č.
27/1982 Sb. rozh. tr.). U trestného činu útisku se naproti tomu pachatel
omezuje na zneužití něčí tísně nebo závislosti. Jde tedy o méně intenzivní
zásah do svobodného rozhodování, než je tomu u vydírání. Tísní se rozumí stav,
třeba přechodný, vyvolaný osobami, rodinnými, majetkovými či jinými poměry,
které vedou k omezení volnosti rozhodování. Závislostí je pak stav, v němž se
osoba nemůže svobodně rozhodovat proto, že je v určitém směru odkázána na
pachatele. Přitom nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného
zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa,
J., Púry, F. Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck 1998, s.
1086).
Skutkový stav věci byl správně zjištěn a zbývalo posoudit jen právní otázku
kvalifikace skutku. Ze spisu vyplývá, že poškozená I. L. uzavřela dne 29. 5.
2000 s obviněným M. T. smlouvu o zprostředkování převodu bytu v P., Z. ul. a
částku z převodu tohoto bytu deponovala u P. č. r., s. r. o. v P., jejímž
jednatelem byl obviněný, který zprostředkoval převod uvedeného bytu a na
základě smlouvy o zprostředkování také obstarával byt pro poškozenou v P., P.
ul. Obviněný byl vlastníkem tohoto bytu a poškozená byt začala užívat od 28. 9.
2000. Je nepochybné, že poškozená se tím nacházela ve stavu faktické závislosti
na obviněném, když jako ovdovělá, invalidní osoba téměř všechny své finanční
prostředky deponovala ve společnosti, jejímž jednatelem byl obviněný, který byl
vlastníkem bytu, o nějž měla poškozená zájem. Je skutečností, že podle kupní
smlouvy ze dne 19. 10. 2000 byl obviněný vlastníkem bytu v P., P. ul. a
účastníci smlouvy, tedy obviněný M. T. a poškozená I. L., se dohodli na kupní
ceně 464.460,- Kč. Z výpovědi svědka JUDr. D. F. na č. l. 103 vyplývá, že viděl
kvitanci o převzetí částky zhruba 235.000,- Kč nepodepsanou a svědek potvrdil,
že obviněný podmiňoval podepsání kupní smlouvy dne 19. 10. 2000 tím, že
poškozená musí nejdříve podepsat tuto kvitanci. S přihlédnutím ke všem shora
uvedeným okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o méně intenzivní
zásah do svobody rozhodování a skutek je nutno posoudit jako trestný čin útisku
podle § 237 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a proto zrušil podle § 265k tr.
ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně
zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno učinit ve věci nové
rozhodnutí, Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu
v Praze, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Praze podle §
265s tr. ř. vázán právním názorem o kvalifikaci skutku, který vyslovil Nejvyšší
soud v tomto rozhodnutí. Pokud by Městský soud rozhodoval o povinnosti
obviněného k náhradě škody, musí mít výrok rozhodnutí přesné náležitosti podle
§ 228 odst. 2 tr. ř. tak, aby výrok o náhradě škody byl vykonatelný. Vedle
nároku, který byl přisouzen, musí takový výrok obsahovat přesné označení
poškozeného údajem data narození a bydliště, a nikoliv pouze jménem poškozené,
jak učinil Městský soud v Praze v rozhodnutí, které bylo zrušeno.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání v souladu s § 265i
odst.1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek